Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ó potomku Bharaty! Tato těla z nezničitelné, nedefinovatelné, a všudy prostupující duše jsou všechna určena k zániku a podléhají zkáze. Proto musíš bojovat. ||2-18||

---

---

Kostič:
Tato těla Vtěleného,  Nesmírného a Věčného, ke konečnu jsou určena. Proto teď bojuj, Bhárato!

---

Komentář Govind:
K verši 18 toho už bylo hodně řečeno. A kolik z toho bylo pochopeno, to nevíme. Nemám moc velkou jistotu, že jste pochopili něco z předchozích sedmnácti veršů, které byly vyprávěny. A cítím, co asi brání, proč je nemůžete chápat. Je to nepochopený základní postoj, na kterém člověk stojí. V základech vidím chybu. Takže abych to ujasnil, jestli to myslím dobře. Tak se vás dnes budu ptát. Tento verš je takový prověřovací. Zkuste se aktivně zapojit. Co znamená česky realita? Co znamená slovo prvek? V sanskrtu tomu říkáme tattva. V češtině jako částice. Ale zdá se mi, že to je něco jako prvotní. Prvek je tedy něco, co je prvotní. Tak co je druhotné? Prvotní se promění do druhotného, je to jiná úroveň. Na prvotní se něco přilepí a je to jiné. Na časové ose je prvotní na začátku nebo je druhotné na začátku? Na časové ose je prvotní první. 
Co je to realita? Sedíte u rybníka, u moře, u vodní nádrže a vidíte hladinu vody. Teď do toho rybníku něco spadne. Na hladině se vytvoří vlna a ve vaší hlavě se objeví slovo vlna. Co je reálné? Vlna? To jsou velice klíčová slova na zamyšlení. Tady se liší normální hlava a hlava védantisty. My vidíme, že něco se objevilo, co nebylo. A co se objevilo, to držíme. Vlna nebyla. Vlna se objevila. Na začátku byla stejná jako hladina vody. Z toho byl nepatrný výkyv té roviny a pak se ten výkyv zvyšoval. Jednou byla hodně veliká vlna a pak se ta vlna pomalinku, jak procházela a posouval se čas, snížila a zase šla do roviny a nakonec zmizela. V naší hlavě zůstala vlna. Viděli a cítili jsme vlnu. V paměti, inteligenci, uvažování a vnímání, všude byla vlna. Je vlna skutečná? Co je skutečné? To prvotní a prvotní je voda. Prvotnímu se říká tattva. A rozpoznání toho prvotního je daršan. O tattva daršan bylo v 16. verši. Nejdříve co to je realita? Tady je takový filtr. Jsou lidi, pro které ta realita je ta vlna a jsou lidi, pro které ta realita je ta voda. Takže manžel, manželka syn, majetek to je vlna nebo voda? Vlna. Jsou lidi, kteří mají hlavu, ve které realita se rovná vnímatelné, a to je jiná jakost. A druhá jakost je ta, kde realita nezávisí a nezáleží na tom, jestli je vnímatelná nebo nevnímatelná, ale je prvotní. Je pořád. Do toho prvotního se objeví vlna, která je jenom přechodná, nevědomostí my tu neskutečnou považujeme za skutečnou. A celý život podle toho žijeme. To ukazuje na neustálou přítomnost v nevědomosti. Když mluvíme, slyšíme, vnímáme, cokoliv, co se s námi děje, nebo cokoliv co vykonáváme, trousíme nevědomost, prožíváme nevědomost a považujeme tu nevědomost za skutečnost. Tímto zázemím nemáme možnost dosáhnout prožívat to prvotní, skutečné. Jako když je na vodě vlna, nejsme schopni vidět vodu. Jsme schopni pouze vnímat vlnu, užívat vlnu, serfovat na vlně, což není skutečnost. 
Skutečnost je ta voda, ale tady mohou lidé vyvrátit svou logikou a konfrontací a názorem a pořád zůstanou v tom druhotném. To je ten háček a tady cítím zábranu a ohromnou překážku k pochopení Védanty, a to je začátek. Rozpoznat, a to je už jiný přístup. Co je důležité, prvotní nebo druhotné? Pro některé lidi je prvotní nešťavnaté a nechutné. Některým neříká nic prvotní a některým neříká nic druhotné. Někteří jsou namočení do druhotného a někteří jsou do prvotního. Tady se sto procentně oddělují.
