Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ten, kdo ovládl svou mysl a zůstává klidným v dvojnostech jako je chlad a horkost, radost a smutek, hrdost a opovržení, ten spočívá v Nejvyšším Já. ||6-7||

---

---

Kostič: Nad sebou vítěz a klidný duchem svým je vždy vyrovnán v chladnu, horku, v dobru i zlu, taktéž v úctě i v neúctě.

---

Komentář Govind:
I tento verš navazuje na předchozí verš a opět klade důraz na neduální žití. Nebýt roztrhaný. Příkladem byl prezident a jeho tiskový mluvčí. Člověk je jenom jeden, má svého prezidenta a tiskového mluvčího. Prezident, ten se nikdy neukáže a veškeré jeho rozhodnutí tiskový mluvčí prezentuje. Známe to všichni. Máme mraky procítění, znalostí, zájmů, a to nemá tiskový mluvčí, to má prezident. Veškeré zážitky, samskár, paměti, to není v rukách tiskového mluvčího to je prezidenta. A proto 99% věcí, co máme vevnitř, se ven ani nedostávají, i když máme nejbližšího i před ním se tají. Protože i ten nejbližší člověk dostává informaci a vnímá jen to, co projevuje tiskový mluvčí. Takto člověk žije v dualitě, oddělený sám od sebe. porozumět a procítit, že jsou dva. V první řadě je třeba uznat, že jsou to dva.
Kdo toto neprocítí je pro něj zbytečná tato šestá kapitola.
Otázka: Znamená to, že jeden převažuje?
Govindží: Jeden z těch dvou je prezident a druhý je tiskový mluvčí. Te prezident Roman ví úplně všechno a přesvědčení, své rozhodnutí a skutečný život má prezident Roman.
Tiskový mluvčí Roman jen vyjadřuje a prezentuje, oblíká se to je tiskový mluvčí. Kdo prožil to přejetí a smrt myši, to je prezident Roman a ten se neukáže. Prezident Roman rozhoduje, co se má venku vystavit, to, co ostatní lidé mají vědět. Ale provede to tiskový mluvčí Roman. Jsou to dva Romanové. Jeden o sobě ví úplně všechno a rozhoduje o tom, co ukáže, co se mají ostatní dozvědět, a to vystupování u mikrofonu dělá tiskový mluvčí. Ten nerozhoduje o tom, jaké mají být zákony a jaké nemají být, to rozhoduje prezident. Jeden Roman je ten skutečný Roman, který o sobě ví a má své rozhodnutí a vybrané informace řekne tiskovému mluvčímu, aby mohli říkat i venku. Takto jsou dva Romanové v jednom. A o kterém Romanovi je jednání? To je vždy dilema, protože okolí pravého neznají. Co máš v srdci ta sedí jeden, nedá se koukat do hlavy druhého, protože tam sedí ten znalec, ale venku je vidět jen to, co se řekne, mimika, konstatování.
A to je jiné, než co je ten skutečný v srdci.
V srdci je úplně něco jiného.
Romča: Proč nemůžu být to, co je v srdci?
Govindží: Protože se. To, když řekneš, tak se urazí. Cítíš, že to není slušné a necháš to pod pokličkou. To nesmí nikdo vidět, to je ta maska a filtrace. A to člověk brání a chrání podle svého rozumu (buddhi).
Řekne, co je třeba říci, je vhodné říci nebo, co není vhodné říci. Člověk je dva v jednom.
Kdo říká, že je sám sebou, je to záměrné, chce se tím ukázat, má strach, aby byl jiný, aby druhý pochopil jinak. My mraky věcí děláme, aby se druhým líbilo. Abychom byli slušní a lepší, tak kvůli tomu děláme a vyjadřujeme mnoho věcí jinak, abychom byli lepší v očích druhých. Tím skrýváme, co tam je a co nechceme, aby se vědělo.
Když vyprávím fóry, tak si říkáte fajn Govindží má dobrou náladu. Když ze mě nepadne ani jedna řeč, máte pocit, že je Govind smutný, nemá nás rád, je to divné. Protože se neumíte dívat do Govindovi hlavy. Ale to ani nelze. do ní nemůžete vidět. Jakého znáte Govinda? Takového, který mluví, vynadá, vykulí oči. Znáte takového Govindu, který přijde a vynadá. Přijde Govind a přišlo vynadání. Govind vynadá, a to je uvnitř rozhodnuto prezidentem Govinda a tiskový mluvčí jen vytiskne a přečte. Tiskový mluvčí není ten, co píše, píše se to uvnitř.
