Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

To je pán všeho. To je vševědění. Tím je ten, jenž drží vnitřní pocity na uzdě. To je lůno všeho, věru objevování a zanikání bytostí.

---

---

Komentář:

Verš č. 6 je už otázkou toho, co je to, co mizením nemizí, co se skrýváním neskrývá. Co spaním nespí. Co bytím vzhůru není vzhůru. Bytím vzhůru není vzhůru, protože ví, že jsem vzhůru. Spaním nespí, protože ví, že spím. Tomu se říká túrja avasta, čtvrtý stav. Krásným srovnáním je příklad s elektřinou. Elektřina je přítomna a běhá v elektrických drátech. Marťoš to může prověřit zkoušečkou. Dotkne se drátu a rozsvítí se světlo. Když světlo zkoušečky svítí, tak říká nesahat. Pak přijde Jágr a začne vysvětlovat, co to ta elektrika je. Elektrika je běh elektronů po měděných elementech. Díky tomu toku dojde elektrika přes zkoušečku a ta se rozsvítí. Pak to dojde do žárovky. V žárovce sedí Edison. Takže v žárovce sedí Edison, který tu elektriku promění do světla. A světlo začne svítit jako vyzařování. My nevnímáme světlo a elektrony. Když se dotkneme světla zkoušečkou, tak zkoušečka nesvítí. Pak Martin řekne, že světlo nemá elektriku, ale dráty mají elektriku. V žárovce se promění do světla. Z čeho je potom to světlo? Z elektronů létajících po drátech, ale ve světle už elektrony nejsou, to nesvítí. Tak kde jsou ty elektrony ve světle? Stejné světlo a teplo je například i v žehličce, nebo v elektrické plotýnce. Když se toho dotkneme, tak je to horké. Nedostaneme pecku, ale spálíme si ruce. Z čeho je vyrobeno to horko? Z elektronu. A z té horkosti se zase zpět může vyrábět elektron. To jsou termální elektrárny, kde se teplem probouzí chod elektronu a pouští se dál. Tak ty malé děti jako Lukáš si to zkouší a vyrábí takové ohřívače, ve kterých když je dřevěná tříska, tak vznikne teplo. Zastrčí tam měděný drát. Jeden dá do ohně, druhý nechá venku, vezme drátek a dobije tím mobilní telefon. Horko z ohně udělá elektriku a ta dojde do měděného drátu. Takto ten flow funguje i zpětně a elektrony nemizí. Elektrony jsou, akorát my to nemůžeme vnímat. Zase jsme ve stejném bahně. Pravda a skutečnost u nás končí u vnímání. Co není vnímatelné, není pravdou, není skutečným, není reálem a s tím názorem žijeme. To je závěr mysli. To je ukázka přítomnosti mysli a přítomnosti ahamkáru. Když to nevnímám, tak to není a do toho je namočený člověk a celé lidstvo. Tímto mezi člověkem a zvířetem není žádný rozdíl. Co není vnímatelné, to není ani pro jednoho člověka reálné. Jako když na louce žere srnka a myslivec je schovaný, zamaskovaný a není vidět. Srnečka žere dál a také tomu věří, že tam nikdo není. Podobně jako člověk. A proto je v našem běžném stavu mysli vnímatelné skutečností. To je ta pokrývka, ta deka ahamkár, pod kterou je skrytý princip věčnosti. To co neustále je i když to není. Jako ten strom neustále je i když to vnímatelné není. Zrovna minule v Sánkhji se ptala Gwen, a co ty zanikající druhy rostlin a bytostí? Jako byli třeba dinosauři? Co to je? Tak jsem ji říkal, že nikdo nikdy nezaniká. Nikdy nikdo nezaniká, jenom my přestáváme vnímat a takto zaniká to, co je pro nás předmětem mysli, ahamkáru. Vycházíme z principu skutečnosti, že je jenom to, co vnímáme. S tímto principem žijeme. Jako, že zanikají elektrony v drátu, když vidíme světlo. Elektrika pro nás zanikla, jakmile je světlo. To je náš styl mysli. Ono to neustále je, jen jinou formou a jinou podobou, ta transformace, proměna a reakce od subtilního do hrubohmotného neustále je. Člověk má svaly, šlachy kosti, tuk, kůží a tomu říkáme člověk. Když je v hrobě padesát let a vykopeme ho, tak nic nenajdeme a říkáme, že člověk zmizel. Tělo se rozpustilo, ale je tam hlína a z čeho je ta hlína? Je to přeměněné tělo. A to tady Mandukja upanišad říká, nic nemizí. Když víme a uvědomujeme si, že jsou různé stavy a transformace molekul, tak potom transformace neznamená, že něco mizí. Mizí to jen ve smyslech, ve skutečnosti nic nemizí. Připomíná se to i ve verších Bhagavadgíty, kde Krišna vypráví Ardžunovi, že nikdy nebyl takový čas, kdy já, ty, nebo tito lidé nebyli. Tvým zabitím nikdo nezmizí. V jakém stavu museli být Krišna a Ardžun, aby to pochopili? My se teď o tom také bavíme, ale tu věc nemůžeme převést do praxe. Když to uděláme, tak nejsme a to je neakceptovatelné. To se nedá přijímat. Když někdo řekne, já to vím a přijímám, v tu chvíli je to mysl. Jakmile otevře pusu, tak je to mysl. Jen mysl umí otevřít pusu. Já cítím, to může být jen mysl. Takže je to jen divadlo, stejně jako i teď když se o