Ještě jedno slovo s vámi musím ujasnit. Co znamená vnímání. Čeština je tak úžasná a vy to nechcete ochutnat. Napište do poznámek slovo v n í m á n í. Pěkně písmenka od sebe. Mít něco uvnitř. V naznačuje uvnitř a mání znamená mít. Udělat své. Co je venku, je venku. Z toho venku udělat svoje poznání. Tak co vnímáme? Co znamená vnímat? To venku je vidět a tomu říkáme vnímatelné, uchopitelné smysly. Ano, to je vnímat. Co vnímáme? Je to sloveso, je to proces, je to konání. Co je venku, to se ukládá dovnitř. Říkáme tomu vnímatelné, uchopitelné smysly. A co je uchopitelné smysly, vložíme dovnitř a už to není vnímatelné smysly. Tak kde jsou? Čím mohou být rozpoznané? Tomu se v sanskrtu říká drašta, drišti, drašja. Draš znamená pohled, drašti znamená zrak, drašta znamená ten, kdo vnímá, kdo pozoruje. Daršan je to, co se rozpoznává, to co je už vevnitř uloženo, to vidět. Slovo vidět, když napíšete vi-dět, pak dět je ze slova dít, což je vyzařováno z děje je vidět. My něčemu říkáme obrazovka. Je vidět, co to znamená? Obrazovka je jeden děj, padá na ni světlo a my poznáváme odraz ten je vi-dět. Takže tattva darší, tattva prvotní a darši říkáme tomu, kdo vnímá. Je z toho slovo daršan, což je přeloženo jako filosofie, což je schopnost dívat se na nevnímatelné. Toto je tattva darší, to je sádhak, to je aspirant, to je žák. To je schopnost. Když ta schopnost je někde přítomna, tattva darší, nebo tattva daršan, rozpoznávání prvotního, skutečnosti, ta síla, když je rozpoznávání prvotního a skutečnosti, tomu se říká gjáni, moudrý, znalec. Učení Védanty.  Pitvejte slovo učení, pochopení, znání, pitvejte tato slova a zkuste si najít svou jakoukoliv větu, kam patří. Do pamatování, poznání, pochopení, do vědění, do znání. Používáme češtinu a vůbec si neuvědomujeme, že ta slova mají nějaký význam. Máme takový pocit, že češtině nerozumíme a jen ze zvyku ji používáme. Kdybychom se trochu zamysleli nad těmi slovy, tak jen zamyšlení promění naše nitro, naši schopnost a osobnost raz, dva. Čeština je už upečená buchta, jen ji stačí sníst. Nemusí se moc daleko chodit a hrabat do jiných jazyků. Stačí čeština. Slova promyslet, zamyslet se nad nimi, rozpitvat je a zasoustředit se. To automaticky změní osobnost. Člověk je hned automaticky jiný. 
Ve Védantě se říká příběh o lanu, které leží na trávníku. Lano vypadá jako had. Vnímání toho hada nám roztočí naši osobnost. Strach, bezpečí, ochrana, policie, ať odvezou hada. Rozpitváním toho tvaru, vidět možnosti jaké jsou a nakonec se dojde k tomu, že co je had, může být i lano. Tak pocit strachu, ohrožení, nebezpečí zmizí. Jen si uvědomit, že lano se může podobat hadovi. A když se dojde blíž a šťouchne se do něj tyčí, dojde k prověření, že je to lano. Tak zbytek strachu, obav, ohrožení zmizí. Je absolutní klid bez jakéhokoliv ohrožení. Člověk je 24 hodin v ohrožení, co řekne šéf, manžel, kamarád, kolegové v práci, dělníci, zákazníci. Je pořád ohrožený, pořád vidí toho hada a tím ohrožením žije. To je to ohrožení, které se toulá v těle. To je v každé buňce a mezibuněčném prostoru. Jak ten život bude vypadat? Spokojeně? Asi ne. Bolest, trápení, zklamání bude na místě, a to je to, co člověk nechce. Když to nechce, tak ať se změní. Co se má změnit? Přístup. Jaký přístup? Poznat, co je prvotní, takže měnit definice, co je reálné. Člověk neustále říká reálné tomu druhotnému, a to se musí proměnit. Pokud bude druhotná skutečnost a realita, trápení se člověk nikdy nezbaví stejně jako předmět svého stínu. Když člověk začne prožívat prvotní, tak problémy nikde nejsou.
