Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Někteří další nabízejí jako oběť jejich hmotné statky a bohatství, jiní obětují své odříkání, jiní disciplínu jógy, jiní své znalosti, jiní studium písem, jiní obřady a nařízení. ||4-28||

---

---

Kostič: Jedni jměním obětují, jiní askezí či jógou, učením a též poznáním asketi sliby splňují.

---

Komentář Govind:

V tomto verši je jedno slovo několikrát opakované jagja (obětování) Druhé významné slovo je agnihotra (ohňový obřad). Pálí se oheň a hází se do něj různé ingredience. V češtině ekvivalent slova jagja není. Používají se různá slova jako oběti, bohoslužby, obětování. Dojem ze slova jagja je jiný. Můžete použít slovo obětování, ale výraz oběti není to, co znám z poslouchání česky mluvících lidí. Zkuste vyjádřit, co je to oběť. Reakce: Člověk něco obětuje.
Reakce: Obětuje se čin.
A když se člověk zamyslí nad smyslem života, tak je život od narození do smrti, jen samá oběť. Nic z toho, co děláme, jsme nepřinesli a nic si neodneseme. Jen přispějeme zeměkouli. Prodat auto, pořídit auto, koupit oblečení, koupit boty, vyhodit staré boty. Vše tu bylo je a bude. My přijdeme jen přemístit, zleva doprava. Co je to život? Oběť, sloužit přírodě. Čas a prostor. Jako mravenci stěhují vajíčka a staví se mraveniště. Sebereme také jídlo. Chodíme po Zemi jako virusy a plísně. Co jsme? Co vykonáváme? Co na zeměkouli děláme. Obětujeme svůj životní čas. Vše obětujeme, nic si nevezmeme do hrobu. Co ten člověk vlastně je? Oběť. Čemu se obětuje? Chvíli si myslí, že jsou jeho peníze, dům, zahrada. Přesto jeho není nic. Nic si neodnese a vše tu zůstane. Je to falešný dojem, že je něco moje. Ani oči, uši, nos, to všechno zůstane. Nic si neodneseš. Vše tu necháš. Život je oběť. To je jagja karma. Konat s tímto pocitem je jagja karma. Neustále obětování, nic jiného než obětování. Náš život má smysl jen a pouze při obětování. Žít a myslet si, že je důležité vydělávat, není jagja karma. Nic není mé a ani nemůže být. Nejsou moje ani namalované nehty. To by byla jednoznačně nevědomost. Nikoho nic není. Martoš spí pod tlustou výbornou dekou. Cítí deku a libuje si: Moje deka, moje deka a pak usne. Tvrdý spánek nepřeruší ani to, že mu tu výbornou deku vezme Janda a hodí na něj igelit. Kde je jeho výborná deka? Ani neví, že má na sobě igelit. Je ještě živý. Ale když spíme, tak si to moje neuvědomujeme. Nevíme ani, kde je noha. Víme o tom? Když spíme tvrdě, víme, kde máme nos a kde uši? Přesto trváme na tom, že noha je moje, uši jsou moje. To je absolutně falešné. Neuznáváme, že když tvrdě spíme, nic nemáme. Usnu a nic nemám. To je oběť. Když spíme, obětujeme vše. Zůstane nic. To je absolutní JÁ, které nic nemá a nemůže ani jeho mít. Takto je to jen když je tvrdý spánek.
Člověk, přestože může být a mít jen nic, žije s takovou velkou iluzí, že má život, aby žil. Celý život se jen snaží, aby toho bylo hodně jeho, ale to je absolutně zcestná cesta. A kreslí si velký svět. To je absolutně falešné. Tento verš je o obětování, o jagja. A teď je tu slovíčko dravja jagja. Znamená to dravja (hmota) jagja (dávání, obětování). Někteří lidé obětují hmotu. Darují či věnují hmotu a říkají: Já jsem daroval. Je za tím sebe ocenění, jak jsem dobrý. Janda na Arunáčale dávala opicím banány. Kdo dává si myslí, že je svatý, pomáhá a chrání. Musí chránit, musí obětovat hmotu. Někteří lidé obětují hmotu a cítí, že udělali dobré skutky, jsou dobročinní. Někteří tapajagja (obětují sebe). Martin zaběhne 50 km a je unavený, zpocený a jeho hááá vyjadřuje sebe-obětování. Obětoval glukózu. Potil krev.
