Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Z (rodu) Aditjů jsem Višnu; ze zářících hvězd jsem slunce s jasnými paprsky, z Marutů já jsem Mariči, a z nebeských těles jsem Měsíc. ||10–21||

---

---

Kostič: 21. Já jsem Višnu u áditjů, Slunce u světel nebeských,
mezi maruti jsem Maríči, z nebeských těles Luna jsem.

---

Komentář Govind:
Dnes máme 10. kapitolu, 21. verš Bhagavadgíty, kde Kršna vypráví o Brahmovi, o Bohu a jeho moci. Odpovídá na dotazy Ardžuny, které byly v předchozím verši. V minulém verši byla řeč o tom, že Já jsem existencí všech, jsem jejich prapůvod, jejich trvání i jejich konec jsem. A to všech dravja. Celé prakrti je o Jsem a celý Puruš Jsem. Jsem Puruš i Prakrti.
Otázkou je, co potom je osobní identita a člověk. Osobní identita je neexistující. Ale my bez osobní identity nemůžeme fungovat, naše existence je pouze v identitě. Zajímá nás pouze nějaký člověk, nějaký předmět, nějaký čas. Co s těmi věcmi tohoto světa děláme? Když je to člověk, tak s ním vytváříme vztahy, a když je to předmět, tak to hromadíme a snažíme se to vlastnit. Když je to čas, tak ho užíváme a vzpomínáme a plánujeme. Včera, zítra, pozítří, tehdy.
Takže vjakti (člověk), vastu (předměty), kál (čas), tím je sambandh (vztah), sangréhé (hromadění) a proslulost, moje, já. A to běží kolem identity a identitu vnímáme. Když identitu nevnímáme, tak potom ten člověk není, předmět není, čas není, nebo my sami nejsme. Ale my nemůžeme být bez identity a pro postavení existence a identity jsou potřeba slova. A slova jsou vyloženě neexistující věc. Ale my na tom trváme a vytváříme z toho identitu. Pak to je v naší hlavě, v naší periferii, oblasti kterou máme, tak to je absolutně jenom slovní.
A obzvláště přídavná jména, to je to, co nás zajímá. Hezký, krásný, moje, moc, málo, chutný, manžel, tatínek, maminka, děti, moje děti - to je slovní beton, na kterém stojí identita. A za tou identitou, když identita není, pak je možné vnímat tu ohromnost - ditja. Když vlezeme do rybičky, do kapra, do vody, tak potom plaveme levá, pravá, díváme se nahoru, na háček, na sebevraždu, a skáčeme. Někdy vyskočíme nad vodu a zase spadneme. A když vylezeme z ryby, tak vidíme ohromnou řeku, která nese všechny ryby. A co je oblast pro rybu? Jenom ona. Kolem ní další háček, želvička, žába, pan ropucha, to je její identita. My jsme takové ryby a tu ohromnost nemůžeme poznat, protože jsme ryba ve vodě. Když něco sežereme, máme radost, když se někoho dotkneme, máme radost. Naše radost visí na nějakém člověku, věci, čase. Když si ho přivlastníme, tak z toho máme radost, smutek a prožíváme, ale nemůžeme prožívat tu ohromnost. Tu ohromnost může člověk prožívat a užívat, když identita není. A k tomu musí být člověk dozrálý, aby s identitou neměl nic společného. Pak může vnímat tu ohromnost. A k tomu byl Ardžuna připravený. Z předchozích veršů je znát, jak byl Ardžuna připravený. Bhaktijógou, oddaností, vajrágjou.
K tomu teď Kršna říká: Áditjánámaham višṇu. Áditjánám - jako sluneční rod, jeho rod, odkud to Sunce přišlo. Aham Višnu - já jsem Višnu. Višnu je symbol starání, jako péče maminky o dítě. Maminka pro dítě je Bůh Višnu, protože o růst, hlad, život dítěte se stará. Jsem áditja, v indické kultuře je jméno Višnu vyjádřené s pocitem, že to je Bůh, který se stará o celý vesmír. I to Slunce je od Višnua, Slunce je také dítě nějaké maminky, nějakého tatínka, někde vzniklo.
