Ayurvedic Consortium of Europe

Ayurveda Online Net FREE - ONLINE Bhagavad Gíta -

Search Verse for online reading chapter:
Verse No.:
Hledání slova ve spisu:
Slovo:
čr
Bhagavadgíta,-साङ्ख्ययोगः sámkhjajóga, (S.-1, Ch.-2),

Verš.-24

अच्छेद्योऽयमदाह्योऽयमक्लेद्योऽशोष्य एव च ।
नित्यः सर्वगतः स्थाणुरचलोऽयं सनातनः ॥२-२४॥

aččhédjó Ajamadáhjó Ajamaklédjó Aśóṣja éva ča
nitjaḣ sarvagataḣ stháṇuračaló Ajaṁ sanátanaḣ 2-24

Pozorovatel a pozorování



अच्छेद्यो aččhédjó (m. nom. sg. gerundive a *čhid) = nepropíchnutelný;
ऽयम Ajam (m. nom. sg.) = toto;
अदाह्यो adáhjó (m. nom. sg. gerundive a *dah) = nespálitelné;
ऽयम Ajam (m. nom. sg.) = to;
अक्लेद्यो aklédjó (m. nom. sg. gerundive a *klid) = nenavlhčitelné;
ऽशोष्य Aśóṣja (m. nom. sg. gerundive *śuṣ) = nevysušitelné;
एव éva = vskutku;
 ča = a;


नित्यः nitjaḣ (m. nom. sg.) = neustálý, nepřetržitý, věčný; 
सर्वगतः sarvagataḣ (m. nom. sg.) = vše prostupující;
स्थाणु stháṇu (m. nom. sg.) = stabilní;
अचलो ačaló (m. nom. sg.) = nepohyblivý;
ऽयं Ajaṁ (m. nom. sg.) = toto;
सनातनः sanátanaḣ (m. nom. sg.) = věčný.



Luki:

Tato duše nemůže být rozbita, ani nemůže být spálena nebo vysušena nebo smáčena (rozmočena). Duše je věčná, vše prostupující, stálá, neměnná a vždy trvající a tudíž odvěká. ||2-24||




Kostič:
Nerozbitný je, neshoří, nepromokne a nevyschne. Je stálý, všude přítomný, pevný, věčný a nehybný.

Komentář Govind:

कृष्णं वन्दे जगद्गुरुम् ॐ नमो भगवते वासुदेवाय
kṛṣṇaṁ vandé džagad-gurum ÓM NAMÓ BHAGAVATÉ VÁSUDÉVÁJA

