Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Vskutku jiné od různých druhů vědomosti, řekli a vskutku jiné od různých druhů nevědomosti, řekli. Takto jsme slyšeli od moudrých, kterými nám to bylo vysvětleno.

---

---

Komentář:

„Anyad“, „eva“ se čte dohromady „Anyadevá“, „ahuh“ to je problém. Dhátu „aha“ a z toho se skloňuje podle první, druhé, třetí osoby. Jednotné a množné číslo. „Aha“ dhátu znamená upásaná, uznání, uznávám. Jako když děláme gesto prsty na čelo, srdce, levé rameno a pravé rameno. To je gesto, že uznáváme Krista. Jako když Martin přijde a mává na mě, to je gesto dobrého rána, ahoj, tady jsem já. Koukání do očí, lehce přivřené oči, to je gesto radostného setkání. To je uznání. Jogíni dávají ruce k sobě, nebo ohnou, hlavu, krk, bedra. To je znamení, že jeden druhého uznávají. Ne každý člověk někoho uznává. Může v tom být cokoliv, zvyky, tradice, divadlo. To je „ aha“. Další slovo je „vidya“ dhátu je „vidh“ a vidh znamená něco znát. To vyplývá z toho „dh“, co je uloženo jako peněženka. A placení je co? Že máme něco v peněžence a vydáváme to - výdej toho, co je uloženo, Co není uloženo, to se nevydává. Vidja je to, co je uloženo a tomu říkáme znalost. Uznání uložené vědomosti. Je to jedno slovo. Verš říká, že různí lidé, různé skupiny, různé zdroje uznávají vidja nějak a jiní zase uznávaní, znalost a poznání jinak. A takto nám to bylo vysvětleno. „Dhíránám“ znamená moudří, znalí, autority. Moudré autority nám vyjádřily „vicacaksire“ – to je přeplněná, přetékající esence – to je to uznání. V tomto verši je přesně to, co znamená chování. Poslední slovo vicacaksire znamená vyjádření. A co vyjadřujeme? To, co přetéká z našeho uznání. To, co máme naplněno, to sypeme ven. Jako já teď mluvím o Védántě a významech slov. Říkám to, co je přeplněno v bedně a to se sype jako vyjádření. Sype se to, co člověk uznává. A odkud bereme to uznání, tu znalost? Představte si situaci - dítě a maminka. Maminka vysvětluje a dítě vnímá. Maminka je o něčem přesvědčená autorita a vysvětluje to dítěti. Dítě uznává maminku za autoritu a cokoliv, co vnímá, zapíše do své hlavy. To co ví, je ale její znalost, z pohledu dítěte je to zrcadlení maminčiny hlavy. Tady je ten příběh co říkají jogíni, když vidíme barvu mléka. Prem říkal, že mléko je bílé a učitel říkal, odkud to víš? Asi to říkali rodiče, tak jsem jim věřil. Tu znalost, co člověk nabírá je to, co je jim řečeno autoritou. Jaká je skutečná barva toho mléka? Prem říká, nějakou barvu to má, ale bílá je pouze to, co mu bylo řečeno. Takto živočichové přijímají informace a říkají tomu vědomost, ale je to pouze to, co jim bylo řečeno autoritou – moudrými. Pro dítě je to maminka, ve škole učitelé. Záleží na tom, kdo je autorita a ta má pravdu. Takže pravda je pověšena venku. Takto znalosti z naší hlavy předáváme chováním. Člověk žijící v sociálním systému jen díky „slovní genetice“, předává své geny. Možná lepší slovo je, že se něco předá a něco se uzná. Jako mléko je bílé a to je pravda, protože to říkala maminka. Co mám jíst, co na co je, proč je tohle pravda a proč tohle není pravda. Někde jsme to slyšeli a zapsali si to do hlavy. Podle toho, koho uznáváme za autoritu si tvoříme svůj svět pravdy. Různé autority uznávají znalosti -vidhja různě a k jiným účelům a proto se gján vypráví jinak. Jinak se uznává vidhja a jinak se uznává avidhja. A co je uznané u autorit, to se sype. Ten řetěz neustále pokračuje. Z toho plyne, že počáteční stav je „vynulováno“, nic nevíme. Nevíme, co je pravda a co není pravda. Pravdu si uděláme