Trápení nikde není. Ale Ardžuna má trápení, protože nechce zastřelit dědu, učitele, bratrance. Ale to všechno je druhotné. Kršna říká, to není prvotní. Prvotní je āvināši, co se nedá zničit. Tak cokoliv, co bude Ardžuna dělat, se jenom děje. Nemůže je zničit. Zmizí vlna, ale voda nezmizí, voda je pořád. Átmá je pořád. Ten hmotný barák, auto, partner, partnerka, jsou vlny. Ty mohou zmizet. To je neskutečnost asto bhagave bhavo, to je 16. verš.
Sat (skutečnost, pravda) a asat (neskutečnost, nepravda). Vlna není Védantou považována za pravdu. Voda je považována za pravdu. Vlna je přechodná, ale my zatím nejsme schopni vodu považovat za pravdu, protože máme jinou definici skutečného. Skutečné je to prvotní, ale o to není zájem. To je náš aktuální stav. To brání pochopení a porozumění vyprávění spisů. Jestli jste něco z dnešního satsangu pochopili a zaznamenali, mějte to neustále s sebou jako nástroj a s tím nástrojem si začněte číst druhou kapitolu znovu se všemi komentáři a začněte vnímat Bhagavadgítu jinak. A to už jde vidět, co přináší studium Védanty, Upanišady, Bhagavadgíty. Co se dnes řeklo jsou hodně tvrdá slova, ale tato tvrdá slova když podržíte, i když jsou jako horké brambory, a tímto nástrojem když přečtete druhou kapitolu, tak další studium bude jednodušší a ulehčí vám život od různých trápení, která prožíváte od rána do večera. Začne se to měnit. Ale je potřeba nejdříve mít správnou a vhodnou kvalitu a přístup. Když si člověk není schopen uvědomit, co je prvotní a co je druhotné. Jinak nemůže vidět ani v zaprášeném zrcadle, které má před sebou, co se považuje za pravdu. Je na čase vystoupit z toho mraku nevědomosti, zvednout hlavu a dívat se trochu více kolem, ať ta žába vyleze ze studny a řekne, jak velký je svět. Kaki když vypráví, tak musí začít více přemýšlet a psát vlastní kapitolu, svadhjaj, vlastní promýšlení a přemýšlení, vlastní příklady a prezentovat, co je jasné, kolik jsem posbírala jasného a potom se držet toho, co je pro ni jasné. To je ryzí zlato 24 karátů. To je ryzost a ryzost přijde, když držíme své poznání. Takže pracujte na sobě a rozpoznávejte a pitvejte, mluvte o tom, ptejte se na to.
Vyjdeme ze slov ant mant inevedha, což se přeložilo, že  tělo je jenom výrobek, který má samozřejmé antavan, a to znamená svůj konec. Kde je ant, znamená, kde je konec. Nekonečné Átmá. A k tomu je tělo, které vypadá také jako věčné. Každý den je stejné, dlouho vydrží a my se s tím tělem velice často ztotožňujeme. Říkáme, že to jsem já. Když se zeptáme, kde je Liduška? Liduška řekne, tady jsem. Lidušku nevidím, vidím tělo, vlasy, kůže, a tomu říkám Liduška. Liduška je tělo. Tady je Devikadží. Má růžovou sukni, je to žena s dlouhými vlasy. Také říká, že je Devika. Takže pro nás obvykle člověk znamená tělo, s tělem se ztotožní. Ve skutečnosti, tady Bhagavadgíta říká, že tělo je jenom produkt, který vyroste na životě, na Átmá-duši. Čas od času cítíme, že spoj mezi tělem a duší není vždy stejný. Když běháme a honíme autobus, víme něco o sobě? Pak spíme, a to vůbec nevíme, kde jsme. Pak se opijeme becherovkou, padneme do kómatu a vůbec o sobě nic nevíme. Když se probudíme, je tělo spojené s duší? Člověk rozhodně nemůže být tělem. Tělo je tělo, člověk tělem není. Člověk je s Átmá, protože říkáme, že někdo je v