![]() |
माण्डूक्य उपनिषद्, Māṇḍūkya Upaniṣad,-Mundakopanishad, (S.-2, Ch.-1, V.-9) |
जागरितस्थानो वैश्वानरोऽकारः प्रथमा मात्राऽऽप्तेरादिमत्त्वाद्वाऽऽप्नोति ह वै सर्वान्कामानादिश्च भवति य एवं वेद।। 1.1.9 ।। |
jāgaritasthāno vaiśvānaro'kāraḥ prathamā mātrā''pterādimattvādvā''pnoti ha vai sarvānkāmānādiśca bhavati ya evaṃ veda।। 1.1.9 ।। |
Stav Jágarit |
jāgaritasthānas (vychází z: jāgaritasthāna) (jāgarita + sthānas) (karmadhāraya compound, masculine, nominative, singular) = jāgarit (probuzený) bdělý stav vaiśvānaras (vychází z: vaiśvānara) (vaiśvā + naras) (masculine, nominative, singular) = běžný akāras (vychází z: akāra) (masculine, nominative, singular) = zvuk “a” prathamā (vychází z: prathamā) (ordinal number, feminine, nominative, singular) = první mātrā (vychází z: mātrā) (feminine, nominative, singular) = měřítko/míra āptes (vychází z: āpti) (feminine, ablative, singular) = kvůli dosažení ādimattvāt (vychází z: ādimattva) (neuter, ablative, singular) = kvůli stavu býti prvním vā (conjunction) (indeclinable) = nebo āpnoti (5th class verb root: āp) (present indicative, 3rd person, singular) = jeden/on dosahuje ha (adverb) (indeclinable) = ačkoliv (emphasizing previous word) vai (adverb) (indeclinable) = skutečně/v pravdě (zvýrazňuje předchozí slovo) sarvān (vychází z: sarva) (masculine, accusative, plural) = všechno kāmān (vychází z: kāma) (masculine, accusative, plural) = přání ādis (vychází z: ādi) (masculine, nominative, singular) = první ca (conjunction) (indeclinable) = a bhavati (1st class verb form: bhū) (present indicative, parasmaipada , 3rd person, singular) = stane se yas (vychází z: yad) (relative pronoun, masculine, nominative, singular) = ten/on který evam (adverb) (indeclinable) = skutečně veda (2nd class verb root: vid) (present indicative, 3rd person, singular) = ten co ví |
Stav jāgarit, běžný, zvuk "a", první míra, kvůli dosahování nebo kvůli stavu býti prvním; opravdu skutečně; jeden dosahuje všech přání (vášní). A skutečně ten, který vnímá, je prvním.
Většinou máme pocit, že jsme vzhůru. Jako když se řekne česky, jsme při vědomí a výjimečně se stáváme nevědomí, nebo o tom alespoň nevíme. Takový je náš všeobecný pocit, že jsme vzhůru. Z pohledu védánty je to obráceně. Většina toho, co považujeme, za vzhůru, je ve skutečnosti spánek a vzhůru vůbec nejsme. Většinu času jsme nevědomí, většina času dne i celého života je člověk nevědomý. Ta vědomá část je átma, čitt a tam většinou nejsme. Většinou jsme zamotaní do zkresleného snu, života, zájmů, zábavy, chutí, libo, nelibo, touhy, chci, nechci, hezký, ošklivý, zdravý, nezdravý, to vše je zkreslené. Nic takového neexistuje, ale tím je vyplněna většina času člověka. Možná si pamatujete ten příběh s mlékem, když se učitel ptal žáka, jaká je to barva? A on říkal bílá. Tak to znám. I v Bhagavadgítě se říkalo, že celý život žijeme od malička jen posbíranými informacemi, které nejsou ani vlastní. Jaká je ta barva mléka, když škrtneme to, co říkala maminka? Tak Prém řekne, nevím. Takto mi to bylo řečeno. Skutečná átma je nirguna, bez jakéhokoliv zážitku, holá a čistá, ale tam my nikdy nejsme. My jsme pořád v tom mléce, jméno a tvar a bílá. To znamená to, co vnímáme. Aktuální vnímání a uložená slovíčka, barvy, vůně, ornamenty, pocity, s tím celý život žijeme. Když člověk namaluje vlnu a pod ní čáru, tak ta rovná čára je Íša upanišad, která je i v té vlně. Ale v té spodní čáře se lépe chápe, že ten čas a prostor a vesmír je v neustálé změně, konstantní změna, pořád. A když přichází nějaká kontaminace, tak se ta rovná čára začne zvedat a vzniká vlna. To zvedávání, ta síla, která se implementuje, tomu říkáme samskár, touha k objevu a projevu. I v Bhagavadgítě, Sánkhji i