Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ó Džanardáno! Pověz mi prosím znovu do podrobna o tvých mocných silách a projevech. Když slyším Tvá nektarodárná slova, nikdy nejsem přesycen. ||10–18||

---

---

Kostič: Podobně o své schopnosti, o zjevení, Džanárdano, 
vyprávěj opět, vždyť ještě syt nejsem tvých slov nektaru.

---

Komentář Govind:
Zde je také žádost o říkání a jaké z toho je porozumění? Účo řekni české pocity vyjádření: Já se na to těším. A ještě jsem slyšel českou větu: Mám po ní hlad, chuť. Těším se na to. Toužím po tom. Mě přijde, že je to česky, když se řekne: Mám na to hlad. Hladovím po tom.
Janda: Ano to se používalo také.
Student: Vyjadřuje to, že mně na tom záleží. Nemohu bez toho žít.
Govindží: Jsou to podobné pocity. A které konstatování je silnější a které je slabší? Těším se na to. To je takové, že pokud to bude, tak to bude, když ne, tak ne. Ale hladovět je silnější. Když toto uvědomění máme, tak vidím smysl se s tím děláním spojit.
Když smysl je - těším se na to, tak to je takové, že bude dobře, když to bude. V tom není taková síla. Oproti tomu, když člověk řekne, že hladoví po něčem. Tam je cítit, jak moc to chtění je nabité. Tomu se ve Védantě říká titikša (ze dna je nažhavenost dostat se vzhůru, nadšenost) a mumukša (tahá dovnitř do můj). To jste slyšeli v psychologii. Tam to bylo detailně vysvětleno.
Když tady ve třídě vidím obrázek svámího Vivékanandy, tak si vzpomínám, že on chtěl od svého učitele paramhansa Rámakršny zodpovědět otázku. Ale učitel mu nikdy neodpověděl. Už ji několikrát Vivékananda opakoval. Naštvalo ho to a jednoho dne se rovnou zeptal: Pane učiteli, proč mi neodpovídáte na otázku. A Rámakršna řekl: Ta otázka nemá titikša a mumukša. Ta otázka je jenom suchá zvědavost. A Vivékananda chtěl vědět, co je to titikša a mumukša. Učitel odvětil, že také neodpoví. Pojď se mou. A tak jeli k břehu Gangy. V Bengálsku už není Ganga tak prudká jako v Rišikéši, tam je zpomalená a tak tam Rámakršna vlezl. Sešel pár schodů, takže byl namočený až po pupek a říká Vivékanandovi: Pojď také, dřepni si a smoč se v Ganze. Tak si Vivékananda zavřel nos a zastrčil hlavu do vody. Rámakršna položil svou ruku na jeho hlavu a zmáčknul ho do vody. Když už Vivékananda chtěl nahoru, znovu ho ještě Rámakršna tlačil pod vodu. A Vivékananda se usilovně bránil, snažil se dostat na hladinu, ale Rámakršna ho tlačil oběma rukama pod hladinu, síla proti síle. Vivékananda se pomalu topil. Rámakršna uvolnil ruce až úplně v poslední chvíli. Pak říkal: To jak jsi tlačil mojí ruku, abych pustil tvojí ruku, to je titikša.
Snažil jsem se přiblížit českým slovům, tak jste procítili, které slovo je nejsilnější - hladovím po. Hladovím po - co zní z otázky je vrchol zvědavosti. To je za cenu života. Pak je vidět síla zájmu, soustředěnosti, chtění. Pak ta otázka je bez jakékoli výhrady přijata. Kde titikša není, tam není kandidatura pro vědomost. A ve třídě je padesát žáků a jeden učitel. Učitel něco řekne a každý z 50-ti to chápe jinak. Co je to slovo jinak? To je titikša, hlad a podle toho hladu každý chápe. Kdo má hodně hladu, tak ten všechno sežere a kdo nemá žádný hlad, tak i když sedí u švédského stolu, nenabere si ani jednu lžičku zmrzliny, protože je přeplněný. Tam titikša není. Tam je bez významu cokoli nabídnout. A když je tam hlad, tak se úplně všechno sežere. Jako Hanák vyškrábe i hrnec, který je na dně připálený. A kdo nemá hlad, tak to do pusy nezastrčí. Tak titikša je vlastnost kandidáta pro kandidaturu, pro vhodnost. To je ukázka. S  takovým hladem se pak dotyčný s okolím spojí a přichází poznání.
