Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ó Párho! Jak může člověk smýšlející o duši jako nezrozené, věčné, věčně trvající a prvotní někoho zabít, nebo způsobit něčí vraždu? ||2-21||

---

---

Kostič:
Jak může zabíti, Pártho, nebo dát zabít někoho, člověk, jenž poznal Nevzniklé, Věčné a Nezničitelné?

---

Komentář Govind:
Verše začínají být čím dál více náročné. Neočekávám, že by tomu mohl někdo rozumět. Hned první slovo verše je védávinášinam. Jak to někdo žijící v evropské kultuře může pochopit? To je vyloučená věc. Védavinášanam. Védanta tam je také véd. Slovo véd znamená vědět. A dodnes mi nikdo nedal odpověď na otázku: Kdo ví? Kdo může vědět? 
Vy slyšíte, ale vůbec nevíte, kdo slyší. Kdo poslouchá? Kdo mluví? To nevíme. A tak jsme falešně přesvědčeni, že já slyším, vy mluvíte, a to je naše konečná hranice pochopení. Já a vy, které nikdo nezná. Já slyším, ale kdo je ten já, kdo slyší? Kde se slyší? A když se rozřežete, najdete tam slyšení? Vyteče z toho krev. Absolutně falešné představy a tma. My nevíme, co to je vědění, znání. Kdo to zná? Máme absolutně zkreslený život, falešné představy. Takže první slovo je ohromný a velký problém. My nevíme, co to je vědět a kdo to ví? Co to je vědět? 
Janda nedávno poprvé v životě promluvila ve Francii. Zatím jen celou dobu mlčela a když mluvila, tak to všechno na ně hezky vysypala. A všimla si, že pan Kiran odešel a hned z toho udělala, že se mu to nelíbilo. Jak nelíbilo? On odešel, neposlouchal. To Kiran často dělá, když někdo začne přednášet, tak odejde. A Janda si myslela, že jemu se to nelíbilo. To je Kiran. Já jsem si vzpomněl na jeden takový jógínský příběh. Byl jeden jógín hluboko v lese ve svém doupěti a žil tam krásně. Přišel tam jeden tulák a když ho viděl, tak si myslel, že je to dědula, u kterého najde moudrost. A ten tulák vlezl do ášramu, pozdravil a když viděl, že tam děda žije na samotě mezi divokou zvěří, která ho může kdykoliv sežrat, tak si pomyslel, že musí vše znát. A ten starý dědula mu vysvětloval nějaké základní věci. Po dvou letech si ale uvědomil, že mu dědula říká pořád jednu a tu samou věc. To už slyším dva roky, to nic nového není. Tak řekl, že musí odjet. K dědulovi přišel další mladý potulný. Všichni, co tam bydleli se sešli a udělali satsang, na kterém promluvil nováček. Mluvil logicky, používal verše ze starých spisů mistrů, znal sanskrt. Dvě hodiny smysluplně povídal. Ten starý dědula si také sedl a poslouchal a všichni, co byli v ašramu, byli nadšeni. Posluchači poděkovali za krásný, nádherný satsang, blahopřáli mu a ten nováček, ten mluvčí, měl plno radosti z pochval, které dostal. Vadilo mu ale, že ten starý dědula na něj kouká stále stejnou tváří, bez nadšení. Nováček se ho rovnou zeptal: Já jsem tady dvě hodiny mluvil a vy jste mě poslouchal? Děda se lehce pousmál a řekl: Já dvě hodiny čekám, kdy začneš mluvit. Celou dobu z tebe mluvily knihy. Říkal jsi to, co říkali jiní lidé nebo to, co jsi někde přečetl. Jen to se sypalo. Ty jsi nemluvil. Z tebe nevypadlo ani jedno slovo. Tak ti moudří lidé jsou takoví. Kiran neposlouchá a odchází, protože co slyší od lidí? Lidi nemluví. Mluví z nich, co na ně někdo hodil. Knihy, tabulky, škola, maminka, vše, co okolí na člověka odhodí. Pak ten člověk mluví a vlastně vyhazuje to, co si posbíral do odpadového koše. Odpadový koš nemá nic svého, nemá své odpady. Odpadový koš má cizí odpady. Takto je člověk, odpadový koš. Jeho osobního není nic. Nemá nic vlastního. Neznám, žádný odpadový koš, který vytvoří svůj odpad. My jsme takový dokonalý odpadový koš a tomu cizímu odpadu říkáme vědění, ale to je omyl, protože to je sběr. To, co tam někdy někdo hodil. Přednášky, knihy, povídání. Tak co je to? Posbíraný odpad. Posbírané cizí vědění. Vlastního nic. 
