![]() |
केनोपनिषत् (kéna upnišad) ,-kéna upnišad 1, (S.-3, Ch.-1, V.-2) |
श्रोत्रस्य श्रोत्रं मनसो मनो यद् वाचो ह वाचं स उ प्राणस्य प्राणः । चक्षुषश्चक्षुरतिमुच्य धीराः प्रेत्यास्माल्लोकादमृता भवन्ति ॥ २॥ |
śrotrasya śrotraṃ manaso mano yad vāco ha vācaṃ sa u prāṇasya prāṇaḥ । cakṣuṣaścakṣuratimucya dhīrāḥ pretyāsmāllokādamṛtā bhavanti ॥ 2॥ |
Mysl je boží forma |
śrotrasya(n. gen. sing. śrot ra; from √śru): z ucha, ze slyšení. śrotram(n. nom. sing. śrotra; from √śru): ucho, slyšení. manasaḥ (n. gen.sing.manas; from √man): z mysli. manaḥ (n. nom. sing.manas; from √man): mysl. yat (n. nom. sing. relative pron.yad): který, co, ten. vācaḥ: (f. gen. sing.v āc; from √vac): z řeči, ze slov. vācam (f. acc. sing.v āc; from √vac): mluvený projev, slovo. saḥ (m. nom. sing. pron.tad ): on; ten. u (ind.): zvýraznění důrazu. prāṇasya (m. gen. sing. prāṇa): z životní síly, energie,vitality. prāṇaḥ (m. nom. sing. pr āṇa): životní síla, vitalita cakṣuṣaḥ (n. gen./abl. sing.cakṣus; ffrom √cakṣ): z oka, z vidění; oka, vidění. cakṣuḥ (n. nom. sing.cakṣus; from √cakṣ): oko, vidění. atimucya (ger.ati √mukta): osvobozen. dhīrāḥ (mf. nom. pl. dhīra; from √dhṛor √dhā): moudrý, schopný, chytrý; stálý, neměnný, pevný. pretya(ger. pra√i ): jdoucí dále (tj., zemřel). asmāt (m. abl. sing. pron.idam): z toho. lokāt (m. abl. sing.loka): ze světa. amṛtāḥ (mf. nom. pl.amṛta; past pass.): nesmrtelný. bhavanti(3rd pl. pres. indic.P. √bhū): (oni) jsou, stát se, vzrůst. |
To co je uchem ucha, myslí mysli, to co je mluvením mluvení, to je pránou prány (životní energií). Átma není otrokem smyslů, átma je vždy svobodná. Ten který to poznává, stává se nesmrtelným.
Člověk se ptá svého boha, jak se s tebou můžu setkat? To je verš, který napsal Kabir. A bůh mu odpovídá, podívej se do zrcadla a potom začíná ta písnička, Tvá mysl je zrcadlem. Veškeré radostné a smutné konání na vše se dívá a vše ukáže jako zrcadlo. Toto je vše ponaučení z Kéna upanišad i Taittiríja upanišad, že mysl je boží forma v člověku. Bůh je v člověku formou mysli. Stejně jako tady ve verši se říká, ta moudrá átma je svobodná a tento svět mritju lóka to nemůže zabít. To patří déva lóku nebo brahma lóku. Déva lóka je svět síly. My máme jen jedno slovo, říkáme síla a energie, ale jejich formy jsou nespočítatelné. V dalším verši bhadžanu je, že nic nemůže utéct mysli, stejně jako nic nemůže utéct zrcadlu. Zrcadlo vše odráží, protože to zrcadlo má tisíc očí, vnímá úplně vše. Někdo může utéct hodně daleko od svého konání, ale z mysli se nikam utéct nedá. Jako od stínu člověk nikdy neuteče, je tam pořád. Takto ten dhíráh átma, ta mysl a z toho nic nemůže utéct. A proto v Taittiríja upanišadu se říká, že mysl je bůh. Jako včera přišel jeden filosof z Háre Krišna a oni rádi diskutují své učení jako to nejlepší. Muvil o já a tak dále. Já jsem mu říkal, ty jsi bůh. On říkal, já bůh nejsem. Jak to, že já jsem bůh? Ty mluvíš, hýbeš se, dýcháš. Kdo v tobě dýchá, mluví, mrká? Já tomu nevěřím. Já říkám, to je jedině dobře. Kdybys tomu věřil, tak bys byl ortodoxní. Z tvé nevíry mám radost, že se to jednoho dne vyplní. To že nevěříš, to je fajn a to se mi moc líbí, tam je naděje, že jednoho dne dojde ke změně. Nevěřit je správný přístup. Ty jen slyšíš a to co říkám neukládáš za pravdu. Jednoho dne dojde k tvému přemýšlení, protože už jsi to teď slyšel, tak si na to budeš pamatovat. To je dobře. Ale na tom, že jsi bůh, se nic nezmění. Nechápeš? To nevadí. Věříš, nevěříš, to je jedno. Stejně jsi bůh. Člověk když je klidný a vnímá a pochopí a chápe význam toho verše, co je to, co ve mně vše dělá a to, co ve mně žije, že je bůh a ten bůh nikdy neumírá. Jako ty modré a zelené puntíky nikdy nezmizí. Ty jsou neustále zelené se můžou pořád měnit. Ale déva a brahma lóka nikdy nemizí a tím je člověk. To že si myslím, to už znamená bůh, a proto nemáme ponětí, co a kdo jsem. Pokud je člověk zelený, tak nikdy nemůže procítit červený a modrý kruh. V jednom čase může být jen jedna věc. Když zelený zmizí a já to nejsem a přece se to žije a děje, tak kdo to je? Bůh, to jsou boží lidé, praktikanti duchovna. Oblékáním, ornamenty, tím se nikdo nestává duchovním. Duchovním se stává uznáním, že ten kdo vše dělá, nejsem já. Člověk se pak neztotožní s tím falešným obsazením, kterému se dá říkat třeba skvoter. S tímto uznáním a pochopením, když člověk žije, znamená, že praktikuje vajrágja a duchovno. Tím je svatý a boží. A co to znamená? Totální odpoutanost. Ten skvoter je lepič, který obsazuje cizí. To je člověk, který na vše říká, to je moje. Absolutně hmotné bahno. Duchovním se uznává, že člověk není, ale je to bůh. Z tohoto pohledu jsem mu říkal, že vidím boha. Bůh není lepší a hodný a špatný, nebo nějaká nadace. On je odpoutaný a všechny starosti nechal na skvotera. Ať si s tím dělá, co chce. Ať nejsme skvoteři, ať jsme védántisti a ti věří tomu, že oni to nejsou. Tím se automaticky získá nadhled a klid. Pokud je přilepený na já a můj, je v zeleném bahně, skvoter, falešný. Z pohledu védánty je absolutně falešný a žije v dogma a v ortodoxním světě. I skvoteři jsou bohové, ale oni to neví. Život není ze zeleného světa, život je z červeného a modrého světa. Nošení čehokoliv v hlavě je skvoteřina. Vajrágja nic v hlavě nenosí. Co je, to je. Mysl je automaticky prázdná a potom psychosomatika není, jakmile člověk není skvoter. Takže Kéna upanišad říká, nebuď skvoter. To je druhý verš.