Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ti jenž si myslí, že mohou zavraždit duši a ti jenž o ní přemýšlí jako o mrtvé, neznají realitu (skutečnost, pravdu). Skutečnost je: duše ani neumírá ani nemůže být zabita (zničena). ||2-19||

---

---

Kostič:
Nezná Ho ten, co ho vrahem ni kdo ho zabitým zove. Tito oba neví, že On nezabíjí a nehyne.

---

Komentář Govind:
V devatenáctém verši jsou dvě slova a obě mají dhátu han. To znamená něco mizí, ale i ukončit, ukrást, zničit. Z toho je slovo hani (ztráta). Hantaram znamená něco ztratit. Hantam znamená ztraceno, zabíjeno a mrtvo, mrtvý. Zabitý je také mrtvý. Zabít. Ne sám sebe, ale někoho jiného, to je zabít. Mrtvý zmizí a je konec. Je nejprve živé, to znamená život, člověk, bytost, cokoliv. Kdo si myslí a ví, že někoho zabiji, někdo zabije nebo něco zabilo, nezná realitu. Kdo si myslí, že někdo umře, nezná realitu. Podobně ten, kdo si myslí, že se dá (ten někdo, např. duše, vědomí, Átmá, člověk) zabít, či kdo si myslí, že člověk umře, je mrtvý, umřel. Jak člověk chápe, kdo to žije? Je to člověk, duše, vědomí, samskár? Lidé si mohou myslet, že zabijí toho, kdo žije. Mohou si myslet, že umřel. V obou dvou případech je nevědomost. Oba dva jsou nepravdivé. Život se nedá zabít, ani ten život neumírá. Co cítí ti lidé jako Nandi, když mu umřel ptáček? Lidé projevují soustrast, lítost a Nandi říkal, že je těžké pro člověka unést ztrátu. Vy to necítíte, to cítí jen ten, komu to umřelo. Takže kdo to cítí? Kdo má vazbu. Kdo ji nemá, tomu je to ukradené. Mrtvo je jen pro soucit, pro nic jiného. A soucit je produkt mysli. Takže umírání i zabíjení jsou jenom předměty mysli. A mysl není skutečná. V tom člověk plave. To je ten život na povrchu pro člověka, který má pravdu jen v mysli. Pak se objeví věta, to zná jen ten, komu se to stalo. Komu se to stalo, žije v mysli. Kdyby byl ve vědomí, tak mu to je šumafuk. 
K tomu říká Kršna Ardžunovi: Když budeš bojovat, nemusíš mít strach, že někoho zabiješ. Všichni tady byli a dále budou. Janda je tady od dob kapradin, 350 mil let. A tento verš to jen připomíná. Volala mi jedna Indka, taková malířka, že měla těžké období, že její tatínek, co žil v Anglii, umřel. Líčila, jaká to pro ní byla velká ztráta a pak mluvila o pohřbu a dalších starostech, které pro potomky vznikají. Takový milovaný tatínek a začala plakat. Já  na to řekl: Ty jsi blbá. Místo hluboká soustrast, proč dělá takové divadlo. Říkám: Buď ráda. Dříve, když tvůj tatínek žil a ty jsi byla na záchodě, tak tam tatínek nebyl, byl ve svém pokoji. Abys mohla vidět a slyšet a cítit tátu, musela jsi být u něj a podívat se na něj a on tam musel být fyzicky. A pak si říkala, že jsem byla u táty. A teď máš výhodu, že tatínek je teď všude i na záchodě. Máš ho kdykoliv si vzpomeneš. Ten tatínek se konečně osvobodil ze svého masa, je všude přítomný a vždy k dispozici a nemusí za tebou ani jezdit. Šetří peníze, máš ho pořád. A ty mi teď říkáš, že jsi smutná. Poděkovala a říkala: Jé, ty jsi mě uklidnil, už mám lehký pocit. Tak říkám, zavři oči a tatínek tam okamžitě je. Takže nikdo neumírá. Myslet si o ztrátě, že někdo umřel, nebo se zabil, je jen ukázka, že člověk je v úrovni mysli. Žádná změna v osobnosti není. Mám ztrátu je ukázka, že jsem v mysli. Že jsem spící a vzhůru, jenom ve smyslových faktorech, mimo skutečnost. V úrovni vědomí a hlubším vědomí žádné ztráty nejsou. Jana je pořád tady. Možná byla opička, možná veškou v Ramana Maharšiho hlavě. Co všechno byla, nevíme. A pořád je tady, kde umřela a kdy končila? Nikdy, pořád je. Tak jak se to