Romča: To už je přefiltrované.
Govindží: Každý člověk je takto falešný, to, co říká není vůbec, to, co je uvnitř. Komukoli, jestli je to maminka, tatínek, bratr, šéf, přátelé, partner, partnerka vždy se filtruje s falešným záměrem, aby se druhému líbilo nebo nelíbilo.
Když nadáváme, tak chceme provokovat druhého, chceme, aby se to druhému nelíbilo. Rág a dvéš, sukh a duhkh hraje velkou roli a podle nich to říkáme.
Chci Jandu ponížit, tak budu říkat: Jak to tady pořád čistíš, pořád je slyšet vysavač, ale na koberci je bahno. Co je záměr? Ponížit Janu. Proč ponížit? Je spousta důvodů. Ví proč to říká. Někdy to ani nemusí vědět, proč to říká. Zvláště, když žije akce-reakce nemá tlumič. Nepřemýšlí a řekne to, co přijde na jazyk. Tam je dualita, to je vyryté a já považuji za svatou pravdu, že jsou lidé falešní a neumím si představit, jak předělat toto rozhodnutí.
Roman: Kdybychom byli lidi to pravé já, prezidentovi, tak by to bylo bolestivé?
Govindží: Ano z toho má člověk podělané kalhoty. Z bolesti má strach, a proto má filtr. Takhle žijeme celý život. I když máme partnera, děti, rodinu. Jsme škrceni přiblblým rozhodnutím. Buddhi není vyvinuté.
Vůbec neznat a dokonale znát je stejné. Jen trošku znát, to je nebezpečné. Děti nic neznají a moudří staří lidé dokonale znají. Tak jim oběma je ukradené, co se řekne, co si kdo myslí. Děti si prdnou, co chtějí, staří tako prdnou, co chtějí. Ale ty mezi, ty 40, 42 jsou v průseru.
Nejsou ani děti, ani staří, ani ti, co neznají, ani ti, co kompletně znají. A to je střed zájmů, mají nejistoty. Kde je nejistota? Tam, kde je necelá znalost, tam kde je gján nezralý. Hrušky nechutnají, nejsou ani sladké, ani mléčné.
Když je dozrálý, ten je úplně stejný, jako ten, kdo se ještě vůbec neobjevil.
Jde o dualistický stav čtyřicítky i třicítky (člověka 40-letého). Machrují se svými znalostmi, ale ve skutečnosti vědí, že to neznají, jen trošku znají a už se prezentují. Kde je nezralost, jsou samé pochyby.
Je smysluplné, co známe, to se škrtnout nedá.
To, co jsme jednou viděli, udělali, slyšeli, to se nedá zapomenout. Jedině co lze, to dokonale znát. Dokonalým znáním může zmiznout, důležitost toho, co jsme mluvili, provedli, řekli. Ta důležitost se ztrácí. A tím pádem se ztrácí význam. Pak není předmětem trápení, aby myšlenka zůstala v hlavě.
V hlavě zůstává myšlenka jakéhokoli druhu jen kvůli tomu, že si myslíme, že je to důležité. A slovo důležité je lepidlo, který se myšlenka přilepí a nepustí nás, stále se vrací, protože považujeme za důležité, proč považujeme za důležité? Protože neznáme celek. Když celek známe, tak důležité nic není.
Jednou dva staří lidé tak 65 let přišli na konzultaci. Pán držel ruku své ženy a já jsem položil klasickou otázku: Co vás sem přivádí. Manželka začala: Manžel má v hlavě zhoubný nádor a doktoři nedávají moc velkou šanci. Viděl jsem, jak přitiskl ještě více ruku manželky. Tak jsem říkal: Nevím, co vy, ale já neznám nikoho, kdo tady žije věčně. Všichni musí umřít, smrt je daná již ten den, když se člověk narodil, a z tohoto zákonu přírody se nevyvlíknul ani Ježíš Kristus, ani Mohamed, ani Buddha, ani herci či vědci ocenění Nobelovou cenou.
Kdo se rodil, ten musí zemřít. Děláme práci dvěma způsoby, šťastně nebo nešťastně, a tak můžeme umřít šťastně nebo nešťastně. Smrt je jistá.
