Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Od kmene Višny a synem Vásudévo já jsem; Jsem Dhananjaja mezi Pánduovci; Jsem Védvjása mezi duchovními mistry a jsem Ušana (Šukrachárja) mezi básníky. ||10-37|

---

---

Kostič: Vásudéva jsem z Vršniů a Dhanaňdžaja z Pándavů. 
Ze světců zase Vjása jsem, ze zřeců moudrý Ušana.

---

Komentář Govind:
Vršnínám vásudévóAsmi. Tady verš vypráví opět o tom, čím vším je Bůh. Vršnín je ze slova Višnu, a to je Bůh, který se stará o celý svět. To slovo vršnínám a vásudévó je označení otce Kršny. Je to i zde, tady máme také jméno zděděné po otci. Vásudévó - Vásudéva od Boha Višnu. K porozumění je třeba změnit úhel pohledu, chápat bez vidění a slyšení, ale většinou mluvíme podle toho, co vidíme a slyšíme. Tak Kršna a Bůh je to samé. Akorát někdy „je“, je podle toho, jak to slyšíme a vidíme, protože nejsme schopni uznat „je“, když nevidíme a neslyšíme. To je velký handicap, se kterým žijeme. Tak Bůh říká: Já jsem Kršna, s dřívějším jménem Višnu.
Pánḍavánám dhanaňdžajah. Slovo Pándav je označení rodu. V období Mahábháraty byly dva rody. Kauravové s králem Dhrtaráštrou a jeho sto syny a druhý rod, jeho bratr král Pándava, který měl pět synů. Mezi nimi byl Ardžuna. To se popisovalo v první kapitole. Zde Bůh říká: Mezi Pándavy jsem Ardžuna Dhánaňdžáj, ten, který ovládá luk a šíp. Je to jako když se řekne, že mezi Čechy jsem praotec Čech (děda Říp).
Munínámapjaham vjásah. Munínám api - jsem mezi muni, duchovními mistry Véd Vjás. To je ten, který zapsal celou kroniku Mahábhárata. Každá významná doba má významné muni, kteří to období drželi a byli hlavními učiteli. V období Mahábháraty to byl Véd Vjás. V období Rámy to byl guru Vasištha. Tedy mezi munínám, moudrými, jsem Védvjás.
Kavínámušaná kavih. Mezi kavínám (básníky) jsem Ušana. Ušana byl tehdejší básník, který se jmenoval Šukračárja, zde v Bhagavadgítě je označován jako Ušana. Když se jdeme ven procházet, vidíme domy, silnice, stromy, louky, rybníky, psy, kočky, lidi, zvířata, hmyz. Tomu všemu, co vidíme, dáváme různá jména. A buďto ta jména a tvary považujeme za identity a samotné existence anebo máme druhou možnost, považovat vše za Boha.
Bohové rostou, chodí, stojí jako strom, jako dům, bohové chodí jako bytosti, bohové se procházejí s kočárky a v kočárku leží také Bůh. Rybník a volavky, které chytají ryby, to všechno je jedno jediné – Bůh. Ale takto my neuvažujeme, uvažujeme podle jména. Jsme řízeni jazykem a slovíčka jsou pro nás hlavní. Z pohledu vesmírné existence je jazyk velmi omezující. Tady na vítězném poli jsou dvě armády a mimořádně schopní vojáci včetně významných učitelů a příbuzných, slavných, všichni jsou tam. Pro všechno máme různá slovíčka pro označení. Z pohledu Boha stačí říci: To všechno jsem JÁ. I ten přítel i ten nepřítel, obojí jsem JÁ. Toto je pohled spirituální praxe. Nejsou slova, je tam představa mimoslovní a to je spirituální svět. A slovní svět, kde platí slovíčka, to je lidský svět. Nemůžeme komunikovat, nemůžeme uvažovat, nemůžeme myslet bez slov. A proto jsme lidi. Kde slova neplatí, což je pro člověka absolutně nemožné, to je boží svět.
A proto v duchovní spirituální praxi, pro praxi jógy se ve všech spisech, jestli je to Ghéranda, Pataňdžáli či jakýkoli jiný spis, píše o tom, jak se tato praxe vykonává. Duchovní a spirituální praxe se provádí v tichosti, o samotě, kde se nemluví, není třeba nic říkat, protože duchovní praxe je přiblížení k Bohu a tam slova nejsou. Ale my se bez mluvení nemůžeme ani setkat. A když se setkáme a nepozdravíme, je zle. Když se dva lidi setkají a ani si neřeknou dobrý den, v jejich hlavách vznikne sopka. Není divu, že kdo nechce mluvit, tak jde do ášramu. Tam se vše děje, ale nemluví se. Lidem to připadá divné. To je samozřejmé, je to lidské. Tady ve verši se říká, všechno jsem Já, Já je stejné, jen jeden (jedno). Když je jenom jeden, tak proč by sám o sobě mluvil? Nač slova? A my, pokud je pro nás něco podstatné, tak je to řeč. Bez řeči je existence člověka nemožná. A kde je řeč nemožná, tam začíná spirituologie. Čemu se říká nitro, jádro, zapadnout do sebe, to se stává, to se objevuje tehdy, když končí člověk. Člověk končí, když nejsou slova. Člověk začíná se slovy. I miminko, když se narodí, tak začíná křikem. Končí se v tichosti. A mezitím je člověk.
Tehdy Bůh ve 37. verši říká: To všechno vyjmenované - Kršna, Ardžuna, Védvjás, všechny významné osoby - Ušana. Kavínámušaná znamená básník Ušana, je známý pod jménem Šukračárja, to všechno jsem Já.
To je jako kdyby se v dnešní době řeklo, Putin, Zelenský, Zeman, to všechno je Bůh. Je to boží hra. Ale pro nás když máme různá jména, tak říkáme zlý Putin, hodný Zelenský, a začíná náš svět. Z vesmírného pohledu je to jedna hra, jedna vlna. Spirituální svět vypadá jinak než lidský svět. Vstoupit dovnitř, být v klidu, být v jádru vyžaduje škrtnout význam slov a tvarů, nám a rúp. Můžeme praktikovat spiritualitu nebo praktikovat život člověka. My se moc zasekáváme do slov, protože jsme lidi. Chceme zůstat lidmi.

वृष्नीन vṛṣṇínáṁ (rod, ze kterého vzešel Kršna); वासुदेवो vásudévó (syn Vásudévy, samotného Kršny); ऽसमि Asmi (jsem); पांडवानां páṇḍavánáṁ (synů Panduových); धनुजयः dhanañdžajaḣ (dobyvatel bohatství, přídomek Ardžuny); मुनीनाम munínám (mudrců); अपि api (navíc také); अहं aham (já); वेशाः vjásaḣ (Vjása, „rozdělovač nebo aranžér“, legendární kompilátor Véd); कवीनाम kavínam (básníků); उशना uśaná (Ušanás nebo Ušana, starověký věštec?????); कविः kaviḣ (básník). M+ A

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>