Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Čím je poháněna vznášející se mysl a co ji nutí k pohybu? Čím je hnána kupředu prvotní příčina životní energie (prána)? Čím je hnána řeč, kterou se mluví? Oko a ucho, Ó jakým božstvem (silou) jsou poháněny?

---

---

Komentář:

Každá upanišada začíná a končí modlitbou, což je trend védánty a praxe duchovních technik. Existuje přes sto upanišad a jedenáct z nich bylo vybráno jako základní učebnice védánty. Jako základní byla označena Íša upanišad a k tomu ostatních deseti upanišad. První byla Mandukja upanišad a druhá je Kena upanišad. Ten název Kena upanišad je už sám o sobě veršem. Kéna znamená, čím, komu, co, jak. Je to takové tázací slovo. Mluvilo se o slovech proč a jak. Slovo proč znamená filosofii, jak znamená vědu, recepty. Mluvilo se o džagrt a svapna v Mandukja upanišad a mluvilo se i o tom, co je to vičáran (myšlení, uvažování). Ve védántě se myšlení a uvažování chápe jako takové, které má nějaký cíl. Takovému uvažování se říká védántský způsob, a znamená, že je vzhůru. A když ten cíl není a uvažování létá jako mouchy, tak je to podle védánty sen. V ájurvédě je uvažování, vičáran, chápáno jako jedna z vlastností mysli, která se začne projevovat v určitém čase. Vše co se projevuje i v rámci života, těla, síly, schopnosti poznání, má nějaký postup a řád, stejně jako růžový květ. Růžový květ se objevuje na zelené rostlině. První se objeví okvětní pupen, ale když ho rozřízneme, tak uvnitř žádný růžový květ není. Růst toho pupenu přináší změny, kterými se ty okvětní listy začnou proměňovat do růžova. Po určité době se ty lehce růžové okvětní listy promění do syté růžové barvy a je to úplně jiné než to, co bylo na počátku. To je vývoj. Podobně i mysl se takto vyvine. To co dnes umíme, to jsme včera nebo před rokem neuměli. Co jsme uměli před rokem, neuměli jsme před deseti lety. Když jsme byli malí, neuměli jsme nic. Tak postupně probíhají změny, kterým se říká vývoj, dozrávání. I zájem o upanišady, védántu, filosofie, přichází také v určité fázi vývoje a růstu mysli. Ne vždy a ne pro všechny existuje stejné pochopení. Jedna věc může být pochopena různě. Takto znalost a vědomost není součástí předmětu. Co já tady říkám a čemu se říká gján a znalost, to ještě žádná znalost není. Znalost je to, co vy z toho zpracujete, přesvědčíte a uložíte. Co si uložíte to je gján. To co se sype, to gján není. Podobně jako alkohol. Omámení není v alkoholu, protože když v hospodě vidíme dvacet lidí a všichni pijí stejný alkohol, tak ten se na každém projeví jinak. Někdo začne tancovat, někdo se směje, někdo začne mluvit, někdo mlčí. To omámení není v alkoholu, to omámení má člověk uvnitř. Alkohol je pouze ten, který to zapálí. Probudí toho spícího, omámeného. Alkohol je jen jiskra, která dovede k projevu. Ale obsah projevu není alkohol. Obsah je to, co je skryté uvnitř a to se probudí. Podobně zde v satsangu je Govindova řeč ten alkohol. Ale pochopení gján, není v mé řeči, to je skryté ve vás. A co ta slova dělají? Jen to probudí a podle toho je nebo není ta změna ve vašem chování. Objevuje se omámení, ale to není obsahem mé přednášky. To je o vaší pravdě, vašem gján. To co je ve vás skryto. Tady se v satsangu jen zapaluje. To je jen zapalování, jako když se startuje auto. Nejdříve se klíče nechají v poloze zapalování. Jakmile se otočí klíč, ty jiskry zapálí naftu a motor jede. Ta jízda motoru nezáleží na baterii, ale na pálení a zpracování nafty. Kolik válců, otáček, kW, stav vozidla, To záleží jaký je každý člověk. To zapalování je satsang a škola, ale jízda je to, co je obsaženo v motoru. Upanišady, učitelé, školy jsou pořád stejné. Co se mění, je schopnost motoru. Co je jiné je schopnost skrytá ve vás a podle toho se to rozjede. Z toho vyplývá, že uvažování je stejné, ale může být projeveno různě, podle různých kapacit motoru ve vás. Někteří tu větu chápou a uznávají jinak než ostatní. Takto je jiné uvažování dětí, puberťáků, hrabošů, rejpalů, plesnivců. Na každém se to jinak projeví. V jógové praxi se učí, aby bylo uvažování smysluplné. Čintan-manan-svádhjaj. Uvažování z pohledu ájurvédy může vést dvěma směry. Jeden je jako létající moucha, pořád někde něco a prožívání toho uvažování, samostatně každé myšlenky, emoce a to se každou chvíli mění. Pokud se to každou setinu mění, tak je to ještě dobře, tomu se říká, jde to. Když se to uvažování zasekne, že se neposouvá a drží se jen jedna myšlenka v sobě, moje práce, peníze, partner, jídlo, zájmy nebo nějaké trápení a ta se konstantně opakuje, tak takovým zaseklým uvažováním vznikne strach. Objevuje se strach