Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Kdo na Mne myslí, když jeho čas je u konce, ten Mého stavu dosahuje, o tom žádných pochyb není. ||8-5||

---

---

Kostič: Kdo v posledním čase na mne myslí, tělo opouští, ten mého bytí dosáhne o tom zde není pochyby.

---

Komentář Govind:
Máme pátý verš osmé kapitoly Bhagavadgíty. Tento verš je předčasný, protož se baví o antakálé. Ant poslední čas. Česky se říká v poslední chvíli. A poslední chvíle se chápe, když člověk umírá.
V sanskrtu se říká: Muktá kalévaram (osvobodit tělo, když se opustí tělo). Takže antakálé v poslední chvíli, kdy se opustí tělo, máméva, na mě vzpomínat.
Když někdo ve chvíli, kdy opustí své tělo, v té poslední chvíli, když si na mě vzpomene, je parijati sa madbhávam, v tom okamžiku, kdy opouští tělo, tak se dostane do mého bhávu. Splyne se mnou.
Tady tomu není pochyb. O tom není pochyb.
Když při odchodu z těla v této poslední chvíli, když si na mě vzpomene, ke ně se dostane, o tom není žádných pochyb. Ale průsery máme mraky.
Na co my si vzpomínáme? co je předmětem našeho vzpomínání? Ale my vzpomínáme na předměty, na moje, podle důrazu, co je pro nás důležité, co je považované za důležité, líbivé, potřebné. O považujeme za musíme, co je důležité, potřebné, podle toho si vzpomínáme na předměty. Když nějaký předmět není důležitý, není potřebný a nemusí být, tak na to se nevzpomíná. Vzpomínání není sranda. Nemůže si člověk vzpomínat na cokoli, musí být považováno Ten večer kukuti (slepice a kohout) zapomene zavřít, tak je liška může sežrat. Když se ve čtvrtek od sedmi večer překládají verše Aštanga hrdájam, tak se nedělají běžné činnosti. Aštanga je důležitější, tak se na kukuti nevzpomene. Nejsou důležití. Jindy zase Včelka shání Govindžího a nemůže se dovolat, aby se on-line překládalo, protože Govind courá za kukutama. Na Včelku si nevzpomene, jsou důležité slepice.
Vzpomínání není sranda.
Když se setkají kamarádi, tak si vzájemně vyčítají: Ty jsi na mě zapomněl, nevoláš mi, ty nejsi můj kamarád. Smyčec, končím s tebou. V Indii si kluk, který kamarádovi takto vyčítal, zastrčí ukazováček pod nos a prudkým pohybem (jako když tahá smyčec), tj. od těla jakoby jejich přátelství odseknul. Následuje vysvětlování, omlouvání ve snaze, aby se vztahy slepily. Druhý dělá drahoty, ale nakonec se kluci smíří.
Když někdo na něco vzpomíná, tak to musí být důležité. Když nemá ta věc razítko důležité, tak si na to nevzpomene, to nemá přednost. Přednost je tam, čemu říká důležité. Když ájurvéda je důležitá, tak oslava narozenin není důležitá, když jsou narozeniny důležité, tak ájurvéda dostává omluvenku, mám výlety na horách, mám koncert. Čemu dáváme důležitost, na to se vzpomíná. V poslední chvíli při opouštění těla, na co si má člověk vzpomenout. Co má obrázek v peněžence, můj manžel, vnuk, dítě, pejsek,.. Na to si vzpomene, to je důležité, proto to nosí v peněžence, protože považuje za důležité, na to si dělá nároky. Když je tam Brahma, kršna a ne dítětem, auto, manžel, na to si pak může vzpomenout. Když Brahma, kršna, jak je pochopeno, uloženo, a to člověk považuje za důležité, tehdy si na ně j může vzpomenout. A to vzpomínání je realizovatelné. Když není považováno za důležité, tak na to se vzpomínat nebude.
Říká se to jednoduše, vzpomeň.
