Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Do slepé temnoty vstupují ti, kteří ctí hmotu (prakriti). A dalo by se říci, že ještě hůř jsou na tom ti, kteří v hmotách (a jejich spojení) hledají potěšení!

---

---

Komentář:

Tento verš je dost podobný tomu, co už bylo řečeno, akorát jedno slovíčko tady trošku mate. To slovíčko je „asambhútam“. Z jiných zdrojů víme, že existuje puruš a prakrti. Asambhútam znamená, a je tady přeloženo jako, neexistující, nepůvodní, což naznačuje podobný termín jako prakrti. Verš říká, že do tmy vstupují ti, kteří věří, žijí nebo berou v úvahu, že prakrti je vše a podstatné, což není. Dále verš pokračuje – „a do ještě větší tmy vstupují ti, kteří v prakrti hledají radost a potěšení“. S čím se člověk ztotožní, to je úplně základní uvědomění. Člověk se ztotožní s tělem. Což je vstup do tmy a totální nevědomost. Když si člověk toto uvědomí a říká, že byl dítě, mladý, dospělý, starý, tak kdo to de facto byl? Dítě, mladý ani starý, to nikdy nebyl. Člověk je pořád stejný, jen tělo bylo mladé, dospělé, staré. Já je pořád stejné, nemění se. I když byl dítě, puberťák, mladý, dospělý, starý, tak člověk je pořád jedna a ta samá věc, beze změny. Proměňuje se jen tělo a hledat radost v těle, to je katastrofa. Tělem člověk není, to je základní heslo Védánty. Nestačí, že o tom někdo mluví, nebo je to někde napsáno. Musí to být stálá záležitost, jinak se pořád myslí jen na tělo. Tělem člověk není, člověk je puruš. Ten, kdo hledá a považuje tělo za život, jde do tmy a v každém kroku je veden do holého neštěstí. Neštěstí ve smyslu bolesti, trápení, kléši, nespokojenosti. Když si člověk uvědomí, že on tělo není, tak je neustále a nekonečně svěží a neúnavný. Jakmile ztotožní svou identitu s tělem tak propadává bolesti. Jakmile si uvědomí, že on je tělo, tak se na něj okamžitě vrhnou rágy, dvéši, guny. Všechno se obarví, zvýrazní a začne svítit jako východ slunce, všude jsou jen paprsky. Takto manóguny, dravjaguny, triguny, svítí tak výrazně, že je člověk totálně oslepen a vidí jen tělo. Tělo považuje za život, za já, což není správné. Správné ve smyslu, že to není pravda, není to skutečnost. Skutečné je to, že tělo má svá pravidla, růst, vývoj, zánik. Tím je svázané a podle toho se děje. Ale s tím se já nebo člověk nedá ztotožnit. Já je pořád stejné, nemění se. Oddělit já od těla je hodně důležité. Tady v Čechách, když se zeptáte žen na datum narození, tak to neřeknou. Mužům to moc nevadí, ti to řeknou, ale ženy věk skrývají. Jogíni jsou jiného názoru, pro ně je datum narození nepodstatné, věk je nepodstatný, odkud pochází, je nepodstatné, rodina je nepodstatná. To všechno je považováno jen za záležitost těla a tím člověk není. My oslavujeme datum narození čeho? Ne člověka, jen těla. A jogín praktikant, Védántista, ten necítí, že on je tělem. On cítí, že je átma. A proto nezáleží na tom, kdy se narodil, jak je starý, jak je mladý, co ho bolí. To bolí tělo, jeho to nebolí, člověk je úplně v pohodě. Když se ztotožní s tělem, tak se to prociťuje. Tělo je vyčerpané, tak se řekne, já jsem unavený. Ztotožnit se s tělem a prakrti vede do tmy, to je první část verše. Když si lidé řeknou, já mám deprese, stres, tak to já rozhodně v depresi není. To je pořád vzhůru, tomu se nic neděje. Čemu se to děje? Prakrti. Co je prakrti? Naše tělo. Tělo prociťuje a my z toho uděláme, že jsem to já. Tělo rozhodně nemá úmysl žít, nemá žádný úmysl, tělo je donuceno vykonávat své vlastnosti. Jako sůl je donucena vykonávat projevy své slanosti, cukr sladkost, voda vlhkost. To je sféra vlastností prakrti. Takto se člověk omylem, slepotou a nevědomostí ztotožňuje s tělem. A ztotožňování s tělem znamená procitování všech gun. Podle toho si potom vytváří obrázek o sobě, jsem spokojený, radostný, smutný. Hmota odvahu nemá, hmota má guny. Tělo odvahu nemá, odvahu má puruš, átma. Když se člověk cítí átmou, najednou odpadá spousta krizových situací člověka, spousta problémů, detoxikuje se. Pokud se ztotožňuje s prakrti, tak na sebe nabalí problémy, jako když se člověk natře medem a leží u mraveniště. Potom mravenci člověka úplně sežerou. Když se člověk ztotožní s gunami, tak ho ty guny sežerou. Člověk je neustále namočený do medu. To je ta tma, a když se člověk ztotožní s tělem, má vždy problém. Když jsem átma, tak se nic neděje. Guny jsou guny, jako když se člověk neztotožní s hmyzem, stromem, tak projde les a nic se neděje. Ztotožnit život s rodinou, s dítětem, s tím, že jsem dcera, syn, s nálepkou, to je vždycky problém. Můžeme to říct i obráceně. Když jsou problémy a trápení, tak to znamená, že jsme ztotožněni s hmotou. Když člověk přičichne ke květu, má okamžitě radost a je veselý. Nos prožívá vůni růže. Ale