Kdo stavěl Karlštejn, Trosky nebo kdo vyhrál Napoleonovu válku u Slavkova, všichni zmizli včetně Napoleona. Nikdo tady nepřežije, to je jistota. Buďto odejdeme šťastně nebo utrápeně. To je v našich rukách. V tu chvíli ten starý pán se zhoubným nádorem v mozku, uvolnil napětí a pustil ruku manželky, opřel se na loktech a posadil se. Co se stalo? Jenom dozrála myšlenka, že není důvod mít strach ze smrti. Říkal jsem: Jaký je rozdíl mezi smrtí a zrozením? Když se rodíme, nevíme nic. Neznám nikoho na světě a nepřekládám, že někdo ví o svém zrození. Jestli vylezla první hlavička nebo nohy nebo mě doktor fackoval. Nikdo nic o zrození neví. Co je smrt, to víme dokonale. Vidíme svou smrt. To znamená my neumíráme, vidíme svou smrt. To je rozdíl mezi zrozením a smrtí. O smrti člověk ví moc dobře. Nohy se nehýbají, ani oči se nedají otevřít, ani jazyk se nehýbe, nemůže mluvit. Moc dobře člověk cítí, že už to nejde. Nekončím, ale končí ty životní funkce. A když to vnímám, že to končí, pak já neumírám, já je to, co to vnímá. Odkud toto poznal? Jak to poznal? Ze života, z gjánu.
To je porozumění, pochopení. Když to pochopil, že já je ten, kdo neumírá, já je ten, kdo se dívá, že funkce už nejsou, tak umře šťastně, tělo se bez problému vynechá. Ne, já jsem ta funkce, já jsem to mluvení, já jsem ty oči, tak se dokonale trápí a vrtí postaru. Tomu říkám dozrávání. Když člověk dozraje, tak důležitost mizí. Důležitost je nevědomost. Říkat něčemu důležité znamená být bourec morušový. Brouk, který zamotává kolem sebe tak moc, že zahyne v tom, čím se omotal.
Když říkáme důležitý, jsou to ty šňůry, kterými se sami svazujeme.
Je důležité zamknout auto, pak už si tady nemohu klidně sednout a myšlenka na to důležité tě odvede ven zamknout auto. Cokoli důležité vždycky člověka roztočí. Ničíme se. Ten, kdo říká je důležité je v hajzlu.
Proto bylo jogínům řečeno praktikovat tři bod:
1. není potřeba x je třeba
2. nemusí se x má se
3. není důležité x je co je
To je praxe učení ájurjógy vyplývá z Bhagavadgíty, to je učebnice jógy, tady se v šesté kapitole dozví o sobě. Dovídáme se v šesté kapitole, že jsme uvnitř dva. A teď předpokládám, co tady jsou a mají zážitky a uznávají, že jsou dva.
Pro tyto lidi, kteří ví, že jsou dva v jednom, pro tyto dále verš říká.
Džít átmanam.
Vyhrát. Kdo vyhrál sám nad sebou a oba splynuli do jednoho. Nyní je věta dva se spojí. To spojení je teď, kde se spojí oba dva. Znamená, že není ani prezident, ani tiskový mluvčí. Sloučili se. To znamená zmizení. Když se cukr slučuje do kávy, tak cukr zmizí, rozpustí se. Už je sloučení. Ne jako moderní manželství já a ty, můj majetek, tvůj majetek. Neustále můj a tvůj. Kde je sloučení? To je falešné, je to divadlo, podvod, absolutně nezralé. Říká se, že spojením oba ztrácí své identity.
Manželství znamená jatka, kde každý svou identitu ztrácí. Je sloučeno a ztrácí zájmy, úspory, hodnocení. Už je sloučeno, pouze sloučeno. Kde se slučuje, tam originální identity nejsou. Tak v moři už nejsou žádné břehy, co má Vltava. V moři už své břehy Vltava nemá, tomu se říká sloučení.
Když Ovčáček a Zeman se slučuje, je jen jeden, a to je zajímavé. Co je ten jeden, který není ani prezident ani tiskový mluvčí? Tam je prašant. To je slovo ze šántí – mír a klid.
Netečnost. Je to jedno. Je to alternativa, je šumák. Šumákovi je to jedno, čeho je to alternativa? Důležitého. Kde není důležité, tak tam je co? Je to jedno.
Kde je klid, tam kde důležité zmizí.
