Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Vskutku, to vše je Brahman. Toto Já je Brahman. Toto Já jsou/má čtyři čtvrtiny.

---

---

Komentář:

 Prvním průkazem Védánty je Iša vasa idam sarvam, vše je Brahma. To je znak Védanty.   Druhým průkazem je Brahma so'yamātmā catuṣpāt. Tím se poznává Védánta. Toto si navždy pamatovat, jako jímat, úplně všude a vždy, zalezlé do člověka. Vše je Brahma a potom čatušpad Brahma. To Já, Aham, Átma nebo Brahma, je v člověku ve čtyřech podobách. Čatuš je čtyři a pad je díl. Čtyři díly Brahma, které vytvoří Já, Átma. To je velice subtilní krok. Aby se to tak nekomplikovalo, první Já je Já, které vnímá, přemýšlí, dělá, ukazuje, reaguje, stejně jako teď. Govind vypráví, vy posloucháte a píšete. To je první čtvrtina a té se říká jagarit (džagrt), že je vzhůru. Něco jako květ na kytce. Květ, který je rozkvetlý a pustí svou vůni, hýbe se díky vzduchu, vytahuje svůj med a pyly nahoru, to je džagrt avasta. Džagrt znamená vzhůru. Já Brahma, když je vzhůru. To je první pad, první díl. V druhém dílu je stav, kdy květ ještě není rozkvetlý a je jen pupen. A co je v pupenu? Představa o tom, jak se vše bude vyvíjet, jak se budou měnit barvy, jaká bude vůně, pyly a tvary. To vše tam bublá. To bublání je sen, představa o květu. Podobně i druhý díl je sen, svapna. Když člověk spí, tak vidí všechno a vše prožívá. Jaký je vztah mezi prvním a druhým dílem? Stavem vzhůru a snem? V prvním díle je člověk při vědomí o svém těle a okolí a všechny smysly jsou plně funkční. Vnímá úplně vše a vše prociťuje, ale ve druhém díle svapna, když člověk spí a vidí sny, nebo je v představách, tak tam není žádná hmota, žádné tělo není, jsou tam jenom pocity. Běhá v lese, létá, plave, chodí, navštěvuje, dělá turistiku, podniká a bůh ví co všechno. Ve snech a představách se stále něco děje, a to konání, ten proces a akce nezasahují žádné smysly. Je to svět bez smyslů, je to ten Brahma, ten člověk, ten Já, kde smysly nejsou, ale představy jsou. Odkud ty představy přichází a jak jsou propojené, to je v rámci budování samskáru. Prožívání té zkušenosti bublá do fantazie. To je svapna avasta, druhý díl, sen, představy. Ve snu se objevuje to, co člověk zná. Zná to, co zažil, co prožil. To co nezažil, to ani nezná, to je druhá čtvrtina. Člověk vždy vše vztahuje k tomu, co zná. Co nezná, to neexistuje. A proto jakoukoliv další zkušenost, která přichází, se snaží hlava uložit vedle toho, co tam už existuje. Nasadit nové, vytvořit nová krystalizační centra, nové schránky a to vyžaduje uznání. Když chcete novou schránku nebo složku v počítači, tak v první řadě máte požadavek. V druhé řadě ho vyčleníte, přijímáte, akceptujete a v třetí řadě ho uznáte. Tím vznikne nová schránka, tím jsou veškeré pochyby odstraněny. Když pochyby nejsou, touha je, uznání je, přijetí je, vzniká nová schránka. To je ohromné úsilí a to se jen tak neděje. Když si vzpomeneme na děti, nelíbí se jim, když s nimi rodiče řeší matematiku. Proč se to dětem nelíbí? Nelíbí se jim to kvůli tomu, že je to úsilí usadit něco v hlavě, tak jak to je. Rodiče chtějí, aby si to takto dítě zapamatovalo. A to je pro dítě úsilí. Ono si raději bude hrát s hračkami, protože to zná. Proto je vždy snazší a jednoduché přitáhnout a uložit něco vedle toho, co člověk zná. Tohle je vlastnost lidské hlavy. A neschopnost vytvořit novou schránku je stav přeplnění, jak říkáme