podle autority a podle toho, co řekne okolí. Dobrý den, Veselé Vánoce, hodně štěstí. Takhle se tvoří komunita a my to takhle papouškujeme. Ani nevíme proč to tak je, ale říkáme to. Původní stav je nic, nevědět, neznat. Pak se chováme jako originál. Pak se chováme jako třicet mínus (= mladší 30 let, kteří jsou ještě schopni něco nového přijmout). I tam se dá něco naplnit a záleží na člověku, co naplní, jestli avidja nebo vidja. Podle toho se dál skáče. Každé chování člověka je to, co je v něm natlučeno. Může ale také nastat situace, kdy člověk na něco přišel. Přišel na něco ve svádhjáj, přišel k nějakému závěru a z toho si vytvořil vlastní pravdu. To není to, co někdo říkal, ale to, na co sám přišel ze svého čintan-manan-svádhjaj. Třeba jako když Prem přišel na to, že svět je takový a barva mléka taková, jakou chceme uznat. Mléko nemá barvu, obarvíme ho jak chceme. Podle maminky je bílé, podle tatínka červené, vy říkáte žádná barva, tak žádná barva. Prem přišel na to, že svět je takový jaký ho chceme vidět. Takže to je další možnost, že člověk vychází z vlastního intelektu, z vlastního buddhi. Nebo je jako papoušek. Říká, že slušnost je nutná, ale nezamyslí se nad tím, proč. Tento verš říká, protože je v kontextu Iša - Boha, že Bůh je také uznáván různě. Někdo uznává to, co je vytištěné na papíře, někdo to, co je uvnitř v srdci, někdo to, co houpe dech, vesmír. To jsou různé věci podle toho, koho člověk uznává a to vychází z naší výchovy, sociálního systému. Nejdříve musíme někoho uznat a to, co se z něj sype, to uznáváme za pravdu a to žijeme. Takže jsme takový namnožený stín. Říkáme to, co bylo řečeno před námi. Neříkáme nic nového. Ale to není nemožné říkat něco, co nebylo řečeno. To byl Einstein, Newton, vědci, kteří říkali něco, co nikdo před nimi neříkal. Tomu říkáme génius, zakladatel, objevitel. V nich se tím „svádhjaj“ něco vytvořilo. Říkáme jim intelektuálové, protože vytvořili něco, co nebylo v řetězu. Stačí se podívat na to, co je „neřetězové“, co je jejich vnitřní. Dá se mluvit tělem, očima, mimikou, nebo papouškovat to, co je někde řečeno. Nebo se dá říkat vlastní poznání a tomu potom říkáme intelektuál. Tohle je čistá práce buddhi. Někomu buddhi není poskytnuto a může pouze papouškovat. Dítě může říkat jen to, co maminka. Tak bude dítě kopií maminky, protože uznává maminku. To co dělá, dělá podle maminky. Čeho se má člověk bát? Toho, co říká maminka, tím se řídí. A tak se dodnes bojíme toho, co řekla maminka. To je podobné jako to, jak chápeme slovo genetika, předávání z generace na generaci. Je to taková „hlavová“ genetika, která se množí a pokračuje v každodenním životě. Je to různé. Když bude gjáni tak bude takový, agjáni bude takový a tak se tomu věří, to je pravda. Nebo můžeme mít, že to je jedno, proč se to říká, proč se to neříká, ale to není ve verši řečeno. Verš říká to, že moudří lidé nám vysvětlují různé významy vidhja a různé plody a vlastnosti avidhja. To je to samé jako když říká maminka, to je dobré, to není dobré, na to si dej pozor. To jsou různá chování a to vysvětluje, jak se chováme a podle čeho. Málokdy se chováme podle svého poznání. Podle svého pochopení. Většinou recitujeme to, co říkají doktoři, knihy, škola, rodiče, kamarádi, profesor. Verš říká, že člověk poslouchá různé informace od různých autorit i o bohu i o „gján“ a „agján“. Proč? Protože to někdo říká. Proč to říká? To nevím, mě stačí, že mi říká, že jsem dobrý. Proč to říká? To nevím. Když se zamyslím? Protože dnes se mu nechce do práce. To je už moje kvalita, kolik toho