stejně tak, když se nos ztotožní s toaletou, tak má člověk zkaženou náladu, ale proč? Protože se ztotožnil s nosem. A guny toalety jsou jiné, než guny růže. Co je člověk? Nos. Co je nos? Prakrti. Člověk se ztotožní s peněženkou a říká, já jsem chudý. A kdo je chudý? Peněženka. Záleží na tom, s čím se člověk ztotožní. Rodina, práce - jedna hmota, zeměkoule - další hmota, když se s tím člověk ztotožní, problémy jsou okamžitě na světě. Védánta říká, ztotožnit sám sebe s átmou, s puruš, to je okamžitým osvobozením. Druhá část verše říká, že do ještě větší tmy jde ten, který si myslí, že štěstí je v těle, v hmotách. Např. Martin říká, že až bude mít svaly jako Rambo, bude perfektní. To je ještě větší nevědomost. Všechno je to prakrti, uvnitř sama sebe je átma, to je třeba procítit. Čisté a samostatné. Z toho udělat svou identitu, neudělat ji z prakrti. S čím se ztotožníme, tak se procítíme. Když se zeptáme, kdo má ten problém? Rozhodně ho má tělo, hmota, prakrti a pak máme problém i my. Když se ztotožníme s átmou, problémy nikdy nebudou a ani se nemohou narodit. Únava, nemoc, neštěstí, nemohou nastat, protože se člověk neztotožňuje s hmotou. Tady je velké odbočení do spirituality. Spirituální člověk je ten, který se ztotožňuje s átmou, s věčným. Potom odpadají narozeniny a pohřby, pak si člověk může vzpomenout na to, že zrození a smrt je jedna a ta samá věc. Potom přichází mókša. A když je mókša, odpoutanost, potom nikde nejsou problémy. Všechny problémy jsou nalepené na totožnost, já jsem ta hmota, já jsem to tělo, já jsem to koleno. Vznik Bhagavadgíty byl kvůli tomu, že Ardžuna se ztotožnil s bratrem, vnukem, synem. A s tím měl bojovat na život a na smrt. Je to jakoby se Martin ztotožnil se dřevem, ze kterého má udělat poličky. Tak to nikdy neudělá a nikdy do nich nebude vrtat. To dřevo to bude bolet, bude trpět a potom je smutný, že nemá poličku. Nechce vrtat, ale poličku chce a to ho vede do tmy nespokojenosti, do smutku, protože se ztotožnil se dřevem. Cítí, že dřevo je já, dřevo je život a má problém. Takže všechny trápení člověka jsou z toho, že se člověk ztotožní s prakrti. Tma jako v pytli, beznadějnost, trápení. Verš jednoznačně ukazuje, že člověk a moudrý jogín by se měl ztotožnit s puruš, s átmou. Potom je svět takový, jaký je. Je to jen prakriti a guny dělají to, co umí. Najedou je věčnost a není ani zrození, ani smrt. Potom nejsou žádné emoce, procítění, mluvení, vyjádření, člověk je átma. Jen se děje, co se děje a pak „se děje“, ne „se dělá“. Člověk se ztotožní s děje. Když se ztotožní s tím, že dělá, tak se zároveň ztotožní s tím, že tam musí dát energii a je unavený. Je zhroucený a vše se musí prožívat, protože on dělá. Když má člověk pocit, že se děje, ale on nedělá, tak není unavený. Už milion let se děje a pořád není unavený. Pořád stejný, každý den jedna a ta samá věc. Slunce neřekne, že je unavené. To pořád svítí, protože samo sebe ztotožní s „děje se“. Takže přátelé zapamatovat, že trápení se rovná ztotožnění s prakrti. Kdykoliv se člověk trápí, ať si uvědomí, kdo se trápí. Pokud neustále věříme, že jsme hmoty, tak je trápení na místě. Je to plnohodnotná záruka, že bolest a nespokojenost jsou ihned k dispozici. Neprvotním se chápe prakrti, prvotní je puruš. Asambhútim znamená prakrti a to je slovo dhátu-bhú. Bhú znamená stát se a asambhútim, protože je to obráceně, znamená, co se nestává, co se samo nemůže dít, to je to prakriti. To se nikdy samotné nemůže dít, a proto není prvotní. Bhú znamená, projevuje se, děje se. Toto se často používá při vyjádření existence. Dít = bhú. Druhá část verše, tato bhúya eva té tamo sambhútyám ratáh. Ještě větší tma je u sambhútyám. To znamená ti, kteří se s tím spojí, se objevují společně. Co? Ratáh, potěšení, spokojenost. Ti, kteří se ztotožní s tou radostí a spokojeností, s tím bhútem. Ale ony samy se sebou nic neudělají, protože hmota pouze projevuje své guny. Smysl života je v takovém případě spokojenost, radost a ztotožnění s hmotou, sambhútyám – společnými bhůty. To je základní problém trápení každého člověka. Proto se říká, že potěšení a radost v hmotách nikdy nejsou. Uspokojování mysli hmotou je nekončící. Až budu mít tohle, budu mít radost a proto je to nekonečné. Je to černá díra, to nemá žádný význam. Jestli je pro člověka radost cílem života, tak to v Upanišádách nenajde. Dnešní člověk se neumí neztotožnit s tělem, protože moderní jazyky, styl komunikace vedou k tomu, že člověk znamená tělo.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
Ájurvéda ášram je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích.
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem Sagar - * - Admin Marci - * -Admin SS- * - Admin Grammer -