Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ó Pártho! Ti Kšátriové, kteří obdrží takovou válku jsou štastní, protože k nim přišla sama a je jako otevřená brána do nebe. ||2-32||

---

---

Kostič:
Když boj se udá takový, šťastni jsou ti válečníci, jako když došli náhodou k bráně nebes otevřené.

---

Komentář Govind:
Tady v druhé kapitole Bhagavadgíty ve verši č. 32 se mluví o tom, že člověk musí být šťastný, když může dělat to, co umí. Je jako pták zavřený v kleci. Jakmile se klec otevře, pták vyletí ven do nebe. Nebo když se zapletl do sítě a má svázanou nožičku a nemůže létat. Jakmile povolí šňůrka a nožička se osvobodí, tak je šťastný, že může létat. Musí být šťastný, že může dělat to, co umí. A co umí? Létat vysoko v nebi, pozorovat svět z výšky. 
Kršna říká Ardžunovi: Ty máš být šťastný, když můžeš plnit úkoly vojáka, když jsi na bojišti a můžeš bojovat. Ty máš být šťastný, že můžeš dělat to, co umíš. Ve verši jsou některá slova, která mají jiné významy, které jsou nejasné a nepochopitelné a to si řekneme. Slovo svargdváram, svarga je nebe. Po celém světě se vypráví příběhy o nebi, peklu a ráji. I v Čechách je spousta pohádek o nebi a peklu. I před pěti tisíci lety tyto pojmy existovaly. Svarga znamená nebe a jak se to chápalo? To znamená takový, kde je všechno nej, nej lepší. Kde je všechno bhog sadhana, ty pocity, co přichází, jsou nekrásnější a nejlepší. Jako když jde člověk na nákup a má představu, že koupí boty se slevou. V obchodě samé cedule sleva a velký výběr, tak je člověk v nebi, protože má v plánu udělat nákup. To je svarga, to je nebe. Dvar znamená dveře, příležitost. Je příležitost být šťastný, když člověk může vykonávat to, co umí. Dobrý zákazník umí dobře nakupovat. Čeká na příležitost, kdy je vše skoro zadarmo, kvalitní zboží za málo peněz. Pro nakupujícího je to úžasné, to je příležitost pro štěstí. 
Kršna říká, že válka je taková příležitost, kde se může bojovat, není důvod ji promarnit. Takový je verš a žádné slovo by nemělo bránit pochopení. Je to jen takový pojem. Nejsme ve válečném poli. My máme jinou válku, máme válku života a v naší válce stojíme na bojišti s životem. Život si s námi hraje v rámci různých situací, například když máme pocit ztráty, nedostatku. Nemít to, co chci. Není tolik, co bych potřeboval a z toho to je ta životní válka a s tím se peru. Samozřejmě prohrávám. A jsem ne v nebi, ale v pekle. Proč jsem v pekle? Protože ty situace jsou silnější a já sem proti tomu slabší. Proč jsem slabší? Protože ty situace neovládám. Proto mám peklo. Není to, co chci. Je to jinak, než co chci. Jak jsem udělaný a co umím? Umím si představit, že to chci takto a tolik toho má být. To umím. A co je v reálu? Je to jinak, a to je peklo. Když je to, co chci, je toho tolik, kolik chci, tak jsem šťastný a jsem v nebi. Nebe a peklo nejsou někde v podzemí nebo nad mraky, obojí je tady. Jenom v nás. V naší zralosti. V našem přístupu. Včera jsem Janě vyprávěl příběh hrušky, které sbírá Martoš. Znáte život hrušky? Jak se objeví? Na jaře žádná hruška není, jsou malé nové pupeny, z toho rozkvetou květy a za tím květem je čudlík a v tom je šťáva a žádná chuť hrušky. Pak se začne rozrůstat, odpadne květ a začne se zvětšovat plod. Už je vidět, že na stromě jsou hrušky. Ty maličké hrušky jsou strašně tvrdé a pevně se drží větve a když je vichřice 190 km za hodinu, tak se nic neděje, houpe se na větvi. Pak přijde květen, červen, červenec a hruška se zvětšuje a začne dozrávat. Pak se šťáva promění do dužiny a dužina do cukru a přichází sladkost, mění se barva a když je hodně dozrálá, utrhnu ji. A když hruška úplně přezraje, sama spadne ze stromu rovnou šup na zem. A Jana se ptá, co s tou spadlou hruškou? Už to není hruška, už je z toho hnojivo, zemina, červi a hruška nikde. Hruška je, pokud je na stromě. Spadlá se nesbírá, protože je zkažená. Identita se ztrácí, jakmile hruška opustí strom. Podobně my, když opustíme metro, už nejsme cestující. Cestující jsme tehdy, když jsme v metru. Podobně je Govind Govindou, když je živý. Mrtvý je mrtvola, to už Govind není.