a začne tam hořet. Jako to znáte z vašeho pobytu v lese. Když jste neměli zápalky, tak hledáte nějaké dříví a konstantním třením dřevo na dřevo, to dřevo začne hořet a vznikne oheň. Takto konstantně zaseklá jedna myšlenka, jako třeba moje partnerka, způsobí strach a z toho potom hoří úplně všechno. To je zaseklé uvažování, kde člověk neustále pořád prociťuje emotivní život. Druhá možnost je, že když přijde myšlenka, tak se člověk začne chovat jako kočka. To jsem viděl na farmě. Když se jim něco hodí na zem, tak ony na to rychle skočí. Pak se k tomu co nejvíce přiblíží a nos je úplně kolmo k tomu předmětu, vousy jsou zaměřené a čichají ten předmět. Pak poznají, že se to jíst nedá, tak někam utečou. Když se ten kámen už nehýbe, tak to ignorují. Já jsem zrovna přemýšlel, co se asi děje v jejich hlavě, když jsou tak soustředěně čumákem, co nejblíže tomu kamínku. Co prociťují, jak rozpoznávají, jestli to je k jídlu nebo ne. Co se asi může dít v jejich hlavě v okamžiku, když soustředěně vnímají ten předmět. Jejich rozhodování o jídle je pouze díky čichu. Tak čichem v jejich hlavě se porovnávají ty zkušenosti vůní, pachů, které znají a jedí. Tím poznají, co se dá a nedá jíst. Běží poznávací proces. Jak se jedním slovem zeptat, co se děje v kočce? Jak se zeptat? Jaké je to slovo, které zahrnuje úplně vše, co se tam děje? Tady v Kena upanišad je to slovo kena to otázkové slovo. Použitím slova kena se prociťuje taková otázka, která vysvětluje odpověď, ve které je skryto úplně vše. Takto pokládání a zpracování informací kena, dovede kočku k tomu, že je to kámen, který se jíst nedá. To je čintan. Činta je ten strach a starost, která k němu vede. Strach, který vede ke spálení, zánětu, pittu a nebo čintan, kterým se dochází k poznání, pochopení. V každém věku, každý motor, každý člověk zpracovává jinak smyslové předměty, jinak na něj zapůsobí a pak se jinak projevují. Tak kéna je takové dotazování, které rozpitvá ten obsah, tu funkci předmětu mysli. I jako mé pozorování kočky a dospění k závěru, že ta kočka dělá čintan a čintanem se dělá závěr, že kámen není jedlý. To dívání se, že kočka přichází k tomuto závěru je můj čintan. Govindův čintan, který to vnímá a zpracovává a vidí kočku a kámen. Když vidím kočku a kámen a v hlavě Govinda neprobíhá čintan, tak co se stane? Činta, starost. Hlavně, aby to ta kočka nejedla, bude nemocná, musíme jet na veterinu až do Prahy, nikoho tam neznám. Zeptám se kde je veterinář a už lítám jako moucha v hlavě. Pokud to ještě lítá, tak je to dobré, ale když se to zasekne, tak je problém. Ty naše kočky jedí kámen, jsem v horách a uvidím tam kámen a vzpomenu si na kočky. To je zaseklá myšlenka a strach o kočky. To vede k mému strachu a zničení Govinda. Takovému uvažování se čintan neříká, to je činta, to je starost a strach. Když se začne pokládat otázka kena, která se nedá do českého slova přeložit, tak začíná čintan. Někdo mi přinese kytičku a v prvním řadě je normální létání mouchy v hlavě. Jé, děkuji a blábolím. A začnu mít rád toho člověka, který mi přinesl kytku. A když to uslyším, že ten člověk je špatný, tak ho začnu obhajovat, že je moc hodný, že mi donesl kytku a začínají starosti a falešné pochopení. Když přijde čintan, tak vím, že ten kdo to přinesl, pracuje v květinářství a zůstaly mu tam kytky, se kterými neměl co dělat. Proč to donesl a co si myslel, když tu kytku bral? Co symbolizuje ta kytka? Vyjadřuje, že má někoho rád. A proč má někoho rád? Nejsou tam žádné emoce, ale prohloubení a pochopení funkce. Tím se rozpoznává jaký je to člověk, incident a skutečnost, která tam je. To vede k vytvoření přesvědčení, které se opakováním stává pravdou. To je čintan. Čintan je rozpoznání funkce a to je první slovo v prvním verši kena upanišad. Co pohání mysl, čím je poháněna mysl? Íša upanišad je rozhovor mezi učitelem a žákem. Většina spisů literatury vznikají, když jsou rozhovory mezi učitelem a žákem. Učitele nesvědí, že má mluvit. Není jako Govind, který chce pořád mluvit a tím Govind učitelem není. Učitel odpovídá a žák se ptá. Tím je žák žákem, když pracuje, tak má otázky. A ten učitel, který je zkušený odborník vypráví. Takto to bylo tisíce let. Žádný z učitelů, nikdo z nich, nemluvil sám se sebou jako Govind. Všichni jen odpovídali na otázky. V Čechách není zvyk pracovat. V Čechách je zvyk zábava, libo. Tady se dělá vše proto, aby se líbilo, a kde se to nelíbí, tak se to nedělá. A když se to nedělá, tak nemohou vznikat ani otázky a když nejsou otázky, tak nejsou odpovědi a takto nemůžou vzniknout žádné zdroje informací. Otázky na učitele, to je běžná praxe v Indii. Ale