Když Janák chce zalévat zahradu a hadice upadla od kohoutu, chce ji zase nasadit. Ono to nedrží, protože je prstýnek povolený, ale ona má strašně velký hlad zalévat. Je hladová po zalévání. Mlátí nohama do betonu a láteří. Přijde Govind a ptá se: Proč křičíš? Janda na to, že ta hadice nedrží, že je rozbitá. A Govindží: Šroubovákem se to zase utáhne. A v hlavě Jandy je tok: Kde je šroubovák? Je u krbu, je v kumbálu? Kde je ten šroubovák? A rozlítne se po farmě a hledá šroubovák a pak zjistí, že naposledy používal šroubovák Jágr. Tak jde k Jágrovi. Ten řekne, že je na střeše. Tak Janda vyleze na střechu a hledá, leze jako pavouk. Jen jednou nohou visí a leze tam a hledá šroubovák, aby mohla zalévat mák. Visí na jednom prstu někde na laně kvůli šroubováku, který je nutný pro zalévání. Dá si šroubovák do pusy, protože nemá kapsu, sleze ze střechy, dotáhne prstýnek, a voda zase teče. Tak je šťastná, a to je titikša.
Ale jsou i tací, kteří když vidí, že je sucho, hledají mobilní telefon, aby zjistili, jaké bude počasí. Aha, zítra bude pršet, tak dnes nemusím zalévat. A tomu se neříká hlad po zalévání. Když je hlad po zalévání, jde se zalévat hned a jako Janda se kvůli tomu vleze třeba na střechu. Titikša určuje, co se má konat, a to je u každého člověka jiná dávka v různé situaci. Někdy něco říkám hromadně ve třídě a někdo je mentálně, fyzicky jinde, to je podle titikši. A někdo co slyší - hledá to podstatné, zajímavé informace, jako Marma. Její ruka nestíhá, co chce všechno psát. To je dávka titikši. A kde je titikša, tam je vhodnost. Když není, tak učitelé obzvláště osobní učitelé se do toho neangažují. A když je vhodnost, tak pro to udělají maximum. Proto chování učitele k různým žákům je různé. To určuje titikša, vhodnost. Kde je více titikša, tam dává učitel větší důraz. Kde je titikša nemastný neslaný, učitel řekne, to není podstatné, to není důležité a vynechá.
Ve spisech je spousta příkladů naznačujících vztah mezi učitelem a žákem. V pradávném období Rámy žil učitel Višvámitra, znalec bojového umění a válčení, moudra, poznání a měl oblíbeného žáka Rámu, protože ten měl nejvyšší dávku titikša. Když bylo guru Drónáčárja v mahábhárátovém období, tak tam byl žák Ardžuna. A tak se z malých dětí stali unikátní dospělí. Ardžuny se bála celá Indie, protože to byl největší umělec válečných technik. Ke stejnému učiteli chodilo tisíce žáků, ale o nich není ve spisech známka. O Ardžunovi je spousta příběhů.
Tak to je dávka titikša a to naznačuje, kdo je vhodný. Vhodným se dává, vhodným se věnuje. Takže rozpoznání, rozpitvání, vyměření, chtění. Jak moc – titikša se měří chtometrem. Plynoměr měří spotřebu plynu a chtoměr měří chtění. A chtometr je titikša. A podle chtometru se určuje dávka nalévání. A když se na chtometru ukáže u někoho nula, tak v češtině se řekne, že dávání nemá žádný význam. Proč nemá význam? Protože se na chtometru ukáže nula. Ale když jede chtometr úplně naplno, tak to se stává povinností vysvětlit. Tento verš je dívání se na chtometr. A ručička tím se zvedá. Ardžuna říká: Trptirhi šrnvató násti méAmrtam. Je to druhá část verše.
Trptirhi je nasycení, sytost. Šrnvató na asti - poslouchání se nestává. Oči, uši nejsou nasycené, mají pořád hlad. Po čem? Mé oči, uši nesou nasycené. Čím? Amrtam. Amrtam znamená nektar a co je nektar?
Nektar není nějaký předmět. Nektar může být cokoli. Na čem závisí nektar? Kde roste nektar? Nektar vzniká, stává se, objevuje se podle hladu. Když je extrémní hlad, pak půlka rohlíku, co nechaly myši v kredenci, ten suchý rohlík, zbytek od myší se stává nektarem. Když je strašná žízeň, tak lžička vody se stává nektarem. Nektarem se stává cokoli. Kdy se stává ta věc nektarem? Když je po ní ten hlad extrémní. Amrti je nektar. Tak cokoli Džanárdáno, Kršno říkáš, je pro mě nektar. A tím nektarem nejsou moje uši nasycené. To je jako když Úča řekne: Mám strašnou žízeň. A Hanák vytáhne vodu dá ji jedno víčko. Dej mi celou flašku, ne po víčkách. Mám strašnou žízeň. Nejsem zasycená z jednoho víčka. Takto to říká i Ardžuna. Tím nektarem Kršno nejsem zasycen.