kómatu a tělo nereaguje, ruka ani smysly nereagují. Ty stavy kómat jsou různé. Některé stavy jsou funkční a jiné zase nejsou. Někdy fungují nervy, někdy zažívání, někdy cévy. Člověk není ani tělo ani fyziologie a my se neustále ztotožňujeme s tím, že člověk znamená tělo. Ten samý problém měl i Ardžuna. Protivník, se kterým měl bojovat, byl jeho děda, přítel, sourozenec. Říkal, vidím sourozence, vidím dědu a učitele, jak ho mám zabít? Měl dilema. S čím je spojen? S dědou tělem nebo dědou duší? Co je člověk? Naše hlava je plná starostí, pořád něco řešíme, pořád se o něco staráme, děti, manžel rodiče. Pořád je někdo v hlavě. A to někdo je nějaké tělo, vůbec nevidíme, že to někdo je duše. Neuvědomujeme si, že to někdo je duše. Manžel je kus masa, dítě je kus masa. Pořád myslíme jen na kus masa, ale ten kus masa není člověk. Átmá je to, co vidět není, to, co neustále je. To, co nespí, není vzhůru, to, co žije, co je člověk. Na něm vyroste tělo, fyziologie, dýchání, chození, baštění, kosmetika, stříhání vlasů, to se na něj všechno nalepuje. A my tu nálepku považujeme za originál. Obsah je Átmá. Manžel neexistuje, to je nálepka na člověka a to považujeme za skutečnost. Skutečnost je Átmá. V hlavě máme samé nálepky. Nic jiného v hlavě není. Dítě, peníze, manžel, rodiče, sousedi, kamarádi, přátelé, nepřátelé. To jsou nálepky. Lidská hlava je plná nálepek a totálních ignorancí. Co není považujeme za skutečnost a s tím žijeme, to vede k dokonalému zmatku. Většinou lidé namítají, že je to důležité, ale když se nad tím zamyslí, zjistí, že na tom není nic důležitého. Někdo umře, tak umře. Všichni umřeli, Buddha, Havel, Ježíš. Nikdo nepřežil. Všichni umřou, tak čeho se bát. Každý den někdo umírá a jednoho dne všichni umřou, tak jaký strach. To není důležité, smrt je jistá. Ale je to moje! Omyl, nikdy to moje nebylo. Slovo moje je to jádro problému. Jakmile se řekne moje, hned se zjeví velký problém a hlava nic jiného neřeší než moje. Co je cizí, to nezajímá. Co je venku, na chodníku, na ulici to nezajímá. Co je moje auto, to mě zajímá. Aby ho někdo nepoškrábal, neparkoval blízko dveří, protože to je moje auto. Hlava je tak plná všeho, co je moje. Můj muž, děti, dům, byt, můj, můj, můj. O cizí věci, co jsou, se nezajímá. Existuje najednou můj a cizí. Nebere se to, že věci jsou.  Když věci jsou, problémy nejsou. Ale když ty věci jsou moje, to hned vznikají problémy. Na silnici jsou zaparkovaná auta. To je v pořádku. Jakmile se ale jedná o moje auto, přichází problém. Máme v hlavě mucholapku. Mucholapka je problém, lepí se na ní problémy. A tak naše hlava neustále lepí velké problémy, protože vše je moje. Šaty ve výloze musí být moje. Slovo moje nás roztočí, když se ztotožňujeme s tělem. To potom v člověku vidíme manžela, ale je to především člověk, ne můj manžel. Podobně dítě, rodiče. Dokonce když je ještě trochu chytrý, tak řekne i kočka i pes i komár jsou duše. Devika přinesla hrneček s čajem, do kterého spadl komár, tak jsem jí řekl Déviko spadl ti tam komár. Je více přístupů, někdo řekne no a co, však toho moc neubude. Někdo vylije celý hrnek čaje a říká fuuuuj. Záleží na tom, jakou má každý člověk hloubku, kde cítí Átmá, kde cítí duši. Někdo je předváděč a pořád o tom chce mluvit. A když přijde na ostro, tak to ukaž a je to jiné.