říkalo na začátku, že nikdy nebyl takový čas, kdy já nebo ty jsme nebyli. Nebo králové nebyli nebo někdo jiný nebyl. Z čeho mít strach, stres? O jakou jde ztrátu? Žádné ztráty nejsou. Tento verš mluví o tom, že smrt a zabíjení je jen úroveň mysli. Je to jako když vidíme květ na rostlině. Myslet si, že nic jiného není. Bez pochopení souvislostí. Přijde září a pole je prázdné, žádné květy. To neznamená, že rostliny skončily. Na jaře budou zase a pořád jsou, milióny let jsou. Myslet na to, že sklízením rostliny umřou, je jen ukázka, že člověk vychází z žijící mysli, ne ze skutečnosti. Sklízením pole rostlina neumírá, ale změní se v semínka, potom je fáze klidu a na jaře je zase a ještě ve větším počtu. Září nezabíjí rostlinu na poli. Rostliny nikam neutečou. Jen se schovají, my to považujeme za ztrátu a říkáme tomu pravda, tak kde asi jsme? Přilepení a připoutaní na ty zelené listy, co vidíme. Zasekli jsme se. 
Jednou přišla žena na konzultaci a řekla, že má hormony v čoudu a líčila rozmanité problémy. Položil jsem hodně otázek, než se objevila ta správná příčina, a to, že jí umřel manžel. Řekl jsem, že není jediná na světě, komu umřel manžel. Manželé pořád umírají, co je nového? Někdo je někomu manžel a někdo manželkou, o co jde? Provést pohřeb, zapálit svíčku, dát květiny a je hotovo. Ale kdy umřel? Už je to dvacet let, jak je možné, že je to už dvacet let, ale pořád je s ním. V bytě měla urnu, se kterou žije. Řekl jsem ji, tak tvůj problém je neléčitelný. Urna je to, co tě trápí a projevuje se na tvém těle a zaručím ti, že v tomto životě se nevyléčíš. Jinak řečeno, těch nemocí se nemůžeš zbavit, protože ji pěstuješ a máš ji doma. Ta urna má být na poli, v řece. A když vysypeš urnu do řeky, tak do týdne žádné problémy nemáš. Ale já mám vzpomínky. Tak běž každý den k řece a zapal tam svíčku, to můžeš. Ty držíš manžela ve flašce a to je tvoje přání. Ty chceš trápit manžela, mít ho stále doma a to ti dělá radost? Začala plakat, tak jsem říkal: Plač, ale jestli se chceš osvobodit od manžela, tak ho hoď do řeky. Když to uděláš, tak nebudeš potřebovat žádné mastičky, kortikoidy a během týdne budeš zase zdravá holka. Nevázat bytost, nemít ho doma. To je zbytečné přilepení. Změnit stav mysli. Stav žijící mysli. Nepěstovat poruchu, psychopata, který nemůže vylézt z mysli ven. Trápení jsou v mysli. Už se nevrátila. Předpokládám, že to udělala a je zdravá. Chtěla bylinky a já říkám vyhoď urnu, to je bylinka. To je byt a ne hřbitov. Urny patří na hřbitov a ne do bytu. Vzpomene si a je manžel, vzpomínání je cítění, prociťujeme se a co nás zajímá je prociťování. A to se děje, když si vzpomeneme. Problém by bylo chtít si vzpomenout na manžela a ono by to nešlo. To bych řekl ano, to je trošku problém, co se musí řešit, ale je to lež. Pořád si to pamatuje, chce vzpomenout, tak vzpomíná, přece to tam je. To je, jako když stojící člověk řekne, mě nejde stát. Mě nejde takhle stát a ukáže, jak mu to nejde. To jsou zaseklí lidé. To je porucha mysli, nepřijímání skutečnosti, jenom žít ve fantazii, jenom taková hypotéza. Člověk žije v takových hypotézách. Takto musí umřít všichni, všichni musí zmizet. Mohou se snažit umřít, ale nikdo se nezbaví zeměkoule, jen se proměňují. To je jedině dobře, že umřel, aspoň se netrápí. To je osvobození z trápení. Abychom se netrápili. Chceme být zdraví. Ne trápení. Člověk se potí od hlavy k patě, běhá a potom se zastaví a je unavený a je vyčerpaný. Proč ta námaha? Aby byl člověk osvobozen z trápení a nemoci. Smrt je ta nejlepší cesta, žádný problém. Když člověk umře, tak nic