A kde začne něco vlastního, tak tomu moc rozumět není. Jako ten starý dědula říká celou dobu stejnou větu dva roky. To nikdo nechápe. To neroste. Takže vědění se neděje, sbírání se děje. My sbíráme informace a odpady, kdo co řekne a ukáže a napíše, to nosíme v hlavě za pravdu. Tak toto nic neřekne. Pak to vypadá védavinášanam. Když někdo udělá čintan-mananan-svadhjaj, tedy dojde až ke svému pochopení, neznamená, že to bude pochopitelné i pro ostatní. To není v dosahu každého člověka. Od normálního člověka se nedá očekávat, že bude rozumět odpadu z odpadkového koše. To musí být profík na polymery, polymerní chemik. Ten, kdo je odborník, ten může poznat, co je odpad z odpadkového koše. Takže gigantická výzva je rozpoznání vědění. Rozdělit, co je posbíraný odpad a co je vlastní růst. Kdysi dávno jsem říkal ten příběh o hrnečku. Mám oranžový hrneček. Opravdu je oranžový? A jak to víš? A je problém. Jak to víme, že to je oranžové? Protože maminka nám to řekla. A když to vyhodíme? Tak nevím, jaký je to hrneček, jestli je to vůbec hrneček. Zůstane jen nevím. Zůstane prázdný odpadový koš. Ten odpadový koš je nevím. Martin má problém, má vždy plný odpadový koš. Člověk je ve skutečnosti nevím. Nevím je bez vlastností. Je čistý, ryzí a skutečný, je pravda. Kdo je to, co neví? Je Átmá a o tom je tady řeč. Celá Bhagavadgíta a Védanta mluví o Átmá, které je bez vlastností, je nirguna. Nevím je takto úplně čisté a s tím žít, to je duchovní život. To je duch, který neví nic. Toho poznat, toho znát, tím být, s tím se ztotožnit je duchovní praxe, kde nic není. Protože co je, to je jen posbíraný odpad. Kdo ví je avinášinam. Je nezničitelné, je věčné. A to může člověk procítit. Kdo neví, pokud se s tím ztotožní, tak najednou cítí nekonečnou čáru. Ale tam my nikoho nevidíme. Každý vidíme plné odpadové koše. Informace, znalosti, soucity, cítění, tím je hlava přeplněná. A ztotožnění se s ženou, maminkou, ředitelkou, laskavou partnerkou. S tím se ztotožníme. Ztotožníme se s absolutně falešným s odpadem z okolí. Splynout do toho nevím, do toho ryzího, do toho Átmá. To je věčné, tomu nějaká smrt ani zrození nic neříká. O tom vypráví Kršna jak v předešlých, tak i v následujících verších Bhagavadgíty. Ardžuna má plný odpadový koš. Jsou tam bratři, přátelé, děti, děda, učitel.  Neustále opakuje: Jak je můžu zabít? Někoho likvidovat. Vždyť bude krvácet, přestane dýchat, to mám udělat já? Toto všechno jsou odpady, které Adržun posbíral, a to posbírání odpadu považuje za skutečnost. A s takovou falešnou a posbíranou pravdou se ztotožňuje. To je ten celý zádrhel a příčina vzniku Bhagavadgíty. A Kršna vysvětluje: Ty ani nikdo z nich není reálný. Všichni jsou odpadové koše.
Kdo zná, že ti všichni jsou ryzí a čisté Átmá, ví, že je nezničitelné. Kdo toto ví, tak na něj nějaká smrt a zrození nemá žádný vliv. Zabít, zničit nelze. Proto ryzí a čisté není možné zlikvidovat, ale náš problém je, že my to vědění nechápeme. Pořád chápeme, to je hrneček, to je oranžové, to je můj, tvůj, to mám, to se líbí, to chybí. To je náš svět. S tím žijeme a ten svět znamená odpad. Ty bytosti na zeměkouli jsou odpady. Všechny bytosti jsou odpady a my máme slovo láska. Největší zápach olomouckého sýra. Ochutnáváme smrad olomouckého sýra, to je absolutní láska, tak to smrdí, falešná představa. Co není, to je láska. A my nemůžeme ochutnat. Nemáme nic na to, abychom mohli vnímat a prožívat nic. Neumíme prožívat nic, my umíme prožívat, co je. To co je to, co se dá vnímat smysly. Po-chopení, čím chopené? Smysly. Chopení-pochopení. 