Ale jak si vzpomenout, když mě bolí záda, když není můj manžel, nejsem ve svém domě, ve své posteli, to jsou všechno důležité. Bhagavadgíta je spis ne pro běžné lidi, ale pro praktikanti jógy spirituality. A tam předměty nejsou přednostní. Smaran pamatovat, jak se pamatuje, jak se dá pamatovat, pamatování vyžaduje ohromné úsilí, a to je dávat důležitost, když se nebude dávat důležitost, pamatovat se nebude, pamatování může být hodně dopředu, porozumění. Když projde kalkulačka výhod, bez toho nevyleze,
Dáš v Hornbachu do sáčku, dáš kód, vyletí nálepka, kterou nalepíš na sáček a podle toho se zaplatí u pokladny, takto je úsilí hodně dopředu, jak vytvořit důležitost. A k tomu musí přijít bedna kalkulačka, stroj a ten to musí hodnotit, že je to důležité. Když kalkulačka nevyhodnotí, tak to důležité není. Tak jak může kalkulačka hodnotit důležité, když neustále člověk opakovaně věnuje praxe. Každý den z 24 hodin věnuje 24 minut pravidelně věnuje.
Neustále praktikuje, to je ta sadhana, praxe.
Hodně zamyslet, co je to pamatování. Vzpomínání, jak to funguje. V poslední chvíli při opuštění těla, když si na mě vzpomene. Musí být dlouhá příprava, aby byl Brahma a Kršna důležitý, v poslední chvíli se důležité neudělá. Musí se udělat dopředu, zabudovat do života. Ale my na to nemáme čas a myslíme, že si vzpomene v poslední chvíli. A kalkulačka, ta nejlepší z Japonska Sonny nebo Cassio a řeknou: Když si na tebe Brahmo vzpomenu, tak s tebou zmizím, pak nebudu já, tak to nechci, tak to ani náhodou. Co je lepší abych zůstal, abych s tebou nešel, budu dál vzpomínání na multikáru, zahradu, na mé děti, na vnoučata. Na to budu rád vzpomínat. Protože když bude nový život, tak budu u něj nějaký pavouk, žížalka, myš, kočka, a to je lepší?
Lepší vzpomínat na kalkulačka může přehodnotit.
Jo kočka, dítě, můj dům, nezalila jsem papriky, papriky, papriky, moje rajčata. Tak na co se vzpomene, to se stane lokomotivou.
Tedy kdo si na mě v poslední chvíli vzpomene, s tím splývá.
Po odchodu se mnou, do mě splyne, o tom nejsou žádné obavy, to je princip z Bhagavadgíty. Ve védské kultuře tomu věří, proto abychom si mohli vzpomenout denodenně, ta praxe probíhá, abychom na to nezapomněli, to, co chce pamatovat, to se má neustále vykonávat, abychom na to nezapomněli. Musíme neustále opakovat.
Jaké jsou guny, ... a to se neustále opakuje, tím se stane zaryté, a to se nezapomene. To má člověk šanci si vzpomenout. Když Janda vidí černý čaj s mlékem, tak si hned vzpomene na árunačalské nádraží, kde se rozdávali čajíčky, protože pobyt, který měla několik měsíců nebyla u rodičů, kamarádům. Věnovala několik měsíců opicím a čaji. To byly nejlepší okamžiky života, užívala je a když vidí hrneček s vodou, stejně tak vidí čaj. Ukážete Jandě hrneček a věží je to zaryté,
Co znamená guru-laghu, šíta-ušna... tak se hned vidí. Vzpomíná se na to. Tak to může rozpoznávat, protože jsou zaryté, je tam praxe, kde praxe není, tam není důležitost, zarytost, nemůže na to vzpomenout.
Takže tento verš nám nabízí možnost zamyslet na to slovo smaran.