Dravja je látka, hmota, materiální podstata; jagja je oběť a z toho dravjajagja je obětování materiálních věcí. Tapas je sebe-odevzdávání, sebe-ukončení, přísnost. Praxe, při které se všechno vydrží. Někteří jógíni zapálí oheň a sedí u teplého ohně, a i když mají puchýře vydrží ten žár. Jiní zašťourají v úlu a vydrží žihadla včel. Někteří jógíni se postaví na jednu nohu a stojí jen na jedné noze jako volavky. Stojí tak deset let. Stojí patnáct, dvacet let. Jedna noha drží celé tělo a ta druhá je vyschlá. Někteří jógíni drží ruku vztyčenou. Už to není paže, je to jen kost. Sroste ramenní kloub. Takto drží ruka tvrdohlavý jogíni třeba 30 let. Obětují pohodu. Jagja (oběť) ; tapojagjá (ti, jejichž obětování je v sebe-kontrole); Někteří obětují, to, co je spojuje. Nechci to, co je nejlepší, to zrovna nechci. Nechci to, co je nejkrásnější, to nechci, to obětuji. Co nejvíc chutná, to je to co nejím. To je jogi jagja. Co je, co slučuje, co spojuje, kdo mě miluje, toho nenávidím. Co je nejkrásnější, to odevzdám. Někteří lidé jsou takoví. Jagja (obětování, oběť); jogajagja (ti, jenž obětují formou jógy); tatha (tedy, také, rovněž); apare (někteří, jiní); svádhjája (studium Véd a posvátných spisů).
Co znám, to odevzdávám, o ničem nejsem přesvědčený, odevzdávám své buddhi. To jsou praktikanti.
Gjána (vědění, moudrost); jagja (oběť, obětování); svádhjájagjánajagjášča (ti, jež obětují znalosti ze studia Véd); jatajah (asketové, strozí, jednodušší, zřeknuvší se); samšita (ostrý, přísný); vratáh (sliby). Vratáh je použitý jako půst. Půst, kdy se nejí, neužívá, neprožívá. To je vratáh. Někteří lidé mají vratáh o vánocích, aby viděli 24. Prosince prasátko. Jako místní zvyk spíše pro děti. Kršnáci mají 11 den po úplňku ekadáši. Deset a jedna. Je ekadáši. V Indii je hodně rozšířený půst 11 den po úplňku. Ten den se nevaří a je vratáh. Ale vratáh může být na cokoli. Má vratáh na zmrzlinu míšu a když je to vratáh tak se nic, co je vyloučené z užívání nepřijímá, neprožívat. Takto někteří lidé obětováním neprožívají, neužívají, a tak cítí že jsou duchovní, milují Boha, činí dobro, tak jsou dobročinní. Praktikují přísně vratah. Obětují jakkoli a cítí, že je to tvrdé a přísné.
Takto jsou různí praktikanti na zeměkouli. Je tu podobné téma jako v předešlých verších. A lidé jsou různí. Obětují, protože si myslí, že je to dobrý čin. Má pak dobré hodnocení, je to dobrý člověk, myslí na druhé a považuje se za dobrého a pak je ten dotyčný dobrák nafoukaný. Různě kytky voní, každá kytka má svou vůni. Nebýt překvapený. To je svět, lidé. Někoho baví to a někoho něco jiného. Co je mi do toho, že tě bolí záda. Druhý je překvapený, že je mu to jedno. Co udělám s tvými zády? Překvapený chce politovat, chce soucit. Chce slyšet, tak ty jsi chudák, nepracuj, běž si lehnout. To je jen plácání o pocitech. Někteří lidé si to užívají. Ne, to nepotřebuji poslouchat. Proč by mě to mělo zajímat? Nechce se ti, tak nedělej. Chce se ti, prosím, dělej. Pampeliška, řekne, že se jí chce tancovat. Dobře, chce se ti, tak si tancuj. Mě do toho netahej. Já nebudu tancovat. O co to jde.
Proto je farma heslo: Nikoho nezveme, ale všechny rádi přivítáme.
Spoustu řečí, ale nic konkrétního. Stačí říci: Bolí mě záda, můžeš mě namasírovat. To ano, tady je jistá činnost. Ale povídání si o problémech, to hezky blahopřeju. Ty aspoň něco máš, máš problém. Já nemám nic. Blahopřeju, získala jsi. Ne, já bych poprosila, můžeš mi podat čoud, ano mám volné ruce, podám. Já mám problém, s problémem nic neudělám. To je nesmyslné vyjádření, tupost, nechytrost. Chybí konkrétní otázka. Když něco chce, tak si řekne, můžu si dát mléko? Ne, jen mluví tajemně o tom, že má problém. Nic konkrétního.
Nejde mi vrtat. A co je mi do toho. Proč nepoloží otázku: Jak se vrtá? Ale my se neumíme zeptat, my umíme konstatovat, to není zeptání. Zeptání je: Můžeš mě masírovat, bolí mě pravé rameno. To je konkrétní potřeba. Když jenom vypráví, že ji bolí rameno, tak ať. Neumíme se zeptat, neumíme žádat. To je problém lidí moderní doby. Umí konstatovat, neumí se zeptat. Žádost a zeptání, ano udělám to. Já nejdu. No tak nechoď. Venku prší, nemám auto. To není zeptání ani žádání. Ale na žádost: Můžeš mi půjčit auto? Ano, tady máš klíče. Já nikam nejdu. Tak nejeď. To je hloupá hlava, která umí konstatovat a neumí se zeptat. Je jen otrava. Otravuje konstatováním a čeká, že se druhý člověk přidá.