Neznamená, že výkon práce, dharma zmizí. Konání je neustále. Ale co je důležité.
Napětí pouze napětí. Nic jiného to není. Jakmile řekneš důležité, tak se ti zvedne zadek a běžíš. Je to napětí. Když není napětí, říká se tomu mír a klid. Co udělá důležité? Důležité je koště, které zametá klid. Když nemáme klid, máme důležité. Prašanti Pra znamená to, co jde ven a šánti je mír. Vystupující klid je prašant. Džít átmá prasántasja znamená vyhrát sám sebe, sloučení přináší prašánt. Kde šántí vybouchne je klid, je všude jenom klid. Potom není nic důležitého. A tento verš je kouzelný. Jsou to dva řádky, Mezi dvěma větami je paramátma samáhitah. Slovo paramátmá jsme už řešili několikrát.
Prém dával velký důraz na džívátma a paramátmá a dařilo se mu tyto pojmy vysvětlit.
Paramátmá je Vesmírný tok, Brahma je Paramátmá.
Vesmír, který už miliardy let pořád je a nemá naději, že končí, to je vesmírný tok, ta velká ohromná řeka, která teče. Jsme jen rybičky, džívátmá. Každá část ryby je vytvořena z vody.
Ryba si sama nic nepřinesla. Vše je z řeky. Má pocit, že je ryba, jen protože žrala řeku, tak vyrostla.
Tak jsme každý nafrněné ryby. Ve skutečnosti, co žije? Ryba nežije. Řeka žije, řeka je věčná, ryba není věčná. Přijdou Vánoce a bude v kádi na Václaváku.
To je Paramátmá, Vesmírný tok
Samahitá – sam vyvážený a hit je prospívající.
Tam se usadí Paramátmá. Kde se usadí? Kde není dualismus, když splývá a je sám sebou a je tam velikánský klid. Co přináší? Sám hit tedy sám Bůh. Tam je sám Bůh, kde se prezident Roman a tiskový mluvčí sloučí, tam je ohromný klid a tam se zabydlí Bůh. Pak všude, pak jak svítíš samými starostmi, tak pak budeš šťastný a rozzářený a jako vánoční stromeček.
Govindží: Kdy se toto stane? Když vstoupí Bůh. Co se stane, když se sloučí?
Roman: Už není dualismus a je sjednocení, je tam mír a klid
Govindží: Tehdy vstoupí Bůh do člověka. V takovém stavu, kde dualismus není, je tam sloučeno, je tam Bůh, Vesmírný tok, pak tam šít-ušna (teplo – chlad), sukh dukh (radost smutek), mána (chvála) či apmána (kritika, vynadání). Potom vynadání kritizování, pochvala, radost, smutek, teplo, zima se nerozlišuje. Je to šumák, to se stane. Když je Bůh u člověka, tak tam je klid. Proč je klid? Protože splynuly dvojice do jednoho.
V takové situace, je šumák.
Jako Jandy jógín, je potřeba je trhat kukuřici, tak trháme kukuřici. Je třeba vařit, tak se vaří. Je třeba jít, tak jdeme. Není žádné libo nelibo není. Rág a dvéš není, není sukh dukh, chvála a kritika není. Tyto věci vůbec nepůsobí, jsou stejné, mají stejný význam. Kde je klid, tam je to jedno. A kde jedno není, tam je průser. Průser je tam, kde není klid, kde cítíme chválu, pochvalu, kritiku, vynadání, když jsme duální. Tuto možnost má člověk.
Když toto člověk v sobě usadí, je mu pak jedno, jestli umírá, dostává Nobelovu cenu, nebo jestli mu někdo přinese růže. Tomu se říká osvobození. Mókš je to, když nic nijak nepůsobí. To je osvobození. Když pochvala působí, vynadání působí, kritika působí, smutek působí, tak to není osvobození, to je vázání. To je bourec morušový.


जित džita (podmanil, ovládl); आत्मनः átmanaḣ (z pravého já); प्रशान्तस्य praśántasja (z mírumilovného, klidného, spokojeného); परमात्मा paramátmá (nejvyšší já, svrchované já); समाहितः samáhitaḣ (spočívat); शीत śīta (chlad); उष्ण uṣṇa (horko); सुख sukha (radost); दुःख duḣkh (smutek, trápení), śītóṣṇasukhaduḣkhéṣu (v chladu, horku, potěšení i trápení); तथा tathá (tedy, tímto způsobem); मान mána (pocta, hrdost, pýcha); अपमानयोः apamánajóḣ (opovržení), mánápamánajóḣ (dvojnost, v hrdosti i opovržení).
