Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Tato duše je neviditelná (je odlišná od smyslového vnímání), nepředstavitelná a neměnná. Proto, takto znajíc duši, není vhodné (správné) abys truchlil. ||2-25||

---

---

Kostič:
Je též nepředstavitelný, nezjevný, také neměnný, a proto takto jen znaje, nad ním již truchlit nebudeš.

---

Komentář Govind:
Už několik setkání řešíme slovíčko Átmá.  Ačintja, avikárja jsou příliš podobná slova, která byla v předchozích verších. Jestli si vzpomínáte nějakou chvíli, kdy se cítíte ne já. Stav, kdy se cítí ne já, to už je stav procítění Átmá. A to se děje velmi málo, většinu času je já. A proto je těžké o něm mluvit. Když je Átmá, když se člověk ztotožňuje s Átmá, žádný projev není. Žádné mluvení, cítění, požívání. Je jenom je (bytí), kde mysl není. A to v běžném životě nejde. V hlavě je stále něco, pořád něco, a to, co je, to už Átmá není.  Když je zmizí, pak se objevuje Átmá, Átmá začne existovat, zviditelňovat se. To je problém, nebýt bytím, když máme tolik myšlenek. Nebytí je Átmá. Jak se k tomu dostat již bylo několikrát řečeno.  My jsme bytí. Ta technika ale není daleko. Jako když skočíte do vody nebo jste ve vodě a kolem těla je všude voda. Co se musí udělat, když chceme chytnout na břehu klacek? Vystrčit ruku nestačí. Musíme se odrazit a vyskočit z vody, do které jsme namočeni. Naše situace je podobná, dostat se k nebytí pomocí bytí.
Myšlenky jsou voda a jiná technika, jak se dostat do nebytí není, než se odrazit a vyskočit z vody, do které je namočený. Člověk se rozhodne, že chce vyskočit, ale jenom trošku. Jak dokonale, to záleží na tom, jak silná je odhodlanost. Odhodlanost vychází z přesvědčení, jak moc chci. Jak moc je přesvědčený, tak moc je odhodlaný, a tak má sílu vyskočit z vody. Když není přesvědčení, tak se neodrazí. Je to srozumitelné?
Takže rozdíl mezi bytím a nebytím je jen přesvědčení. Přesvědčení je svědčení, které je pře. Pře je příliš. My jsme o něčem (pře) svědčení. (Máme něco osvědčené). Hrneček se plní vodou. Je to plnění hrnečku, a když je toho více, je pak přeplněný. 
Když je naše svědčení přesvědčení, tak se stává pravdou z přesvědčení. To je ta síla, ze které roste odvaha, když je svědčení (přesvědčení). Jak se stává pře plnění? Konstantně plnit. Neustále vyplňovat. Přetlakování, tlakování, přesto znamená tlačili jsme a neustále tlačíme a pak dojde k přetlakování. Když člověk neustále a nepřetržitě sám sebe svědčí (přesvědčuje), tak dojde k svědčení (osvědčení). 
V progresivním věku 25 - 40 let je hlava plnohodnotně vyvinutá. V období hraboše vyvinuté drápy, a tak hrabe.
A my pomocí dhí, uvažování, přemýšlení docházíme ke svědčení, osvědčení. 
Neustále docházíme k přesvědčení. A když dojde k přesvědčení, dojde k odvaze. Dojde ke změně.  Pak člověk vyskočí z vody a dívá se shora. 
Přesvědčení se děje, když se neustále svědčí. Neustálé svědčení je neustálé přemýšlení, čintan-manan-svadhjaj. Neustále uvažovat, vzpomínat, nezapomenout. Když tlačíme, tak tlačíme, svaly jsou sepnuté, mysl je zaměřená a síla se aplikuje. Pokud se síla aplikuje, mysl je soustředěná, svaly jsou plné síly, tak se konstantně tlačí. Jakmile začne koukat vedle, svaly se poleví a zaměření už není, soustředění už není, přestává se tlačit, tlak nejde, nedochází k přetlakování. Nedochází k přesvědčení. To se děje u nás velice často, téměř vždy. Jakmile se něco začne dělat, přeskočí se, je taková síla na přeskočení, že se to stane. I když tlačí, koukne vedle, koukání vedle už je přeskočení. V tu chvíli tlačení přestává a přesvědčení přestává.  V tu chvíli přesvědčení není. Nemůžeme se zbavit bytí, protože nejsme malé děti, které se přesvědčí jen tím, že maminka něco řekne. Když maminka v misce míchá mouku, droždí, ořechy, dítě je přesvědčené, že co dělá maminka, je správné. Dítěti to stačí, další věci k potvrzení nepotřebuje.
