Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Sandžaje pravil: Ó králi, takto osloven Gudákešou (Ardžuna), vážený pán Kršna umístil nebeský vůz mezi obě armády před Bhíšmu, Drona a všechny válečníky a pravil: "Ó Partho, hleď na zde shromážděné Kauravy válečníky. || 1-24, 25 ||

 

 

---

---

Kostič:
Takto osloven Hršíkéš tím Gudákéšou, Bhárato, přesně mezi oba voje postaviv jeho vůz skvělý.

---

Komentář Govind:
Ardžuna se toužil podívat na připravené bojovníky, a proto Kršna zastavil přímo uprostřed bojiště. Ardžuna uviděl kočár a v něm ctihodného Bhíšmu, také kočár svého učitele Dronačárji. Oba byli na straně nepřátel.
Je to podobné jako když tady Jedovnice bude pracovat u bezpečnostní služby v bance a banku přepadnou zloději. Ona vždy konala svou práci tak, jak se má, byla vyhlášená tím, že v její přítomnosti se z banky nemůže nic ukrást. Za hrdinství dostala zlaté medaile, a tak její sebejistota rostla. Nosila jako správná ochranka samopal a to jí dodávalo jistotu. Přišla k ní Janka a začala vyprávět, jak je teď hodně moc zlodějů, kteří přijdou s prázdnou kabelou, naloží lup a utečou. Toto Jedovnici vydráždilo.
Brzy na to se ale skutečně přihodilo to, že do banky vnikli dva lidé. Jedovnice zasahuje, avšak vidí že ten, kdo chtěl vykrást banku, je její tatínek a její dcera. Jak se zachová Jedovnice? Řekne: „Ne, já nechci být ochranka, já chci pryč, tady máte samopal. Já nemohu zastřelit svého tatínka a svou dceru. Když má člověk řešit svůj problém, tak je úplně mimo. Je těžké řešit vlastní problém, dívat se na sebe. Oč snadnější je radit druhým.
Radit člověk umí, ale dívat se do sebe, poznat sám sebe, co je zač, to je problém. Radit druhým lidem není problém. Když Janka vzala Jedovinici (ochranku) a postavila ji před pár cikánů, kteří odnášejí pytel peněz, tak bez zaváhání konala, jak se má. Klidně by je bez milosti zastřelila, kdyby neuposlechli výzvu. Ovšem zasáhnout proti vlastnímu tatínkovi a dceři, to je problém. Vždy je problém, když člověk narazí na vlastní vztahy a vazby, na blízké. Přichází i bolest. Vůči cizím bolest není.
Nebo doktorka Kaki, docentka, profesorka v nemocnici. Učí mediky lékařskou etiku, jak se má zacházet s pacienty. Má v čekárně dvacet lidí a musí je vyšetřit, jednoho po druhém. Přichází první člověk. Pokládá stetoskop, poslouchá srdíčko a mezitím přijde zdravotní sestra a informuje ji, že venku čeká její dcera, která si zlomila nohu a teče jí z hlavy krev. Líčí, že to byla havárie. Co ta profesorka, profesionálka udělá? Bude pokračovat ve vyšetření pacienta, který potřebuje ošetření? Ne, strhne stetoskop, vyhodí pacienta a řekne: Kde mám dceru? A bude hledat dceru. Honí se jí v hlavě různé myšlenky. Co se jí stalo? Najednou je člověk jiný, všechno se mění, nic neplatí.
Kde je lékařská etika? Kde je paní profesorka? Jakoby dcera nemohla být nemocná. Jakoby se jí nemohla stát havárie. Cožpak je ze železa? Někdy člověk nebere v úvahu nitro a vždy se dívá, co je venku. Ale to, co vidí venku, je falešné. Většinou je absolutní ignorance nitra, protože člověk nemá ponětí, kdo je. Takto Kršna viděl nafrněného Ardžunu, pyšného na svou dokonalost v lukostřelbě, který chtěl vidět, kdo bude válčit. Tak Ardžuna přišel a Kršna mu říká: Dobře, já ti ukážu, s kým budeš bojovat. Dívej se, koho máš zabít. Je tady děda a Durjonáčárja, oni budou muset zabít tebe a ty je.
Takže to, čemu člověk říká osobní, je náchylné. Tam je člověk poražený, sám na sebe se nechce koukat. Protože tam není vědomost, tam je moh (připoutanost), tam je vazba. Jenom to moje.