Jsou lidé, kteří jsou povrchní, ale jsou i ti, kteří jdou do hloubky. Jsou lidé, co praktikují, to co znají. Ale jsou i ti, kteří praktikují něco jiného než to, co znají. Tady je rozdíl mezi teoretikem a praktikem. Někdo rád nosí spoustu informací v kufru a tahá to s sebou. Někteří jsou nosiči informací a jak mají možnost, tak je vystaví a ukáží jako Vietnamci na tržnici. Takto člověk nosí kufr informací a jak někoho vidí, tak mu hned řekne, co zná. Když ty nechceš, tak najdu někoho jiného, komu to budu říkat. Vystavuje informace, které někde sbírá. Lidé jsou nosiči informací. Ale jsou i lidé, kteří splynou do své osobnosti a změní se. Takoví již své kufry nevybalují a informace nevystavují. Jako Liduška chodí a nemá ani malou kabelku. A někdo bez kabelky chodit neumí. Lidé sbírají informace z kurzů, You Tube, přednášek a hned se chystají, že to budou prodávat. Říkají to každému na potkání, aby byli senzační a dobří a lepší v očích druhých. Proto nosí celou dobu batoh informací. Kdyby z toho jedno procento informací, jednu větu napíchnul do své osobnosti, tak by se všechno změnilo. Ale my nechceme opravit osobnost. My chceme jen nosit informace, a proto se nic neděje.
O Átmá se vypráví v Bhagavadgítě a jiných knihách a kolik lidí to pochopilo? Nejspíš nikdo. Všichni si přečtou, zapamatují si verše a předvádí se. Jsou profesoři a znalci, ale ve skutečnosti do svého života nepřijali nic. Kdyby se troška informací dala do žíly osobnosti, okamžitě hned by se vše změnilo. Ale my se motáme jen kolem informací. My jsme tašky, batohy  a kufry a pořád sbíráme a nosíme na tržnice. A takový sběratel chce víc a víc a víc do nekonečna. 
To je to, co Kršna říká: Co máš v hlavě, je tělo. Tělo je přechodné a to ví každý, ale člověk má pořád tělo v hlavě a nezmění se nic. Stejně jako Ardžuna se i my neustále ztotožňujeme s tělem, neustále je v hlavě hmota, kus masa. Co někoho trápí? Partner a partnerka a co to je? Kus masa, který se ani nedá jíst. Je to k ničemu. Naše hlava je takto nosič nesmyslů. A samozřejmě ty nesmysly rodí problémy. Kde je hlava, tam je problém. S tím se setkáváme často. Hlava bez starosti neexistuje. I když víme, že ty starosti jsou falešné, protože jsou moje. Když dům nemá střechu, je to problém, když je to můj dům. Existuje problém, existuje smutek. Vlastně smutek se stává problémem. Já nejsem ani problém, nejsem ani smutek. Problém je problém a já jsem já. Když má člověk takový přístup, problém je, já je, stačí to řešit. Já musí řešit. Já jsem smutná, tak kdo to má řešit? Nikdo. Já není, já jsem ten smutek a není nikdo, kdo by to vyřešil. To je ztotožnění s druhým. Já jsem smutná. Když se řekne smutek je a já jsem já. Já je a smutek taky je. Já nechci smutek, tak to vyřeším, seženu radost. Mám volné ruce, já nejsem smutek, smutek je a já jsem mimo. Ale když já jsem smutek, tak co udělám? Nic. Můžu se trápit nebo mít odstup. To je celá Bhagavadgíta. Vidět jasno a neztotožnit se s  nálepkou. Nenosit kufr a nebýt kufrem. Ale ty informace vložit do své osobnosti. Když tam člověk řekne, aha? Problém je, já nejsem problém. Ne já mám problém. Možná problém má mě. Když Devika je, Govind je, tak Devika řekne, chci poslouchat? Nechci. To je její rozhodnutí. Když řekne ano, já budu poslouchat, tak si sedne a poslouchá. A když nechce, tak jde ven a není problém. Takže když se neztotožňuje s okolím, tak problém není. Když se ztotožní obsah s nálepkou, tak je trápení. Trápení je falešné ztotožňování. Moje jsou nálepky, když není moje, tak žádný problém není. Tisíc chlapů je a můj není žádný. Tak to není žádný problém. Takže toto je 18. verš definující, že tělo není člověk.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>