I tento verš navazuje na předchozí verš a opět klade důraz na neduální žití. Nebýt roztrhaný. Příkladem byl prezident a jeho tiskový mluvčí. Člověk je jenom jeden, má svého prezidenta a tiskového mluvčího. Prezident, ten se nikdy neukáže a veškeré jeho rozhodnutí tiskový mluvčí prezentuje. Známe to všichni. Máme mraky procítění, znalostí, zájmů, a to nemá tiskový mluvčí, to má prezident. Veškeré zážitky, samskár, paměti, to není v rukách tiskového mluvčího to je prezidenta. A proto 99% věcí, co máme vevnitř, se ven ani nedostávají, i když máme nejbližšího i před ním se tají. Protože i ten nejbližší člověk dostává informaci a vnímá jen to, co projevuje tiskový mluvčí. Takto člověk žije v dualitě, oddělený sám od sebe. porozumět a procítit, že jsou dva. V první řadě je třeba uznat, že jsou to dva.
Kdo toto neprocítí je pro něj zbytečná tato šestá kapitola. Otázka: Znamená to, že jeden převažuje?
Govindží: Jeden z těch dvou je prezident a druhý je tiskový mluvčí. Te prezident Roman ví úplně všechno a přesvědčení, své rozhodnutí a skutečný život má prezident Roman. Tiskový mluvčí Roman jen vyjadřuje a prezentuje, oblíká se to je tiskový mluvčí. Kdo prožil to přejetí a smrt myši, to je prezident Roman a ten se neukáže. Prezident Roman rozhoduje, co se má venku vystavit, to, co ostatní lidé mají vědět. Ale provede to tiskový mluvčí Roman. Jsou to dva Romanové. Jeden o sobě ví úplně všechno a rozhoduje o tom, co ukáže, co se mají ostatní dozvědět, a to vystupování u mikrofonu dělá tiskový mluvčí. Ten nerozhoduje o tom, jaké mají být zákony a jaké nemají být, to rozhoduje prezident. Jeden Roman je ten skutečný Roman, který o sobě ví a má své rozhodnutí a vybrané informace řekne tiskovému mluvčímu, aby mohli říkat i venku. Takto jsou dva Romanové v jednom. A o kterém Romanovi je jednání? To je vždy dilema, protože okolí pravého neznají. Co máš v srdci ta sedí jeden, nedá se koukat do hlavy druhého, protože tam sedí ten znalec, ale venku je vidět jen to, co se řekne, mimika, konstatování.
A to je jiné, než co ten skutečný v srdci je. V srdci je úplně něco jiného.
Romča: Proč nemůžu být to, co je v srdci?
Govindží: Protože se. To, když řekneš, tak se urazí. Cítíš, že to není slušné a necháš to pod pokličkou. To nesmí nikdo vidět, to je ta maska a filtrace. A to člověk brání a chrání podle svého rozumu (buddhi).
Řekne, co je třeba říci, je vhodné říci nebo, co není vhodné říci. Člověk je dva v jednom.
Kdo říká, že je sám sebou, je to záměrné, chce se tím ukázat, má strach, aby byl jiný, aby druhý pochopil jinak. My mraky věcí děláme, aby se druhým líbilo. Abychom byli slušní a lepší, tak kvůli tomu děláme a vyjadřujeme mnoho věcí jinak, abychom byli lepší v očích druhých. Tím skrýváme, co tam je a co nechceme, aby se vědělo.
Když vyprávím fóry, tak si říkáte fajn Govindží má dobrou náladu. Když ze mě nepadne ani jedna řeč, máte pocit, že je Govind smutný, nemá nás rád, je to divné. Protože se neumíte dívat do Govindovi hlavy. Ale to ani nelze. do ní nemůžete vidět. Jakého znáte Govinda? Takového, který mluví, vynadá, vykulí oči. Znáte takového Govindu, který přijde a vynadá. Přijde Govind a přišlo vynadání. Govind vynadá, a to je uvnitř rozhodnuto prezidentem Govinda a tiskový mluvčí jen vytiskne a přečte. Tiskový mluvčí není ten, co píše, píše se to uvnitř.
Romča: To už je přefiltrované.
