Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Zanecháním vnějších předmětů vnějšímu, zakotvením zraku (pozornosti) mezi obočí a vyrovnání prány a apány plynoucích nosem, takovým konáním se mudrc, který není ovládán smysly, myslí a intelektem stává osvobozen od vášně, strachu, hněvu. Pevně zaměřen na osvobození, bude jistě osvobozen. ||5-27,28||

---

---

Kostič: Kdo, vnější vjemy odstraniv, s pohledem mezi obočím, vyrovnáv vdechy – výdechy v nozdrách dechovou činností,

---

Komentář Govind:
Verš č. 27 je učebnicí pro čtvrtý modul ájurjógy, kde se bude praktikovat nitro. Do jádra člověka, do JAM. Sparšan znamená dotek. Každá myšlenka je dotek. V hlavě je každá myšlenka dotek, v hlavě jsou pouze doteky, dotýkáme se autem, penězi, časem, člověkem, prací, je jen neustálý dotek. V hlavě se dotýká každá sebemenší věc. A ten dotek je zádrhel. Ten verš je ohromný klíč, ale je nemožné to jen tak přijmout.
V hlavě máme jenom dotek. Když si to někdo umí uvědomit, pak s takovým člověkem mohu dále mluvit. Když se nepřizná, že v hlavě je holý dotek, není cesta ven. V hlavě je pouze dotek. Dítě, maminka, nestíhám, práce, vrtání, armaturování, vykadit, čaj, oblékat, jak vypadám. Toto je v hlavě. Sparšan (dotek) je první slovo. Sparšan krtvá bahi, dotek je s vnějšími věcmi. Okamžitě je problém říci, že dítě je vnější věc, rodina je vnější věc, moje peníze jsou vnější věc, ne, to jsou moje srdíčka, moje láska, a je konec. Člověk neví, co je dotek, a v hlavě každá myšlenka lidská je dotýkání nějakým předmětem. Neustálý dotek. Dotek vnějších věcí bahajam, ať zůstane venku, ať nejdou žádné myšlenky dovnitř. A jak jdou myšlenky dovnitř? Co znamená člověk? Automaticky to znamená důležitý, musím, potřebuji. Studenti to ode mne slyší 50x, ale ani na minutku se nestala změna, při které se potřebuji promění do nepotřebuji, musí do nemusí a důležité v nedůležité.
To je první úroveň, když dokáže, že nepotřebuje a nemusí a není důležité. To nemůžeme ani jednu minutu. O jaké meditaci se bavíme? V první řadě vypustit dotek, potřebuji, musím a důležité. To je dotek pro hlavu, je to přilepovat se s vnějšími předměty. Verš říká, vnější dotek s vnějšími předměty, nebrat je dovnitř, nechat doteky venku. Možná to známe teoreticky, ale jakmile otočíme hlavu doprava a doleva, dostávají nás předměty. Koukneme do mobilu a jsme přilepení chemoprenem. To je sanjása samo.
Odpoutání vyžaduje nedotýkat se ničím. To je první podmínka. Janda je chycená, protože se jí pořád něco dotýká. Jé, tam se svítí, tam je zavřeno, tam je otevřené okno, ovečky jsou na dálnici. To je co? Dotýkání světlem, oknem, dveřmi, dotýkání ovečkami. To je dotýkání. To známe. Z toho dotýkání pryč. Vnější zůstává venku, to je význam jeden a půl slova. Obzvlášť v prostředí rodiny, kamarádi, kafíčko, pohoda je to vyloučená věc.
Je to jedno, sanjási pro něj ovečky nejsou, světla nejsou, domeček není, manžel není, děti nejsou. Protože Já je. Protože všechno, co je v hlavě, je moje. Kde je moje, tam Já není. Nemůže být Já, teď se bavíme o já, moje. Já může být tehdy, když já zmizí. Ale člověka se neustále dotýkají předměty. Neustále se dotýká jenom s moje, proto odpoutání je nemožné, a proto je tento verš zbytečný. První podmínkou verše je nebrat dovnitř dotek vnějších věcí. Ten nechat venku. Všechny moje nechat venku. V hlavě není žádné moje, pak je Já, pak může být Já. Ale nás dotek zajímá, zajímá nás i to, co je moje. A tak si tento Kršnův návod zapamatujme: Vnější věci nechat venku. Čakšuš je dívat se očima, je to soustředěnost, zaměřenost očima. To je o divadle, o předvádění, to je lidské žrádlo.
