Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Karunja odpovídal: Úkony obětování a provádění ranních a večerních zbožných rituálů oddaně v průběhu života jsou vštěpovány ve védských pravidlech jako povinnosti k vykonávání.

---

---

Komentář:

Před tisíci let, v době Vašišta byla jóga hodně rozšířená, ale i tak byly problémy duchovního charakteru. Tehdy byly bytosti vedeny k pochopení a porozumění. Lidé, mají tendence se neustále rozrůstat, stejně tak se děje i dnes. Lidský příchod na svět má několik fází - například fáze před početím, početí, rozrůstání embrya, a poté další fáze, po porodu, život,... Narozeniny znamenají oslavování dne porodu, to skoro vypadá, jakoby předtím život nebyl. Den početí se nemůže slavit, protože ho nikdo nezná. Minulé životy si také nikdo nepamatuje, tak jsou tabu. Lidé prožívají jen to vnímatelné, tedy porod. I přesto, že má maminka ultrazvukové snímky, ví, že dítě bylo naživu ještě před porodem, oslavuje se jen narození. Dítě se po příchodu na svět dále rozrůstá, nejen fyzicky, ale také co se týče zkušenosti. První rok života o sobě člověk skoro ani neví, smysly se vyvíjí, pracuje se na růstu a pohybu. Čím více se vyvíjí smysly, tím více je zkušeností. Tělo se proměňuje, zkušenosti se proměňují, ale já zůstává stejné. Rozpoznání tohoto neměnného já bylo vždy výzvou pro během života člověka, který jako jediný může já poznat. Vše je jen proměnné krom tohoto já. Z dítěte je dospělý, z kluka je tatínek, z maminky je babička,... Co je ovšem stálé, to je neměnné. To byla kdysi výzva k poznání, říkalo se tomu mókš. Prožívat já, které se nemění. 

Moderní kultura vede jinam, rozhodně ne k mókš. V současnosti se vedou děti k mluvení, chození, do školy, k psaní, čtení, zpěvu, počítání, ať vypadá hezky, vystuduje, ať má rodinu s partnerkou a dětmi, ať je veselý, atd.. Potom je úspěch života založen na majetku a penězích, dovolených a autech, cestování, to jsou hodnoty považované za úspěch. V pradávných dobách bylo za úspěch považované poznání. Schopnosti chování k poznání.

Intelekt, buddhi je základ mysli, co se vnímá smysly a také je důležité, jak se prociťuje. Hlavní je vlastní schopnost vnímatele. Třeba u moře člověk zvedne ruce a jásá, jaká je to nádhera. Ale to prostředí jsou jen informace. Ta slova o kráse jsou založena jen na vlastním pocitu, pohledu, samotná krása nikde venku není. To je individuální schopnost. Tak má každý člověk jinou inteligenci. Všechny ášramy a učitelé jsou jen předměty. Jak se s předměty člověk popere, to je jen na něm, jedná se o osobní schopnost. Moudrost není ve věcech světa, ale je uvnitř člověka, ta schopnost proměnit informace. Pokud v hlavě osobnosti je jen chamtivost, chtivost, tak jsou všechny předměty proměňovány jen ve prospěch těchto vlastností. Vše z okolí je vnímáno podle manóvrtitti, tendencí mysli. Jedná vždy o individuální schopnosti, které se nedají měnit, co je, to je. 

Karunja v tomto verši přišel ze svojí školy, s plnou hlavou rituálů, agnihotri, zpívání manter, obětování, meditace, cvičení. Ve škole mu říkali, že těmito způsoby vede cesta k poznání sebe sama. Karunja byl však přemýšlivý, myslel na všechno, rozebíral rituály. Denodenními obětinami a rituály dochází člověk k sebepoznání, ale jedná se zde jen o vlastnosti předmětů. 

Když Góvind přijel do Čech, nechápal některé věci z místní kultury. Například talisman. Říká se, že člověk musí nosit s sebou něco pro štěstí. Góvind si tenkrát říkal, jak může například kámen přinést štěstí?  To by měla kamenná zeměkoule největší štěstí, země má přece spoustu kamene. Nebo ten, kdo ho prodává, má štěstí. Nebo například lidé jezdí do Indie, protože je posvátná. Jedou zkoumat palmové listy nebo navštěvují svatá místa. Ale to všechno jsou jen předměty, jen jedna zeměkoule. Člověk není schopní vnímat jednotu. Jde o schopnost vnímat, ne jen o předměty. Někdo je schopný procítit i nevnímatelné, nehmotné. Jiný zase není schopný procítit ani vnímatelné. 