tom bavíme. Je to jen jedna informace, kterou můžete někam uložit. Ale jakmile přijde praxe, určitě si na to nevzpomeneme. Jako lidé, kteří říkají, že jsou duchovní a že vše je jen Íša vasamidam sarvam a vše je boží. Tak mi ukaž kabelku a já si z ní vše vezmu. Líbí se ti to? Já to potřebuji a vezmu si to. Je to akceptovatelné? Není. Jsme v mysli a mluvíme o fantazii. Jestli je ti to jedno, že o vše přijdeš tak ano, v tu chvíli můžu říct aha? Iša vasamidam sarvam. Ale to není reálné, takto se žít nedá. Žít je záležitostí ahamkáru. Žít je záležitostí související s propojením s ahamkárem, s myslí. Lidé říkají, já mysl nesnáším, to je negativní. Tak co tedy jsi? Já jsem vědomí, jak můžeš říct, že jsi vědomí, když nejsi mysl? To je vyloučená věc. Tak tento verš, ve všech bhútánam, ve všech projevech, co je neustále a zároveň není ničím, to je čtvrtý stav, stav vědomí, stav átma, stav túrja. Tak všechny předchozí tři stavy, vzhůru, snící i skryté, to co je ve všech stavech, to co je pořád stejné, to je čtvrtý stav, túrja. Tam pravidla času a prostoru neplatí. To je ta átma, z toho je ta paramátma, brahma, úplně vše. Ale to není předmětem běžného člověka a dennodenní praxe člověka, obzvláště pokud chce být a žít s lidmi. To ani není předmětem uvědomění a praxe. Předmětem praktikování je jen mysl. Tak proč to říkám, když je to k ničemu? Protože ta možnost tam je. Mysl o tom může teoreticky vědět. Teoreticky i prakticky, oba pojmy jsou jen mysl. Takže jen, aby byla někde v teoretickém poli umístěna myšlenka, že nic nemizí, že všechno je. To jen my jsme omezení vnímáním, pravdou, realitou a skutečností. To je naše omezení. I když si na to v tichosti člověk vzpomene např. při krijájóze, tak může lépe sledovat dech v praxi jogínských technik. I když není mysl, neustále se dýchá. Dech je taková tranzitní zóna, takové letiště, kde jezdí auta i letadla. A když vnímáme ten dech z pohledu Mandukja upanišad, tak ten dech můžeme považovat, že je tím, čím jsem já. Já je jenom ten dech. Jak se mám, to je potom vidět na tom jak se má dech. Říkám, já chci klid a mír a kdo má mít klid a mír? Dech. Klid a mír v dechu je mým klidem a mírem. Tomu se v józe říká anulóm-vilóm. Čím méně je ahamkár, tím plynulejší, klidnější a s menším napětím probíhá dýchání. Jako když je člověk vzhůru ve strachu, spěchu tak dýchá rychleji, než když usne. Když si vzpomene na něco, co je nám hodně blízké a utopíme se do toho, spisy, přátelé, obrázky, poznámky mantry, tak dojde ke zpomalení a ten pocit, života a žití a bytí a splynutí se tím zpomalí. To znamená, že se tím zpomalí mysl a člověk je klidný. Takto provádění praxe anulóm-vilóm vede ke klidné mysli. To není otázka dýchacího procesu, to není o tom funění. My máme problém se slovem, kterému říkáme proces. My ten proces považujeme za hmotu. My v našem jazyce neumíme vnímat samostatný proces bez ničeho. Pro nás znamená jakýkoliv proces stimulace předmětů. Všechna slovesa, jít, dělat, vařit, jsou jen procesy, ale my ta slovesa neumíme vnímat bez stimulace předmětu. Slovesu jít nemůžeme rozumět a potvrdit jej, pokud se věc nehýbe z bodu A do bodu B. Tomu potom říkáme jít. Tak co je podstatou naší mysli? Hmota. Taková mysl, kde je schopnost nevnímat hmotu, může vnímat jít. Může vnímat to, co je za ní. Ale to nejde, to je vyloučené, protože my jsme zafixovaní jen na hmotě, vnímání, mysli, ahamkáru. Veškeré pocity, emoce a city jsou ukázkou přítomnosti mysli, ahamkáru. Možná je to vše předčasné, protože tyto informace se k vám dostávají přes upanišady, ale během dne nemáte možnost praktikovat. Ani jste se s tím nesetkávali od malička v prostředí, ve kterém jste vyrostli. Proto je pro vás velmi těžké o tom uvažovat. Samotné uvažování vyžaduje splynutí. Proto jsou ty upanišady k ničemu, je to na vyhození. Tam není nic z toho, co může přinést, radost, spokojenost, štěstí a zdraví. Nic takového tam není. To vše je jen o prožívání. My se neustále honíme na trati ahamkáru. Védánta je jen ukazatel, že se to honí, že se běhá. A to nikoho nezajímá a ani nemůže zajímat. Je to jenom pro výjimky z výjimek, které to může zajímat. Jsem v šoku, že jich tady vidím mnoho. Nevím, co se jim tady líbí a co z toho udělají. Takto je verš č. 6 o túrja avasta, čtvrtý stav átma. Čistá átma je věčná, to je věčnost.

 

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
Ájurvéda ášram je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích.
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem Sagar - * - Admin Marci - * -Admin SS- * - Admin Grammer -