dalších Upanišadách, je život považován za pančmahábhút vikár. Život je jedna porucha a my ji oslavujeme a jsme na ni hrdí. Protože věčná je ta spodní čára, vždy, věčnost. Ta vlna je život, výkyv, který se objevuje. Odkud se objevuje? Od toho věčného, jsou to stejné části. Objevuje se rovná čára a pak se začne zvedat, to zvedání je síla, touha k projevu a tím je život. Jeho začátek je akár, to je další slovo co je ve verši. Akár je toto zvedávání vlny. To je to písmo a, objev, in. Když se podíváme do sebe, co se v naší hlavě honí od rána do večera, celý den a každou chvíli, to jsou nějaké nápady a myšlenky, které se obarvují různými pocity a cítěním a takto náš den uteče. A tomu říkáme prožívání dne. Tak prožíváme to, co je absolutně falešné. Neexistující, bez významu a my tomu říkáme pravdivé, skutečné, důležité a ještě tomu říkáme, že jsme vzhůru. Vzhůru s informacemi a pocitem, nástrojem, který je ve skutečnosti bez významu z pohledu átma, čitt, a védánty. Většina naší mysli tvoří to, co je zkreslené. Zkreslené a nabrané z okolí. To je naše hlava. V bedně je úplně do dna natlučeno vše z okolních vjemů, slovíček, pocitů. To, co známe je jen to, co se vysypalo z okolí. Je strašně málo, skoro žádné až nula toho, co je skutečně naše, co je osobní. Vše je posbíráno z okolí a to používání posbíraných informací a pocitů a slovíček a umění, tím máme pocit, že jsme vzhůru a při vědomí. Takto žijeme celou dobu, což vede k totálnímu falešnému pocitu. Dvacet čtyři hodiny co jsme vzhůru je jen posbíraným, falešným a ortodoxním způsobem života a říkáme tomu zkušenost, skutečnost. Takto ta neskutečnost je ten život. Je absolutně falešné a vrchol nevědomosti toto považovat za pravdu a prožívat to. Tím je ten život falešný a proto se tomu říká mája, to je falešné, to skutečné není, protože i to vzhůru, čemu říkáme vzhůru, jsme spící, pořád namočení do nějakých hmotných vjemů posbíraných z okolí. Takže stav džagrt akara „a“ je ten vznik, je první stav, to čemu říkáme vzhůru.Mātrā āptes, āptes znamená získání, dostávání, jako dosažení. Ádimattvāt od začátku, ádi je ta rovná čára āpnoti je stejné jako apté, také získává. Takže z ádi se získává akár a tím je vzhůru. Co k tomu navodí, k tomu projevu jsou samskáry. Co ten samskár je? Je to porucha klidu. Když děláme krupicovou kaši a jsou tam hrudky, tak ty samskáry jsou hrudky. My jsme vzhůru jako hrudka, my jsme hrudky. Takže samskár je taková hrudka a z toho je ten vznik. Jako když chceme mluvit, tak nejdříve je hrudka uvnitř a pak to praskne a tím vznikne ten zvuk. Kdyby ta hrudka nebyla vevnitř, tak nemluvíme. A bez hrudky jsme mrtví. Kdy jsme živí? Když ty hrudky uvnitř jsou. Vnitřní hrudky pro dělání, chtění, konání. Když ta hrudka praskne tak je ten objev „a“, začátek. Už je to tady, rozrůstající. Když hrudky nejsou, tak život není. Z toho vyplývá, že život je hrudka, taková porucha, porucha toho klidu. A my se v klidu necítíme, my se neustále cítíme hrudkou. Takže náš džagrt avasta, kterým říkáme, že jsme vzhůru, tak ve skutečnosti je člověk spící jako ta hrudka v kaši. V hlavě a srdci máme celý den jen hrudky, rodina, peníze, přátelé, zvířata, auta a bůh ví co všechno. Ty hrudky praskají a to nás vede různými směry. Tak jak kdo moc žije, to se pozná jaké má hrudky a to jde vidět z daleka. Výběr slov, tón, slovíčka, mimika, projevení rukama, tělem, to je vše praskání těch hrudek. A ty hrudky, i když nejsou venku, venku jsou prasklé a jde vidět jen ten ta pára, tak z toho lze poznat, co je uvnitř za hrudku. Když přednášíte a ten moudrý děkan řekne, aha? To je krásné, protože tu věc znám a teď to slyším a to podání je vnitřní a skutečné, to jsem v životě nikdy neslyšel. Takové krásné podání