Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ó Ačjuto, prosím umísti můj vůz mezi tyto dvě armády a nech ho tam stát, dokud si pořádně neprohlédnu (strana Kuruů) ty, jenž touží po boji s těmi (strana Pandavů), s nimiž musím vést tuto válku. Toužím sledovat podporovatele toho ďábelsky smýšlejícího Durjodhany, kteří sem přišli a nyní jsou připraveni na bitvu. || 1-20, 21, 22, 23 ||

---

---

Kostič:
abych tu před námi viděl v tomto bitevním rozmachu rozložené bojechtivce, s nimiž bojovat mám nyní.

---

Komentář Govind:
Obrázek Ardžuny sedícího v kočáru a Kršny řídícího vůz. Autor obrázku se snažil dát Ardžunovi výraz hloubky, jak je Ardžuna hluboko dovnitř zapadlý. Přijímá každou větu, kterou Kršna říká. Pečlivě, přesně, takto je třeba příjmout Bhagavadgítu. Takto se Bhagavadgíta poslouchá. Vzít verše tak, jak jsou. Tomu se říká vzít k uskladnění. Kdo sbírá květy a přinese jen stonky, květy nepřinese, protože všechny okvětní lístky opadají. Správné je když zůstanou všechny lístky, nic nespadne, nic se neztratí, tehdy je přijetí. Když je to jen zábavná záležitost, je to zábavná záležitost. Vážná záležitost je vážná, co je vážné, bere se pečlivě. Co je jen tak, je pro zábavu. Nevadí, když se to ztratí, protože je to pro zábavu. Když je to vážné, je třeba dát gól. Když je to vážné, nesmím dostat gól, musím dát gól, to je vážné. A každá zábavná hra je exhibice. Například exhibiční tenis není nic vážného. Je to na ukázku, jen tak.
Satsang může být přijetí. Satsang může být exhibice, jen pro zábavu. Já jsem si to poslechl. Já jsem přečetl tisíc knížek, učebnic a časopisy, říká si člověk. Ale je rozdíl, jestli jenom točíme stránky a zůstaneme tam, kde je hezký obrázek. Jen se díváme na obrázky. Ani nečteme, protože to bolí. Jen podle obrázku řekneme, že je to recept, jak se vaří kuře, jak se vaří brambory ve slupce. To jídlo vypadá hezky, tak si o tom přečteme, abychom to mohli někde vyprávět. To je studium časopisu. Studium učebnice je jiné. Písmo se překóduje do jazyku a ukládá se přímo do srdce. To je studium šáster, spisů, kdy se rozrůstá písmo a usadí se dovnitř.
Když toto není, nejde o učení, je to jen čtení časopisu. Smyslem satsangu je ale přijetí změny osobnosti. 
Osobnost se změní tehdy, když se změna přijímá. Přijímá se to, po čem člověk touží. Když je touha po změně, vzniká satsang. Přijetím informace vznikne odvaha. Když vznikne odvaha, tak se věci realizují, děje se. Děje se jen to, k čemu se odvážíme. Sedíme, musíme čůrat, pokud není odvaha k čůraní, ani kolena se nenarovnají, ani na záchod se nedojde. Nejdříve musí mít člověk touhu po čůrání, když je touha po čůrání, vznikne odvaha. Ta odvaha udělá akci, odlepí se zadek, narovnají se kolena, tělo se zvedne a jde se vyčůrat.
Prostě když touha po změně není, odvaha nevzniká, když nevznikly touhy, změna se nestane. Když se neděje změna, nic se nerealizuje. Lidé říkají: „Čtu knížky, ale nerozumím tomu, nic si nepamatuji.“ Protože není touha po porozumění. Je touha po čtení. Přečíst nestačí. Jaká je touha, taková je odvaha. Jaká je odvaha, taková je realizace.
Takže satsang vyžaduje určitou připravenost. Proč o tom tak dlouho mluvím? Protože od verše 25. až do konce kapitoly je jenom o vyprávění Ardžunovi. Kršna zodpovídá Ardžunovi otázky. Vyjadřuje se k jeho problému. Ardžuna vyjadřuje všechny své pocity. Je vojákem na bojišti a mělo by být jedno, s kým bude bojovat. Ale on přemýšlí, s kým bude bojovat a koho bude zabíjet. Uvědomuje si, že je to jeho rodina. Má dilema a ptá se Kršny, co s tím má dělat. Je teď voják a přišel na bojiště. Nebude si na bojišti vařit čajíček. Uvařit čaj není činnost, kterou má dělat. Takže taková situace se popisuje od verše 25. až do konce kapitoly. Ve všech verších je jenom vysvětlení a popis problémů, které má Ardžuna. Ardžuna