Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ó stvořiteli všech bytostí, ó Pane těchto tvorů, ó Bože bohů, ó Pane Vesmíru, ó Nejvyšší osobo, Ty sám se znáš skrze sebe sama. ||10–15||

---

---

Kostič: Znaje sebe samým sebou, ty nejskvělejší Purušo, 
původce a páne tvorů, Bože bohů, páne světa.

---

Komentář Govind:
Svajamévátmanátmánaṁ véttha tvaṁ puruṣóttama, Ó Purušóttama, nejlepší, nejvyšší Puruš. Svam - sám sebou, éva - skutečně, átmanam - s Átmou Átma znát, vědět. Ó Purušóttama, ty sám sebe Átmou vidíš. Víš. Ty Purušóttama, ty nejlepší, nejvyšší. Bhútbhaván - bhút a bhaván jsou jsou z podobného kořenu. Búhty, ty existence - bhaván, přichází do existence. Ty jsi zrodil všechny existence, všechny bytosti. Takže všechny bytosti jsou z Tebe. Déva, déva jsou všichni bohové, jsou od Tebe. Džatatutpatí - svět zrodit tvořit. Celý svět je zrozen od Tebe, Tebou. Tento verš dává najevo vlastní uznání.
V češtině se říká velebení, tak toto je velebení. U normálního moderního člověka je považováno za slabost. Chválit někoho. Kdo bude chválit mě? Každý člověk hledá svoji chválu. Chválit druhého se považuje za velice špatné. Protože co si bude myslet, když druhý chválou vyleze na vrchol a já zůstanu dole? Tak se nesetkáváme s chválou, zejména s takovou, ve které je osobní vděčnost. Vděčnost v češtině je omezená, zapečetěná do slova děkuji. Ale nevychází z toho cítění. Z čeho to vychází? Ze slušnosti, z formality, anebo tak, jak to zde Ardžuna říká Kršnovi. Slyší to Kršna, ale naznačeno je to na Brahmu.
Kdo to slyší a koho to oslovuje, může být jiný posluchač. Zvuky vycházející od Kršny chápe, že je to Brahma. Brahma vybral ústa Kršny a rozdělil zvlášť Kršna a zvlášť Brahma. Může to vytvořit dvojnost, a jak toto říci, aby se dvojnost sloučila do jednoho? Tak k tomu jsou taková oslovení jako Purušóttama, Kéšava, Mádhava. V každé kapitole se říká jinak, tisíci jmény, kterými někoho někdo oslovuje. Už to oslovení samo sobě naznačuje, jakou váhu tomu dotyčnému dává. Když se oslovuje ty blbče jeden, hajzle, z toho je vidět váha, která je tomu dána.
A když se řekne - Ó můj vznešený, tak to vypadá, jako když si hraje Martina Dejdar na Karla IV. , vypadá to jako divadlo. A takový tón obarveným citem, ze kterého je jednoznačně vidět Ó vznešený, to se ani manželovi nedá říct. Ó moje vznešená maminko, tatínku, to okamžitě připadá jako divadlo, protože nemáme takový cit, kterým můžeme chápat význam a rozpoznat ten cit. Když někdo říká, Ó můj vznešený, tak to vypadá, že něco chce, něco potřebuje. To vypadá jako nějaká chamtivost a chtivost, protože člověk sám to slovo nepoužívá, tak to nezná. A první co ho napadne je nějaká intrika, protože zná, že v rámci nějakého vyjádření, intriky, podvádění se to slovo používá. Tak když to na něj někdo použije, tak mu to přijde stejné. Cokoli vyslovujeme je to, co je v jádru hluboko zapsané. Když lidi vypráví o svých zážitcích, zkušenostech, tak je to to, co je v nich zaryté. Jestli je to dovolená, vztahy, děti, co má, tak to je to, co z nich vychází, co je v nich zaryté. I zájem, i přesvědčení, i chtění i žárlivost, škodlivost, všechno co je uvnitř, z toho je ta řeč, co člověk mluví.
