Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Co a jak je obětí v tomto těle, Ó Madhusúdano? A jak tě poznávají v čase smrti ti, jenž setrvávají ve svém pravém Já? ||8-2|| 

---

---

Kostič: Co je a jak obětí zde, v tom těle, Madhusúdano? Jak v čase smrti jsi poznán ukázněnými dušemi?

---

Komentář Govind:
Ve druhém verši osmé kapitoly je pokračování jednoduchých otázek Ardžuny, jsou jednoduché, ale těžko pochopitelné. Známe slova, ale neprociťujeme je. Jen tak mluvíme, plácáme.
Ve verši je důležité slovo adhijagjah. A co znamená? Je to oběť, která nemá začátek ani konec. Jaká je oběť bez začátku a bez konce? Možná máme problém se slovem oběť, obětování.
Tak jinak. Co to je české slovo dění? Odpověď: Něco probíhá.
Govindží: Když něco probíhá, tak něco, někdo, někdy se musí dělat, tak kdo to dělá? Když je dění, kdo to dělá? Jednoduchá otázka.
Reakce: Konatel, dělač.
Govindží: Kdo je dělač?
Reakce: Kdo něco dělá. Něco probíhá a tam je dělač.
Govindží: Co je dělání a co je dění? Děním člověk není, to se automaticky děje. Konatelem je tam neznámý pachatel to je děník, Já (člověk) tam rozhodně není. Když do dění vleze já, tak je dělání. Tak v dělání i v dění je konatel. V dělání je konatelem já (člověk) a v dění je konatelem neznámý pachatel, tak člověk (já) není, jen se děje.
V psychologii když říkáme, že je člověk vzhůru, tak to znamená "já dělám". Jako Martin řekne: Já jsem 4x oběhl celý svět od rána a myslím tím, že oběhl 4x ajurfarmu. To je dělání.
A dění je, když Slunce vychází a honí tmu z české Republiky teďka. To je dění. A co se děje v dění? Že tam člověk není. Já tam není. Kde já není, to je dění.
Když dojdeme na tuto úroveň, tak můžeme pokračovat a cítíme, že když je dění, tak se nikdy na nic nikoho neptá, dění se nikdy neptá a uděje se, dělá a proběhne to. Rozhodně pro dění dělač z toho dění nebere v úvahu co nějaké individuum si myslí. Jako Slunce. Ptá se tě, kde mám vycházet, kdy mám vycházet, kde mám svítit, kde nemám svítit? Člověk si vybírá, kam má Slunce svítit? Takže ta akce je vesmírná akce.
Jako když pet láhev plave v řece, zeptá se řeka pet lahve, kam tě mám tlačit ? Ne, řeka tlačí pet lahev a pet lahev jede v proudu. Pet lahev řekne: Já chci ke břehu a voda řekne, jsi pro mne ukradená a vezme ji do Hamburku, zadarmo.
Takto vesmír žije a člověk se vůbec na nic neptá. Život je vesmírný, život lidský není (život nepatří lidem), i když život lidí je, je na prd, který se ve vzduchu rozletí. Člověk je takto na prd. Protože cokoliv, co se děje, tak se člověka neptá. Člověk nic neví. Neví s kým se setká, do koho se zamiluje, kdy co uvidí, kdy co uslyší, kdy co pozná, kdy mu něco docvakne. To vše se jen děje, nikdo se nikoho na nic neptá a děje se. A to znamená, člověk to neustále nežije, žije to někdo, který s člověkem si dělá, co chce. Člověk vůbec nemůže ovlivnit to, co se mu líbí. Když se mi líbí taková vínová myš. Proč se mi nemůže líbit bílá nebo černá myš? Odkud se to bere, že se mi libí vínová myš? Odkud přichází moje libo, to vůbec nevím. A do toho jsem zaangažovaný. Co to je?
Tak to je vesmírné konání jehož konatelem je člověku absolutně neznámý, jako neznámý pachatel. A člověk je do toho namočený jako pet láhev v řece. Pet lahev vřece je nemohoucí, bez síly, bez jistot, bez péče, nic nemůže vlastnit. kam si řekne řeka, tam se točí, bouchne do mostu, na kládu a jede v řece. A to je pet láhev, a to je také tak člověk.
A člověk se pere s řekou, ale řeka neposlouchá. Děje se. A člověk křičí: Proč zrovna já? Proč se mi to děje? A zajímá to někoho? A děje se dál.
Tak to je slovo obětování té pet láhve do řeky. Takto obětuje člověk celých svých 80-100 let do vesmírné řeky. Jenom to obětuje, nic z toho nemá, jen samé nemoci, trápení, šoky, nechtění, vůbec neví, co se s ním bude dít. Žádné znání, žádný gján. Nikdo o sobě nic neví. Není gján.
Slovo jagja. Gj písmeno znamená znání, písmeno J znamená nitro. Tak takové znání, co je v nitru a dělá úplně všechno. To je jagja, oběť.
