Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Někteří jogíni vykonávají dokonale  obětní obřady pro bohy, zatímco jiní vykonávají oběti samotné přímo do ohně Boha Nejvyššího. ||4-25|| 

---

---

Kostič: Jsou právě jedni jógini, jež oběť božskou konají, do ohně brahma jiní zas zápalnou žertu spalují.

---

Komentář Govind: Apare - někteří jógíni obětují, modlí se, boží obřady, jiní jógíni provádí a praktikují jagjam - obřady, bohoslužby dévam – bohům, daivam – bohů.
Každý člověk má moc dobrou zkušenost sám se sebou, moc dobře ví o svých silách, kapacitě, schopnostech. A každý člověk navíc prociťuje, že existuje ještě vyšší síla, než on sám.
Tu sílu nazývají různě. Vyšší síla, Bůh, v sanskrtu se říká dev, devatá. Lidé se modlí k Ježíši Kristu, modlí se k Aláhovi, Šivovi, Rámovi, Buddhovi je považují je za vyšší sílu než člověk sám sebe.
Bohů je moc. Člověk uznává, že on sám u nich cítí ochranu a milost, laskavost, pomoc a bůhví co všechno. A je, kdy sám padne, vyčerpaný své síly a síly jsou ještě další potřebné.
A tak říká Ó, Pane Bože, já nechápu, proč je to tak, nemám sílu, Ježíš, ať to zvedne, já už to nemohu zvednout. Tady v Čechách je častější zvyk, volat Ježíše a Marii, když sám člověk není schopný. I to je oběť.
Takto někteří jógíni provádí oběti Bohům.
A tak říká Ó, Pane Bože, já nechápu, proč je to tak, nemám sílu, Ježíš, ať to zvedne, já už to nemohu zvednout. Tady v Čechách je častější zvyk, volat Ježíše a Marii, když sám člověk není schopný. I to je oběť. Takto někteří jógíni provádí oběti Bohům. Jagjaṁ - oběť, obřadní oběť; parjupásate - oni uctívají, oni praktikují; brahmagnau - v ohni Brahma; apare = někteří; jagjam = oběť, obřadní obětování; jagjena - obětováním; eva - vskutku; upajuhvati - oni obětují, oni nabízejí.
Někteří jógíni obětují Brahmovi přes oheň. Obětují do ohně. A dávají do ohně různé oběti. Jinak řečeno, existují různí lidé a každý má nějaký svůj systém. Někteří obětují Bohu, bohoslužbou, poklekáním, zapálením tyčinky, přinášením sladkostí, darů, slibů a někteří vytvoří různé obřady a do ohně dávají oběti. Indiáni hází do vody. Někteří skáčou v horách a obětují sami sebe. Tady se z verše dovídáme, že jsou různí jógíni, praktikanti duchovna a nikdo z nich není dobrý nebo špatný všichni jsou na stejné úrovni. Jestli se modlí vleže nebo ve stoje, jestli někteří vzpomínají, jiní meditují, zapalují nebo nezapalují tyčinky, hází ahuti, oběti nebo pouští svíčky po vodě, je to jedno. Někdo zvedá ruce vzhůru, někdo vyleze na Arunačalu a volá: Pane Mahariši, přišla jsem za vámi, jsem tady. Různí praktikanti různě praktikují.
Každý má svou cestu. To je sebeuvědomění a nikdy nevíme, jak to někdo provádí a prociťuje, tak pokud to hodnotíme jako dobře nebo špatně, správně či nesprávně, je to mylné.
A proto máme vědět, že každý člověk nějakým způsobem provádí svou duchovní praxi. Je to jeho osobní cesta, a to je rozhodně správné. Takže nehodnotit, nekritizovat, nechválit a nevyčítat jakéhokoli praktikanta. Každý praktikant je na své cestě. Všechny cesty vedou ke stejnému cíli.
V tomto verši Bůh říká, že jsou různí lidé a různě praktikují obětování. Někdo obětuje rukama, někdo penězi, někdo dá jídlo, někdo se modlí a obětuje přáním, kameny, a bůhví, co všechno je za možnosti. Ale každý člověk, když si vzpomene, že existuje vyšší síla než je on sám, tak jí obětuje. Je to určitá praxe vzpomínání. Je omezen tím, že je obklopen vším možným. Když cítí svou omezenost, že ještě existuje vyšší síla, kterou nezná, ale uznává, tak jí začne obětovat, začne si na ní vzpomínat, začne s ní žít. Sám sebe ztotožňuje jako slabou omezenou bytost. Toto je normální fenomen, normální dění v dualistickém světě, kde se člověk cítí sám a že je někdo jiný. Co je vyšší, to nejsem já, já nejsem ten vyšší. Takto různí praktikanti různě praktikují. Závěr toho verše je shodný s písní:
Svět je zahrada o mé mysli, různé kytky, různé vůně. Jaká je kytka, taková je vůně, zahradníci jsou různí gjáni. Jsou různé metody pro praxi obětování.
Gján je nejhlubší poznání oběti, je to zaručená cesta a v dalších verších bude dále o obětování. Bylo to vysvětleno na svatbě v jednom slibu. Ženich a nevěsta (platí to obecně pro všechny mladší) by měli ke starším lidem přistupovat s úctou, nedohadovat se, neargumentovat, nepřesvědčovat, je jen jediná možnost, říci: Ano pane, ano paní. Může to pak udělat po svém. V daném okamžiku mladí projeví úctu a pak se rozhodnou podle sebe. Staří jsou zkušení, pro ně jsou mladí vždy čirý, průhlední jako malé děti. Maminka moc dobře pozná, že dítě lže a že ji chce oblbnout. Moc dobře ví, že si s ní hraje, že schová hračku a řekne, že ji nemá. Ale tomu maminka nevěří. Moc dobře ví, že schovává hračku za zády, ale kvůli tomu se maminka nebude zlobit na dítě. Podobně se staří nezlobí na mladé lidi, řeknou jo, ten sičák, udělal to jinak, ale smíří se s tím. Moudří nenutí mladší, aby to udělali podle nich. Nezlobí se, nehádají se. V tom je jejich modrost, stáří, pochopení. Tím roste jejich váženost. Takže podobně my, když něčemu nerozumíme, nesmíme okamžitě hodnotit, že je to dobře nebo špatně. To je správné chování.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>