Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Těmato ušima, nechť je požehnáno slyšet Óm. Těmato očima, nechť je požehnáno vidět bohy, jenž je hodno uctívat. To, co je život, je to co se velebí. S tímto tělem, jenž má pevné (silné) končetiny, dosáhnout blaha a prosperity bohů. Nechť věhlasný Indra poskytne prostředky k bytí (projevení). Nechť Pušan, jenž ovládl celkovou znalost, poskytne prostředky k bytí (projevení). Nechť Tárksya, ochránce před neštěstím/újmou, poskytne prostředky k bytí (projevení). Nechť Brhaspati poskytne prostředky k bytí (projevení). Óm mír, mír, mír.

---

---

Komentář:

Dnes začínáme Mandukya upanišad. Mandukya upanišad začíná modlitbou, která zní - Óm bhadram karnebhih srinuyama devaha... Mandukya upanišad je nejkratší upanišad ze všech. Je celkem 108 upanišad a z nich jedenáct je velice populárních, protože těchto jedenáct upanišad bylo komentováno a velice detailně probráno známým učitelem Adi Guru Shankaracharya před 1500 lety. Tento učitel podrobně okomentoval těchto 11 upanišad, které jsou povinným textem pro aspiranty. V rámci těchto 11 upanišad jsme jako první řešili Iša upanišad. Iša upanišad jsme prošli v osmnácti verších, které začínaly Ómíša vasyamidam sarvam – stačí jen prvních pár slov z prvního verše. Tady je řečeno, že vše je jen projev Iša, projev Brahma, projev átma. Ómíša vasyamidam sarvam, to je klíč Védánty a z tohoto pocitu začíná studium. To se nikdy nemá zapomenout - Ómíša vasyamidam sarvam. To vše, co je cítit, jsou různé podoby Brahma. Nevím jak to jednodušeji a jasněji říct v češtině. Tím se poznává jogín a tím je seznámen s Védántou. Mandukya upanišad je totéž. Celá Védánta je jenom o nedualistickém uvažování, porozumění, praxi, žití, přístupu. Takže ve všech upanišadech najdeme jednu a tu samou věc. Teď jdeme do Mandukya upanišadu. Puranický příběh k tomu je, jak bůh vyprávěl žábě. Manduk znamená žába, z toho je jméno Mandukya upanišad. Óm bhadram karnebhih. Bhadram – slušný, karnébhi – ušima, srinuyama – slyšet, devah – bohy. Co slyším, nebo co je slyšet, je všechno boží, slušné. Co slyším je bůh. Z čeho to vyplývá? Z první věty Iša upanišadu – všechno je podoba bohů, Brahmy. Co slyším je totéž jako Brahma. Když Kaki slyší, jsi pitomá a zničila jsi můj jazyk, strkáš mi kari, ale já jsem chtěl svíčkovou, co slyší Kaki? To, co je slušné, ideální, nejlepší, božské, nebeská pochvala. Ale ona se cítí uražená. Jak může být všechno, co slyšíme boží? Není to možné. Když někdo kritizuje, tak říkáme slovo kritika a to není příjemné. Kritika je dráždivá. Tady v modlitbě se říká, co slyším všechno je svaté, od boha. Každý je nějaký balíček gun. Nemůže se nijak jinak projevovat, než jaké má guny. Není to chyba sousedky, ona dodržuje svou dharmu. Každá hmota ve vesmíru dodržuje dharmu. Vše co existuje je guna. Vše je ovládáno jejich gunami. Každý předmět má nějaké guny a těmi je ovládán. Jako sůl. Chování soli bude vždy takové, jaké má guny. Tam nic špatného není. Špatné je to, že nám se slaná chuť nelíbí, ale to není problém soli. Sůl vyjadřuje svou slanost. Problém je naše libo, nelibo. Sůl není problém. Problém je naše libo, nelibo, nad tím se máme zamyslet. Proč se nám to líbí a nelíbí a co nás má zajímat? Co je pro nás podstatné? Tady Mandukya upanišad říká, ať vše to, co slyším, je jenom boží. To znamená, ať cokoliv co slyším, cítím, vidím je Brahma. Ať ve všech cítím Brahmu, ať je má praxe jen taková, ve které je jenom Brahma. To všechno tělem, myslí a duší, ať je jenom Brahma. Ať máme neustále jen tento pocit, což je v přítomnosti mysli vyloučená věc. Když mysl funguje, tak funguje já. Když já funguje, tak má nějaké vlastnosti a v rámci já a jeho vlastností je prosazování sama sebe. Neustále