Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ten, jehož skutky nevychází z jeho vůle a touhy, a tím jsou spáleny v ohni poznání, takový je nazýván mudrcem mezi učenci. ||4-19|| 

---

---

Kostič: Čí jsou všechna počínání prosta plánů a žádostí znalci dí: činy toho mudrce ohněm poznání jsou žíhané.

---

Komentář Govind:
Zde máme slovíčko jasja – kdo, sarve – všechno, samārambháh tvoří dvě slova sam - vyváženě a árambhah zahájení patří ke konání. Káma - vášeň, touha a sankalpa - rozhodnutí. Vardžitáh – kde není dovoleno, kde je vstup zakázán. Kámasankalpavardžitáh je ten, který vyloučil vášnivé touhy. Jakékoli zahájení, ve kterém je zakázáno káma - vášeň a sankalpa - rozhodnutí. Tak, kdo zahájí a vykonává jakékoli konání bez vášně a rozhodnutí jeho konání je dagdha. Gján - vědění, znalost, moudrost. Takové to teplo, to rozpalování, očištění ohněm. Když se dává železo do rozpáleného ohně, jsou všechny nečistoty spáleny žhavým. Jsou spáleny, očištěny ohněm. Gján agni znalost poznání, s tím dagdham, je poznáním očištěné. Zde se říká vykonává vědomě. Při každém konání je vědomí jako oheň. A takovéto jasja, čím začal verš, kdo vykonává, zahájí činnost, dělá činnost bez vášně a rozhodnutí a jeho konání je čisté a vědomé. Agni - oheň, Bůh ohně, přeměna, dagdha, spálen, spotřebované.
Karmánam - konání, skutky, činy a pak gjánágnidagdhakarmánam, ten, který spálil svou karmu v ohni moudrosti; Zde máme slovíčko jasja – kdo, sarve – všechno, samārambháh tvoří dvě slova sam - vyváženě a árambhah zahájení patří ke konání. Káma - vášeň, touha a sankalpa - rozhodnutí. Vardžitáh – kde není dovoleno, kde je vstup zakázán. Kámasankalpavardžitáh je ten, který vyloučil vášnivé touhy. Jakékoli zahájení, ve kterém je zakázáno káma - vášeň a sankalpa - rozhodnutí. Tak, kdo zahájí a vykonává jakékoli konání bez vášně a rozhodnutí jeho konání je dagdha. Gján - vědění, znalost, moudrost. Takové to teplo, to rozpalování, očištění ohněm. Když se dává železo do rozpáleného ohně, jsou všechny nečistoty spáleny žhavým. Jsou spáleny, očištěny ohněm. Gján agni znalost poznání, s tím dagdham, je poznáním očištěné. Zde se říká vykonává vědomě. Při každém konání je vědomí jako oheň. A takovéto jasja, čím začal verš, kdo vykonává, zahájí činnost, dělá činnost bez vášně a rozhodnutí a jeho konání je čisté a vědomé. Agni - oheň, Bůh ohně, přeměna, dagdha, spálen, spotřebované; Karmánam - konání, skutky, činy a pak gjánágnidagdhakarmánam, ten, který spálil svou karmu v ohni moudrosti;
Tam – tomu, panditam - učenec, moudrý muž. Tomu se říká pandit, inteligentní. Tady je definice inteligentního znalce. Je to ten, kdo zahájí poznání a vykonává bez vášně a bez rozhodnutí. áhuh - říkají, budháh - chytrý, rozumný, moudrý muž. Jeho konání je pak čisté vědomí. Takže tady jsou dvě slova – bez vášně a bez rozhodnutí. Když vykonáváme, tak je tam plno pocitu a emoce, chuti, kalkulačky, tak je to konání s vášní.
Že bude hezké, bude krásné, bude ziskové, bude z toho něco, je to chutné, je to supr, fajn a to je konání s vášní. Konání se sankalpou, s rozhodnutím. Sankalpa – rozhodnutí je v konání jaderná bomba, kde člověk plně soustředně zaměřeně vykonává. Takže soustředěně přichází nebo se vyrábí soustředěnost, řízená touhou Že veškeré aspekty mysli jsou zaměřené na jeden bod. Tomu se říká rozhodnutí. Že když člověk koná s plným rozhodnutím, jsou veškeré síly zaměřené na jeden bod. A to je sankalpa. V Bhagavadgítě se říká, že je nevědomá, protože je vyrobena z touhy, ahankár, chtivosti. Jakékoli věci, které rozhodujeme, je narvaná absolutní mysl, kde je vášeň a sankalpa není. A kde to může být, bez vášně a bez rozhodnutí konání? To člověk řekne, že konání není, je dění. Děje se. Já jdu koupit zmrzlinu do Loučeně. To je rozhodnutí. Já jedu pro zmrzlinu. Co tam je? Vášeň a rozhodnutí. Jdi plavat. Ne jdu pro zmrzlinu. Takže jít pro zmrzlinu je sankalpa a vášeň je zmrzlina vanilková, pistáciová a sladká, studená, skvělá do toho horka. To bude fajn, to bude super. To jsou vášně. A jedu do Loučeně. Takže kdo vykonává bez vášně, bez rozhodnutí, znamená plave ve vesmírném dění, nechává se vesmírné konání, jako vesmírné konání, když vlastní ahankár není, tak je jenom vesmírné dílo. Vášeň a sankalpa dělá osobní dílo.