A to je dívání na Slunce z pohledu ohromnosti toho Slunce. A my zalezlí do identity nemůžeme takovou myšlenku ani mít. Nás zajímá jenom, jestli svítí pokoj, jestli je prasklá žárovka na záchodě. Zajímá nás jenom to, co je kolem nás, jako rybu v rybníku, to je naše uvažování. Můj pejsek, můj tatínek, moje maminka. Ohromnost nevnímáme, protože jsme identita, staráme se o identitu.
Džjótišám ravirams - džjótišam - džjóti znamená světýlko a také astrologie. Jako je pro identitu existence maminka a tatínek, tak v astrologii je slunce tatínek a měsíc maminka. To jsou vlastnosti astrologických planet. Ty astrologické planety se liší od astronomických planet. Rozdíl mezi astrologií a astronomií určitě znáte. V astronomii je Slunce střed a kolem něj se točí planety.
V astrologii je střed Země a kolem ní jsou planety. Co na Zemi působí? První je vlastní točení a potom na ní působí Slunce, které udělá den a noc, světlo a teplo, život a smrt i průběh, a Měsíc který se každý den, každou chvíli mění a působí na Zemi. Tak to jsou dva rodiče planety Země. A ostatní jsou Merkur, Saturn, Uran, a další planety, které působí na Zemi a to je astrologie.
Raviraṁśumán maríčirmarutám - jsem i ta zář, která vychází z každé hmoty, které se později začalo říkat energie, co vytvořil Einstein. Každá hmota vyzařuje ámšuman - zář. Tak i vzduch i oheň jsou záře. Předmět, i to jsem Já. Ta ohromnost. Nakšatránám je také astrologický pojem, nakšatra jsou měsíční úseky, které vnímáme od úplňku do úplňku. Potom se ten Měsíc začne zmenšovat, pak je Nov, a pak se zase začne postupně zvětšovat. Je dohromady 27 vlastností Měsíce, které na nás také působí. To všechno a více se dozvíte v ájurvédské astrologii. Co je nakšatra, to nejsou jenom znamení podle Měsíce, to není ten 30-ti denní měsíc, ale každá z dvaceti sedmi poloh měsíce. Každá nakšatra má své jméno. Každý úsek měsíce má dané jméno a to jméno potom reprezentuje vlastnosti, protože takto Měsíc přímo působí na Zemi.
Védští astrologové vyžadují místo a čas, kde jsme se narodili, podle toho zjistí, jaká podoba měsíce tam byla, jestli pětiprocentní, patnáctiprocentní, stoprocentní, zjistí, z jakého záhonu ta bytost vychází, na tom záleží. Když je to mák, ze záhonu mamušky, tak to jsou velké bobule. A když jsou to máky ze záhonu Jandy, tak to jsou prcky jako malý mák. A jaký je záhon, to je podle toho, v jaké poloze byl Měsíc, Slunce.
Ty všechny nakšatry, planety jsem Já. Nakšatra, fáze Měsíce jsem Já, ten Měsíc jsem Já. Všechno je Bůh, všechno je řeka. A to člověk může vnímat, když sám ryba není. A když je jako ryba, tak nic jiného nevnímá než moje a kolem toho se točí jeho identita. Nemůže vnímat tu ohromnost, ve které plave identita, protože se stará jen o sebe, o moje.
Už bylo vysvětleno v Sámkhje, člověk dělá vše pro vlastní výhody, pro své dobro. Já stíhám, nestíhám, mám, nemám. Jaký má význam ta identita? Každá identita je pro své dobro. Jako ryba vždy myslí na své dobro, nemůže myslet na řeku, na dobro řeky. Takto úroveň našeho uvažování je vždy tak malinká, tak drobná.