Jsou vyjmenované všechny mahábhúty, ale je to úplně stejný verš, jako byl předchozí. Vlastnosti Átmá. Kršna tady v deseti verších neustále opakuje jednu a tu samou věc. Sami moc dobře víte,  že je někdy nutné větu říci opakovaně. Když má člověk pejska, řekne sedni. Ale musí příkaz sedni říct opakovaně. Proč to musí říci opakovaně? Protože jedním říkáním to pes nechápe, tak se musí opakovat podruhé s důrazem. Když podruhé nechápe, tak potřetí se musí zakřičet. Proč nechápe, proč neslyší? Protože pejsek není soustředěný na komunikaci. Je zaangažovaný jinými smysly. Hledá, kde je druhý pes, kde je sloupek, co může sníst. Má své smyslové zájmy a do nich je namočený. Proto musí pán psovi opakovat čím dál silnějším hlasem a důraznějším tónem. Hlasitý povel pejskovi naplní jeho uši a přeruší mu jeho ostatní zájmy, aby se mohl soustředit na pána, uslyší příkaz sedni a posadí se.
Podobně je to v této druhé kapitole, kde je Ardžuna zamotaný do svých připoutaných myšlenek, do toho, co je důležité až tolik, že zapomněl, kde je  a co má dělat. Lidé častěji řídí auto, jezdí na kole a na chvilku přijde okno a člověk neví, kde je. Najednou zjistí, že je namočený do svých myšlenek, není v přítomnosti. Přítomný čas se uřízl. Pak někdo musí zatroubit, aby si uvědomil, že je na silnici. Ardžuna zapomněl na svou povinnost a zůstal namočený do svých zájmů, a proto musel Kršna opakovat stále jednu a tu samou věc. Už to vypadá jako když křičí pán na psa: Sedni, sedni, sedni. Ve všech verších se opakuje pojem Átmá, přesto není stále Átmá pochopeno. Neumím si představit člověka, zrozeného v českém prostředí s evropskou kulturou, který toto žije. Každý má možnost si uvědomit, kdo ví o mém tajemství.
Tuto otázku nemůže nikdo nikomu položit, tu pokládá každý sám sobě. Kdo ví o mém tajemství? A odpověď, kterou můžete říci, tomu se říká v sanskrtu Átmá.
Otázka Govindžího: Jak nazvete česky toho, kdo ví o mém tajemství?
Žádná reakce a tak Govindží pronesl: Začátkem listopadu chodí lidé na hřbitov, kde je hrobové ticho stejně jako tady.
Student: Důvěrník ví o mém tajemství. 
Govindží: Kdo je důvěrník. Hledejte odpověď na tuto otázku a zůstaňte při zemi.
Student: Je já.
Govindží: Ano, to je česká odpověď.
Student: Já, Bůh, důvěrník, to jsou odpovědi studentů.
Student: Mé myšlenky nevidí žádná osoba. 
Student: Hybná síla, konatel.
Govindží: To je spekulace.
Student: Důvěrník je osoba, které zcela důvěřuji.
Govindží: Nemůže být osoba, která zná moje tajemství. Nikdo nezná mé myšlenky. Kdo ví o mých myšlenkách?
Další otázka je jaká je to osoba? Je v tobě nebo je mimo?  Kdo vidí moje myšlenky? Kdo ví, že jsem vzhůru? Kdo ví, že jsem viděl sen? Kdo ví, že umírám? Kdo ví, že tělo umírá? Že je mi špatně a že jsem unavený? Tato otázka se nediskutuje. To je otázka, kterou si má člověk položit. Posloucháním odpověď nevznikne. Tu otázku si musí člověk položit sám sobě.
Kdo ví o tom všem? Kdo ví, co si myslím, co dělám, co jím, že jsem vzhůru, že jsem unavený, že jsem při síle, jsem takový či makový? Je to to, co mě přivedlo do světa. Být s tím, kdo ví, jaký jsem. Nebo být tím, kdo je unavený, kdo je vyčerpaný, vidí sen, kdo si myslí. Jsou dvě možnosti.
Jednou možností je být tím nelibo-libo. Být tím vybíráním si mezi chci či nechci. Ale také můžeme být tím, čemu se minule říkalo být pozorovatel. Druhá možnost je být pozorováním. Uvědomit si, že je tu pozorovatel. Ten, co o mě ví všechno. Tím vším může člověk být. Jsou dvě možnosti. První možnost je velice přirozená. Má ji každá živá bytost i zvířata.
Druhá možnost je jen pro výjimečné. Je jen pro ty, kteří si mohou položit otázku. Položení otázky je vstoupení do nitra. A odpověď, co přichází, to je poznání.
Nepřichází zvenku, slyšením, mluvením, říkáním, ale poznání přichází zevnitř. Přichází, pokud to někdo hledá. Když to nehledá a nepoloží otázku, tak nemá odpověď. Pak má jen zkreslené pohádky, to je působivé. 