Takže žádná identita před ani po tomto životě neexistuje. Ta identita je jenom v tomto životě. My se zuby nehty držíme svých zájmů, svého liba, své touhy, a tím se držíme všech chutí života. Žijeme podle toho, jak držíme svůj předpoklad, jako ta hruška. Neustále dostává výživu od stromu, která prospívá lístkům, květům. Slunce déšť i hmyz také přispívá. Takto člověku přispívá, rodina, práce, zájem, společnost a člověk si užívá. Člověk má představu s nimi slavit hody hody doprovody, veselé vánoce, šťastný Nový rok, happy birthday to you. To jsou předpoklady člověka, a tím prožívá. A když není s kým si užívat, tak máme smutek. Když nemám koho plácat na hody hody doprovody, pak jsem smutný. Jaký člověk udělá předpoklad, představu o životě, takový je. A obvykle jsou v představách věci, které se nenaplňují, protože hlava má jinou představu a kvality takové nejsou. Když situace nedopadají, jak člověk chce, tak je člověk v pekle. Žádné štěstí a radost není. Tak kde je chyba? Chyba je v naší představě a pochopení a uvažování v našem předpokladu. Janě jsem vysvětloval, že je to jako hraní si s bratrovými dětmi. Děti říkají, teti pojď si hrát. Jana si s dětmi hraje s vláčky. Udělá trať, závoru. Přijede vláček, závora se zavře, auta stojí, vlak zatroubí a projede. Jana říká, jedu vláčkem. Ten kdo zavírá závory, to bude dítě. Ale dítě zapomene závory pustit dolů a auto se rozbije. Auto nabourá a dítě cítí, že kdo řídil, zemřel. Je smutné, ale Jana ví, že se nic nestalo a proto se chechtá. Tak hrají znovu, závora se zavře a nikdo neumře. Takže to je hraní. Když se jenom hraje, tak žádný člověk neumře. A ta zlomená noha nebolí, protože je to hra. Takto když si člověk s tím životem pouze hraje, rodina je hra, peníze jsou hra, práce je jenom hra, přátelé, vše je jen hra, tak nikdo netrpí a nic mu nevadí. Je to jenom hra a ti, kdo jí nehrají, ale prožívají, jsou v pekle. Tak prožívající jsou v pekle a hrající si jsou v nebi, těm se nic nestává. Všechny filosofie velice detailně nabízí možnosti, jak může člověk dozrát. Když dozraje,  tak ho automaticky už ten svět nezajímá. Nikoliv, že to říkají, oni si s tím hrají, ale ta vazba, že potřebuji, už není. Pak dělání není a jen se děje. Jako když dozrává hruška a visí na stromě.
Kde se prožívá, tam je rág a dveš, asmita, avidja, avnivéš. Kde se neprožívá, tam tyto věci nejsou. A když je dění, tak je automaticky jen nebe, ánanda, blaženost. Je ánanda (blaženost), svarga (nebe), když prožívání není.
Ardžuna začal prožívat rodinu. S dětmi, dědečkem, pradědečkem, učitelem není přece možné válčit. Zapomněl, že je válka a on je voják a začal prožívat vztahy. Hned měl problém. Podobně máme problém, protože prožíváme nedostatek a podvod, nezájem, nelibo, nepusinku, samota. Tak jsem v pekle. Je to jen prožívání života. Když se člověk koukne do sebe a vstupuje dovnitř, dívá se, co to je, kde to je. Používá poznání z Védanty a Sámkhji a dozrává. Tím poznává je i není. Je to stejně jestli je nebo není. Na takového člověka žádné prožívání nemá žádný vliv. Přijde fajn, nepřijde fajn. Je nebe a to je ánanda. Je nemoc, zdraví, mecheche, pláč, žádný rozdíl v tom není. Co tomu člověku můžou tyto situace způsobit? Nic, protože je dozrálý. Když ta zralost není, tak je prožívání na místě. A pak musí člověk prožívat trápení, zdraví, nezdraví. Z toho člověk neuteče a na to se přilepí.
Když Jana chytne na zahradě žížalu a volá, že našla krmivo pro ryby. Co ta žížala dělá? Vrtí se a chce svobodu. Žížala prožije utrpení a bolest, když ji Jana živou nabodne na háček. To je smrt za živa. To je prožívání. Takto lidé prožívají své představy a jsou v pekle. Gján (znalost a vědomost) je jediný způsob, kterým se dozrává. Když člověk dozraje, tak ta trápení nejsou. Pak je hra, ánanda. U takového člověka je klid a nic se neděje. Je to jenom hra. 
Otázka: Aby to byla jen hra, musí mít člověk snížený ahankár?
Govindží: S ahankárem se nic nemusí dělat, ten automaticky mizí. Ahankár není samostatná existence. Ahankár je stav, kde běží interakce, to čemu říkáme nezralost. Když si začneš hrát s malým dítětem na strojvůdce a závoráře, nic se neděje. Když hrajeme fotbal, jakmile dáme gól, nic se nestane. Je to jen hra a nic se tím nezmění. Míček zůstane pořád stejný, branka taky, brankář taky. Když se hra děje, tak je zralost, hraní, ánanda. Ale když začne Jana sázet na výhru a padne gól, tak omdlí. Protože prožívá, sázela na vítěze. Takto když prožíváme a prohráváme, tak ten ahankár je mnohem vyšší. Poznat, jestli je to hra nebo prožívání, to můžeme. Buď prožívat nebo hrát, záleží na přístupu zralosti. Jako hruška, začíná z malé kuličky, zraje, dozrává a pak spadne, podobně náš život začíná nevědomostí a pomalinku začínáme nabírat informace z okolí. A to, co se nabere, musí dozrát. Dozrání je chápání, pochopení, porozumění a to se děje hluboko v člověku, smysly se nedozrává. Dozrává se uvnitř, pochopením a chápáním. Buď někdo dospívá, nebo zůstává stále stejný. Tu možnost máme. Jako vy nejste povinní přijít na satsang. Přece jste tady, máte sluchátka a posloucháte. To je náznak, že nějaké buddhi máte. V procesu růstu je mysl. Jak je dhí, dhrati a smrti. Tak v první řadě je proces růstu. Růst je spojen s časem První věc je vnímání, vnímání s myslí, přemýšlení a funkce mysli je méně a funkce buddhi je více. Více buddhi je dozrávání. Kdo dozrává, má Buddhovi oči jen napůl otevřené, vše je jen hra.
Kdo chce dozrát, musí na Slunce.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>