Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Bez měřítka/neměřitelný je čtvrtý, není ve vztahu/v souvislosti, osvobozen od projevení, nerušen, a skutečnou jednotou. Posvátná slabika “Óm” je skutečným Já (bytí). Ten který toto ví, může splynout s átma. 

 

---

---

Komentář:

Dnešní verš je příliš teoretický pro člověka, který není praktikantem védánty. To čím my prociťujeme život a svět je absolutně nevyhovující nástroj pro procítění nebytí. My tady nejsme proto, abychom nebyli. My jsme tady proto, abychom byli. Takže přístupem, kterým žijeme, vnímáme, reagujeme, konáme, jsou tyto nástroje naší hlavní možností pro realizaci života. V dospělém věku záleží naše fungování na logickém vysvětlení. Tuto logiku máme venku i vevnitř. Když na nás někdo mluví, nebo když něco vnímáme a pokud nám ten vnímatelný předmět poskytne logiku a naše vnitřní logika to chytne, tak to rychle dojde do přesvědčení. Dojde k rychlému pochopení, rychlému udělání závěru. Možná to bude znát lépe Luky. Působení stojícího obrázku a animace. Která z nich je lépe přijatelná? Kterou z nich lépe chápeme? Já myslím, že animaci. Ta animace dává nějakou logiku a pro takové pochopení a logiku, máme logiku uvnitř. Tak naše vnitřní logika a vnější logika krásně pasuje na sebe. Tím se rychle tvoří přesvědčení. Takto funguje člověk. Takto celý den a celý život žijeme. V takovém životě není žádný prostor pro nežití. My máme prostor pouze pro žití a proto tento verš je příliš teoretický. Když se koukneme do nebe mimo Prahu, tak vidíme hvězdy. Velké, malé, svítící, méně svítící. Když se ještě trošku zamyslíme, tak sedíme na zeměkouli. My nevíme, kdo vyrobil ty hvězdy, nebo jak byly vyrobeny. Ani nevíme, kde jsme se na zeměkouli vzali. Nic nevíme, a když se ještě trošku zamyslíme, tak jsme to nebyli ani my sami, kdo si na tu zeměkouli sedl, protože jsme o zeměkouli ani nevěděli. Takže tady už není žádný prostor pro logiku, uvažování, cítění. My máme ohromný problém s identitou, ztotožňováním a to nám dělá ohraničení naší schopnosti pochopení. Jako věčné české hospodské debaty, zda byla první slepice nebo vejce. To jsou témata myslitelů po celém světě. Každý se nad tím dříve nebo později zamyslí a nedomyslí to. Jestli bylo dříve vajíčko nebo slepice? Proč se to nedomyslí? Proč to nikdo to nedomyslí? Protože díky naší identitě jsme slepí, ta dělá naši hranici. Aby se to trochu ujasnilo, tak například řekněme, že Govind je starý člověk. Takže naše hranice je starý člověk. Identitu jsme udělali, starý člověk. Absolutně netušíme, že to stáří má v sobě mládí. Mládí má v sobě dětství, dětství má v sobě embryo, embryo má v sobě sperma a vajíčka a to vše je přítomné ve starém. Ale my jsme tu identitu určili jako starý člověk, tak veškeré předchozí fáze, jsou pro nás neexistující. Takže když řekneme slepice, tak nevidíme, že to vajíčko je součástí slepice a když říkáme vajíčko, tak slepice je součástí vajíčka. Tady není žádná otázka, protože jsme rozdělili vajíčko od slepice. To je stav, styl lidské mysli. Rozdělit a udělat z nich identity. Lidská hlava není schopná vnímat sloučené. A proto na to nejsou odpovědi. Když vidí vše sloučené, slepici i vajíčko, tak otázka ani nevznikne. Takže amátra, co nemá žádné měřítko, hranice, bez hranic. Amátra sčaturtho je čtvrtý, avyavahāryas, to co je bez měření, bez hranic, co nemá žádné chování, to znamená, nějak se nemůže vnímat, protože se nechová. A tady prapañcopaśamas, ve kterém žádné mahabhúty a ingredience z něj nedělají identitu. Nedělají z nich upádhy, žádné nátěry, etikety. Jako manžel, to je etiketa. Ve skutečnosti je člověk, manžel je nátěr, mahabhúty jsou nátěry. Guny jsou nátěry na prakriti. Takto je ten stav, to átma, ta věčnost. Co znamená věčnost? To je časový nebo prostorový pojem? A co může být pořád, když není čas? Když není čas, jak můžeme říct věčný? Věčný může být to, kde není čas. Kde není čas, kde není prostor. Když není čas a není prostor, čas se nějak nemůže projevit. To se nedá nějak vnímat. Čemu se říká černá díra? Kde není čas a není prostor. My věčný máme rádi, protože jsme přelepení na bytí. Že nějaká věc je, a „je“ se nám líbí a proto chceme ať je to věčné. Když říkáme, že něco je tak tím naznačujeme časový pojem. Tím chápeme, že čas je. A chceme ho pořád a stejně. Pořád tak, jak ho známe a tomu říkáme věčný. Něco známe a chceme to pořád. To znamená, vyžadujeme čas. A když čas není, tak automaticky věčný je. Takže upřesnit definici slova věčný. Amátra je bez měření, na kterém nejsou žádná měřítka, to si ani neumíme představit. Proč si to nemůžeme představit? Protože si myslíme, že známe slepici a vajíčko. Známe toho starého člověka a tady