se cítit oddělený. Mysl je odděleným cítěním. Pokud je mysl, je vyloučeno cítit splynutí. I když si manželé vymění prstýnky a říkají, my jsme jedno tělo, jedna duše, tak se za chvíli hádají. Proč si bral můj mobil? Ty klíče jsou moje! Tady jsou moje ponožky! Ještě před chvílí říkali, jedno tělo a jedna duše, ale teď už to neplatí. To je typické chování mysli. Když je takové chování, jak potom může být vše co je slyšet jen Brahma? Že to tělo je Brahma, síla v něm je Brahma, to není možné. Co modlitba naznačuje? Ať se ta horkost mysli utlumí. Ať se sníží. Když se v noci snižuje sluneční intenzita, tak můžeme přečíst knížku ve tmě v noci pod světlem z hvězd. Takto se světlo z hvězd dá procítit, když intenzita slunce klesne. Když klesne úplně na dno, tak je světlo hvězd hodně výrazné. Podobně když klesne intenzita mysli, pak se rozsvítí splynutí, jednota, átma, ne-dualismus. Výzvou je tlumit intenzitu mysli. Intenzita mysli se nemůže tlumit nějakou ingrediencí, medikamenty nebo předmětem. Mysl se musí uklidnit tím, že se začne dávat přednost a důležitost něčemu jinému. To se stane, když člověk dává důležitost tomu, že ten dotyčný je totéž Brahma, tentýž člověk, totéž átma. A když se ten dotyčný procítí více než já, tak potom není prostor pro vlastní rág a dvéš. Tímto stylem a přístupem je ten dotyčný podstatný a takovýto styl když člověk používá, tím klesne vlastní ahamkár, ego, vlastní rág a dvéš, vlastní mysl. A proto v této modlitbě zní, ať tělo, mysl, duše vnímá jen Brahmu. Když se to podaří, může se mysl totálně ztlumit. Když jsme naštvaní rozzlobení, neklidní, lítostiví, tak je to jen proto, že dáváme přednost sami sobě. Záleží, co člověk sám je. Čím více se cítí důležitý, tím větší je naštvanost a větší intenzita. Čím více je důležitý ten dotyčný, tím klidnější je člověk. Když člověk sám sebe procítí jako důležitého, tak vlastní pýcha, hrdost, sobectví dominují a tím se samozřejmě rágy a dvéši rozrůstají. Otázka zní, jak se s tím poprat. Jak se z toho vypnout? Jediné řešení je vzpomínání, přemýšlení, že všechny hmoty ve vesmíru jsou ovládány vlastními gunami a podle toho se chovají. A jak se ony chovají, do toho mě nic není. Tím pádem se automaticky objevuje kšama, dhéja. Milost, je mi to jedno, je to ok, nevadí. Když se objevují, ať jsou, takovýmto způsobem se člověk sám nešpiní, sám se neničí. Nechá svět žít tak jak je a mysl se utiší. Tady je ta modlitba na místě. Všechno, co smysly vnímají, co tělo koná, všechno je boží. Tato modlitba končí jako každá modlitba, Óm šánti, šánti, šánti. Slovo šánti se překládá jako mír, což je opakem pocitu války. Kde se válčí, tam musíme říct mír. Válčí se uvnitř, v nitru člověka. Válka probíhá mezi sebou a okolím. Tam je ta válka a proto se musí říct šánti, mír. Ať není válka, jak může být ne-válka? Děje se, místo dělá se. Ať vesmír žije. Vesmír se děje, ahamkár dělá. Dělání je ahamkárem, takže válka je mezi tím děláním a tím co se děje. Rozdíl mezi „já dělám“ a „to se děje“ je ta válka. V nitru člověka je boj, litování se, hněv, nespokojenost, obavy, strachy jen vztahem mezi děje se a dělá se. Když válka není, tak se nedělá. Pak zůstává jen „děje se“. Když se jenom děje, „dělá se“ prohraje, tak je člověk klidný, mírný, je duchovní zážitek, zážitek Brahma. Když „děje se“ prohraje a „dělá se“ vyhraje, tak je co? Pak je nevím. Pak se objevuje pocit nevím. Nevím je co? Moje dělání vyhrává a „děje se“ prohrává. Takže ten konflikt mezi „děje se“ a „dělá se“, ať není, ať je jenom „děje se“. Dělání není věčné, to vyžaduje já nebo subjekt. Tady to slovo mír, mír, mír je pro vlastní mysl. Takovýmto procítěním začíná Mandukya upanišad. Mandukya upanišad se bude věnovat celou dobu mysli, fungování mysli, porozumění