třicet plus. Nechce se uložit další informace. To je to, co se děje ve stáří, kdy nová aplikace, mobil, počítač jsou otravou. Proč se nechce? Protože schopnost uznat, umístit nové schránky je vyčerpána. Květ, který naplno dozraje, už také není schopen natáhnout více šťávy a být neustále svěží. Okvětní lístky začnou prostě odpadávat, vyschnou. Jsou přeplněné, udělaly vše, co mohly. Natáhly spoustu výživy, proměnily výživu do vůně, barev a pylů a teď už je důchod a hotovo. Člověk pořád tahá jen to, co zná a to je přirozené. To se stává referencí a podle toho se drží a rozhoduje. To je pro něj pravda a to se děje velmi jednoduše, když to, co přichází je blízko tomu, co už zná. Pak to jen ozdobí. A to je ten důvod, proč když Govind něco přednáší a pak se zeptá, co říkal, nikdo není schopen říci, co Govind říkal. Každý řekne jen to, na co se nalepil, co se usadilo. A usadilo se jen to, co bylo blízko vedle toho, co znal. Govind říkal hodně věcí, ale oni si to uložili podle sebe. Takto je džagrt avasta funkční. Stav vzhůru je funkční. Co nás napadá, co chceme, nechceme, co nás motivuje, nemotivuje, všechny rágy a dvéši, libo a nelibo. Vše co probíhá, prožívá člověk pomocí systému smyslů a mysli a to je stav vzhůru. Tam se prožívá kompletní hmota, tělo a okolí. A z toho vznikají samskáry, zkušenosti a to ve druhém dílu svapna avasta pokračuje a přemístí se a vyleje, ale tam bez hmoty kolem života. To znamená bez těla, bez smyslů, bez okolí, tam už nic není. To je holá zkušenost a bublání zkušenosti. Že budou prázdniny, budou dovolené a co má člověk? Má představu, tam pojedu a to udělám. A co tam je? Vše jen podle toho, co už dopředu zná. Není tam nic, co nezná. Veškeré plánování je jen z toho, co už má člověk ve svém životě zažito. To je ten samskár. Džagrata avasta-stav vzhůru, svapna avasta – stav snu. Třetí stav je šušupti avasta. Různě přeloženo jako např. hluboký spánek. Co je ten hluboký spánek? S tím jsem se setkal v Čechách, když někdo umřel, tak se říkalo, přítel spí věčným spánkem a v klidu, spí navěky. Já jsem přemýšlel, co to je, spí navěky, budou tam představy? Prožívá to? Má tělo? Nemá tělo? Nevíme. Co víme, že spí navěky, protože tam nic není, to je divné slovo. Nic tam je. Je tam nic. Není džagrta avasta, není svápna avasta není v představách. Když nejsou ani představy ani vzhůru, tak potom je není a říká se tomu spí navěky. Kde nic není a je tam klid a ticho, odpočinek, odpočívej v pokoji. Jako by byl příliš unavený a byl tam za trest. Takže šušupti avasta je stav nic. To jsou tři díly já. Tři díly Brahma. O tomto máme tušení, že můžou existovat tři stavy. Jsem vzhůru, vnímám, užívám, akce, reakce. Je to velmi důležitý verš. Úplně první stránka návodu na meditaci. Všechny druhy meditace létající po světě vyžadují tento verš. Někteří lidé se v různých meditacích dívají například na západ slunce. Co se to dělá? Opakuje se ta zkušenost, co viděl, to že slunce zapadá. Co to je? Džagrta avasta. Ty různé budhistické meditace, kde zazvoní gong, tibetská miska a říkají, poslouchejte a člověk slyší ten zvuk a chce jej neustále slyšet. On pomalinku ztichne do toho, co je v hlavě. Zažil se zvuk nebo obrázek, pak zavřete oči, sedněte si rovně, mezi obočím si představte obrázek. Co tohle je? Džagrt avasta. Opakování a držení toho, co se stalo. Co se stalo? Dívání na obrázek. Každým pohledem, sluchem, mantrou, představou, všechny možné techniky něco vyžadují. Existuje nějaký postup, zaměřit se a soustředit se na to, co se stalo. Držení toho tématu co se stalo, nepouštět ho, neustále nechat doznívat, považovat to doznívání za stejné jako bylo na začátku. Používat setrvačnost jako na začátku. Neustále to udržet stejné, jako když žena dostane kytku. Co dělá?  