to není běžné v Čechách, tady lidi zajímá zábava, ne otázka. Vytvořit otázku znamená, že žák musí nejdříve něco dělat a dělání je trest. A obzvláště přemýšlení, to je největší trest, proto se tady nedějí otázky. Neradi pracujeme. Ale Govinda svědí mluvit, on musí mluvit, takže když nejsou lidi a otázky, tak si vymyslí otázky sám. A jak si může vymyslet sám otázky? Sám musí dělat a číst a zapracovat na literatuře. Takže pro sebe vymyslel práci, že bude dělat a luštit verše védánty. Připravil pro sebe verše a udělal ceduli, že bude ráno satsang. Každý den sedne k počítači a začíná ty verše luštit, protože ho to svědí. Proč ho to svědí? Protože má další kurzy a musí si připravit obsah, učební materiál pro výukové středisko. Tak si musel vymyslet práci a tím vznikají otázky. Takže Govind je sám pro sebe žákem a sám pro sobě učitelem. Tak to tady vypadá. To je jediná možnost praxe v České republice, jiné možnosti tady nejsou. Každý shání zábavu, ale v rámci toho poznání není. Kuti je taková ájurvédská pláž. Lidé mají nejraději příběhy, aspoň se zasmějeme. Někteří sem omylem zabloudí a ti kteří pracují a shánějí a luští, ti jsou výjimeční. Ti nechodí na AUP pláž, ale chodí do AUP třídy. Pečlivě to zpracují a udělají k tomu čintan a rozšíří svou banku vědomostí. Pro jejich osobnost se rozsvítí jejich nové poznání. Většina jsou ale plážové typy. Když je tam kena, to dotazování k zjištění funkce, tak člověk luští a rozpoznává. Přesvědčení se mění. A když se mění přesvědčení, tak se mění pravdy. Když se mění pravdy, tak se mění osobnost. Hlava se změní a to je nemožná věc. Častá otázka je, jak mají lidé změnit hlavu. To možné je, ale jak? Vždy začít čintan, kena. Co a proč a jak je to, co je? Já mám někoho rád, někdo má rád mě, tak co? Proč? A jak? Já chci. Co chci proč to chci? Co je to chtít? To je způsob pitvání a tím je ten první verš. Použité slovo kena ve verši je náznak na zjištění funkce, což je technika čintanu a čintan vždy dovede člověka do nadhledu. Tak na co je ten verš? Když poznáváme, tak přichází nadhled, pak emoce nejsou. Když máme v hlavě starost o nějakého člověka, tak považujeme za člověka to tělo. Kolem něj jsou vize, plány, cítění, a když přijde čintan a zamyslí se, co to ten člověk je, že je to kus kůže, kosti, hlava plná falešných informací a to je to, čemu říkám má láska, moje kamarádka, přítelkyně. Kus hýbajícího se masa. To je rozpoznání, co je ten člověk a čemu říkám moje láska. Je to jen kus masa. Takže takovým přemýšlením a uvažováním automaticky žádné připoutanosti a závislosti nejsou. Rozpoznáváním funkce vzniká jiné přesvědčení a potom co je, je jiné. Druhá možnost je létající moucha zaseklá v mucholapce. Takže verš uvádí otázku o funkci mysli. Odpověď bude v dalším verši, ale je to předmět čintanu. Ne jen tak létání a uvažování o zábavě, ta tam není. Ne pro činta, ale pro čintan. Každé studium se chápe pomocí čintanu a vznikají přesvědčení a nové pravdy.

 

Když jsme vzhůru, tak jsme rozjetí a když jsme rozjetí, tak první co je rozjeté je iččha a iččha je náš šéf. A celý den, celý náš pobyt v rámci režimu vzhůru je v rukách iččha. Chci to a to a to a to, chtění. Chtění je iččha a to je náš šéf. Takže všechny modlitby jsou iččha. Jako když se zeptá Jana, jak se máte? Co je ti do toho? Chci to vědět. To chtění je tam pořád. Dobrý den, chci také, abys mi odpovídala dobrý den. Takže neustále nějaké chtění, všeho druhu. Každá myšlenka v hlavě je krásně obarvená vůní chtění. Ve védách to takto je a tak to známe. Líbí se mi to a to a chci tohle a tohle a tohle. Pořád nějaké chtění a tím je náš životní čas plně obarven. Žádná myšlenka není bez chtění. A to je to, co známe. Je možné, že já to znám blbě a vy to máte jinak. Když to máte lepší, tak si vezměte to, co máte lepší. Já to znám takto, že chtění je pořád. V každé hlavě je to natlučeno naplno a není žádná myšlenka bez chtění. To považuji za dnešní běžnou věc. Řešíme védántu, což jsou systematicky vytříděné védy. Všechny čtyři védy jsou velice rozsáhlé a jsou tam tři komponenty. První je obětování, tjág, druhý je upasana, to jsou modlitby a třetí část je gján, poznání. To jsou tři různé ingredience promíchané dohromady ve všech védách. Jsou tam zpěvy, verše, recitace manter. V každém védu jsou různé sekce a některé sekce, kde se vypráví o gján, ty jsou vytaženy ven a tomu říkáme upanišady. Známé zhruba 108 upanišad. Všechny upanišady mají jedno společné a to je gján. Jiné slovo je vědění, vid a z toho je védánta. Takže všechny upanišady jsou zahrnuty v jednom slově védánta. Všechny upanišady znamenají védánta. Slovo védánta