končí naše umění a logika a chápání, dál už to nejde. Takže to naše vnímání má konečnou stanici, naše vnímání, kde máme smysly, mysl, paměť, logika, emoce, soucit, libo, nelibo, to vše končí, nic z toho není. A přece jestli něco je, tak je to čaturtho, túrja, ta čtvrtá. Kde nic není. Pro náš mozek je vyloučená věc procítit to, co není. Já jsem zrovna včera říkal Janě, že tady přišli jedni manželé a manželka říká. Péťovi se líbí. Péťa je manžel. Já jsem říkal, to je lež. Péťa to také slyšel a já říkám manželce, jak ty můžeš vědět, že Péťovi se líbí? To je lež. Jak to, že to je lež? Jana vidí očima, zmrzlinu, langoš, kávu, šéfa, kolegyni, růže a různé předměty. Objekty letí přes oči do mysli a bůh ví kam všude, takže oči vnímají a okolí. Okolí vnímají oči, jak jsou namalované. To je to, co vnímá okolí. Okolí nevnímá, jak Jana vnímá. Okolí nemůže vidět, co se honí v nervech Jany, v pocitech, uvažováních Jany. Do bytosti Jany nemůže nikdo vidět. Oni můžou vidět, co je vnímatelné. Takže vnímá se hmota nebo funkce. Dají se vnímat dvě věci. Dají se vnímat funkce a předměty. Funkce se vnímat nedá, ale funkce je. Vnímání v Janiných očích to je, ale vnímat se to nedá. Vnímatelné jsou předměty. Funkce vnímatelná není a čím ta Jana je, že říká, že se mi líbí, že jsem šťastná, spokojená a chudá, nespokojená, libo, nelibo? To jsou vše funkční pojmy. Ty pojmy nejsou hmotné. Tím pádem vnímatelné. Pro nás je ten svět vnímatelný. Nevnímatelné jsou neexistující, odmítáme, nebereme v úvahu. A proto o tom čtvrtém stádiu nemáme ponětí. O tom neexistujícím nemůžeme mít ani ponětí. O tom jak vypadá nečas. A s tím nečasem splynout a byt tím nečasem, to znamená nebytí. Bytí s nečasem je nebytí. Nebytí se rovná nečas, což je v jogínském pojetí stádium samádhi. Je to stejně náročné jako známe Lukáše, grafika, majitele ateliéru obrazů. Žije má ženu Margi, dva psy, kalhoty, známe Lukyho. Jakého Lukyho to známe? Známe Lukyho, který je vnímatelný. Nevnímatelného Lukyho neznáme. Jak se cítí, co se tam honí uvnitř, jaké dhí, dhrati, smrti, nemáme ponětí. Věříme tomu, že Luky řekne, bylo fajn, že včera přišla Ivanka. Čemu věříme? Tomu co on říká, co je pro nás hranicí jeho říkání. Jak on k tomu závěru přišel, o tom nemáme žádné ponětí. A nemůžeme ani mít. Protože naše logiky a ne-logiky je konec. Jak přišel k závěru, že bylo fajn a přišla Ivanka a pomohla? Co se vše dělo a jak k tomu závěru přišel Luky, ze kterého teď vyplývá tato věta? Ten proces co běží v Lukym my neznáme a nevíme o tom. Přece když to říká, tak to musí být. Musí to být, ale my to nevíme, to je ten čtvrtý stav. Ono to je, ale my to nevíme. To „je“ je čtvrtý stav a to „nevíme“, to jsme my. Takto čtvrté stádium, je absolutně nepochopitelné. Protože náš styl a nástroje pro pochopení je vnímání a logika, odhadování, odvození. Pouze těmito dvěma způsoby. Existuje i třetí, ale ten se zde nepoužívá. Vnímání, odvození a třetím je řeč spisů, sahimta, šástry, védánta, gíta. Co je tam napsáno, to jsou stejné pravdy, jako když vnímáme, ale tento koncept je v Evropě neplatný. Tady vytvoříme svědčení a přesvědčení, vnímáním a logikou. A tyto dva nástroje rozhodně nestačí k vidění funkce, co se děje v očích. Oči můžeme vidět, můžeme vidět každou samostatnou řasu. Ale tu funkci nejsme schopni vnímat. Ve chvíli když člověk začne vnímat funkce, je náznak, že může vnímat nebytí. Už se mu pomalinku otevírá možnost nahlédnout do nebytí. Ale když si otevřeme svou bednu, tak tam žádný záznam o funkci nemáme. Máme záznam o předmětu, viděné nebo odvozené, nic jiného ve zkušenostech není. Naše znalost umění a schopnost končí vnímatelným a odvozením. Víc už tam nevejde. Ani pro nás to není možné. Tady je konečná stanice člověka, i když ty možnosti jsou. Nebytí a nečas je možnost, ale tam ty nástroje co máme, to jak jsme vybavení, to rozhodně nestačí. A proto jak jsem říkal na začátku, tento verš je příliš teoretický. Současně jsem ale říkal, možná, že vám to sepne v hlavě a potom nebudete vidět Lukáše s Margi, s počítačem, kreslením, obrázky, ale začnete ho vidět jako funkci. Když uvidíme strom, jako jednu funkci, když člověka vnímáme, ne jako předmět, ale jako funkci. Otevírá se jiná dimenze, stav nebytí. Ta cesta existuje a ta praxe existuje, ale okamžitě je to nemastné a neslané, samá ztráta. Vše je najednou bez významu a to si člověk nedovolí, aby se vše stalo bezvýznamným a proto tento verš je mimo dosah člověka.

 

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
Ájurvéda ášram je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích.
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem Sagar - * - Admin Marci - * -Admin SS- * - Admin Grammer -