Hledá vázu a do ní nalije vodu a vloží kytku. O co se snaží? Aby ta kytka byla úplně stejná jako byla na poli. Ale kytka neposlouchá a doznívá její svěžest. Tak se tam dá nějaká chemie a za tři dny je kytka rozpadlá. Takto dopadnou všechny meditace. Jako ta kytička. Protože dosah té meditace je jenom v džagrta avasta. To je hraní. Odpočívej v pokoji, nebo věčný klid, nebo spí navěky – šušupti avasta. Takže prožívání nic je další možnost, pokračování. Ale to se nemůže prožívat, když je člověk vzhůru. Tak jogíni říkají pránájáma, nádech, sledujte dech, procítit dech, vydechněte. Co se stalo? Nic. Nadechlo se a vydechlo se. Ale kdo to dýchá? Kde se to dýchá? Tu zkušenost prožívání, kdo to dělá? To není známo. Každý dýchá, ale nikdo neví, kdo dýchá. Říkáme tomu každý a každý je co? Iša vasa idam sarvam. Každý znamená idam sarvam. Všichni dýchají a nikdo neví, kdo dýchá. Kdo dýchá? Všichni. Tak to všechno je to, co dýchá. Velice subtilní poznání. Tomu a to všechno a všichni je to, co dýchá. Ale najednou jestli tohle je ono, jestli je to tak subtilní, tak to člověka nebaví, protože tam žádný rág a dvéš není. Kdo to dýchá? Všichni. Kde to všichni bydlí? To je Iša, Brahma, Átma. To je to, co dýchá a proto ho necítíme. Cítíme libo a nelibo, ahamkár. To co nás dělá individuálními. To je to, co prožíváme a když ten ahamkár není, tak co je pak? Brahma. Ahamkár je jediná šťavnatá věc, ostatní věci šťavnaté nejsou. Ahamkár je ta jedna jediná lokomotiva, která táhne všechny vagóny života. Ego člověka je jediná energie, motiv a síla, která táhne člověka. Nutí do všeho rýpat. Udělat podle sebe, zvýraznit sám sebe a to je naše libo, nelibo. Člověk je takový automat. Obsahuje software a hardware, je tam nahraný program. A co dělá člověka automatem je ten čip, ten ahamkár. Na tom je program ahamkár a tím je člověk automatem. A ten automat neustále vede k tomu být vzhůru, prožívat. A prožíváním bude automaticky pokračování prožívání, kterému říkáme představy. Prázdniny ještě nejsou, ale představa už je. Jak se pojede, s kým se pojede, co se tam bude dělat. To vše už existuje, to je představa, to je ve snu. Takže džagrt první díl, druhý díl svapna a třetí díl šušupti – spí v pokoji, spí na věky. Těchto tří stavů si je člověk vědom, alespoň teoreticky, logikou a analogií. Ale tady mandukya upanišad říká, že Brahma je čatušpad. Ve všech třech stavech člověka je někdo neustále prožívá a je si jich vědom. Člověk si je vědom toho, když je vzhůru, že je vzhůru, když vidí sen tak někdo o tom ví a je při vědomí a říká, že to byl sen. Ten kdo to tam prožíval je ahamkár. Ale kdo ví po probuzení, že to byl sen? Někdo to je. Šušupti v tichu a klidu kde je nic, toho kdo prožívá a zná a ví o tom, to je stejné ve všech třech stavech. Takže džagrta avasta, svapna, šušupti avasta jsou různé podoby jednoho vnímatele, stojícího na jednom základu, patřícího jednomu konateli a ten jeden, který je jádrem každého samostatného stavu se nazývá čaturd, neboli čtvrtý. Pokud je ahamkár, je konec. Pokud džagrt, svapna, šušupti, brahma