Govindží: Každý člověk je takto falešný, to, co říká není vůbec, to, co je uvnitř. Komukoli, jestli je to maminka, tatínek, bratr, šéf, přátelé, partner, partnerka vždy se filtruje s falešným záměrem, aby se druhému líbilo nebo nelíbilo. Když nadáváme, tak chceme provokovat druhého, chceme, aby se to druhému nelíbilo. Rág a dvéš, sukh a duhkh hraje velkou roli a podle nich to říkáme.
Chci Jandu ponížit, tak budu říkat: Jak to tady pořád čistíš, pořád je slyšet vysavač, ale na koberci je bahno. Co je záměr? Ponížit Janu. Proč ponížit? Je spousta důvodů. Ví proč to říká. Někdy to ani nemusí vědět, proč to říká. Zvláště, když žije akce-reakce nemá tlumič. Nepřemýšlí a řekne to, co přijde na jazyk. Tam je dualita, to je vyryté a já považuji za svatou pravdu, že jsou lidé falešní a neumím si představit, jak předělat toto rozhodnutí.
Roman: Kdybychom byli lidi to pravé já, prezidentovi, tak by to bylo bolestivé?
Govindží: Ano z toho má člověk podělané kalhoty. Z bolesti má strach, a proto má filtr. Takhle žijeme celý život. I když máme partnera, děti, rodinu. Jsme škrceni přiblblým rozhodnutím. Buddhi není vyvinuté.
Vůbec neznat a dokonale znát je stejné. Jen trošku znát, to je nebezpečné. Děti nic neznají a moudří staří lidé dokonale znají. Tak jim oběma je ukradené, co se řekne, co si kdo myslí. Děti si prdnou, co chtějí, staří tako prdnou, co chtějí. Ale ty mezi, ty 40, 42 jsou v průseru.
Nejsou ani děti, ani staří, ani ti, co neznají, ani ti, co kompletně znají. A to je střed zájmů, mají nejistoty. Kde je nejistota? Tam, kde je necelá znalost, tam kde je gján nezralý. Hrušky nechutnají, nejsou ani sladké, ani mléčné.
Když je dozrálý, ten je úplně stejný, jako ten, kdo se ještě vůbec neobjevil.
Jde o dualistický stav čtyřicítky i třicítky (člověka 40-letého). Machrují se svými znalostmi, ale ve skutečnosti vědí, že to neznají, jen trošku znají a už se prezentují. Kde je nezralost, jsou samé pochyby. Je smysluplné, co známe, to se škrtnout nedá.
To, co jsme jednou viděli, udělali, slyšeli, to se nedá zapomenout. Jedině co lze, to dokonale znát. Dokonalým znáním může zmiznout, důležitost toho, co jsme mluvili, provedli, řekli. Ta důležitost se ztrácí. A tím pádem se ztrácí význam. Pak není předmětem trápení, aby myšlenka zůstala v hlavě.
V hlavě zůstává myšlenka jakéhokoli druhu jen kvůli tomu, že si myslíme, že je to důležité. A slovo důležité je lepidlo, který se myšlenka přilepí a nepustí nás, stále se vrací, protože považujeme za důležité, proč považujeme za důležité? Protože neznáme celek. Když celek známe, tak důležité nic není.
Jednou dva staří lidé tak 65 let přišli na konzultaci. Pán držel ruku své ženy a já jsem položil klasickou otázku: Co vás sem přivádí. Manželka začala: Manžel má v hlavě zhoubný nádor a doktoři nedávají moc velkou šanci. Viděl jsem, jak přitiskl ještě více ruku manželky. Tak jsem říkal: Nevím, co vy, ale já neznám nikoho, kdo tady žije věčně. Všichni musí umřít, smrt je daná již ten den, když se člověk narodil, a z tohoto zákonu přírody se nevyvlíknul ani Ježíš Kristus, ani Mohamed, ani Buddha, ani herci či vědci ocenění Nobelovou cenou.
Kdo se rodil, ten musí zemřít. Děláme práci dvěma způsoby, šťastně nebo nešťastně, a tak můžeme umřít šťastně nebo nešťastně. Smrt je jistá.