Takže Bhagavadgíta a Védanta jsou cesty a obory, které se věnují tomu nic, tomu ryzímu, nikoliv odpadovému koši. Všechny bytosti na zeměkouli jsou odpadové koše. Nejen bytosti, ale i nebytosti. I ty krystaly i ty dřeva, vše je odpadový koš. Celý Vesmír a všechny vesmírné hmoty jsou čistý odpadový koš. Vše i ten plast, kniha, dřevo, brambora, vše je jen posbíráno z okolí. Nic není, co není posbíráno z okolí a proto se říká, ten Vesmír, ta zeměkoule je pančbhótik, kde se udržují panč mahábhúty a jejich různou kombinací je všechno. Tím je Vesmír. Tím je všechno, úplně všechno. Ten ryzí, to nevědění je bez vlastností a na něj se nalepí všechno, co se z okolí hází. Porozumět tomu světu a pak člověk porozumí sobě a když porozumí, tak zjistí, že je odpadový koš. Najít to čisté je sadhana. Je cesta k poznání, to je ta moudrost, to je do duchovno, to je ten duchovní život. Buďto se ztotožňuje člověk s odpady nebo s ryzím a čistým. Ale v denodenní praxi se nenajdou lidi, kteří se ztotožňují s ryzím. Všichni se ztotožní s odpadem. Proto Kiran odchází z přednášek, vidí odpadové koše. To, co je posbírané, to se poslouchat nedá. Tak já jsem si vzpomněl na příběh, proč Kiran odchází a neposlouchá. Pro něj je vše odpad. Když vidí něco ryzího, tak tam sedí a neodtrhne se z židle. Védavinášajem, je ten, kdo zná, že to (Átmá) je avinášani (nezničitelné). To, když někdo zná, tak obavy o jeho zničení nebo umírání, neumírání, likvidace, není možná. Je to velice jednoduchý verš, ale hned se zasekneme na prvním slovu. My to neznáme. Rozhodně neznáme, my máme posbírané odpady. A sypeme a hrajeme si jen s odpady. Jenom s tím žonglujeme a vytahujeme se, já vím, já znám. Tak dědula řekne, hrajte si, co se dá dělat? Hrajte si s informacemi, které jste někde posbírali, pokračujte. Jen tak dál. Nedá se s tím nic dělat, to je vše součásti děje i dění. Jako listy na řece plavou, co můžou dělat? Můžou někam vyskočit? Ne. Jim je dáno jen se houpat na řece. O vědění a ryzím, tam je věčnost a klid, tam není důležité, jestli tělo je nebo není, jestli je živý nebo mrtvý, tam není rozdíl. Tímto být, kde bytí a nebytí je stejné. To je duchovní cesta, duchovní život, nesmrtelné. Proč nás musí zajímat smrtelné a nesmrtelné, když je to stejné. Tak proč nás to zajímá?
V pohádce o Džívátmovi je děťátko s batohem plným touhy a zkušeností. A nyní bychom tam mohli napsat odpad. Zbavit se batohu, pak se otevře dimenze, která je nekonečná. Kršna tady říká Ardžunovi, jestli ví, že je Átmá, jestli ví, že je Átmá nezničitelné. Cítíš to? Pak je to, co se děje, šumafuk. Je to jedno. Proč to prožívání? Odpad musí smrdět, i ti, kteří voní jsou také odpad. Co se líbí, to je vůně. Když se to nelíbí, udělá se z toho smrad. Je to stejné. Jen tam cpeme libo-nelibo. Nám se to líbí, tak se to stane zákonem a zásadou. Žijeme ve falešném světě s velmi falešnou představou. To je dost silná pilulka hned po ránu. Zloděj moc dobře pozná, kdo je zloděj. Odborník pozná, kdo je odborník. Tady se říká, vrána k vráně sedá. Tak se pozná vědění od odpadu. Ale protože nejsme v té úrovni, tak to nepoznáme. Stejně jako ti, kteří jsou za čínskou zdí. Na jedné straně jsou lidé a nahoře je člověk a říká, že je tady slon s pěti choboty a ti kteří jsou dole začnou kreslit. Za zdí je takové zvíře, které má pět chobotů. Pro ně je to pravda. Slyší o tom a považují to za pravdu. To je smrad. Když vylezou nahoru, tak to poznají. My nevylezeme nahoru, my tam stojíme a věříme. Jak vylézt nahoru? K tomu jsou duchovní praxe, ašramy, místa, učitelé. To je sadhana. Nikomu se ale nechce vylézt na štafle. Náš odpad je náš poklad a my prožíváme a ztotožňujeme se s odpadem. Není žádné místo, kde není odpad, žádná myšlenka není, kde není odpad, ze kterého budou brouci, bakterie, hnis.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>