Když člověk ztotožňuje sám sebe s tím, kdo pozoruje, kdo ví o mě, tak tomu se říká duchovní člověk, protože se ztotožňuje s duší, s pozorovatelem. A kdo se ztotožňuje s duší, s pozorovatelem, tak automaticky jeho chování, interakce s okolím, se otočí o 180 stupňů. To, co vyjádřil, konal, projevoval, bylo v souladu s pozorováním. A když se ztotožňujeme s tím, kdo je pozorovatelem, cítíme se také jinak.  Být milý, být slušný, to se vůbec netýká pozorovatele. To všechno je pozorování. To je jejich libo-nelibo. Líbí se jemně mluvit, dotýkat, být slaďounký jako čokoláda. To jsou jejich libo-nelibo, to nemá nic společného s pozorovatelem, tomu je všechno šumafuk. Ten jen pozoruje. Jen to ví. A když někdo umírá, tak to pozorovateli nevadí. Ale pozorování toho bolí. To je nadace, prociťování, chránění, pomáhání. Je to plné smyslového pozorování, ztotožnění se s pozorováním. Tady se Kršna snaží říci Ardžunovi, aby se stal pozorovatelem, tím co je věčné. Celá druhá kapitola říká opakovaně, nechovej se jako pozorování, ale buď pozorovatel.
Je to receptura, jak být duchovní, kterému je vše šumafuk. Ale současně o všem ví všechno, stejně jako stromy. Procházejí kolem auta, kola, strom si vyfotí tisíce foťáků, červi ho žerou, vzduch ho rozhýbe, ptáci na něj vlezou, ale strom nikdy nikomu nic neřekne, jen pozoruje.
To je duchovno, v sanskrtu říkáme Átmá.
Ptal jsem se vás, jak se česky pojmenuje ten, kdo o mě ví všechno. Vidím v odpovědích já, já, já. 
Duchovno je strašně daleko. 
Když dojde ke ztotožnění s Átmá, pozorovatelem, v tu chvíli je vše ukradené, vše je stále stejné. Jestli si vzpomínáte na vlnu Védanty, tak je to modrá čára, čára věčná, rovná.
To bylo ve Védantě vysvětlené. Ta modrá čára je duchovní a červená je já, o kterém je celý den řeč, samé libo-nelibo. Problémy nemá pozorovatel, ale pozorování má problém. Duše problém nemá. Já má problém.
Kdo je unavený? Já jsem unavený, duše není unavená, ta ani nedělala. Chápu, že je pro vás těžké, ale musí se to jednoznačně ujasnit. Když jste, tak kdo je připoutaný? Já, pozorování je připoutané. 
Člověk se celou dobu ztotožňuje, je to pozorování. Druhou možnost nevyužívá.  A proto Kršna neustále Aržunovi připomíná využívat druhou možnost,  a to ztotožnit se s Átmá. Ztotožnit se je řešením veškerých lidských problémů. Ardžuna má problém, proto mu Kršna připomíná jeho připoutanost k rodinným příslušníkům. Říká: Ardžuno, neustále se ztotožňuješ s rodinou.
Na psychologii vznikla velká debata o vztazích. Když se lidé rozejdou, tak je konec. Konec. Stále chtěli zůstat jako kamarádi. Ale když je konec, pak už nejsou žádné myšlenky, že někdo někomu patří. Chtění zůstat kamarády, táhne zpátky. Stejně jako neustálé ztotožnění s pozorováním a živení vzpomínek táhne zpátky. Aspoň trošičku se vidět, na vánoce poslat SMS. Neustále se lepit, vzpomínat, prohlížet si fotky. pořád něco přilepené. vzpomínky, fotky. Přišel konec, tak je konec. Vyřešeno je, když se ztotožníme s pozorovatelem. Pak není problém.
Jde o to zbavit se připoutanosti. Ta připoutanost, kterou vidíme v Bhagavadgítě u Ardžuny neskončila. Pokračuje dodnes. Tím je neustále platná. 
Když se nad verši zamyslíme, je to jakoby mluvil Kršna na mě. Jsme stejně připoutaní, přilepení a máme problémy. A proto je Kršnovo učení medikamentem. Proto dodnes pořád Bhagavadgíta žije, i když přišlo několik změn a invazí.
Vědět o možnosti být pozorovatelem, nikoli to pozorování. 
Tedy i v tomto 24. verši se opakovaně objevují pančmahábhúty, které pozorovatele neovlivňují.
Denodenně je každý člověk obklopený připoutaností a tak jednou vyslovené člověk neslyší, proto i v tomto verši se to důležité opakuje. Pokládejte si otázky. To je cesta k poznání. Poznání je uvnitř a to se musí člověk prát sám se sebou.


Ájurvédská Univerzita Praha


Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>