Adhijagja. Co je věčné, co běží, co se děje. Vůbec nevíme, odkud jsme přišli a kam pojedeme. O tom nemáme žádné ponětí a jsme nafrněné pet láhve. A říkáme: Jdeme demonstrovat na Václavák proti řece. Budeme demonstrovat proti řece. Člověk je taková pet láhev. Adhijagja toho, co se konstantně děje. A tomu se říká jiný slovem agnihótra.
A agnihótra je co? Co se děje při agnihótra? Zpívá se Gajatri mantra.
AUṀ BHUR BHUVAḢA SVAḢA
TATSAVITUR VAREṆJAṀ
BHARGO DEVASJA DHĪMAHI
DHIJO JO NAḢA PRAČODAJĀT
ॐ भूर्भुवः स्वः
तत्सवितुर्वरेण्यं ।
भर्गो देवस्य धीमहि
धियो यो नः प्रचोदयात् ॥
(Rig Veda III.62.10)
Co to znamená? Je to zpěv a vzpomínání rozsahu té existence, co je Vesmír. Toho vzpomínání. A s tím se začíná agnihotra. Je to vzpomínání na toho, kdo to dělá, kdo to může asi dělat. Ani nemáme nárok na to vědět, kdo to je. Kdo to může asi dělat. Tak v jejich jméně, ať se děje, co se děje. Ať se pet láhev přestane prát s řekou. A když se přestane prát, tak pet láhev dostane napětí jako ta voda v řece. Jako mrtvola v řece má obrovskou sílu, že když bouchne do zdi podél řeky, tak zeď praskne, protože proud s ní hází. Kdo plave v řece, tak se nezachrání plaváním proti proudu, ale když to své tělo odevzdá proudu, tak řeka to vezme, narve tam svoje napětí a jede. A tohle je obětování.
Obětování znamená: Já to nejsem. A proto se při agnihóře odříkává se mantra "idam namama, idam namama" - to já nejsem, to moje není, to já není. Slovo na je ne a mama znamená moje. Tělo není moje, sestra není moje, auto není moje, dům není můj, bůh není můj, nic moje není.
Vše je jen vesmírný tok, ten to žije. A to je adhijagja. To, co věčně žije, věčně něco se děje. A večně chápu tak, že je to to, co nemá začátek a co nemá konec. Nejen teďka v roce 2021. Už to probíhá již miliony let. Pořád probíhá. Tak o takové dění adhijagja.
A verš začíná Ardžunovou otázkou: Jak toto dění se vstupuje do lidského těla? Jak přijde do mě, Kršno. Jak přijde v lidské tělo takový kus, který neustále pohání k tomu něco dělat, myslet, cítit? Jak to přichází do mě, Kršno? Jak to vstupuje tady do tohoto těla? Jak vstupuje řeka do pet láhve, do mrtvoly, do klády? To je otázka v první půlce verše.
Verš pokračuje další otázkou Ardžuna na Kršnu a v té otázce je slovo pránkálé - když odchází prán z těla. Když umírá tělo, tak je to podobné sražení mléka. Když se srazí mléko, tak vznikne syrovátka zvlášť a tvaroh zvlášť. Ten tvaroh, prán, ta syrovátka, voda, tělo, se oddělí. Takto prán se oddělí od těla.
Otázka Kršny je: Jak si může člověk vzpomenout v tom okamžiku, kdy odchází, na Átmá, na Boha? Jak může člověk rozpoznat, znát v tom okamžiku, kdy odchází, své Átmá, Brahmu?
Jak si člověk může, v posledním okamžiku srážení, vzpomenout na Brahma? A člověk o tom ani neví, ani si to nemůže přát. Co si člověk přeje, když umírá? Aby měl u sebe své blízké, svoji manželku, svoje děti, svůj milovaný pejsek, své klíče od auta, svůj kreditné kartu, aby měl všechno blízko u sebe. Všechny hmotné věci, co posbíral, co zamiloval, aby byly u něj, když umírá. A pak pic, srazí se a klíče zůstávají, děti zůstávají, manžel, manželka, kamarádi zůstávají. Všechno tady zůstává. Celou dobu si drží všechno svýma zavřenýma pětma všechno v hrsti a najednou povolí své prsty a je pink, čoudík.
Člověk takto sbírá majetek, libo, důležité, musím, potřebuju a všechno je pak v hajzlu. Jako když člověk vezme mobil do ruky a drží ho pevně v ruce a přeje si, aby ho mobil neopustil, a pak usne, prsty povolí a mobil spadne na zem a člověk o tom už neví, protože usnul. Takto vše, co člověka celý život zajímá, co je důležité, co musím, co potřebuji, tak je absolutné bez významu. A to člověk pozná kdy? To nepozná. Ani když zahyne, tak to nepozná. Takto celý život uteče a člověk nepozná, že co všechno potřebuje, musí a je pro něj důležité, tak to je absolutně bez významu. A to se může poznat v poslední chvíli života, jestli tam nějaké vědomí ještě je. Ale člověk to nepozná a zahyne. Jako když Hanák drží v ruce mobil před spaním a myslí si, že celou noc zůstane mobil v ruce. Pak Hanák padne do spánku a nepozná, že ten mobil jednou nebude mít a ten mobil spadne. Podobně člověk umře a nepozná, že co všechno držel, tak už nebude mít. Takto je dokonale, profesionálně, zaručeně tupý člověk. Nemá šanci. A tím je úplně celý svět, celé lidstvo bez výjimky.