Bhruvóh soustředit se mezi obočí. To známe, to se líbí. Rovná záda, sednout si na kundalini karimatku a zpívat a vnímat ÓM s přesvědčením, že jsem jógín. Přitom se soustředit mezi obočí. Verš píše jen dívat se, soustředit se. Na co se dívat mezi obočím? Na nic. A jak se může dívat na nic? Díváme se přece na něco. A když tam není něco, oči vnímají odraz světla předmětu. Když je celá místnost prázdná, tak ale když se hýbe v rohu pavouk, oči vidí předmět, zaseknou se na předmětu, zastávka očí je předmět. Kde je prázdno, tam oči nemají přestávku. Když není zastávka mezi stanicí Rajská zahrada a Černý most, vlak nezastavuje. Normální metro nezastavuje mezi Rajskou zahradou a Černým mostem. Takto oči levá, pravá projdou a nezastaví, když tam není předmět. Oči jsou mezi obočím. Co je tam? Tam je nic. A ještě v hlavě je potom co? Co vnímáme, to je Nic.
V další části jsou slova prána (životní, vitální síla, nádech), apána (vyprázdnění), pránápánau (nádech, výdech) a krtvá (udělat). Tady je nádech a výdech – vyvážit ho. To je hodně veliká, komplexní věda. Budu vám o tom vyprávět ve čtvrtém modulu. Co znamená nádech a výdech, protože jeho vyváženost je nutná. Vyváženost nádechu a výdechu má přímý odraz na mysl, na emoce. Jaký je nádech a výdech, to je přímý projev jak žít.
O tom se toho hodně napovídá. Jde o to, aby dech prán a apán byl vyvážený, ale to je na hodiny vysvětlování a roky praxe. Když je dech vyvážený, hlava se nedotýká ničím, ale v běžném životě se to neděje ani deset vteřin. Nám stačí, že mobil zacinká a jsme v čoudu. Zajímáme se o to, kdo napsal SMS a co se v ní píše. Necháme se vytrhnout z vytržení. Jsme úplně papírové lodě na moři. Vítr foukne a loďky z papíru létají. To je dnešní svět, do kterého se sanjás nehodí. Je to absolutní kec do hospody, který nemá žádný význam, je to v seznamu literatury, tak o tom musím mluvit. Realizace a uvědomění verše může člověku otočit život. Pak je jedno, jestli je hotovo, nebo nehotovo. Nic se nedotýká.
První je dotek, uvědomit si v hlavě to, že potřebuji, musím a je důležité. Ty tři věci musí zmizet, když toto zmizí, tak pak může přijít okamžik prázdna, bez doteků vnějších věcí a potom se zaostří mezi obočí, venku. Nejsem tělem je základní pravidlo filozofie Védanty. A také, co je moje, to Já není. To je jednoduchá logika. Takže Já se dotýkat nelze, Já se nic nedotýká. Nelze se dotýkat Já. Moje je, když se týká mě. Když říkám mě se to netýká, nedotýká se Já. Takže to mít zvlášť. Nechat zvlášť moje, ale už to je problém. Všechny ženské můžou odpadnout do moře. Ženský život je postaven z materiálu mě a moje. Ta myšlenka mě a moje je děsivá. Neustále se zasekává. Chlap, když se u něj zasekává mě a moje, pak má vlastnosti ženské síly. Chlapi to ale také mohou mít. To je pak v muži žena. Mě se to nedotýká, to je chlapská vlastnost, jestli to tak má žena, tak už je chlap. Mít čistou hlavu, to je první podmínka pro sanjási. Nedotýkat se vnějších věcí, být nedotčený. Zaměřit se mezi obočí. Nádech a výdech vyvážený. Co je to vyváženost, jak se to dělá, to se předává prakticky. Ale Čech je na zeměkouli velice chytrý tvor, ten to moc dobře umí, jak vyvážit dech.