Ale nitro je něco jiného. Co je uvnitř, to je skutečnost. Jestli chcete něco změnit, tak poznat sebe, vidět dovnitř, do sebe. Ne ven. Dívat se ven je arogance, dívat se uvnitř je moudré. Je holá arogance předvádět, přesvědčovat a ukazovat, jak jsem dobrý. Ardžuna věděl, že je nejsilnější. Jedna Ardžunova střela bude mít stejný dopad jako atomová bomba na Japonsko. Ardžuna měl také takové zbraně, které během jedné minuty všechny zlikvidují. Ukazoval pýchu, sebestředné já vím, já znám, ty to neumíš.
Zde lidé chodí na karimatkovou jógu, jen cvičí v leginách. Kde je nitro? Vezmou si karimatku a jdou na jógu. Podobně si milovníci Sámkhja filozofie řeší, co je Átmá a védantisté si povídají příběhy. Tak si jeden oblíbený řekneme. Takhle jeden strom říká kameni: Ty jsi velký. A na to strom řekne: Ty jsi moc těžký. Je to jen konstatování, ale přesné. Vychází z pohledu dotyčného. Mezi védantisty jsou takovéto neskutečné rozhovory, dojmy z přírody, velmi oblíbené.
Podobně se říká příběh o vlnce. To byl jeden védantista, náš Prém v Chorvatsku a díval se na vlny. A co vypozoroval, když koukal na moře? Vypozoroval, že někde hodně daleko je tichá hladina a z vody vznikne malinká vlnka, taková malinká tichá vlnka. Ta se ale rozrůstá. S pohybem už není centimetrová, už je metrová a více se rozrůstá. A ta vlna se dívá doleva a vidí malinkou vlnku. Ona je metrová vlna, ale když se koukne vpravo, je tam třímetrová. Cože, ty jsi tak velká vlna a ty máš kudrdlinku nahoru? Vůči velké začne žárlit, ale vůči mrňouskovi se povyšuje a řekne si: Já jsem lepší. A jedou dál. Pak ta metrová vlna řekne: Co je tam? Tam je břeh, tam je břeh, já tam umřu, už nebudu. Tady končím? A pak přijde védánta-vlna a co ta říká? Ta řekne: Co jsi ty? Já nejsem vlna. Jsem voda. Jsem i v metrové vlně, i ve třímetrové i v té centimetrové. Mě se nic nestane, já jsem moře, dojdu k břehu a zpět. Nic se mi nestane, já nemám z ničeho strach. Voda nežárlí na velkou vlnu a není povýšená vůči malinkaté vlnce. Nemá o sobě vyšší mínění, necítí, že je lepší. Je voda. Tady se lidé často vytahují, jak umí couvat autem, že mají řidičák. Jé ty neumíš couvat, půjč mi auto, já ti ukážu, jak se couvá. To je předvádění.
Předvádění, vytahování sám sebe, to je venkovní pozorování. Ale dívat se uvnitř je gján. Dívat se ven je agján, ignorance a z toho vzniká arogance.
Takže v takové situaci si Kršna pomyslil, že musí tomu arogantnímu Ardžunovi ukázat, aby to poznal. Proto zastavil kočár před dědou Bhíšmou a učitelem Dronáčárjou. Tak tady jsou lidé, se kterými chceš bojovat. Když člověk koukne dovnitř, rozpozná, zjistí skutečnost a je rázem jiný. Uvnitř je pravda. Jinak je to všude falešné. Venku je to falešné, žít ve falešném je ignorance.
Frajeřina a předvádění je náznak totální ignorance. Já to umím, ty to nevíš, já mám certifikát, já jsem inženýrka, jsem doktor, jsem RNDr. Já jsem Mgr. To je o předvádění. To nemá žádný význam. To je absolutní arogance. A ignoranti žijí se svojí arogancí.
My chceme zjistit skutečný stav, chceme vědět, co jsme zač. Člověk chce vědět, co je zač, tak v první řadě, ať vnímá nitro, aby ho slyšel. Likviduje se mysl, která neustále něco dělá, řádí. Kde je to já, kdo drží mysl? Kdo to dýchá? Kde ten dech je? Kdo je to, co dýchá? Kdo je to, co přitahuje vzduch dovnitř? Kdo je to, co teče v nervech? Kdo vlastní proud, který protéká? To je iontový mechanismus. Kdo řídí ionty? Co je za iontem? Kdo hýbe s ionty? Toto vede k poznání nitra, jít hlouběji. Rozpoznat, co je skutečnost, co je pravda. A v pravdách se vždy najde moh, připoutanost. Chtění, touha, toužení po něčem. O tom je celá Bhagavadgíta je jen kvůli moh, připoutanosti, touze, samband – vazby.