budou, Mandukya upanišad vždy bude. Moje libo, nelibo jestli budu prodávat, promítat, vyjadřovat se, není důležité, to končí a tím se neroste. Kde se objeví ahamkár, Já, tam vše končí a nic nevyroste, vše zahyne. Ahamkár je ohromná žiletka, skalpel, který vždy rozřízne na dva kusy. Růst už není možný. Toho se vyvarovat. Pokud je touha po životě, pro vznik, obohacení a poznání, musí jít ahamkár stranou. Ahamkár je vždy likvidátor. Vztahy, rozvody, peklo, trápení, vše je jen ovoce ahamkáru. A pak se člověk bojí toho konce. A to je co? Singles, lidé žijí samostatně, rozvedení, holý ahamkár, trn v oku. To není půda pro vývoj a vznik. To je půda sám pro sebe. To je cesta do pekla. Člověk musí neustále hlídat svůj džagrt avasta a jaká dávka ahamkáru tam je. Ať jsme vědomi toho, že se chci rozrůstat. Vědomost roste, když je ahamkár úplně vzadu. Jakmile je ahamkár vepředu, je konec vývoje, tam už nic nemůže růst. Člověk by měl ovládat své chování, protože tím je život, kolektiv, společnost, vztahy, libo, nelibo. Ať jsme při vědomí toho, co jsme zač a jakou dávku ahamkár taháme s sebou. Každou větu by člověk měl přehodnotit z pohledu dávky ahamkáru. Je snesitelná, nesnesitelná, podporující, konstruktivní, nebo je destruktivní? Cokoliv co člověk vysloví, má mít pod kontrolou. Každý člověk a obzvláště jogín by měl neustále kontrolovat každý zvuk a gesto, které z něj leze ven. Potom je to bez toxinů. Pak je to růst podporující. To je ohromný nedostatek, se kterým se setkávám a častá příčina trápení člověka, že nekontrolují svá slova a věty. Je tam ohromné bublání a trny ahamkáru - já vím, znám a važte si mě. To je porucha pro vývoj. To je trápení. Džagrta, svapna, šušupti avasta jsou něčím podložené a tomu se říká čtvrtý, čaturd. God Pad tu čaturd napsal v sanskritu jako turja. V moderní literatuře se objevuje slovo turja, které znamená čtvrtý a to je podkladem všech tří. A ten čtvrtý se říká v Iša Upanišad, Iša vasa idam sarvam. To je Iša, to je Brahma. Tady ve druhém verši se říká Brahma má čtyři díly - džagrt, svapna, šušupti, čaturd (turja). Tento verš je klíčem pro veškeré duchovní praxe, pro duchovní poznání. Je třeba na něj neustále pamatovat a pracovat na tom. Neustále ho mít jako hlavní nástroj. Změna osobnosti je podložena sádhanou, kterou se jogín stává mistrem. To převést do života. Vždy být vzhůru a vzpomínat na to kde jsem. V jakém stavu jsem? Ve všech je základ a ten základ je stejný, Átma, Brahma, Iša. To je styl Védánty. Jedinečné poznání Védánty. Tím se proslavila po celém světě. Tímto tréninkem se stává poznání, Svámi. Největší zábrana je, když všechny tři stavy, vzhůru, představa a klid jsou podloženy ahamkárem. Já jsem měl sen, já mám představu, já udělám toto a chci toto, líbí se mi toto. Tím se stává špatná půda a to přináší špatný produkt. Zahynulo to dříve, než to začalo. Pro jogína je veliké varování, pozor na ahamkár. Nikoliv nenávist k ahamkár. Jen na to dávat pozor, žádné hodnocení. Prostě to tam je, a když to je, tak vývoj není. Chceš vývoj, neměj ahamkár. Nechceš, aby byl vývoj, měj ahamkár. Ahamkár je nutný oděv pro přítomnost nevědomosti.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
Ájurvéda ášram je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích.
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem Sagar - * - Admin Marci - * -Admin SS- * - Admin Grammer -