Vzpomínání, jak se děje, jak se stává. Takže psychologové mohou prohloubit svou dovednost porozumění slovu vzpomínání. Co se děje při vzpomínání. Co se má napravit, co je třeba udělat, porozumět celé struktuře, pak se dá něco dělat, co si chceme vzpomenout, je třeba několikrát zarýt, neztrácet, stále se vracet, tomu se říká džapa, trénink, jako v Chorvatksu na dovolené si chceme pamatovat, jak to je v Chorvatsku, začíná se hledat, kdy se pojede, a od ledna se na to myslí. A pak přijde okamžik prázdnin a vše se realizuje, je čas odjet, odjede se je připraveno. Denně jednou se myslí na Chorvatsko. Na palmovém ručníku, vánek moře, slunce na to se musí vzpomenout každý den. A o prázdninách se pak válí na ručníku.
Co si chceme pamatovat, to se musí opakovat. Když není trénink, tak se na to nemůže vzpomenout. A jak čisté ryzí úžasné, stoprocentně probíhá trénink, tak stoprocentně je spolehnutí, že se vzpomene. Ale trénink je jen fik – mik. Govind říká, ale vyhodím, nepamatuju, řeknu svůj názor. Když je takový trénink, na co si vzpomeneme? Není dán důraz. Tak je to, co je. jestli je vloha, plak to je. to se nedá koupit, tlačit, rozdat. To buďto někdo ve svých zásluhách má nebo nemá, to se nedá opravovat. Neustálou praxí se tupé buddhi, rozum, se zaostří. Neustálou praxí.
My děláme praxi jako předvádění. Kršnáci sedí a v sáčku říkají Haré Kršna a Člověk sedí na břehu moře, kde jsou stovky lidí, cvičí pozdrav slunce, aby lidi viděli, že jsem jógín. Naše praxe je chodící bilboard.
Taková praxe je k ničemu. Když někdo cvičí ásany, není důležité, jak to cvičí, ale důležitá je fotka na FB, jestli mám rovné nohy záda, ať je co nejnáročnější, ta bude obdivovaná. Důležitý je FB. A kde je schopnost, výdrž. Procítění.
Když se člověk nezamyslí, tak jeho trénink – může cvičit milion krát, a to má nulovou hodnotu. Když do toho není namočený, jako utopenci, ty jsou utopení od hlavy k patě. Nečumí z octa napůl ven, jinak by zplesnivěl.
Otázka: Je možné že člověk pozná, že se blíží poslední okamžik.
Govindží: Ano, jsou popisy v ájurvédě, že člověk vidí, že odchází.
Jako když sedíš na kole, jak sedíš, rukama držíš řídítka, nohu zvedneš, přehodíš za sedačku a prdel na sedačku položíš, jednu nohu máš na šlapadle, a celou váhu přesuneš na kolo a napne se ti jedna noha, odlepí se druhá noha, a druhá najde pedál a jakmile váha překládáš na kolo a šlapeš, držíš řídítka, v tu chvíli cítíš, že jedeš. A jakmile se noha dostane na pedál. Nejsi spojená na zemi, jedeš na kole. Takto když člověk odchází opustí své tělo, je jako když opustíš tričko. Přes hlavu, když tričko odchází, máš už pocit, tričko končí, bude v pračce. To cítíš, že zvedáš. Takto i člověk, když opustí své tělo, tak cítí, že se nohy neovládají, ruce se neovládají, vše se stahuje do středu těla, jazyk přestává mluvit, víčka se zavírají napětí očí, uší padá, vše se stahuje, a to stahování člověk cítí. V tu chvíli si pomyslí na vnučku, na kočku a to je lokomotiva, kam pak pojede. Takový je názor víra védské kultury.

अन्तकाले antakálé (v čase odchodu, v čase smrti); च ča (a); मम mám (Mne); एव éva (jistě, zajisté, samozřejmě); स्मरन smaran (myslet na, přemítat o); नुक्त्वा muktvá (osvobodit, opouštět); कलेवरम् kalévaram (tělo, dočasná existence); यः jaḣ (kdo); प्रयाति prajáti (odcházet); स sa (on); मद्भावं madbhávaṁ (můj stav bytí, k mému stavu bytí, ke mne); याति jati (jde, dosahuje); नास्त्यत्र nástjatra (=....); न na (ne); अस्त asti (tam, tam je); यत्र jatra (zde, v tomto případě); संशयः saṁśajaḣ (pochybnost).

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>