Nása abhjantara znamená uvnitř v nosu a přes nos, celý vnitřek je čarinau. Jen se sleduje tok. A tok je vesmírné Brahma. To je první technika sanjási. O žádné jiné technice není v Bhagavadgítě poznámka, jestli něco Bhagavadgíta popisuje, je jen zde. To praktikuje sanjásin. Ničeho se nedotýkat, koho se to vůbec netýká, je venku a sleduje jen tok. To je sanjásin. Je tam mnoho prvků, psychologie, fyziologie, spiritualita, je tam toho hodně.
Jak to praktikovat. S otevřenýma, nebo zavřenýma očima, o samotě nebo na náměstí. Je mnoho možností k dotazům. Samozřejmě takto řečeno, jak to končí, jak dál postupovat. Hodně sníh padal a foukalo. Takže je to ohromná technika, když člověk do toho začíná pitvat, najde zlato. Drahocenný přívěsek, procítit Brahmův tok, jen když si uvědomí, mě se nic netýká. Moje není Já. To je pro lidi absolutní nesmysl. To je jádro sanjási.
Moje ne. Když není moje Já, tak přestáváme mluvit, nemáme co říct, nemůžeme skládat ani jednu větu. Když moje není Já, neexistuje žádný jazyk, neumím si představit žádný jazyk, když Já není moje. Když Já není moje, tak je v tu chvíli Bůh, už je splynutý s Brahmou, s tokem. To je nemožné. Když nemůžeme mluvit, nežijeme. Život je užívání, mluvení, slyšení, dotýkání, žraní, sraní.
Když sanjásin nemluví, tak nemůže žít v normálním světě.
Otázka: Jestli existuje šruti, tak v jaké řeči je?
Govindží: Existuje proto, aby byla nějaká naděje. Aspoň ať mě chrání, brání, tak je tam dotek. V bedně je neustále dotek, šruti od mého učitele, mého Boha, ale to jsem zase moje a Já není. Je to jednoduchá věc. Jako facka a nám to nejde polykat. Čemu se řekne moje, je to, čí je to šruti. Tam mluví můj Bůh, to je můj Bůh. Můj učitel a je konec s Já. Proto říkám jen si zapamatovat, moje není Já, oddělené splyne automaticky do Brahma. Koho vidíme mezi obočím, to je to Já, které není, to je cesta do Bohnic. Pro lidi to je nesmysl. A to je jádro sanjási, kde moje neexistuje.
Řekněte něco, kde není moje? Nelze.
Pro sanjási je třeba oddělit já a moje Já není. Já je Já a oč jde? O Já, protože přes Já jsou vrátka k Brahma. Jóga je náročná cesta, není pro každého. Každý má být zamotaný a propletený do moje, tělo moje, radost moje, pole moje, domov můj. Cokoli není moje, pak to je Já. To je pochopitelné, ale praktikovat to nelze. Já nemá jazyk, moje má jazyk. Jazyk není Já.
Matematicky, analogicky, logicky je potvrzeno, ale praktikovat je ne-možné. Je absolutně nemožné, Já je nemožné, jóga je nemožná, lidi považuji karimatkovou jógu za jógu, je to možné, ale být Já je nemožné, být moje je snadné. Jogín je unikátní tím, že je Já, ne moje. Je to náročné. V rámci satsangu jsme to řekli, ale spolknutelné to není. Z toho člověk nemůže mít nic.
To je jen pro toho, koho se to lehce dotkne, a to je boží milost. Bez boží milosti se tento verš nikoho nedotkne, to je absolutně nemožné. Je to takové smutné, ale je to tak. Vše je nepodstatné. Když to takto praktikujeme, není nic důležité, to je první podmínka, ale my žijme v iluzích, nesmyslech. Lidi, věci, předměty jsou nepodstatné, jsou nesmyslné. A pro nás je nesmysl úžasná věc, to je hlavní, tak je všechno úžasné. Pro děti je jakákoli hračka, s kterou se dá hrát, úžasná.