nezmizí, nic nekončí a jen ta připoutanost člověka trápí. To je ukázka, že lidstvo žije v mysli. Proto ti velcí mistři a jógíni nechodili na pohřeb. Svatí lidé nechodí na pohřeb, protože pro ně neexistuje pohřeb. To je jen divadlo. Pokud tam někdo chodí, tak žije v emocích, vazbách, svázanosti, přilepenosti. Pro ně je pohřeb. Ti, kteří cítí věčné a žijí vědomě, kde mysl není, pro ně je pohřeb každou chvíli. I teď sedíte, posloucháte a umíráte. Co umírá? Umírají znalosti temnoty. Jede přes něj kombajn. Pořád se umírá a pořád se rodí. Každou vteřinu něco mizí. Když přichází nové poznání, je nové rození. Nevědomost umírá. Ale to se mi líbí a to bylo fajn, do toho jsem zamilovaný. To se oslavuje, místo ztráty nevědomosti oslavuje narozeniny.
Oslavujeme? Čtením a chápáním spisů neoslavujeme, ale pořád ztrácíme nevědomost a pořád se rodí vědomost. Je nějaká potřeba oslavy? Není. Je to nepřetržitý proces. V Indii se teď začaly oslavovat narozeniny. Dětem se chystá oslava, ale dospělým ne. Tady slaví i 90 letá babička a všichni ji chválí. Mysl. Nic proti tomu, jen poznáváme, že lidé jsou v úrovni mysli a žijí v procítění a to je pro ně důležité. Takoví lidé udělají vždy svou klubovnu. Rozvedení dohromady, klub invalidů, to je divadlo. Co se stalo? Co se změní svatbou, kromě vzájemného okrádání svobody? Kvůli tancování nepotřebuje být svatba. To je jen vazba a připoutanost a libo. Tak to chci, to je stimulace a manipulace ostatních. To je bandáž a klub nevědomých žijících v mysli, a to je každý. Vědomý nepotřebuje svatbu, ten má svatbu pořád. Každý člověk je ženatý se zeměkoulí a nemůže se s ní rozvést. O to se snaží Janka už 350 miliónů let. Pořád se snaží a nic z toho jí nejde. Pořád je na zeměkouli. Takovou svatbu máme, ze které se nedá rozvádět. Takže vědomá svatba je taková. Smyslová svatba je jídlo, zábava a skákání, to je divadlo mysli. A to byl i Ardžuna. Bhagavadgíta je vyprávění Kršny, které otevírá chápání. 
Ardžunovo rozhodnutí se změnilo, když přišel k poznání, že je tu možnost a být duší a vědomím a nebýt myslí. Ardžuna poznal, že má volbu. Možnost je možnost a to znamená může a nemusí. Takto Bhagavadgíta je taková možnost. Kršna ukazuje možnosti. Adržun se rozhodne změnit možnost vnímání a vstupuje do vlaku vědomí. Děje se potom to, co se děje. Co se má udělat, to se udělá. Žádná připoutanost, dělá se to, co čas a prostor vyžaduje. Můžeme dělat podle libo-nelibo a podle toho, co je zapotřebí. Volba je na nás. Je to stejně šumafuk, žít se to musí, toho se nezbavíme. Naše volba je naše volba, žít v libo-nelibo nebo žít v dharmě. A tam není žádné tlačení. Vědomost říká, že se může žít tak nebo tak a že vše má své výsledky a možnosti. Ale my (mysl) chceme někdy to a někdy to a z toho vzniká zmatek. Jako se ve Védantě probíral stav vzhůru a spící. Někdo je přesto spící vzhůru nebo vzhůru spící a to je zmatek a to je příčinou trápení. Co se nám líbí? Trápení? Co je naše volba? Trápení, a to si ochutnáváme a těšíme se na trápení. Nechceme se zbavit toho trápení. Nevíme, jestli ho chceme nebo nechceme, nejspíše ho chceme. Tak ať je. K tomu vám blahopřeji. Užijte si to trápení. Žádný problém? Jen plno trápení. Když chceme a máme, tak co ještě potřebujeme? Člověk co chce, to má. Žádný problém to není, problémy nejsou. Chceme trápení, máme ho. Nechceme trápení, také ho máme. O nic nejde. Zeměkoule jede o nic nejde. Čas a prostor jede. Život jede a o nic nejde. Trápení jedou i jejich zbavení jede, zdraví jede, o nic nejde. To je verš 19.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>