rozluštím, co to je. To je dobrý verš, který říká, že lidské uznání je přenositelné. Naše znalosti a umění jsou přenositelné – jako epidemie ve zdravotnictví. Takže znalost a neznalost je epidemie. To se přenáší od jednoho k druhému, to je ohromný mor. A to je lidská hlava. Jenom přenáší a je nosič. Je to jen číšník, odnese to, co kuchař uvařil. Číšník to nevařil, on jen nosí. A ještě řekne, že je to výborné jídlo, dobrou chuť, je to úžasné. A najednou věří tomu, že šéf říkal, říkej každému, že je to výborné. To je restaurace napadená morem. Člověk celý den jen blábolí, co někde viděl, přečetl. Tohle uznání, pozorování a přemýšlení, jak lidská hlava funguje, co člověk je, co uznává za pravdu a nepravdu, to je výborná sádhana. Tehdy jde vidět vlastní původní podoba. Nic, jako to dítě, které poslouchá a je 30 mínus. To co ušije maminka, to on uzná. Ale když kamarádka byla první před maminkou, tak maminka už má smůlu. Člověk je jen to, co někde někdy získal do hlavy. Knihy, škola, slyšení. Vlastní je nula. Vlastní je nic. To nic, prázdnota, je identita a originalita každé osoby. Zbytek, cokoliv co tam je, je ukradené, přilepené, nahrané, napadené. Tohle když člověk ví, tak může tušit, že existuje nejdříve vynulované, nic. To už něco indikuje a na něco přesměruje. A jak může asi vypadat Bůh? Podle toho, co lidé říkají nebo podle toho, co je nic? Protože je to verš z Iša upanišad, kde se mluví o tom, co to ten bůh je, tak v první řadě musíme najít vlastní pravdu a to je nic. Jinak děláme kopie. Gján znamená znalost, to je átma gján, svoje poznání, nebo jakýkoliv gján. V jogínském slovníku je to samádhi, kde je nic, je vynulováno. Je to nějaká znalost a proto ta cesta vajrágja, jóga vede k individuální cestě. Chceme-li být čistí, tak žádný vliv, žádná opičárna. To znamená jen cizí vliv. Něco umím, protože takhle se to říká, protože to lidi říkají. Potom jsem reprobedna. Tak se z pravdy dělá repro-pravda. Pokud jsou život a cesta individuální, pak je to čisté já. Jakmile se k tomu přidají ostatní, tak je to kradené a to se vždy pozná. Pak vidím, odkud přichází ten mor, ta epidemie. Aha, to je tenhle mor a to chytl od toho a lidi co to vypráví vyjadřují jen mor, co někde získali. Takže studium Védanty nutí jít do hloubky, k jádru, to je vlastnost Védánty. Proč něčemu říkám znám a neznám? To rozluštit, to je styl Védánty, není to styl běžného člověka. Pro běžného člověka to vůbec není. Ten říká, dobrý den a chce dostat, co potřebuje. Jak získat zrníčka a jak být šťastný. Védánta rozhodně není jeho cesta. Védánta je cesta výjimečných, jogínů, vajrágja, intelektuálů. Tam se jde k jádru a jediné jádro je Bůh. Proto se nemají brát učitelova slova za vlastní. Vlastní má být jen poznání. Je to nástroj átma gján, učitele, jen nástroj. Jinak je to dogma. Každý átma má svůj gján. Každý člověk má své znalosti a buď jsou ukradená, nebo jsou jeho poznáním. Jeho poznání je pro druhého člověka také epidemie a mor. Buď to bere jako mor, nebo si z toho dělá svůj mor. Můj átma gján není tvůj átmagján. Potom je to jen další epidemie. Mor znamená sociální systém. I ptáci, kteří letí v jednom hejně, mají jeden mor. Když není sociální epidemie, tak lidé spolu ani nemohou být. Proto jógová cesta je individuální cesta. Buď je člověk epidemický, nebo je svůj.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
Ájurvéda ášram je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích.
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem Sagar - * - Admin Marci - * -Admin SS- * - Admin Grammer -