Tak toho se týká otázka Adržuny. Kdo tohle může v poslení chvíli znát? Jak se člověk může znát v poslední chvíli života. Jak může člověk znát, že ten mobil v noci z ruky nevypadne, že s tím neodejdu do spánku. Jak si člověk může, v posledním okamžiku srážení, vzpomenout na Brahma? To je Ardžunova druhá otázka.
Běžně jsme nevědomí 24 hodin a nevědomími zůstáváme do poslední chvíle a jako nevědomí umíráme. Moje rodina, moje karta, můj dům, moje děti, moje rodiče, moje auto, moje tohleto, moje tohleto. A nic z toho moje není. A to člověk nemůže chápat, ani v poslední chvíli života to nemůže chápat.
Říká se poslední přání před popravou? Takto posledním přáním člověka před smrtí není poznání Brahma, Boha. Posledním přáním člověka je nějaká věc, nějaká hmota, která s člověkem nemůže nikam jít. Takto je člověk profesionální hlupák. Tak to je druhá otázka verše.
Takto v prvních verších 8.kapitoly jsou otázky Ardžuny, na které bude odpovídat Kršna a jeho vysvětlování je obsahem 8.kapitoly.
Otázka: Je to Ardžunův předpoklad, že když prán odchází, tak se splyne zpátky do Brahma?
Govindží: To je názor védské kultury, že když člověk umírá, tak se může vracet zpátky do koloběhů životů anebo může z toho koloběhu vypadnout. Nicméně, když člověk umře, tak ta identita člověka se ztrácí absolutně beze stopy. To je názor védské kultury.
Ale i když není identita, tak to neznamená, že věc není. Když se nějaké věci nedá jméno, tak to neznamená, že předmět zmizí. Když člověk nežije, tak to neznamená, že lidské touhy, záměry nejsou a nemůžou být. Ty touhy pořád jsou a ty touhy vedou zpátky k tomu koloběhu.
Když ty touhy někdo likviduje, tak co může zůstat potom, když nejsou touhy? Pak když identita zmizí, tak touhy zmízí, protože nejsou, protože člověk dobře zpracoval, že ty touhy nejsou. Tak co se s takovou identitou stane po smrti daného těla? Umírají i touhy, touhy nejsou. A co pak může být dál potom, když už žádné touhy nejsou? Je se zpátky do vesmíru.
Když umírá ryba a má touhu: Chci být krab. Chci být krab. Chci být krab. Krab se mi líbí, krab se mi líbí. Co s tím bude? Ryba zahyne a bude krab. A pak Krab na konci života si řekne: Bylo by fajn být ptáčkem, který nemusí umírat ve vodě. Co z něj pak bude? Ptáček. A tak se to neustále točí.
A kdo toto vše rozpoznává a řekne, že je to jen Vesmír, ten tok, ta řeka, tak co z toho bude? Nic. A tomu se říká osvobození, mokša. Takto osvobození se nemusí dít až po smrti, to se může dít dřív, to může se dít hned, teď a tady. Žádné moje tohleto, moje tohleto. Pak s tím jde člověk spát, ráno se probudí a zase to má. Zase má všechno moje, všechno, co drží v hrsti.
Mókša není jen po smrti, mókša je teď a tady. To je kompletní znalost Védanty. Ale my si děláme jen ochutnávku Védanty, jen někde něco, jen co se hodí, tak potom nemáme celkovou představu, celkovou znalost Védanty.
Otázka: Jakto, že se ráno probudíme a zase si pamatujeme, co všechno bylo včera? Govindží: Protože včera co bylo, tak na to jsme přilepený, to jsou součástí naší touhy, které spánek nemohl likvidovat, nemohl vyžehlit. Spánkem nezmizí touhy, co byly včera. Jak se člověk probudí, tak zase jsou aktivní, úplně stejně jako to byly aktivní včera. Takto když my umřeme, tak touhy neustále pokračují. I když zmizí jméno, kreditka, občanka, tak touhy pokračují. Co bylo včera, pokračuje i dnes. Jako spánek nemůže likvidovat včerejší touhy, tak ani smrt nelikviduje touhy.
Otázka: Jak zmizí touhy?