znamená konec období véd. Ten druhý prvek upasana jsou modlitby a i to se musí trochu pochopit. Protože i když existuje pojem modlitba v každé kultuře, tak všude je to jiné. Co znám z vlastní zkušenosti z Indie, tak ty bhadžany a kirtany a další modlitby, které jsme měli ve škole, tak vždy je tam, že já něco chci. I v Čechách jsem se setkal s přáním, přeji vám hezký den. Co to je přání? Chci. Aha? To je modlitba. Veselé Vánoce, to je modlitba a existují různé modlitby. Protože jsme vzhůru, tak iččha je náš šéf. A podle priority, aby se to lidem líbilo, existují různá chtění. V chtění je, já něco chci. V upasana já chci, není. Když jde člověk do kostela tak co tam dělá? Vezme svíčku a zapálí ji. Myslíte si, že Ježíš ve tmě nevidí? To říkám velmi arogantně. Ježíš nemůže vidět bez svíčky? Potřebuje svíčku? Ne, my potřebujeme svíčku, abychom viděli sochu Ježíše. My dáme do chrámu kamennou mramorovou sochu a říkáme tomu, že je to bůh a tomu neseme sladkosti, prasad. Myslíte si, že ta socha bude jíst sladkosti? V chrámu dáváme peníze a myslíte si, že ta socha pojede na nákup? Asi nepojede. A my si tam přejeme růžné věci a stále něco chceme. Ať je to a to a to. To jsou modlitby. Toto není upasana. Upasana je pro sebe, ale ne chtění. Obětováním jídla socha nejí, kámen nejí. Ale obětováním uvnitř v nás se roste. Naše nitro žere. Co žere nitro? Tjág, odpoutanost, potlačení ega, já to nejsem. To je smysl slova upasana, já to nejsem. Vyslovování s tímto citem je upasana, modlitba. Takto se už ve starých kulturách zdravilo namasté. Nam, dolů jsem. Jako v češtině se říká, klaním se, nebo poklona. Co z toho ty máš to nevím, ale já se klaním. Dobrý den, z toho není pro mě špatný den, pro tebe je dobrý den. Já ti něco dávám, to je vytvoření pýchy a ega, tvorba ahamkáru. Klaním se je likvidování ega. Tento cit když v tom je, tak je upasana a potom se modlitba chápe jako upasana. Každá upanišada začíná modlitbou a ta se má chápat jako klaním se. To dnes nejde. Když Luky udělal výstavu, tak musí říct, já jsem to maloval. Tam nejde říct, já se klaním, protože kvůli tomu to celou dobu dělal, aby lidi věděli, že je nějaký Luky. Jinak by to nedělal, kdyby to dělal kvůli tomu, aby zmizel, tak by to nedělal. Dělal, aby lidi věděli, že je. Modlitba je tattvam asi, já to nejsem, jsi jen ty a ty. Tímto pocitem se stává modlitba. To je ten první verš a to je drcení, sádhana, drcení svého ega. Nejdříve vzpomínání, že já to nejsem a pak začíná upanišad. Kena upanišad jsou dvě upanišady, kén a prašad. Tyto dvě upanišady jsou považovány za jádro vědomosti. Ten prvek, který máme v mysli a říkáme tomu buddhi, což znamená racionální uvažování, interpretace, logika, je jediný nástroj který máme a kterým jsme řízeni. Naše pochopení, důvěra, chápání, city, svědčení, přesvědčení, čintan, vičáran. Jako to bylo v minulé části úvodu ke Kena upanišad. Úvod vyžaduje více pitvání hlavy. Toho jak člověk funguje. Minule jsme vysvětlovali, jak vede vičáran k čintanu. Kde je plným proudem běžící náš procesor, který analyzuje a řeší souvislosti a vytváří přesvědčování. Abyste se trochu orientovali, tak vám řeknu jeden příběh. Příběhy máte rádi. Včera přišla paní a říkala, tady mě bolí, tady otékám, tady mám pupínky, tady ta žláza, močák a tak různě popisovala své tělesné trápení. Když jsem to poslouchal, co všechno ji trápí, tak jsem říkal, tak to asi nebude jednoduché. Tak jsem se musel více ptát, abych se orientoval. Co jste studovala? Dvě vysoké školy, šest jazyků, velice chytrá, inteligentní, vystudovaná. Zeptal jsem se ji, můžete mi říct něco, co neznáte? A ona říká, nechápu otázku. Co neznáte, jestli mi můžete říct. Ona říká co neznám, to nemůžu říct. To se nedá říct, když to neznám. Tak jsem trošku ulehčoval situaci a říkám, tady mám notebook a říkal jsem ji starý příběh, jaká je to barva? Černá. Jak to víte? Takto mi to řekli, takto to znám. Tomu říkáte, znáte? Jo to je to, co znám. Takto to říkala vaše maminka a vy jste ji to ukradla, ale co je to podle vás? To nevím. Ano, to nevím, to je ten život, tomu se říká život. Život znamená to, co nevím. Co vím, to život není, to je já. Kdo to zná? Já to zná. Život to nezná. Život znamená to, co nezná. Tak jsem se jí ptal, viděla jste někdy mrtvého psa? Řekla, ano. A když tomu psovi dáte do pusy klobásu tak to rozžvýká? Mrtvý nemůže jíst. Tak kdo to může jíst a kdy? Když bude živý, tehdy to může jíst. Tak kdo to jí? Pes nebo živý? Asi ten život, to jí. Takže život je to, co žije, pes nežije. Žije život. My tu mrtvolu považujeme za psa. My to nepovažujeme za život. Takto člověka považujeme za tělo, my