Ale my jsme ve věku hrabošů, nestačí nám jen dělání, vše můžeme přeskočit. A proto 30+ je problém. Jediná možnost je neustálé pamatování. Když si neustále člověk pamatuje, tak automaticky dochází k odvaze, úsilí a vyletí ven z vody, vyskočí. Na začátku jsem se ptal, jestli si vzpomínáte nějakou setinu, vteřinu, kdy máte zkušenost s nebytím. 
Život není, když já není. Tam žádné myšlenky nejsou, pocity nejsou. Libo-nelibo není.  Krásný a ošklivý není, dobro a zlo není. Není tam nic. K takové zkušenosti se hraboš těžko dostane.
To je důvod, proč Kršna Ardžunovi opakovaně říká jednu a tu samou věc. Znamená to neustále si připomínat. Pamatování je jeden řetěz. Když si neustále připomínáme, dochází k zapamatování. Pak hrudky v krupicové kaši nejsou. Když se nepřetržitě míchá, hrudky nevznikají. 
Chybou je, že si nepamatujeme. Pamatování je jen na vteřinky. I  Átmá je pak další zajímavost, další libo. To je důvod, proč nejsme duší. Bytí, s tím máme velké zkušenosti. Být v mysli, neustále si pamatovat, je mimo naše síly. Někteří lidé mají problém s děláním. Musí se kouknout na mobil, jestli nepřišla SMS, kouknout se z okna. Když je nutné odplevelit záhon, nemůžeme to provést v jednom tahu. Vytáhneme dva plevely, vidíme brouky a už brouci v hlavě přináší problémy, které vedou až k rakovině, nakonec až do nemocnice. Z problému je smrt, bolest a rozvíjí se řetěz myšlenek. Bytí, to je naše hlava, nemůžeme dokončit jeden záhon, který trvá třeba jen půlhodinu. Hned vidí, že tam je kořen a jak se kořeny rozvětvují do dalších záhonů. Rostou i vedle? Mysl se množí a říkáme tomu interaktivní bedna, chytrá bedna. Átmá není, když je přemýšlení. Předpokládat, že takový člověk, může vytáhnout plevel, je iluze. I při mechanické práci létají myšlenky. To je naše mysl, a proto je těžké, skoro bych řekl nemožné, obzvláště pro 30+ procítit Átmá, procítit duši. Lidé zůstanou u toho, co kde je, co kdo napsal, říkal. Tomu věří a o tom blábolí. Takže Átmá je avjakt (neviditelné). Není ničím projevené.
Život je jako vlna na vodě, objeví se a zmizí. Na počátku života, nic nebylo, žádná mysl, libo-nelibo a po smrti zase nic nebude. Je to jen chvilková hra, ve které je prožívání mysli. Takže prožívání mysl, na to jsou profíci 30+ (kategorie, kdy se těžko mění získané pravdy, názory).
Nebytí není projevené, není zobrazené. A čint, tam není žádné uvažování, žádné myšlenky. Prém to přeložil jako nemyslitelné. Avikár (neměnná), kde nejsou tam žádné změny. To je nebytí. Člověk se může dostat neustálým úsilím k tomu, že není. To je Átmá. 
Takže naším hrabošům, 30+, jak se jim může stát to, aby nehrabali? Neustále hrabou. Jak se to stane? V první řadě nehrabat. To znamená tělesné nehrabání, drápy stočit do dlaně. Smysly hrabou, zavřeme oči, sedíme v tichu. Najdeme místo, kde nejsou zvuky, žádné hezké, nehezké. Když nevnímáme, je to jedno, jestli je to hezké nebo nehezké. Pro hraboše je úkol nehrabat, chvilku nežít. Být v tichu. Sednout si a vypnout smysly a jakoukoli myšlenku ignorovat.  To je plavání. Pak se najde poloha, kdy se narovnáme. Voda pomůže. Tatáž voda může zabíjet, ale může i vytlačit. Nemyslet, nevnímat, neprožívat, jestli něco zbyde, tak je to Átmá. A to se může dít samozřejmě, i když člověk vnímá. Drápy jsou otevřené, může vykonávat. Pokud to má zažito, pak  může být Átmá, i když je mysl vzhůru. Ale my máme problém, nemůžeme ani na setinu procítit Átmá. 
Říká se, že na počátku musí člověk nejdříve vypnout hlavu, vypnout mysl. Nemusí vypnout mysl. Vám přeci nevadí, že se venku honí mravenci. Proč vám to nevadí? Protože o tom nepřemýšlíte. Děláte něco proto, abyste nemysleli na to, že venku jsou mravenci? Mravenci hledají venku teplo, ale vy na ně nemyslíte. Děláte něco proto, abyste nemysleli? Nic pro to neděláte, jste neteční. Přesně takto, když se člověk stane netečným, začne duchovní svět.