Kdo stavěl Karlštejn, Trosky nebo kdo vyhrál Napoleonovu válku u Slavkova, všichni zmizli včetně Napoleona. Nikdo tady nepřežije, to je jistota. Buďto odejdeme šťastně nebo utrápeně. To je v našich rukách. V tu chvíli ten starý pán se zhoubným nádorem v mozku, uvolnil napětí a pustil ruku manželky, opřel se na loktech a posadil se. Co se stalo? Jenom dozrála myšlenka, že není důvod mít strach ze smrti. Říkal jsem: Jaký je rozdíl mezi smrtí a zrozením? Když se rodíme, nevíme nic. Neznám nikoho na světě a nepřekládám, že někdo ví o svém zrození. Jestli vylezla první hlavička nebo nohy nebo mě doktor fackoval. Nikdo nic o zrození neví. Co je smrt, to víme dokonale. Vidíme svou smrt. To znamená my neumíráme, vidíme svou smrt. To je rozdíl mezi zrozením a smrtí. O smrti člověk ví moc dobře. Nohy se nehýbají, ani oči se nedají otevřít, ani jazyk se nehýbe, nemůže mluvit. Moc dobře člověk cítí, že už to nejde. Nekončím, ale končí ty životní funkce. A když to vnímám, že to končí, pak já neumírám, já je to, co to vnímá. Odkud toto poznal? Jak to poznal? Ze života, z gjánu.
To je porozumění, pochopení. Když to pochopil, že já je ten, kdo neumírá, já je ten, kdo se dívá, že funkce už nejsou, tak umře šťastně, tělo se bez problému vynechá. Ne, já jsem ta funkce, já jsem to mluvení, já jsem ty oči, tak se dokonale trápí a vrtí postaru. Tomu říkám dozrávání. Když člověk dozraje, tak důležitost mizí. Důležitost je nevědomost. Říkat něčemu důležité znamená být bourec morušový. Brouk, který zamotává kolem sebe tak moc, že zahyne v tom, čím se omotal. Když říkáme důležitý, jsou to ty šňůry, kterými se sami svazujeme.
Je důležité zamknout auto, pak už si tady nemohu klidně sednout a myšlenka na to důležité tě odvede ven zamknout auto. Cokoli důležité vždycky člověka roztočí. Ničíme se. Ten, kdo říká je důležité je v hajzlu.
Proto bylo jogínům řečeno praktikovat tři bod:
1. není potřeba x je třeba 2. nemusí se x má se 3. není důležité x je co je
To je praxe učení ájurjógy vyplývá z Bhagavadgíty, to je učebnice jógy, tady se v šesté kapitole dozví o sobě. Dovídáme se v šesté kapitole, že jsme uvnitř dva. A teď předpokládám, co tady jsou a mají zážitky a uznávají, že jsou dva. Pro tyto lidi, kteří ví, že jsou dva v jednom, pro tyto dále verš říká. Džít átmanam.
Vyhrát. Kdo vyhrál sám nad sebou a oba splynuli do jednoho. Nyní je věta dva se spojí. To spojení je teď, kde se spojí oba dva. Znamená, že není ani prezident, ani tiskový mluvčí. Sloučili se. To znamená zmizení. Když se cukr slučuje do kávy, tak cukr zmizí, rozpustí se. Už je sloučení. Ne jako moderní manželství já a ty, můj majetek, tvůj majetek. Neustále můj a tvůj. Kde je sloučení? To je falešné, je to divadlo, podvod, absolutně nezralé. Říká se, že spojením oba ztrácí své identity.
Manželství znamená jatka, kde každý svou identitu ztrácí. Je sloučeno a ztrácí zájmy, úspory, hodnocení. Už je sloučeno, pouze sloučeno. Kde se slučuje, tam originální identity nejsou. Tak v moři už nejsou žádné břehy, co má Vltava. V moři už své břehy Vltava nemá, tomu se říká sloučení.
Když Ovčáček a Zeman se slučuje, je jen jeden, a to je zajímavé. Co je ten jeden, který není ani prezident ani tiskový mluvčí? Tam je prašant. To je slovo ze šántí – mír a klid.
Netečnost. Je to jedno. Je to alternativa, je šumák. Šumákovi je to jedno, čeho je to alternativa? Důležitého. Kde není důležité, tak tam je co? Je to jedno.
Kde je klid, tam kde důležité zmizí.
Neznamená, že výkon práce, dharma zmizí. Konání je neustále. Ale co je důležité.
Napětí pouze napětí. Nic jiného to není. Jakmile řekneš důležité, tak se ti zvedne zadek a běžíš. Je to napětí. Když není napětí, říká se tomu mír a klid. Co udělá důležité?