Vistarénátmanó jógam vibhútim ča džanárdana je citace první části verše. Tak tvé vibhúty, umění, síla a jaký jsi, to všechno mně dopodrobna vyprávěj. Vistréj átmanó - o sobě, čím jsi naplněný, spojený. Tvoje schopnost, vibhúty, co se z tebe projevuje, to všechno mi detailně vysvětli. Mám po něm hlad. To všechno, co vysvětluješ, je pro mě nektar amrit.
Kdy se stává něco nektarem? Když je hlad. Když hlad není, tak Kuchař Roman může načinčat švédský stůl. Ozdobí kytičkami, ale je to na prd. Na prd ne, prd je zdraví. Je to bez významu, protože hlad není. A proto když se hlásí, že oběd bude ve 12:00, Kuchař má jídlo nachystané přesně na 12.00, ale neotevírá dveře jídelny a pověsí tam ceduli: Vemte flašku, a přineste vodu z Loučeně. A kdo přinese vodu z pramene z Loučeně, ten dostane oběd. Tak zdraví, mírně hladoví lidi, kteří si chtějí něco dát ze švédského stolu v átriu, tak musí nejprve zajít do Loučeně. Musí si vzít boty, a otázka je, kdo tam vůbec půjde. A kdo dorazí, tak ten bude hladový. Roman říká, jídlo dostane ten, kdo je hladový. Kdo hlad nemá, ten jídlo nedostane. Kdo přijde hladový, tak se nedívá, nezajímá ho, jak to chutná, jak to vypadá. A pak přichází Roman se svou vařečkou, jak to chutnalo. On věděl, proč jim to chutnalo. Protože měli velký hlad. A chtějí recept, jak to vařil. A Roman s chutí vysvětluje.
Takže toto je ukázka od Ardžuny, těmi slovy zní jeho titikša. Kršna se setkal ve svém životě s miliony lidmi, ale vyprávěl Bhagavadgítu jenom Ardžunovi, protože u Ardžuny viděl tu vhodnost. Viděl tam titikša a my to teď v jeho projevu můžeme cítit: Řekni to, jak se to všechno stalo.
Trptirhi šrvató násti méAmrtam. Moje uši nejsou tím nektarem nasycené, řekni mi to do detailu, do podrobností, o sobě, o svých schopnostech. Pak to je.
Tento verš svlíká kůži i s chlupy. Podle vašeho stylu otázky je vidět titikša. Tak jenom z otázky je to vidět. Podobně když jsme ájurvédaři, jsme v konzultační místnosti a pacient přichází a položí svou otázku, svůj problém - tak jak moc titikša tam je, to musí ájurvédář určit jako první. A podle toho servíruje. Kde titikša není žádná, je tam touha druhého, že dcera chce, aby nemocná maminka byla vyléčená, to je zbytečné. Mamince je léčba ukradená. Dcera říká - dej si mami toto a toto, to je bez významu, protože pacient nemá titikša, protože není hladový po léčbě. Tak jakou léčbu má ájurvédař poskytovat? Žádnou.
Když jde Marma navštívit vnoučata, tak koupí 12 čokoládiček, studentských pečetí a jede na návštěvu. A některá vnoučata: Jé přišla bábuška, mají radost, protože vždycky přiveze čokoládu. Tak když vidí Marmu, skáčou na ní a chtějí čokoládu. První dá tomu, kdo křičí, skáče. Tomu, kdo se jen podívá, tak tomu nedá čokoládu. To je zbytečné, možná jí nechá ve skříni pro vnuka č. 11 a odejde. Ale kdo dostane čokoládu s úsměvem a pusinkou? Ti, kteří to žádají. A to co bábuška dělá při rozdávání čokolády, zjišťuje kdo má hlad, touží strašně a s chutí to spapá. Když nejde obal roztrhnout, tak ho roztrhnou zubama a Marma se pak dívá, jak papají a z toho je potěšená.
Takto i ájurvédař na klinice se různým pacientům různě věnuje, podobně jako bábuška se věnuje různým dětem, podle toho, jaká je tam titikša, hlad po ... . A tomto hladu se vypráví v tomto verši. Takto je dívání na verš č. 18 v desáté kapitole, řeč Ardžuny ke Kršnovi. Můžeme si představit, co asi udělal Kršna, jestli mlčel nebo vypráví. Bude to odpovídat žádosti. V naší žádosti podle našeho hladu my získáváme. Poklona

विस्तरेण vistaréṇ (podrobně); आत्मनो átmanó (o sobě); योगं jógaṁ (síla, jóga); विभूतिं vibhútiṁ (projev); च ča (a); जनार्दन džanárdana (ó hybateli lidí, epiteton Višnua-Kršny); भूयः bhújaḣ (znovu, dále); कथय kathaja (řekni! souvisí! vysvětlit!); तृप्तिर्हि tṛptirhi (nasycení); हि hi (opravdu); शृण्वतो śṛṇvató (slyšení); न na (ne); अस्ति asti (existuje, je); मे mé (mě); ऽमृतम् amṛtam (nektar, nesmrtelnost).

MA

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>