Když děláte koláč, nemusíte myslet na mravence. Mravenci mohou být venku na zahradě. Člověk může být netečný i při konání, to je připoutanost, která svazuje a mysl má pré. 
Můžeme péct koláč a myslet na mravence. Dnes je - 30℃ a co mravenci? Tak nepečete koláč a hledáte topidlo pro mravence. A koláč je spálený nebo nedodělaný. To je nesoustředěná mysl. Takto je člověk stále nesoustředěný a takto žije. S Átmá nemůže být nic společného. Zpočátku je vše organizované. I setkání, cvičení je organizované. Ale postupně může dojít k tomu, že pečete koláč, ale on se peče. Koláč se peče. Neřešíte ho.
Když jsem přijel do Čech, byl jsem pozvaný jako kuchař na tábor Chmelná v jižních Čechách. Viděl jsem hodně dětí, maminky, tatínky, babičky. Pro ně jsem měl vařit a nebyl žádný vařič, takže dvě cihly, dříví. K dispozici byly hrnce a oheň. Taková polní kuchyně. A vařit se mělo pro 94 lidí po dobu jednoho týdne. Ano i takto se dá vařit. Vařilo se. Jedna žena ale chtěla vědět, jak můžu celý týden vařit. Rozhodla, že budu mít volno a že si to také zkusí a uvaří borůvkové knedlíky. Ten den měla volno i Libuška, jedna chytrá žena z Krumlova. Jela na tábor, ale vůbec nechodila na program. Měla sešit a tužku a po celou dobu vaření byla vždy se mnou. Chtěla zapsat každý recept, a tak mi nařídila, abych nedával do hrnce nic, aniž by to zapsala. Všechno zapisovala, celý týden byla v kuchyni a psala. Po čtyřech dnech koukání a psaní se otázala: Tak stále koukám, jak vaříš tolik jídel, aby bylo pro děti, pro rozmazlené, dospělé a nikdy jsem tě neviděla, že ochutnáváš. Jestli je tam dost soli, jak to chutná.
Já jsem odpověděl, že se to v Indii nedělá. Aha, tady se to dělá. A to se musí dělat? Nevidím snad, jak je to slané? Znovu se zeptala: Tak jak poznáš, že je to dost slané? Nemyslím na to. Myslím, že to má být dostatečně akorát slané, myslím jen na to akorát.  Aha, jak se to děje, vaření běží samo. Když běží samo, tak nedůvěra nevzniká. Když vaří člověk, vznikají pochyby, jestli to není málo solené nebo přesolené, musí ochutnávat a hlídat. Když člověk nechává jen konání a já tam nejsem, běží jen konání, žádná únava není, není naštvanost, vyčerpanost a neustále je vše se děje a dokončuje. 
Jakmile vyleze já, hned je únava. Já už to dělám dvě hodiny. Nohy budou oteklé. Už jsem bez glukózy. Tolik já přijde. Já má různé pocity. Když lidé chválí, je to fajn a když se jim něco nelíbí, tak jsem také smutný. 
Jakmile vyleze já, je samý problém. Jen si uvědomit, že se dá žít i bez já. Když je třeba odplevelit záhon, tak se odplevelí záhon. Žádná únava není. Není nutné hledat Roundup. Hledáním dalších jiných odlišných činností je roztěkaná mysl, tisíce myšlenek. Konat se dá tak i tak. 
Toto učí Kršna Ardžunu. Jen konej, není třeba se ztotožnit s konatelem (vojákem). To je ta praxe. Od bytí k nebytí. Pak je člověk duchovní, tomu můžeme říci duchovní praxe. Duchovní praxe je ta praxe, která jen běží, tam já není. Ale hraboš bez já nemůže nic dělat. Musí to přebrousit, nabarvit. A u toho tisíc keců, co je správně a co není správně. Bytí - nebytí. Je možné spolu bytí. Ujasnit, kde člověk je. Je tělo, je mysl, je přemýšlení, je ta voda, je to vyskočení z vody, je nebytí. Ztotožnit se s Átmá. Jestli se to někomu líbí nebo nelíbí, to ho nezajímá. Ano, takovému životu se říká duchovní. 
Myslím, že je dost receptů. Uvědomění, že jsem ve vodě. Ve vodě se můžeme utopit i vyskočit nad vodu. Je to na nás. Konstantně si pamatovat. Je to pamatování. A pak to někam dojde.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>