Jednou bůh Úča procházela Prahou. A zjistila, že na nádraží je spousta žebráků. Jeden žebrák měl před sebou klobouk a neměl tam žádnou minci. Tak se Janda vytočila, zjevila se jako ten tasmánský čert. Žebrák si držel hlavu a díval se do prázdného klobouku. Pak zvednul hlavu a říkal: Co se to tady stalo? Janák: Pane žebráku já jsem bůh Janák a přišel jsem za tebou, protože hrozně moc trpíš. Tak řekni, co chceš. Dopředu je splněno, jenom si řekni, co chceš. A ten žebrák řekl: Ty jsi divnej, ty mi můžeš dát, co já chci? Fakt. Jana řekla: Co nejvíc chceš, to si přej. Můžeš přehánět, řekni si, co nejvíc chceš. Tak přemýšlel a pak řekl: Tak mi dej stovku, ať mám konečně papírovou bankovku. Tak jako přehání žebrák, takoví jsme my. Ten vesmír je tak ohromný, ale náš dosah je do stovky. My jako žebrák si nemůžeme ani více představit. Co bys chtěla? Dej mi barák, manželku, děti, zdraví, tam to končí. My jsem taková smrsknutá kulička, ohromnost neznáme.
A proto v krijajóze v rámci vigján bhajrav techniky, se leží venku na zádech a dívá se nahoru do nebes. To je technika, jak cítit, jak velké prostory jsou a jak velký jsem já. Můžeme to porovnat. A pak si člověk může uvědomit, jaké je nebe, že je věčné, je pořád, a já jsem přišel a odejdu. Můj dosah je jako má žebrák a to ohromné normálně nevnímám. My vnímáme jen co je v bytě, co je v mé peněžence, co je v občance, co je na mě v katastru napsané.
Poznat tu ohromnost, to je Bůh. To není daleko, je všude, akorát my ho nemůžeme vidět, na to nemáme dosah, protože řešíme identitu, moje, tvoje, zájmy, věci, vztahy, a tam jsme zaseknutí. Bůh říká, Já jsem ta ohromnost, Já jsem pořád a jsem všude. Všechny časy, tím pádem všechny prostory, věci, všechny dravja, žijící, nežijící, jsem Já. A to pořád. Ty se narodíš, žiješ umřeš a kolem toho se motáš. Moje, tvoje, dostal, ztratil, mám, nemám a v hlavě není nic jiného. Takže vajrágí toto může zažít. A člověk, když ze své identity trochu vyskočí, tak tu ohromnost může poznat. Jinak je zaseklý jako žebrák s kloboukem s mincemi. To je verš 21, více nepadá.
Otázka: Co je mariči?
Govindží: Mariči je zář z písku. Každý předmět má zář. Je to jako tvůj Avon. Vlezeš do vagonu, lidi hned poznají, jé přišla Nádraží, vytáhnou lísteček. To je tvoje zář. Někdo se schovává pod židli, na záchod, to je jeho zář. Lístek i nelístek má svou zář. Každá hmota má zář, to je vzoreček E=mc2, energie se rovná hmota a rychlost světla na druhou. Když není hmota, není energie, protože energie se může projevit pouze přes hmotu. A co se neprojevuje, neexistuje. Tak samotná energie, jako tady když nesvítí, tak elektrika není. Když se svítí, elektrika je. když se nesvítí, elektrika není. My tomu říkáme není, ale elektrárna jede. Proč říkáme není? Protože projev není. Pro nás je a není je jenom projev, to je hraní si se slovy. Takže naše je a není nemá žádný význam na existenci, ta je pořád. Jenom my říkáme je a není, jestli vidíme nebo nevidíme. Protože jsme zaseklí do identity. Jako hůl Harryho Pottera, chci to a chci to. Kdo to chce je identita. Kde není identita, tam žádné chtění není. Identita se vytváří z betonu touhy. Kde touha není, pak je ta ohromnost a to my neznáme a nemůžeme ani jinak, protože my jsme tady, když je touha. Co jsme my, to je touha, kámo, zázrak.