je ze svádhjaj, to se pozná. A tam kde jsou citace a mluvení, kdo co řekl, jen komentáře, tím je vidět, že to jsou posbírané jen hrudky. To do třídy aspirantů nepatří. Aspiranti jsou ti, kteří hrudky rozpustí. Vše podají ve vlastním pochopení. To už je vidět, že je člověk ve skutečnosti vzhůru. Vzhůru může být falešné i skutečné. Z pohledu moudra, jogínu, obvykle spíme, i když my jsme vzhůru. Ale když jsme skutečně vzhůru, tak jsme s vlastním pochopením. Takže i ten vzhůru avasta může být jenom mysl, jenom posbírané falešné, zkreslené nebo může být skutečné, ale to se pozná. Aspirant je to, který neustále ty hrudky maže a likviduje a vytváří se vlastní pochopení. Z pohledu moudra jsou hloupí ti, kteří jen skáčou po hrudkách. Vlastní pochopení a porozumění nemají. Nemá to žádnou hloubku. Je to jen povrchové létání podzimních listů. Takže stav vzhůru je akár. Jsme vzhůru povrchově? Nebo hluboko bez hrudek? Co je správně, co je lepší, horší, to si můžete udělat obrázek sami. Obvykle je ještě třetí možnost, jak se dívat na stav vzhůru a tou je pozornost. Když něco děláme, jako moc jsme pozorní? Když něco konáme, mluvíme, jak moc jsme pozorní? Zjistíme, že z toho pohledu jsme nepozorní vzhůru, nebo pozorní vzhůru. Když sedíme za volantem v pozornosti, tak dojedeme od „a“ do „b“. Když jsme nepozorní vzhůru, tak do „b“ nedojedeme. Když pozorně čteme věty, tak dojde k chápání. Když čteme nepozorně, tak ztratíme řádek. I takto nepozorně žijeme. Když mluvíme, tak říkáme úplně jiné věci, než by tam měly být. To vyplývá hned z toho prvního verše, z nultého verše, úvodní modlitby. Óm bhadram karné, vážené poslouchání, soustředěné, zaměřené, pozorné poslouchání, pozorné dívání. Tak na co se díváme, když se díváme pozorně, tak vychytáváme všechny možné aspekty vnímaného objektu. Tím vznikne ohromná šance, že tomu porozumíme. Některé druhy vibrací jsou slabší, a když nejsme pozorní, tak je neslyšíme. Když máme velice pozorné poslouchání, tak ucítíme všechny vlastnosti a hrudky, ze kterých to prasklo. Pak dojde ke správnému pochopení. To se může stát, když jsme vzhůru plnou pozorností. Ale to se obvykle neděje a žijeme jen tak ze zvyku. Bez jakékoliv pozornosti. Tak být vzhůru s plnou pozorností, ve skutečnosti v átma, čístým, bez jakékoliv posbírané hrudky je stav džagrt a v takovém stavu je sattva, tam něco vzniká, něco se rodí. Rodí se, když je plná pozornost, plné vnímání, čisté vnímání a čisté chování. Úplně a naprosto čisté, žádné mléko a žádná bílá. Naprosto čisté, taková čistota je sattva, akár a vznik. Po vzniku se začne kontaminovat, míchat. To ne-mléko a ne-bílá. To už jsou různé pocity, které člověk sbírá z okolí a stává se odpadovým košem. Sbírá z okolí, co se na něj hodí. Vše sbírá, jen takový popelář. Stát se tím čistým, jít do četanja a být s čitem je cíl života, praktikanta. Edam eva, znamená život, véd, vědění, poznání. Takže džagrt avasta je možnost pro nás něco přijmout. Když je čistý papír, dá se na něj psát. Když je dopředu popsaný jako noviny, tak se tam už nic nevejde, tam není žádné vědění. To znáte, když někam jdete a už dopředu víte, jak to má dopadnout, tak je to jednání k ničemu. Když je závěr dopředu tak vědění není, možnost poznání není. Možnost poznání je když je stav sattva. To je tehdy, když je čistota, soustředění, pozornost, vzhůru. Pak je možnost něco přijmout a vědět, jinak nejsme pozorní a žijeme jen ze zvyku, pořád mluvíme vevnitř, pořád konáme vevnitř a procitujeme falešné, neexistující a to považujeme za důležité pravdivé a skutečné. O džagrt avasta se dá mluvit celý den. Všechny faktory lidského chování kompletní fyziologie je o stavu vzhůru. Aspiranty zajímá sattva vzhůru, čisté vzhůru, pozorné vzhůru.