mysli. Ájurvédská psychologie, která začne v září, je celá postavená na Mandukya upanišad. Džagrata vasta, svapna vasta, šušupti vasta, jak to funguje. Ajurvédské a jógové pochopení mysli je důležité, je to taková naše školka. Ájurvéda a jóga to jsou škola a vysoká škola, ale školka je Mandukya upanišad. Porozumění tomu, jak funguje mysl a co jsme zač, vychází z Védánty. A Mandukya upanišad je první učebnice pro jógu a ájurvédu. Procítit sám sebe, co je to já zač. Slovo svasti je stejné slovo, ze kterého je svastika použita Němci. To slovo je stejné, ale význam jde více do hloubky. Slovo asti je ze slova astitva. Astitva znamená existence a slovo sva znamená svůj, svou existenci. Jakákoliv existence vyžaduje něco potřebného k tomu, aby mohla existovat. Každá existence v první řadě vyžaduje požehnání z okolí, milost, tvůrčí sílu. Žádná existence není sama sebou. Každá existence je od boha, bez jeho přání by nic nebylo. Když řekneme čas a prostor, a když čas nevyžaduje, prostor nevyžaduje, ta síla sattva, radžas, tamas vznik nevyžaduje, tak se existence nemůže projevit. Dům, auto se samy sebou neprojeví, jsou tam řetězy konatelů, podporovatelů, žadatelů a tehdy se objevuje existence. Například dům. V první řadě musí někdo chtít, pak to musí někdo schválit, pak musí být stavební materiál, stavbyvedoucí, dělníci. To jsou mraky cizích zákroků, ze kterých se může nějaká existence projevit. Asti - projevit se, svasti znamená projevit sám sebe. K mému projevení, mých zákroků příliš není. Je tam větší potřeba cizích zákroků, a proto člověk sám sebou nemůže vytvořit situaci. Situace se prostě dějí, to je mimo plán a schopnost člověka. Že je tady teď satsang, Prém se ptá, přišel Broník, to není ani v rukou Préma, ani v rukou Góvinda, ani Broníka, ani Blue Buttonu, počítače, mobilu. Takto tu situaci někdo vytvořil a tím tvořitelem není ani jeden z nás. My si to jen užíváme, my jsme na to namontovaní. Nevíme, proč máme zájem a proč to přišlo. Jsme tady a prožíváme, to je jediné co víme. Ta existence satsangu není v našich rukách. K tomu je potřeba spojení mnoha faktorů. V životě je vlastní role nulová. Nemůžeme situace tvořit, ale jen prožívat to, co automaticky je. Takže v tom verši si člověk uvědomuje, že životní situace, kterými procházíme, nejsou našim přáním a řízením. Ty situace se dějí a z toho vyplývá, že člověk je jako loutka v divadle. Loutka svou existenci nemůže nijak ovlivnit. Vše je v rukou toho, kdo má nitky uvázané na prstech a hraje si s ní. A my jsme takové loutky a nevědomostí se považujeme za ty, co hrají. Tady se objevují slova svasti na indro - bůh síly, svasti nah pushah visvavedah – ten co vyživuje. Vzpomíná se na vše, co chce náš život. A to je to, čemu říkáme, že by člověk měl být vděčný svému okolí, že mu umožnilo žít život. Kvůli tomu je ta vděčnost, sami nejsme ničeho schopni. Kdyby se o dítě ihned po porodu nestarala maminka, jak by to dopadlo? Život člověka, jeho existence, jeho svasti je závislá na ostatních. A ti, na kterých je závislá, ti se tady vyjmenovávají. To jsou kulturně známá slova v Indii. Naše existence a náš život není v našich rukách. Vše co se děje, se jen děje a my to můžeme prožívat jen jako ta loutka. Vše je v rukách loutkaře. Proto se vzpomíná na všechny síly a faktory, které rozhodují o našem životě. A tam je ta vděčnost, poděkování, modlitba. Jako malé miminko žádá maminku. Dej mi jídlo, umyj mě, přebal mě atd. Toto znamená, svasti pro mou existenci a za to děkuji.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
Ájurvéda ášram je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích.
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem Sagar - * - Admin Marci - * -Admin SS- * - Admin Grammer -