chce problémy řešit, ale neví jak. Tak co má? Má touhu řešit. Přitom nechce nebýt voják, ale nechce být ani mimo bojiště. Má problémy. A tak se ptá, co má udělat? Touží po změně, ale popisuje své zaryté koleje. Vidí, že jsou tam vojáci, ale jsou to také děti, se kterými si hrál, když byl malý. Jsou to děti, které nosil v náručí, byl na jejich oslavách a teď stojí před ním v boji na život a na smrt. Jeho kolej je moh (připoutanost) ke svým vztahům. Je k nim stále přilepený. A dnes přišli bojovat proti sobě. Co má dělat? Minulost je zarytá hluboko. Táhne ho to do vzpomínek, ale to nikam nevede. Toto je situace Ardžuny. Durjodhana se nechtěl podělit o své království s ostatními bratry, zvlášť s těmi staršími, kteří byli oprávněni. Chtěl mít všechno pro sebe. Král musí být schopný, musí prokázat sílu, k vládnutí. Jako zvířata v lese. Jaký medvěd, lev, opice, jaký jelen bude rozmnožovat samice, zvířecí dámy? Ale dámy říkají: “Ukažte, kdo je silnější, potomka chci mít silného, jestli je to A nebo B, ale musí být silný.” A tak samci musí ukázat svou sílu. Slabý je zabit nebo je vyhnán ze stáda. Slabý musí jít pryč, nemůže přežít. Takže i samci soupeří na život a na smrt, aby se mohli rozmnožovat se samicemi. Vyhrávat, to je vlastnost krále. Vést boj a vyhrát válku. Otázka zní, proč Kršna vysvětloval Bhagavadgítu Ardžunovi? Proč ji nevysvětlil i tomu pitomci, chamtivému Durjodhanovi, který tu válku chtěl? Proč to nevysvětlil jemu? Jestli by to Durjadhan pochopil, možná by se jednoho den změnil. Jednoho dne možná. Moudří odpovídají na tuto otázku ano. Ve spisech se píše, že šel Kršna i za Durjodhanem, a stejně jako Ardžunovi vyprávěl Bhagavadgítu. Studovali ve stejné škole, co je dharma krále. Durjodhana se obhajoval, že on ví, co je to dharma, ví, co je to adharma, ví, co je to král, co je to touha. Všechno věděl a znal. Ale neustále vedl svou, že bez války se nedá nic. „Jsem král a zůstanu králem,“ říkal Durjodhana.
Co se pak stalo? Kršna říkal: „Chceš válku, bude válka. Chceš rozumět válečnému jazyku, tak to řekneme válečným jazykem. Takže ty všechno víš a všechno znáš, všechno chápeš. V takovém případě je každá rada marná. Tak je konec, satsang nepokračuje. Žádná změna nepřichází, když jsou zaryté koleje. Pokud není touha, tak se nic nestane. Ardžuna se chtěl koncem dvacátého verše dostat z té situace ven. Jak se může dostat ven? O tom se vypráví v následujících kapitolách Bhagavadgíty.
Kršna vyprávěl Ardžunovi, zodpovídal Ardžunovi otázky. A Ardžuna velice pečlivě poslouchal. Díky milosti Védvjáse, velkého rodinného učitele, se Sañdžaja, ministr krále, napojil na bojiště a mohl tlumočit vše, co se děje na bojišti slepému králi Dhátaraštrovi.
Takže v Bhagavadgítě byl přímým konatelem Kršna a Ardžuna a nepřímo byl ve spojení Saňdžaja. Čtvrtý byl ten slepý král, naslouchající Saňdžajovi. Slepému králi se nic nestalo, on jen poslouchal, na co se ptal Ardžuna Kršny. Bublaly v něm různé pocity a touhy, ať je zlikvidovaný Ardžuna a všichni Pandavové, aby jeho syn králem. Dhátaraštrovi nešlo o žádná moudra, která jsou v Bhagavadgítě. Netoužil po změně. Zato moderátor, tlumočník Saňdžaja pozoroval, co se děje a věděl jakou cenu mají moudra. Slepec si z toho nic nevzal, pro něj to nebylo, jakoby nebyl připojen. Stejně tak někdy cítím, že když vyprávím satsang, někteří poslouchají reprobednu, ale ani neví a neumí reprodukovat, o co šlo, co se říkalo. Proč by mělo něco zůstat? Repro bedna byla v kuchyni, tak se přitom vařilo nebo se řešily emaily. Nebyla touha k přijetí. Tak z toho nic nebylo. A proto jsem vám začal vyprávět, jak se má satsang poslouchat. Když je touha k poslouchání, k přijetí, ke změně, tehdy má satsang význam. Ardžuna vyřešil své otázky a pustil se do své dharmy, protože pečlivě chytal slova Kršny. Říká se, že kdokoli čte Bhagavadgítu, vždy si to své najde. Bhagavadgíta je spis pro všechny cesty, bhaktijógu, karmajógu, pro všechny jógy je Bhagavadgíta učebnicí. V ní si najde každý své.