Govindží: Považováním, že nepotřebuju nic, nemusím nic, důležité nic není. A tomu se přesvědčit. A přesvědčení je znání člověka. A znání je na základě praxe. Neustálým, konstatním opakováním. Ale taková praxe není náš styl, ani není náš záměr. To, že posloucháte tady Bhagavadgítu, svědčí o tom, že nějaký malinký záměr máte, jinak byste to tady nevydrželi, raději byste pokračovali v chrnění. Takže něco to máte, tak se k tomu možná dopracujete.
A proto když člověk má takový stav, že se ráno probudí a nepamatuje si včerejší pokračování, tak to je paráda. A tomu říká Fanny Baba: stoprocentně být přítomný. Člověk má být tam, kde je. Dělat to, co je. Být stoprocentně soustředěný s tím, co vyžaduje daný čas a prostor. Ale Govind něco říká a člověk neustále běhá po střechách. Tohle musím a tohle je důležité. Pořád někde něco. Když se nám něco líbí, tak děláme to, ne to, co se má. To je náš styl. Důležité nahrazuje důležitější a nic není dokončeno.
Ať je, co je. Kde jsem, ať jsem.
Ale člověk vytvoří svůj scénář, seznam dělání. Pak když člověk umře, scénář zůstane. Pak pokračuje scénář, seznam dělání v příštím životě. Co se nedokončí, to pokračuje a podle toho jede další životy s dalším tělem. Můžeme mít tělíčko se čtyřmi nožičkami šesti, osmi nožičkami. Jaké tělo budeme mít, to ví jen Bůh. Bude takové tělo, jaké bude vyhovovat záměru.
Milujeme zvířata, tak buďte pejskové a kočky. Kočka - moje žrádlo, moje myš, moje žrádlo, moje myš. Co z toho bude? Ptáček - moje zrníčka, moje hovna, moje zrníčka, moje hovna, moje zrníčka, moje hovna. Pořád se takto točí. Jedině člověk má šanci se z toho koloběhu zbavit a stejně se toho nezbaví. Tak to je učení Védanty.

अधियज्ञः adhijagjaḣ (oběť, která nemá začátek ani konec); कथं katham (jak? Jakým způsobem?); क: kaḣ (kdo, co?); ऽत्र Atra (zde, v tomto případě); देहे déhé (v těle); ऽस्मिन् Asmin (v této); मधुसूदन madhusúdana (hubitel démona Madhua-Kršna); प्रयाणकाले prajáṇakálé (v čase odchodu, v čase smrti); च ča (a); कथं kathaṁ (jak? jakým způsobem?); ज्ञेयो gjéjó (být známo); ऽसि Asi (jsi); नियत nijata (stálý, vždy); आत्मभिः átmabhiḣ (být v já, dlít v já); nijatatmabhiḣ (ti, jejichž já je ovládnuto, kontrolováno, podmaněno).

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>