Každé dítě není moje dcera. Moje dcera je nějaký kus masa, ale je moje. Problém je moje. Dítě problém není. Moje je moh. Moh a moje není žádný rozdíl, v češtině říkáme moje, v sanskrtu moh.
 Moje je připoutanost, je to vazba.
To je ignorance. Z toho vznikne arogance, předvádění z toho vznikne oddělení, osamostatnění. Celá Bhagavadgíta je o tom moje. Tady je problém rozpoznat, co je to moje, čí je to moje? O tom je Bhagavadgíta. O tom je vyprávění. Ardžuna hned na této zkoušce propadá. Prohrává moje. Člověk tady prohrává sám se sebou.
Co člověka bolí, co je neřešitelné, to je moje. Tady je konečná stanice člověka. Moje. A tady je poražený, to neumí vyřešit, tady je konec. Když je něco moje, tak všechny vědomosti a znalosti mají nulovou hodnotu.
Co je to moh? Jak se z toho dá dostat ven? Rozpoznáním, co je to moje. Která je to síla, která má absolutně vše ve svých rukách? Ten, kdo si užívá moje, tak je v čoudu.
Člověk je absolutním otrokem moje. Takový člověk je král nevědomosti. Moje je ohromný problém. Poznat, že moje není, je těžké. Uznat, že není, není možné.
Není možné uznat, že moje dcera není moje dcera, že je to dítě. Že můj tatínek není můj, že je to nějaký tatínek. To není možné uznat. Tímto je člověk dokonale chycený a nelze se z toho dostat ven. Pak nemůže o své dceři říci, že je nějaké dítě. Vidět svou dceru jen jako nějaké dítě, to je vyloučená věc. Tak jsme ignoranti. To je reálný stav člověka. Absolutně žádné východisko není. A proto vajrágja a Védanta je jen pro mimořádné lidi, kteří jsou nakonec ochotni nevidět svou dceru jako svou dceru ale vidět ji jen jako dítě. Stejně vlny jsou jen voda. To je poznání. To je duchovno. Cesta, po které se kráčí.
Na té cestě je třeba poznat, že není vlna, že je jen voda, že dcera není dcera, že je to jen dítě, že tatínek není, že to je normální muž. Ani peníze nejsou. Je to hmota, která dává něco do pohybu. Něco se dá koupit a něco se dá prodat. Když člověk přestane rozlišovat, co je moje, tak nejsou problémy. Člověk si říká: Když to není moje, tak mě to nezajímá. Musí to být napsáno na mě, musí být v katastru moje jméno. Když to není, tak to moje není. Tato nevědomost je to moje. Soukromý, vlastní, osobní, co to je? To je moje. Když je do toho člověk zapletený, nemá východisko, to je vyloučená věc. A ve chvíli, když moje není, problémy nejsou.
Když moje není a je to jenom dítě, problémy nejsou. Protože když nějaké dítě dělá nebo nedělá úkoly, bere drogy, tak není problém, když není moje. Ale kolik je takových lidí? Kolik mravenců umírá hlady, v tom nevidí člověk problém. Problém je, když můj mravenec nemá jídlo. Musím mu dát cukřík a vodu. Proč to dělám? Protože je to moje. Moje je řidič života. (Moje řídí život.) To je pán, který vede život. Všechno, o co se člověk snaží až do smrti, je jenom moje. Moje děti, moje rodina, moje prachy, můj dům, můj bazén, můj čas. Když to se škrtne, zbude čas. Ale protože je tam zaseknuté moje, tak najednou není čas ani na čůrání. Moje je problém.
V tomto 24. verši Bhagavadgíty dovede Kršna Ardžunu před obě armády, aby věděl, s kým bude bojovat. A najednou tam byly Ardžunovy moje. Byl tam můj děda, můj učitel, ke kterému je připoutaný. Durjodhan je také můj, ale toho mohu zastřelit okamžitě. Ale děda je můj (milovaný), problém je tam to moje. Co člověka trápí, to je to moje.