Z člověka vychází interpretace podle toho, co má v hloubce, podle toho, čemu se věnuje. Nemůže vycházet, co uvnitř nemá. Je třeba rozpoznat podstatu a ten balicí materiál, rozpoznat skutečný předmět. A co je v krabici od PPL? Výplň, obal, karton vyhodíme a vytáhneme jen podstatný předmět, který jsme objednali. Ten držíme v ruce. Podobně když člověk mluví, tak je PPL balíček, ve kterém je halda ochranného materiálu a předmět. Hlavní předmět, podstatný předmět, tu část balíku oddělujeme. A vůbec nebereme v potaz, jak byl zabalený. Jen to hlavní, ten předmět. Toho se držíme, neřešíme obal, výplň neřešíme. Podobně když přichází zvuk do uší, tak přichází PPL balík. Z toho brát podstatu, té se držet a tu považovat za hlavní a obálku oddělit, nebrat v potaz a rovnou ji zahodit do koše. To dělá rozlišování, buddhi, rozum. Uši a oči přijímají pouze balíky. A od toho oddělit podstatné a nepodstatné. To je práce pro rozlišování, rozum, buddhi. Takto je v naší denodenní praxi a jsme pořád ovlivněni tím, co vidíme a slyšíme. A dávka naší inteligence je známa podle toho, jak moc můžeme oddělit podstatu od toho zbytku nepodstatného. Podstata je to, co jsme objednali a nepodstatné je to, co přišlo s tím. Podobně jako placenta a miminko, placenta se vyhodí. Podobně když něco přijde do očí a uší, tak nepodstatné se vyhodí a podstatné se vezme.
Vyjádření Ardžuny tady slyší kočár, koně, opratě, to všechno může slyšet. Ale tam vědomí, inteligence není, kočár nemá tu inertní žárovku. Jediný kdo může rozdělit na podstatné a nepodstatné je Kršna. A Kršna, když zjistí tu podstatu řeči, která přichází z pusy Ardžuny, to buď Kršnu podpoří - žádost motivuje dále mluvit, nebo Kršnu zastaví v řeči. Toto my děláme denodenně. V naší řeči je buďto podpora k žádosti dále a více vysvětlit, říci a vyjádřit anebo ucpat druhému hubu a prosadit své.
Jak všude slyšíme, ten druhý je velice rozšířené já. Tomu rozumím, já to chápu, to je už dost, přestaň. Ale můj názor, přesvědčení, to poslouchej. To je co? Podporuje to dále mluvit, nebo přestat? Co s tím dotyčný může udělat? Co je tam hlavní? Tak podle toho dále pokračuje nebo nepokračuje, dál se rozhoduje, jestli je motivace, jestli je žádán. A dotyčný, když cítí tu žádost, jakými slovy, v jakém slovosledu, jaké je to podání, tak podle toho je dále pokračování.
Dítě má mnoho možností se vyjádřit. Pohybem, křikem, dotekem, očima, slzama. A maminka všechno chápe. Dítě hýbe rukama, hlavou, chodí, mluví, křičí, pláče, směje se a maminka se dále podle toho motivuje a ví, co s ním má dělat. Mám ho vzít do ruky, pohoupat ho, potřepat ho, nabídnout mu mléko, svačinu, přesnídávku, nebo dát novou hračku? A ta motivace maminky, konání maminky závisí na dítěti, jak svůj pocit vyjádří. Jak silně do toho maminka zasahuje, to je síla, odraz podle toho, jak se dítě vyjádří. Některé maminky když cítí, že je potřeba zvednout, pohladit, tak pokračuje hlazení, houpání.
A některé děti vymyslí intriky. Kdo to říká? Maminka to říká. Tak ona cítí, že je tam odpor už říkáním, tak tam už hlazení a velebení nefunguje, a funguje pak facka, až se dítěti zatočí hlava. Kdo za to může? Maminka rozhodně ne, to mamince přišlo, co dítě dává. Pak je i sama maminka smutná, jakého má doma pitomce. A dítě je také naštvané, co je to za mámu. A vyroste tam odpor. Tak to všechno závisí na tom, jakým způsobem podáváme. Ono to není, že to my podáváme, a můžeme s tím manipulovat. To z nás vychází, z toho, o čem my jsme přesvědčeni. Z čeho jsme udělaní. A k tomu je slovo samskár, jak jsme udělaní.