Když se Prém setkal s Pavlínou, tak ona nosila pořád fotky svojí učitelky. Oblíbená učitelka, která vysvětlovala, jak šít na šicím stroji. Na ni Pavlína myslela a pořád vzpomínala. Préma to štvalo, on myslel na knihy, přece není potřeba učitelku, když je to v knihách. Takto na sebe naráželi a situace se pořád a pořád opakovala. Prém říkal, vše je v knihách, proč potřebuješ učitelku? Nakonec Pavlína řekla, proč se mě ptáš, ptej se knih, když je v nich všechno.

Lidé chodí na různá místa, ale pochopení mají jiné. Když přednášku poslouchá 20 lidí a učitel se zeptá, co říkal, každý z lidí odpoví něco jiného. Jde o individuální schopnosti, které nás odlišují. Karunja taky studoval se spoustou lidí, ale jedině on se zamýšlel nad rituály, jak se má žít, proč to tak je a jak to může vést k mókš. Nešlo mu to do hlavy, proč. Dnešním cílem života jsou peníze a dům, člověk potom řeší, že to nemá. Ptá se o rady, říká, že dělá, ale nemá. Dělání neznamená mít, není pro získání. Vše se jen děje pro další generace. Srdce tluče, plíce dýchají, vše je jen a jen bytí. Výchova však vede k dělaní pro získání. Přitom nikdy nikdo ve vesmíru nikdy nic nezískal. Například řekne člověk získal jsem zlatý prsten. Když umře, určitě mu ale zlatý prsten nezůstane. Získání neexistuje. Bytí existuje. Dnešní hlava neumí přemýšlet bez "moje" i přesto, že se jedná o iluzi. Nic není moje, ani kůže, nehty,... Co pořád honí v hlavě. Když je to moje auto, tak ho čistím a starám se o něj. O cizí se ale vůbec nezajímám. To je slepota moderního člověka. Absolutní tma. Přitom je jedno, kde člověk je a co se vnímá. Nezáleží na tom jet do kostela, do chrámu, číst knížku,...v nich není štěstí, pokud zde není schopnost procítění u samotného člověka. Obviňovat a hodnotit předměty není moudré. Buď jsme schopní prožívat nebo ne. Jeden jedná podle libosti a nelibosti, jiný vidí za předměty. Objekty nemají žádné pocity, jen člověk má pocit, který je jen a jen odrazem osobnosti. Obraz je jen papír a barvy, ale dojem z něj je odraz procítění diváka. Krása nebo ošklivost není v papíru a barvách, ale v osobnosti.

 

Karunja říká, na co ty všechny rituály, spisy a vyprávění. O tom přemýšlel, nakonec přestal vše vykonávat. Někteří lidé, co chodí s karimatkou na jógu, také nakonec řeknou, je to k ničemu. A přemýšlí se, přemýšlí, na co je jóga, na co je dělání, na co je hrob. Každý se do podobné situace dostane. K otázce - k čemu to všechno je? Z toho potom přichází deprese, znechucení, demotivace. Nic nechutná takovému člověku. Vše vypadá bez významu. Pocit, že žádná existence nemá žádný význam a vše je na prd. Tomu se potom říká vajrágja, nemá přitažlivost, je netečný. Vajrágja je, když dominuje pocit, vše je na nic. Když se nic neočekává, tak se jde k poznání. Tím se rozrůstá osobnost a přichází změna. Otázka na co to je, může zničit vše nebo obohacovat celý vesmír. To je nástroj k naštvání na vše, k depresi, ale také se může dojít k poznání. Taková je otázka "Na co to je?". Takto se Karunja zamýšlel o rituálech, sattvě, mantrách,... Na co to je - je mahámantra vajrágji, inteligence v plném proudu, roztočí se buddhi. Čím čistější a jasnější je to dumání, tím blíž je k mókš. To je hlavní vlastnost vajrágji.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Ájurvéda Kuti Team
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Luky