nepovažujeme život životem. My považujeme tělo jako život. Co z toho vyplývá? Co to znamená člověk? Člověk znamená hovno-stroj. Stroj, který vyrábí hovna. Celý den jí a vyrábí hovna. A celý život a pořád. Do pusy a vykadit, celý život jenom kadí. Hýbe rukama levá, pravá, levá pravá. Člověk je stroj, žádná vědomost. Což je to, čemu říkáme nevím, takže co je život? Nevím je život. Co vím to je já a to je jen stroj. To je první věc. Druhá věc, zeptal jsem se jí, co děláte? Jsem manažerka. Kolik máte kamarádů a přátel? Mám hodně přátel. Dobře tak dejme tomu, že všichni vaši přátelé tvoří sto procent. Kolik z nich navštěvuje váš dům? Asi pět procent ke mně chodí domů. Tak z těch pěti procent, což je nyní nových sto procent, kolik z nich může přijít do vaší kuchyně a uvařit, jíst a sdílet s vámi jídlo? Hmmm, to nikdo. Musí se zeptat, nebo já musím být s nimi. Proč asi toto je? Tak mi řekla, že má obavy, že oni se tam neorientují a neví kde co je. Možná se stydí a bojí se zeptat. Tak strach a obavy je to, kvůli čemu nemohou do vaší kuchyně a dělat tam to, co chtějí. A vy můžete být v klidu, když je někdo u vás doma a vaří? To klidná být nemůžu. Aha? Proč asi nemůžete být klidná? Protože mám obavy. Takže když jsou obavy, tak je neklid, pak je činta. A když je činta, tak čintan nejede. Čintan může být tehdy, když obavy nejsou, což není běžná věc. Činta je běžná věc. Ona říká, ale takoví jsou všichni. Já ji říkám, ano. V rybníku jsou všichni ryby. Vodník je výjimka. Nebo vodní víla je výjimka. Vodník, pod-vodník, nad-vodník mohou být, ale jsou to výjimky. Vodník není ryba a žije v rybníku. Normálně žijí ryby v rybníku. Takto védánta je pro ty výjimečné vodníky, pod-vodníky, nad-vodníky. Oni mohou chápat védántu, chápat a dělat čintan. Kde jsou obavy strach a činta, tam védánta nemůže fungovat a nemůže se probudit. Védánta vyžaduje to, kde nejsou obavy a strachy. A teď další bod. Ten obrázek to neukáže, tak jak jsem to namaloval. Pokud sedíte, máte sluchátka na hlavě, tak si vezměte tužku a papír. Vezměte černý fix. Udělejte na celou stránku tečku vedle tečky, celý papír popište. Celý papír je naťukaný tečkami. Teď si vezměte červený fix a udělejte uprostřed červené kolečko a do toho naťukejte červené tečky. Úplně plné do celého kroužku. Teď do toho červeného kroužku nakreslete další velký kroužek a do něj udělejte zelené tečky, hodně teček. V tom zeleném kroužku vidíte zelené tečky i červené tečky i černé tečky. Jsou tam tři kroužky. Teď to, co říkám a vysvětluji, velice pečlivě a soustředěně poslouchejte. Do toho zeleného kroužku napište mrtju lóka. Mrtju znamená smrtelný a lóka znamená svět, svět smrtelníků. Ten zelený je svět smrtelníků, to znamená, kde je smrt. Tedy svět, ve kterém je smrt. Kde je smrt, tam je zrození. Kde je zrození a smrt, tak je tam vnímáno. Když je tam vnímáno, tak tam jsou snímače, smysly. Aby se vnímalo, tak musí být i zpracováno, takže je tam mysl, která vnímá a snímá. To je vše zelené. A teď když procházíme, co jsme napsali, tak svět smrtelníků je tam, kde je smrt, zrození, vnímání, smysly a mysl. Tam automaticky mohou být pocity, emoce, znalosti, zkušenosti, konání, samskáry, ochutnání, prožívání, procítění. Taková a podobná slova jsou obsahem smrtelného světa. A co je tam řídící jednotka? Čas. Smrtelný svět je řízený časem. A proto každé naše konání a akce je svázáno časem. Naše přítomnost je svázána časem. Existence je svázána časem. To je mrtju lóka. Tušíte, že náš život, který žijeme, je ve světě smrtelníků. Jsme v mrtja lóka, v zeleném kroužku. V tom zeleném kroužku jsou i červené i černé tečky. K tomu červenému kroužku napíšeme déva lóka. Slovo déva znamená bohové, boží svět. Déva lóka – věčné, to znamená, kde není čas, když se čas vynuluje, tak je věčné. Déva loka je řízení, a řídící jednotka jsou guny. Guna a dharma. Jako v minulém verši v sánkhja se objevovalo slovo slunce. Tak jsem si vzpomněl, že slunce je dév, boží. Proč? Protože je řízeno svými gunami. Co jsou jeho guny? Svítit, ohřát a nezajímá ho, jestli ho užíváme a jak ho užíváme. Jeho zajímá jen svítit a hřát. Že je tam mrak, nebo někdo natáhne deštník, tak ono neříká, sundej deštník. Je svázáno svými gunami a to je boží, dév. Těchto pár teček je i v zeleném kruhu. Tak všechny mahábhůty jsou svázány se svou dharmou a gunou. Voda nikdy neřekne, já se proměním do ohně. Oheň neřekne, já se stanu stromem. Všechny dodržují své guny a dharmy. A kde se drží dharmy a guny, tomu se říká boží, déva lókah. My smrtelníci, máme prvky z božího světa, ale neuvědomujeme si je. Ten smrtelný svět má i černé tečky. Ty černé tečky