V ájurvédě jsou ingredience a ty ingredience pokud jsou ingrediencemi, jsou pouze jejich gunami. Když ty ingredience dostávají samskár, výchovu, tak se jejich guny mění. Povědomákům říká Marci, že vařením se guny mění. Ano, mění se guny, které se už měnily a to je samskár. Miminko, dítě, člověk když přichází na svět, tak kromě vloh tam nejsou žádné další guny. Ale výchovou, vysvětlením maminky, tatínka, kamarádů, učitelů, tím se mění, a změna se stává součástí vlohy pro další okamžik. Tak to je slovo samskár. Takže co my můžeme vůbec nějakým způsobem vyjádřit je pouze to, co je v nás usazeno, jak jsme byli vychovaní. Kůň když se narodí, pak běhá kolem maminky, poskakuje na volné louce, na něj se těžko sáhne, je divoký. Pak přichází expert, chovatel, který koně učí, co je sedlo, že se musí nosit na zádech, na to si někdo sedne a mačkáním koně - jdi dopředu, se ten kůň se stává použitelným pro člověka. A to je co? Samskár – výchova.
Syrové brambory se nedají jíst, ale když se oloupou, osolí, uvaří, tak je nový samskár. Potom taková změna gun v žaludku netrápí. A stává se z toho trávenina. Ta brambora má sama o sobě touhu ke změně, to vychází z její vlohy a tu výchovu dostane, a podle toho je potom identita známá. Tak jak my jsme byli vychováni, tak reagujeme. V pozdějším věku určujeme sami výchovu, vybíráme sami školu, kamarády, partnera, partnerku, domeček a budujeme a pokračujeme a z toho je naše nitro a podle toho blábolíme, voníme nebo smrdíme. A je to potom všude cítit. Kdo na to má, ten to vnímá. Kdo na to nemá, nemůže to vnímat.
Tak tady význam verše je Ardžunův způsob velebení. Z verše je vidět, jak Ardžuna velebí a to velebení Kršnu motivuje dále pokračovat, aby více říkal, ujasnil, aby byli více spolu a podle toho samozřejmě se Kršna rozhoduje a Bhagavadgíta pokračuje. Takto nám verš naznačuje, jak se máme chovat, co z tohoto verše vytěžit.  Mně přichází jenom rada, lekce pro chování. To je všechno, co z toho vyplývá. Určitě každý může ten plevel vyplít. Ale vyndat brambory ze záhonu, tomu se říká sklidit, vybrat. Plevel se vypleje, to je kolem brambory. Plevel je nevhodný, ten se vyhazuje, to je třídění. Třídit plevy od zrna se říká.
Tento verš je naznačení, co je bhakti jóga, co je oddanost, jak se chová oddaný. Co je oddanost, kde sám sebe tlumí a vytahuje se druhý. Tak můžeme podle svého samskáru, podle svých gun třídit a odplevelovat. Děda Rad: Vnímám velkou pokoru a klidně chválit druhé a vyzdvihnout druhé. Chování je důležité, to je ten projev s pokorou a úctou.
M+A
स्वयम svajam (sebe, vlastní); एव éva = sama, skutečně (často používaná jako rytmická výplň); आत्मना átmánaṁ (sebou samým, skrze sebe); आत्मानं átmanáṁ = ty sám, já); वेत्थ véttha (víš); त्वं tvaṁ (ty); पुरुषोत्तम puruṣóttama (nejvyšší z duchů, nejvyšší z lidí, Nejvyšší duch); भूतभावन bhútabhávana (způsobující blaho bytostem, přinášející blahobyt bytostem); भूतेश bhútéśa (Pán bytostí); देवदेव dévadéva (Bůh bohů); जगत्पते džagatpaté (Pán vesmíru).

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>