Někteří jsou dualisté - Bůh a já, Kršna a já. Jak se to říká v Bhaktivédantě, Bůh je něco a já jsem něco, jako křesťané, vše mají oddělené. Ti, kteří jsou nedualisté, vnímají, že vše je jedno, Brahma, vše je jenom a jenom Kršna. Kdo má zácpu? Zácpu má Kršna. Dualisté cítí já a Kršna. Nedualisté pak to, že vše je jen Kršna. I Kršna je Kršna, i já jsem Kršna, i ona je Kršna. Pro nedualistické uvažování i analogii, pro psychologii je Bhagavadgíta učebnicí.
Po poslouchání Ardžuna nedělal žádnou jógu. Necvičil dhanurásana, setuásán, ani neměl karimatku, stejně by se nevešla do kočáru. Takže Ardžuna se z toho dostal a přivedl odpovědi do svého života a podle toho začal žít. A také vyhrál.
Konec první kapitoly je ukázka, jak se informace přijímá a co jsou zaryté koleje. K tomu jsem si vzpomněl, jak Martin dumal v autě cestou na Chudíř, jestli může člověk něco hodnotit? Co je to vlastně hodnocení. Jak fungují zaryté koleje? Musím čůrat, to vyhodnotil podle pocitu Martin. Na základě hodnocení vznikne rozhodnutí: “Musím čůrat, jinak se počůrám.” Jsou to dvě slova: hodnotit a pak rozhodnout. Rozhodnutí dozraje z hodnocení, jak se člověk hodnotí. Hodnocení je nižší a z něj vyroste rozhodnutí. Rozhodnutí je takový jas. Je jasno, chci čůrat, jdu čůrat. Takže vznikne jasno, vím přesně, co chci dělat. Fungují manóguny. Konání se pak najisto stane. Podle čistého rozhodnutí se nakopíruje realizace. Hodnotit, to je to, co se pořád mele v naší hlavě podle libo, nelibo. Neustále se mele: chci pít čaj, chci vyprat, chci žehlit. To jsou hodnocení. Pak do toho přijde čůrání. Ano, to je důležité, knížku přečtu později, vyhodnotím čůrání za důležité. Je zvýrazněné a tak dojde k realizaci a to je rozhodnutí.
Takže, co se u nás děje v životě každou chvíli, je ten proces hodnocení. Jak se co hodnotí. Mám jít domů, nebo ke kamarádům na mecheche? To je podle toho, jakou čemu dáváme hodnotu, jaká je priorita, jestli jít k manželce nebo na mecheche. Hodnotíme, že mecheche je lepší. Rozhodující krok a jde se ke kamarádům. Realizace je hned mezi kamarády a probíhá mecheche. To je běžný postup, to se děje v kolejnici. My máme hodnotit, hodnotíme každý den. A podle toho kam máme jít, co máme dělat, s kým máme jít, vždy je hodnocení. Vybíráme rajčata a hodnotíme. Tato tvrdá jsou lepší, ne ta jsou už pomačkaná, ta si nevezmu. Pak dojdeme k rozhodnutí. Rajčata, co jsou v lednici, ta jsou dobrá, ta si vezmu do košíku a domů. Nějaké procesy hodnocení běží dvacet čtyři hodin. Tomu se říká kolejnice. Tak vznikají rozhodnutí, která se pak vykonávají. To je jednoduše řečeno sklon lidské mysli.
Otázka: Existuje nějaké konání bez rozhodnutí?
Govindží: Ne, neexistuje. Když není rozhodnutí, konání není. Kdo koná, je člověk. Takže když k tomu teoreticky dojde, když se člověk necítí sám sebou, neví ani o rozhodnutí ani o konání. Jen se děje jako u stromů. Strom neříká, že je strom číslo S364. Stromy rostou. Neříká, že patří do nadace, ale poskytuje ptákům hnízda. Žádný strom neblábolí, neví o sobě, nevyjadřuje se. Dělání bez rozhodnutí není. Když o dělání a o rozhodnutí víme, pak to znamená, že jsme. Je tam nějaké ego, je tam nějaká pýcha. Ale je řešení. Pak se tomu ale neříká rozhodnutí, říká se tomu “děje se”. Je to součástí flow.
Necítit se, že jsem někdo, to tě manžel vyhodí do koše. On chce živou Simču. Takže, co je reálné? Něčemu říkáme palác ve větru, někdy stavíme paláce, větrné zámky. Ano konáme, vidíme, tomu říkáme reálné, to vyžaduje rozhodnutí, cítíme, že jsme. Tak ať zůstaneme v reálném světě. Ano prosím, nemíchat. Nedělat z toho guláš.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>