jsou po celém papíře a tomu říkáme brahma lóka, svět brahmy. Svět brahmy je i boží svět i svět smrtelníků. Takže v tom světě smrtelníků, je vše přítomno. I boží i brahma i smrt. Vše je přístupné, jenom záleží, co si uvědomíme. Uvědomujeme si prvky a vlastnosti smrtelného světa. Když mysl není, vnímání není, smrt není, zrození není, touhy, připoutanosti, strachy, obavy nejsou, tak potom ta zelená čára není. Zelené ohraničení není a pak je déva lókah možné. I po déva lokah je brahma lokah možné. V Íša upanišad se mluvilo o brahma lókah. V mandukja upanišad se mluvilo o mrtju lóka. Kena upanišad se snaží mluvit o déva lóka. Když chodíte, tak máte boty. Když jdete do chrámu, tak boty končí před chrámem. Podobně když čintan končí, potom končí hranice mritju lókah. Pak je déva lóka. Co se má dít v dhján? Déva lóka a brahma lóka. To se může dít, když není čintan. Čintan je vrcholem našeho uvažování, rozumu, pochopení a to se má vynechat. To když končí, tak začíná svět nevím. Tak ten nevím začne být vnímán. Tak začne být otevřeno. Pro koho to je? Pro výjimečné vodníky, pod-vodníky, nad-vodníky. Ti, kteří nemají strach, obavy, umějí splynout. Tam kde jsou obavy a strachy, to jsou běžní smrtelníci, ryby. Pro ně védánta není. Pro ně přístup do nevím není. Protože zuby nehty drží svůj racionální přístup. Jejich pravda končí v racionálním uvažování. Svědčení končí v racionálním uvažování. A tam máme hrdost a úspěch a důležitost. Cílem života je tam kvalita racionálního uvažování. Ve škole védánty je to racionální uvažování vnímáno jako diskvalifikace. Tam to nejde, tam je to nevhodný kandidát. Jak se zbavit racionálního uvažování? Zbavit se ega, obav, strachu rozpoznáním, že jsme mrtja lóka. Zajímá nás to, co ve skutečnosti ani není. To co je nepodstatné. Tehdy racionální uvažování končí a člověk může vnímat nevím. Takže pomocí racionálního uvažování docházíme ve védántě na hranice. Jsme smrtelníci, tak budeme držet racionální uvažování. Vše jede do racionálního uvažování, dál už mluvení, dotýkání nelze. Je prostě svět nic, svět nevím. A pokud máme zafixován svůj život na racionálním přístupu, tak védánta svůj květ neukáže. To už je praxe, kde není řeč. Včera mi Janda říkala, že vše chce dát do slov a jak to slovně vyjádřit. Proč musí být vše vyjádřeno slovy? Když to není vyjádřeno slovy, tak jako by to neexistovalo. To je maximální zabetonování na racionálním uvažování. Výsledkem je, ze všeho ohromná obava a člověk je v čoudu. Ani ten mrtju lóka není plný. Takže toto vyprávění o lókáh si ještě několikrát přečtěte, je to ještě v dosahu racionálního uvažování. Pro pochopení Kena upanišad i ty logiky budou vyžadovat toto poznání, co bylo dnes vyprávěno. Slovní vděčnost neexistuje. Když je vděčnost, tak se to sype úplně všude.

 

První koncept védánty z Mandukja upanišad je, že vše je přechodné. Co existuje a co nás zajímá je jen přechodné. Z toho co máme v hlavě, není nic věčné. Ten princip je nutné nejen pochopit, ale i uznat. Svým způsobem to, co neustále všechny zajímá, hlavně lidi, kteří pátrají ve védántě a to co jim chybí je jen znání i když to možná není české slovo. Jak to znání funguje? Znání má mnoho podob, stejně jako semínko má mnoho fází. Naklíčení, vyroste, mluví se sluncem, roste nahoru a nakonec je z toho velký strom. To jsou různé fáze života semínka a každá vypadá jinak. Znání je také takový život. První krok realizace znání je uznání. Nejdříve je tam „u“ a to znamená těsně vedle. Nejdříve je to u-znání. To je první krok, jak se znání realizuje. Když je u-znání, tak se zazvoní na zvonek. To lze pouze, když je člověk u znání. Pak může dovnitř. V první řadě je u-znání, to je prvotní potřeba ke znání. Když člověk u-zná, že jsem magor, tak je šance, že toho magora poznám. To že tady mluvím a nic se nestane, tak v první řadě musím uznat, že jsem magor. Proč to dělám? Protože jsem magor. To mě nutí tady ráno vést satsang. Pak poznám, co je ten magor. Když to neuznám, tak to nepoznám. Podobně jako když jsou lidé ve třídě, kteří neumí uznat. Znání létá po celé místnosti, ale oni ho neuznají. Potom nejsou u-znání. Pak nic nezačne. Ani to přijetí se nemůže zahájit. V první řadě se musí otevřít a to je až po uznání. Potom je otevírání. Pak je možnost, že se paprsky dostanou dovnitř. A když je člověk tvrdá pecka, která neumí uznat, tak se nedostane dovnitř ani kapka. Když je cílem se setkat, poznat a znát, tak první krok je uznat. Lidé vědomí, nevědomí, pozitivní, negativní, chytří, i když ví, tak to neuznávají. To je jako když Govind mluví na satsangu. Jako hraní hudby zvířatům. Protože jsou to zvířata, tak