Proč se mě neptáš, proč nejdu? Mě se nechce se jí zeptat. Vím, chce slyšet, že jsi chudinka a předpokládá, že se jí ostatní zeptají.
Musíme dobře umět se zeptat, v tom je komunikace. To je společenské. Ale my jenom smrdíme jako ploštice, jen konstatujeme a neumíme se ptát. Chybí nám v chování spousta věcí. U rozumného člověka můžeme pozorovat, jak se ptá, tam vidíme, jak funguje buddhi. Přemýšlení tam funguje.
Já jsem se dnes nevyspala dobře. Tak co já s tím mám společného. Zeptej se, co se stalo? Proč se mám ptát, co se stalo? Taková řeč nikam nevede. Alespoň u lidí přemýšlivých. Můžeš mi říci, proč člověk někdy nemůže usnout?
Ano o tom se mluví: Tvrdá postel, chlad, hluk, špatné sny, tam se může rozvinout řeč. Ale my chceme politovat bez zeptání. Je to jen soucit, který vede lidi k vzájemnosti. Život je obětování, co děláme, obětujeme svůj čas, svůj celý život.
Otázka: I samskár?
Govindží: Samskár, to je těžký pojem. Můžeš říci, že neseš a můžeš říci, že zůstává. Můžeš ale říci, že není. Kdo nese, je člověk nesoucí samskár.
Když zůstává, nikoho není. Nebo nic nese. Samskáry, umění, vše tu zůstává. Člověk je strašně moc nevědomý. Je to vrchol nevědomosti, že myslí na svou identitu, která pokračuje i po smrti. Po smrti není žádná identita, identita je v Prakrti, ve lók, ve světě, ve Vesmíru, tomu patří identita, s tím nikdo nikam nejde, můj budoucí život, minulý život, moje Átmá. To je nesmysl, protože moje nic není, končí tady, všechno tady zůstává. Nikdo nic nenese. V dalším životě nic nenese. Tím se stává další život, samskáry zůstávají tady, a stává se další život, já je pryč. To je konec. Otázka: Samskáry jsou a vzniká další život podle samskáru. A to je Puruš nebo Prakrti? Govindží: Prakrti to je, je to všechno jen Prakrti, Puruš je teď, kterým cítím, že je teď a tady a odejde, ale nic si neodnáší. Co nic neodnáší a je pryč je Átmá. Co zůstává je samskár, a samskárama vyroste celý strom života. Jsou různé životy a ať už jim říkáme budoucí nebo příští život, nejsou naše životy, to je samskáru. I ten příští život je samskáru. Samskár je všude v prostoru.
Co myslíš, kde je to, co myslíš? Je to je v hlavě? Když ji uřízneš, nic nenajdeš, ale přece to je. Kde to je, je to v prostoru. Máme hrozně moc ahamkárické uvažování, myslíme jen na osobní identitu. Že jsem Govind, to je absolutně falešné. Govind neexistuje. Není žádný Govind, Govind se ani nenarodil.
Je velký zádrhel, kvůli osobní identitě. Mudh Átmá, to je toto bláznivé Átmá. Člověk si myslí, že je Átmá, ale to Átmá je bláznivé. Co to je? To je mysl. Blázen, který žije ve falešných představách.
Bhagavadgíta je z Védaty, jde o poznání Boha, pouze Átmá. Pouze Átmá je odrazem Paramátmá, což je stav, kdy už neexistuje Átmá. Jsou však neustále cyklící se Átmá, které jsou nedokončené. Nesplněné plány jsou samskár bláznivého Átmá, které nepoznalo. Když Átmá nemá žádný plán, úmysl, pokračování není, tak se nepokračuje, tím je mokš - osvobození. Když nejsou žádné vazby, pak se neváže a je mokša. Je-li splněno, pak je nic.
Když jsou plány, tak se točí a neustále rodí a naplňuje se. Já nic, nemám iččha, je vše vyřešeno. Žádné konání, žádné zrození, je osvobození, mám prázdný, čistý stůl. Ale tady hodně lidé plánuji, co bude v pondělí, v úterý, ve středu. Podle Jógavédanty je smyslem lidského života mokša. Ne hromadit dlouhý seznam práce, abych pokračoval i v dalším životě. Konec seznamů, žádné přání, žádná touha, všem plánům je konec. To je sanjása.
Už není žádný plán, všechno je odevzdáno, vše je obětováno. Nic není.
A sadhuové, Vivekanand, Šivánanda, Ramana Mahariši jsou sanjás a těm je vše ukradené, jsou praktikanti Védanty.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>