Důležité je koště, které zametá klid. Když nemáme klid, máme důležité.
Prašanti
Pra znamená to, co jde ven a šánti je mír. Vystupující klid je prašant. Džít átmá prasántasja znamená vyhrát sám sebe, sloučení přináší prašánt. Kde šántí vybouchne je klid, je všude jenom klid. Potom není nic důležitého. A tento verš je kouzelný. Jsou to dva řádky, Mezi dvěma větami je paramátma samáhitah. Slovo paramátmá jsme už řešili několikrát. Prém dával velký důraz na džívátma a paramátmá a dařilo se mu tyto pojmy vysvětlit.
Paramátmá je Vesmírný tok, Brahma je Paramátmá.
Vesmír, který už miliardy let pořád je a nemá naději, že končí, to je vesmírný tok, ta velká ohromná řeka, která teče. Jsme jen rybičky, džívátmá. Každá část ryby je vytvořena z vody.
Ryba si sama nic nepřinesla. Vše je z řeky. Má pocit, že je ryba, jen protože žrala řeku, tak vyrostla. Tak jsme každý nafrněné ryby. Ve skutečnosti, co žije? Ryba nežije. Řeka žije, řeka je věčná, ryba není věčná. Přijdou Vánoce a bude v kádi na Václaváku.
To je Paramátmá, Vesmírný tok. Samahitá – sam vyvážený a hit je prospívající.
Tam se usadí Paramátmá. Kde se usadí? Kde není dualismus, když splývá a je sám sebou a je tam velikánský klid. Co přináší? Sám hit tedy sám Bůh. Tam je sám Bůh, kde se prezident Roman a tiskový mluvčí sloučí, tam je ohromný klid a tam se zabydlí Bůh. Pak všude, pak jak svítíš samými starostmi, tak pak budeš šťastný a rozzářený a jako vánoční stromeček. Govindží: Kdy se toto stane? Když vstoupí Bůh. Co se stane, když se sloučí? Roman: Už není dualismus a je sjednocení, je tam mír a klid..
Govindží: Tehdy vstoupí Bůh do člověka. V takovém stavu, kde dualismus není, je tam sloučeno, je tam Bůh, Vesmírný tok, pak tam šít-ušna (teplo – chlad), sukh dukh (radost smutek), mána (chvála) či apmána (kritika, vynadání). Potom vynadání kritizování, pochvala, radost, smutek, teplo, zima se nerozlišuje. Je to šumák, to se stane. Když je Bůh u člověka, tak tam je klid. Proč je klid? Protože splynuly dvojice do jednoho.
V takové situace, je šumák.
Jako Jandy jógín, je potřeba je trhat kukuřici, tak trháme kukuřici. Je třeba vařit, tak se vaří. Je třeba jít, tak jdeme. Není žádné libo nelibo není. Rág a dvéš není, není sukh, dukh, chvála a kritika není. Tyto věci vůbec nepůsobí, jsou stejné, mají stejný význam. Kde je klid, tam je to jedno. A kde jedno není, tam je průser. Průser je tam, kde není klid, kde cítíme chválu, pochvalu, kritiku, vynadání, když jsme duální. Tuto možnost má člověk.
Když toto člověk v sobě usadí, je mu pak jedno, jestli umírá, dostává Nobelovu cenu, nebo jestli mu někdo přinese růže. Tomu se říká osvobození. Mókš je to, když nic nijak nepůsobí.
To je osvobození. Když pochvala působí, vynadání působí, kritika působí, smutek působí, tak to není osvobození, to je vázání. To je bourec morušový.
To je vše, co verš

जित džita (podmanil, ovládl); आत्मनः átmanaḣ (z pravého já); प्रशान्तस्य praśántasja (z mírumilovného, klidného, spokojeného); परमात्मा paramátmá (nejvyšší já, svrchované já); समाहितः samáhitaḣ (spočívat); शीत śīta (chlad); उष्ण uṣṇa (horko); सुख sukha (radost); दुःख duḣkh (smutek, trápení), śītóṣṇasukhaduḣkhéṣu (v chladu, horku, potěšení i trápení); तथा tathá (tedy, tímto způsobem); मान mána (pocta, hrdost, pýcha); अपमानयोः apamánajóḣ (opovržení), mánápamánajóḣ (dvojnost, v hrdosti i opovržení).

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>