hudbu neumí uznat. To je možnost pouze pro člověka. Člověk může uznat. A když se uznává, tak se otevírá nový obzor. Že jsem blbá, protože si to druhý myslí, to nic neznamená. Když se člověk u-zná, u-vědomí tak může pokračovat dál. A my celou dobu děláme vše proto, abychom byli daleko, i když to chceme. Motáme se, kolem chce a současně nechce. Motání kolem není potřeba, uznat je potřeba. Když řeknu to, co cítím a čím jsem, tak možná se nade mnou druhý člověk zamyslí, proč mě nesnáší. A když nic neříkám a uvnitř jsem jinak a venku jsem jinak, to je neuznání, že neuznám, co je uvnitř. Neuznání je konec dříve než něco začne. První věc to chce uznat, to co chce vzít. Pak je to znát, už jsme uvnitř. Jestli člověk nenatáhne ruku, tak nic nedostane a když natáhne ruku, tak do jeho ruky něco dám. Tak říkám otevři oči a dívej, co máš v ruce. Pak může vnímat čokoládu. Pak to dá do pusy, pak zjistí, že čokoláda je polystyren a pak to vyplivne. Ale to se může stát, až když to ochutná. Nejdříve to musí dát do pusy, nejdříve to musí uznat. Potom už člověk nikdy nenatáhne ruku pro další čokoládu. Nejdříve je u-znání, znání a pak poznání. Takto nedříve se při védántě uznává. To je důležité. A první uznání pro Kena upanišad je Manduk upanišad, že vše je přechodné. To když se uzná, tak se může dále znát. Po tom znání se může poznat. Takže v první řadě je uznání, že život existence je pouze přechodná iluze. Že něco mám a nemám, je jen přechodné. Že jsem, je přechodné. Že mi něco patří, je přechodné. Nic mi nepatří. Že jsem na zeměkouli je přechodné. Peníze, manžel, děti, to vše je přechodné. Nic takového není. Takže v první řadě je vše přechodné a to uznat. Takže ta snaha vše mít a vše cítit věčné, je iluze. Nic takového, co je v hlavě není věčné. Úplně vše je přechodné, falešné, nepodstatné. To když se uzná, tak se nad tím může člověk zamyslet. První věc je potřeba uznání, pak může být znání a pak poznání. Když není uznání, tak se hned zasekneme na prvním bodě. Jana neuzná, že je hubená. V první řadě je vše daleko. Jdu do kina a v první řadě zavřu oči. Co z toho bude? Když není uznání, tak není nic. Že nerozumím a nechápu, nemůžu říct. Skutečně to nechápu, ale nemůžu to říct. Co si o mě lidé řeknou? Blafuju a neuznávám. Takže první zádrhel člověka je neuznání. A znáte moc dobře ze životních zkušeností, že mraky problémů zmizí jen uznáním. Uznání kromě toho že vytvoří možnost poznání, vyřeší mraky zádrhelů. Blíží se k tomu, co je cílem. Manžel a manželka se neuznávají. Tají si věcí. Máš peníze? Ne, já nic nemám. To neuznání vytvoří čínskou zeď. A co člověku vadí? Ta čínská zeď a ta vzniká neuznáním. Martine přijdeš mi zítra pomoct? Nemám čas. Hodinu bude snídat, ale nemá čas. Není uznání, že je tam hodina, čas. Neuznám. Když to uznám, tak zase dostanu přes držku. Člověk žije takovým přesvědčením, že uznání není možné. A je po poznání. Když chceme něco držet a znát, tak nejdříve musíme uznat. Když to „u“ není, tak se nedá vstoupit. A to „u“ je stejné písmeno jako v sanskrtu. To je upanišad, blížit se, být v blízkosti a pak je možné, že se možná dostaneme dovnitř. A když se to týká znání, tak je „u“ znání a pak jsou další možnosti pokračovat v tom směru. Uznat, znát, poznat. Vše je jen přechodné. Lepit se na cokoliv a myslet si, že je to věčn,é je chybou a iluzí. Mít pocit, že ten dům je můj dům a pořád bude, je chybou. Tím se vyfiltruje mozek. Co je tak ať je. Co s tím já? A to je už poznání. Co je, ať je. Musím jet, tak ať jedu. O co jde? Má se to udělat? Tak ať se dělá, žádný problém. Uznávám, že život je a tady, je tady Janda a Marťoš, tak ať jsou. Že nechápou? To mají dělat oni a ne já. Co já můžu dělat? Jen blábolit, tak blábolím. Co oni z toho mají mít, to je jejich problém. Co je mi do toho, že nechápou? At se děje co se děje. Chápou nebo nechápou? Co je mi do toho? V první řadě uznání a prvním uznáním je, že vše je jen přechodná věc. Život a existence je přechodná věc v hlavě. V hlavě se nic jiného nemůže držet, než to, co je přechodné. A to my neuznáváme. Druhé co se má uznat je Íša upanišad. Úplně obráceně, to co věčně je, je pořád. Věčné je to, které nemá hranice. Které nemá žádný čas a prostor. Čas a prostor dělá hranice, že něco je. Aby bylo něco je, vyžaduje to nějakou hranici. Íša upanišad říká, Brahma nerespektuje žádné hranice. Pro Brahma není žádná hranice. Jako pro ptáky neexistuje čínská zeď. Takto existuje i věčné. A i to je potřeba uznat, ale hlava je plná nevěčných. Íša říká, že i to přechodné i to nepřechodné je moje. Takže Brahma je ultimátum, hlavní soud. Co řekne, to platí. Nikdo se už nemůže