Otázka: Čím větší touha, tím větší identita?
Govindží: Ano, identita není nic jiného než touha.
Otázka: Jaké jsou techniky, aby se zmenšila identita?
Govindží: Vyprdni se na ní, když hodně prdíš, tak je šumák.
Studentka: Ale hlava pořád ...
Govindží: Tak neměj hlavu. V kuchyni je jeden dlouhý nůž, tak to uřízni. Vadí ti stromy u silnice?
Studentka: Nevadí.
Govindží: Tak je to stejné, když tě nezajímají ty stromy u silnice, tak kde je identita? Co jsi udělala, že ti stromy nevadí?
Studentka: Nic jsem neudělala.
Govindží: Tak toto udělej se vším. Kdo tomu brání?
Studentka: Já si to bráním.
Govindží: Tak nebraň, můžeš se vypustit. Nebýt. Když se rybník vypustí, tak rybník už není, je pole kde roste plevel, rákosy, žádný rybník není. Jen to, že drží vodu, tím je rybník. A když prdí na vodu, je prázdno, skáčou na něm zajíci. A my pořád držíme vodu, jsme takový rybník. A tím jsme identitou, a co držíme, to nás trápí. To je jenom to, co máme. Z čeho uděláme moje, to je přímý zdroj našeho trápení. Moje děti, děti vadí, můj manžel, manžel vadí, můj bazén, bazén vadí, peněženka vadí, nákup vadí, všechno vadí a vadit může jen to, co člověk má, čemu říká moje. Venku žížalka porodila 10 dalších, tak nehledáme dudlík, protože moje tam není. A když ta žížalka je moje, tak sháníme veterináře a hlásíme porod žížaly.
Tak my jsme bourec morušový, svou smrt určujeme sami. Včelka říká, nemám čas. Celý čas zabije sama, zamotala čas kolem sebe, pak nezbyde nic. Moje si děláme sami, do toho se zamotáváme a pak se trápíme. Nic jiného neděláme, jen vyrábíme trápení, konstantně. Jsme výrobce trápení. Jako jsem říkali, že člověk je hovnostroj. Žere a sere a pořád vyrábí hovna. Stejně tak je trápostroj, vyrábí trápení. Jakmile se něčemu řekne moje, tak ihned vyroste trápení. To je moje křeslo, rozbilo se křeslo, je zaprášené křeslo. Zavolám Jandu, ať přijde s luxem. Moje Janda, moje křeslo, moje čištění a je trápení. Neustále něčemu říkáme trápení, jakmile něčemu řekneme moje. Identita nedělá nic jiného než vyrábět moje. Moje knížka, moje prachy, moje lavice, moje místo, moje auto. Když je cizí auto, tak vůbec nevadí, jestli je poškrábané, ani když nestartuje, to nevadí. Vadí, když moje auto nestartuje. Že auto nestartuje, není problém, ale moje auto nestartuje je trápení.
Studentka: Povídáte o vztahu k materiálním věcem, ale třeba když jsem pyšná ...
Govindží: Lžička a její gramáž je zvlášť? Tak ta proslulost je gramáž existence, to nemůžeš rozdělit.
Studentka: Když jsem pyšná, jsem v pyšnosti, nevnímám pyšnost.
Govindží: Protože pyšnost zmizí, když ty nejseš. Když není identita, není pyšnost. Když lžička zmizí, gramáž automaticky zmizí, nelze vytáhnout gramáž z lžičky. Je to vůbec reálné, že lžička zůstává a gramáž je v čoudu? To je nemožné. Možná je pro tebe možné, že s hůlkou Harryho Pottera uděláš lžičku bez gramáže. A proto jediné řešení je šumák - identita není. Nelze být šumák, když identita je.
Studentka: Dá se šumák nahradit slovem pustit?
Govindží: Jestli to tak chápeš, je to jedno. Pustit nebo držet může pouze identita. Když není identita, nelze držet ani pustit. Kde není žádná identita, co tam může zůstat? Nic, nirvána. Tak bytí a nebytí je šumák. To je cíl vajrágja, poznání.
Ve verši jsou jména jako Višnu, Aditja, Mariči, známé osobností ve védské kultuře, jako jsou v Čechách svatý David, svatý Martin, matka Tereza. Každé slovo má svoji omáčku, jsou namáčené nebo polomáčené v čokoládě. Bílá nebo hnědá? Tam máme všechna slova namočená v omáčkách a nás zajímá jenom ta omáčka. Nemáčené nám nechutná. Kotlíkové brambory nejsou namáčené, musí se koupit extra dip, pak to chutná.
Každý člověk je strašně velký chudák, nemá čas. Jako žebrák, co má prázdný klobouk. Nemá ani minutu volno. Co se může očekávat od člověka? Nemá čas, nemá peníze, nemá vztahy, nemá peníze, nemá nic. Co můžeme očekávat od člověka? Jenom seznam, co nemají. Takový je člověk.

आदित्यानाम áditjánam (Áditjů); अहं ahaṁ (já); विष्णुर viṣṇur (Višnu); र्ज्योतिषां džjótiṣáṁ (svítidel, světel, hvězd); रविरंस raviraṁs (slunce); अशुमान् aṁśumán (zářivý, zářící); मरीचि maríčir (Mariči, bohové bouře); र्मरुताम marutám (vzduchu, bohů); अस्मि asmi (jsem); नक्षत्राणाम nakšatráṇám (z nočních, z měsíčního zvěrokruhu); अहं ahaṁ (já); शशी śaśí (to, co obsahuje měsíc).
MA

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>