Sanjási není znám stejně jako není známo nic o Já. Co se zná, je moje a sebe. Takže po satsangu nebo chvilkovém dumání se sanjási nestane. Někdo se stane přesvědčením, že Já není moje a mě se nic netýká. K tomu není třeba řeč. Proč by mluvil, když se ho to netýká. Může být nějaká řeč, která se netýká?
Otázka: Je to možné, vyjádřit a vnímat, když se netýká?
Govindží: Pořád se nás týká. Jestli říkáme, že se nás nic netýká, je to lež, falešné, to by nebylo žádné slovo, kdyby se netýkalo. Žádná mimika, ani řeč, oči, vyjádření emocí, nic by nebylo, když se nás to netýká. Když to nemůžete domyslet, za to nemůžu. Mlčením se vyjadřuje, že se mě to netýká. Mě se netýká řeč, pak je to jako česká mahámantra: Mlčení zlato.
Každý posun v těle je dotýkáním, když se dotýká, tak to teče. Krev, plasma v rámci buněčného prostoru teče. To tečení je dotýkání a to je život. Ale verš mluví o nedotýkání, tedy nežijte. Koho se nedotýkat? Uvnitř toho Já, toho se svět nedotýká, tomu se říká Brahma Átmá, Já. O tom člověk-Já neví.
Takže tento verš 27 z páté kapitoly je výzva k praxi jedné jediné techniky, která se v Bhagavadgítě popisuje. Člověk může praktikovat pochopení verše. Alespoň stáhne každý den o 1 % nepotřebuji, nemusím a není důležité. Denně jednou to hlásí, nepotřebuji, není důležité a nemusím. Jednou denně první den, druhý den dvakrát denně a za měsíc třicetkrát. Začne se měnit, jestli bude sanjási, nebo ne, není důležité. Život se krásně změní v nádherné uvolnění. Když bere každý den jednu pilulku Nepotřebuji, nemusím a není důležité. Jasně a jednoznačně hlásit: Nepotřebuji, nemusím a není důležité. Čím více se toto zaryje, pak musím zmizí, potřebuji zmizí, důležité zmizí i dotýkání se zmenší.
Léta praktikovat první slovíčka verše. Toto může člověk vyzkoušet a zjistí, co to znamená. Trvá to desítky let. Neustále to držet, aby to nikdy nechybělo, nepřetržitě. Máme pilulku na deset minut, pět minut, jednouchým způsobem, jedenkrát říci nepotřebuji, nemusím a není důležité. Je to mantra a každý den navýšit opakování o jedno. Okamžitě stres a problémy začnou mizet, ale jestli to dokážeme říci alespoň jednou, chceme být jógíni.
Já nepotřebuji,
já nemusím,
není důležité,
když chci k Bohu.
To člověk může praktikovat, že moje není. Zatím je to jen logické, intrika, může přijít do zkušenosti, když bude praktikovat. Praxe je mít zkušenosti na Zemi, ne virtuálně, jít do skutečnosti, do reality, do toho, co vnímáme. Co nelze vnímat, není pro nás zkušeností. Takže ti, kteří rozuměli, pravděpodobně začnou. Mrtví brouci jdou do zoo a vrací se zpátky. Živí brouci, když skončí satsang, tak první myšlenka, co přijde, není důležité, nepotřebuji a nemusím.

sparšan (dotek); krtvá (dělání); bahi (vnější); báhjám (vyloučen), čakšuš (zírání); antaré (vnitřní); bhruvóh (mezi dvěma obočími); prána (životní, vitální síla, nádech); apána (vyprázdnění), pránapánau (nádech, výdech); samau (stejné); krtvá (udělat); násá (nos); abhjantara (vnitřní, uvnitř); čarinau (pohybující), násábhjantaračárinau (pohyb uvnitř nosu)

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>