nikam odvolat. Nic nelze odvolat, vše je Brahma. Hlava je plná falešného obsahu. Vše je přechodné a neexistující. Začínáme Kéna upanišad. Kéna upanišad začíná otázkami a odpověďmi, ale nepíše se, kdo je dotazující a kdo odpovídá. Není tady jméno žádného myslitele, ani studenta, ani učitele. Je to rozhovor Kéna upanišad sám se sebou. Sám pokládá otázku a sám odpovídá. Jako Martin před zrcadlem. To je to, co se děje při čintanu. Člověk sám pokládá otázku a sám odpovídá. Jana položí otázku a hned si i odpoví. Takže tady je Kéna upanišad předmětem čintanu. To není předmětem poslouchání, vidění, slyšení, ne. To je vše, co se mele uvnitř. A minule jsme na začátku vysvětlovali čit, činta a čintan. Takže čit je to, co se uvědomuje, co zná a co může znát. Rozum, intelekt, vičáran, vše je z toho. Když ten vičáran dostane divoký roj včel, které se motají ve vzduchu, tak nikdo neví, jestli poletí doprava nebo doleva. Takto když v hlavě šrotují neovládané myšlenky, tak to vede k činta, strachu. A když je reference daná a motá se kolem toho, tak daleko nedojdou a drží se v blízkosti tématu. Tehdy je čintan. Když to má kůl pevně v zemi a musí se kolem toho motat, tehdy je to ovládání přemýšlení. Divoký roj je neovladatelné uvažování. Neovládatelný řetěz a ten vede k činta. Když je čintan, přesně co teď dělám, je satsang. Tak je mi šum a fuk kdo tady sedí, teď se děje satsang, co bude za chvilku? Taková otázka nevznikne a pak je to čintan. Takto je Kéna upanišad předmětem čintanu. Držet se reference a být kolem. Tam nikdo nikomu nevypráví a nevysvětluje. Tímto stylem může dojít ke svádhjaj znání a pak může dojít k poznání a to se stává pravdou. Pak je to pro člověka rozhodující bod a podle toho se rozhoduje.  Protože je už přesvědčený a má svou pravdu a tady se rozjede duchovní praxe. Tady v prvním verši si sám sobě pokládám otázku. Čím je ta mysl poháněna? Čím jsou pořád ty nové a nové myšlenky? Jak a čím se objevuje ten prán? Čím se vytlačují ty klíčky ven ze semínka? Co je to vytlačuje? A komu co říká, co se stává klíčkem? Proč je nějaká část semínka klíček? Proč se začíná dýchat? Jak vzniká dýchání? Malá miminka, když se rodí tak musí dýchat. Jinak je plácnou po zadku. Čím ten dech je? Jak to začalo? A následují smyslová slovíčka. Jak to mluvím? Odkud to mluvím? Čím to mluvím? Co je ve mně, co mluví? Co je v očich, co vidí? Co je v uších, co slyší? Takto jsou v prvním verši samé otázky. Takže je tam jeden kůl, kolem kterého se motá. Čím je prán? Čím je dech? Čím se vytvoří slova na vyslovování? Takto jsou v prvním verši různé kůly, kolem kterých se motá vičáran, uvažování, myšlení. Přichází čintan na toto téma. Zvědavost o zjištění funkce „já“ a v čintanu nelze dělat žádné vyprávění ani poslouchání. V čintanu se musí být neustále sám se sebou. Cizí zásah nelze. Člověk na to musí sám tlačit, sám na vlastní hlavu a pořádně zauvažovat. Zamyslet se nad tím. Zamyšlení je vlastní osobní akce. Tam je cizí zásah nulový. Potom je vlastního uvažování konec, čintan se ruší, porozumění a pochopení se ruší. Védánta je předmětem sám pro sebe, tam cizí zásah nelze. Tím se okamžitě ten systém vypíná. Jakmile teď začnete poslouchat mě, okamžitě přestáváte uvažovat a posloucháte Govindův názor. Tím jste škrtli vlastní vývoj a přivezli jste si kabát od Govinda a tím nic nevyrostlo. V čintanu cizí zásah nelze. To je potom cizí názor. Vlastní uvažování není. Čintan je nutné pro znání. A o čem má být čintan? Nejdříve má být o sobě. Co jsem, jak funguji, čím jsem. To je první sádhana, první krůček Kéna upanišad. Kéna upanišad je tvrdý a hustý a vyžaduje sebevraždu, poznat sám sebe. Lidí nezajímá poznat sám sebe, ale to, co si kdo o sobě myslí a jaké jsou jeho názory. Chceme zjistit kdo, co říká a nechceme o tom sami uvažovat. A védánta říká, když nezačneme pátrat sami v sobě, tak je konec. Potom nosíme jen cizí názory. Kdo co řekl, kde je to napsáno, jak si to myslí veřejnost a podle toho žijeme. Potom je tam nulová možnost poznání, znání a vědomosti. První verš Kéna upanišad ukazuje na bod pro čintan. V hlavě je plno informací a to je potřeba rozebrat. Když máme vyvinuty všechny nástroje přemýšlení, tak ať je používáme na znání, co je to dech, čím se ta mysl zapaluje, co je v očích, co vidí, poznává, co je v uších, co slyší a rozumí. Takto se o sobě zamyslet. To je první verš.

 

 

 

 

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
Ájurvéda ášram je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích.
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem Sagar - * - Admin Marci - * -Admin SS- * - Admin Grammer -