Když nemá Kakin tesař pečený sýr, tak má Kaki problém. Sedí tam i Janka. Ale pokud ta nemá sýr, to nevadí. Tesař musí mít jako první opečený chléb a sýr. Kloní se k tesařovi, protože tesař je moje. Janka je až druhá. Moje je na prvním místě. A moje je ten zádrhel na duchovní cestě.
Védanta, poznání, duchovní poznání je to, díky čemu rozpoznáváme, co je to moje. Co jsou ty kleště, které drží a nepouští. To je bez východiska. Absolutně nemožné. Absolutní konec.
Takový je svět, člověk nemá východisko. A přece je nějaká cesta. Té se říká gján. A dopad je, že zmizí moje. Když se nechci zbavit moje, tak to znamená, že nechci Védantu, protože najednou musím škrtnou moje. Co budu dělat, když nebude moje? Takto je moje, moh hlavním ovladačem člověka.
Otázka: Dalo by se ke škrtnutí moje přistupovat tak, že bych vnímala všechny jako moje? Govindží: Proč kdyby, proč jakoby. Jakoby dělám rozdíl, něco je a něco je jako. Jsou všechny moje, přesto není žádné vlastnictví, připoutanost, není vazba. 
Zkus to, jak chceš. Jednoznačně jsou moje ptáci v kleci. Ty, co jsou na stromě, nejsou moji. Ne, nebudeš létat, protože jsi moje.
Chlapi mohou chodit do hospody, ale ten můj, ten ne, ten cucá pivo z flašky. Nepůjdeš do hospody, ty jsi můj. To moje je problém. Žít bez moje, bez nároku, bez vazby, bez vlastnění, to je duchovní.
Kde není moje, žádné problémy najednou nejsou. Vše je pryč, od všeho je najednou člověk osvobozený, žádná klec, totální osvobození. Tomu se říká mokša. Mokša bez vazby.
Jako Martin nemá žádné vazby s mravenci. Jestli jsou hladoví ho nezajímá. Teď prší, co budou dělat? Nenateče jim voda do domečku? Martin nebude volat 158 na záchranu. Není myšlenka, není vazba, není tam moje.
Žít bez vazby. To je učení Védanty. Bhagavadgíta patří Védantě. Je esencí Védanty. Védy, Upanišady všechny dohromady patří do Védanty. Patří tam i pozdější příběh Mahábháraty z doby kolem pět tisíc let zpět. Kršna vyprávěl Védantu, a tak se v Bhagavadgítě budou opakovat verše z Upanišad. Védanta učí cestu mokši. Mokša je cílem duchovní cesty. A největší chytač, držák trápení, té vazby, je moje. Připoutanost. Moji mravenci, moje rostlinky. Zajímají mě jenom moje kytky. Pampelišky mě nezajímají, kopřivy mě nezajímají. Ale moje kytka musí být zalitá. Ostatní kytky na cizích pozemcích jsou mi ukradené. Jen moje auto, můj dům, moje děti, moje peníze, můj manžel, moje maminka. Jenom to slovo moje je zdroj problémů.
Když se škrtne moje, je jako když ráno přijde slunce. Absolutně zmizí tma. Není žádná tma. Všude je světlo i Janka vidí, že už se svítí. Takto mokša, gján je jako slunce. A tma před ním prchá. Problémy a trápení prchají, jakmile člověk škrtne moje. Takže Bhagavadgíta je stejná jako další skripta, například Jógavašištha. Tam je dítě, které si neví rady, nechápe. Je tam vyprávění Jógavašišthy.
Arogance, ignorance, připoutanost, zvýrazňování je Bhagavadgíta. Každý je nafrněný do svého moje. Takto je to na světě. Tak to je, jen rozpoznat, kde je řídící jednotka člověka. Kde jsou touhy, moje, moh zaseklý. Jakékoli hledání jiných možností je také vlastní chamtivost. Zbavit se slova moje je zbavení se problémů. Ale člověk si ho chce nechat. To ale znamená, že problémy zůstanou.
Tak se měj šťastně a vesele a žádný problém, říká se. Ale to není Védanta, není to cesta k poznání. Tam je trápení zaručené, pokud je moje. Trápení je jisté a zaručené. Když přijde poznání, tak najednou moje zmizí. Trápení zmizí, trápení je synonymum moje.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>