Otázka: Jestli to dobře chápu tak je důležité rozhodnutí, a bez povídání, to udělat.
Govindží: Tady jsou dva aspekty, které se nesmí zapomenout. Bhagavadgíta je esence Védanty. Celkově úplně prvotní poznání je o uznání dualismu anebo jednoty? Védanta je jediná filozofie, ve které je uznána jednota. Ostatní celosvětové filozofie uznávají dualismus. Uznání sám sebe je dualismus, když já není, když ty není, to je pak povídání o jednotě. Filozoficky Védanta uznává jen jedno. Není tedy moje konání a tvoje konání, je jenom jedno. Pro Védantu je jazyk zbytečný, je pro dualismus. Jazyk rozděluje, prosazuje, a zvýrazňuje individualitu. Proto ticho je mauna - mlčení, likvidací identity. Když tady sedíte, nemluvíte, co děláte? Likvidujete sami sebe. Držet hubu je nejsem tady.
Reakce: Kde je komunikace, tam chce člověk dát něco svého. Člověk, ale nemusí vůbec nic.
Govindží: Moudří učitelé říkají, když začnete ve své praxi přemýšlet, jestli je to, co chcete říci, vůbec potřeba. Když ty situace začnete počítat, tak zjistíte, že celý den nebylo zapotřebí nic říct.
Reakce: Trošku.
Govinží: Troškaři jsou ochutnávači. To je dualistický člověk, proto pro védantistu je život mlčení. Není třeba mluvit. Ať to běží, žádný protest. Janda má své proč, na co to je, proč musíme posekat trávu, obec čistila silnice, a tak zaparkujeme na silnici, tam je čisto. To je kalkulačka. Janda už počítá, že se od Chudíře do Jabkenic vejde 1000 aut. Nemám šnůru do křovinořezu, a tak je v areálu vysoká tráva. Ve verši je uvedeno, že vykonávat jen s pocitem, že je to vesmírné dílo. Veškeré konání je vesmírné dílo. I když je prostor stále nový, dělají se stále změny ve Vesmíru. My to neděláme, my nedýcháme. Bůh ví, proč si myslíme, že jsme dech, že dýcháme. Nemáme žádnou kontrolu nad tělesnou teplotou. Nemáme kontrolu ani nad prdy, ani nad hromaděním moči v močáku a pořád máme vytaženou svou vlajku já. Já, které nemá žádné právo, žádnou sílu, protože vše je řízené Vesmírem. Spaní, chtění. Nemáme ani kontrolu nad buzením. Odkud bereme, to je falešné. To je Védanta uvažování. Na tom falešném jsou postavené další filosofie. Je tam já a okolí, pocit svůj a tisíc pravidel. Je to sociální, je to pomáhání, je to solidarita, tisíce zbytečných neoprávněných slov proč? Protože je život v rukách Vesmíru. To není v rukách člověka. Člověk plánuje zmrzlinu do Loučeně a začne fotit západ slunce a zajíce a zmrzlina zavře. Nic není v rukách člověka, to poznání je Védanta, s tím splynout. Ten, s čím splyne, tomu se říká inteligentní moudrý panditam Buddha.
Bhagavadgíta říká, že splynout s vesmírným konáním je moudré. Lidé splývají s tím, co je zdravé, co je dobré, co je hezké, co je rychlé. S tím splývá individuum. Slovíčka jsou jako svíčka pro moly. Táhne mola a mol se nakonec nechá vtáhnout do plamene svíčky a umře. Takto působí slovíčka: dobré zdraví, láska, pozitivní na člověka. Jsou to svíčky, do který chce člověk létat. Když ale ta slovíčka pro člověka nejsou lákavá, pak je mu to šumák. Ať je, co je. Svíčka už nemá přitažlivou sílu, nemže táhnout, a když netáhne, tak mol si řekne, já to nejsem, musím létat, nevybírá si, kam letí, prostě létá a nic ho neláká, a tak mol žije a nespálí svá křidýlka v plamenu. Když člověk vysadí hezké, dobré, zdravé, pozitivní, láska, tak najednou člověk nemá v hlavě nic a nic ho netáhne. Ale naše inteligentní nauky doporučují letět do plamene. Tak táhneme i ostatní se slovy, to je dobré, dej si. Sám sebe spálil a spálí, táhne i ostatní. Takový je svět dualismu. Jednota je vesmírná. A když člověk říká klid, tak to je stav, kdy člověk není sám sebou. Když člověk leží, sedí, cítí pulzaci, dech, cítí vesmírný zvuk OM, Rám, Amen. Tak ten okamžik je klidný, tam není já, tam je jen vesmírné vnímání. Proto jsem říkal, ať lidi nemluví, ať slyší sami sebe a mohou splynout s vesmírným životem. Naše mluvení je vždy zvýraznění vlastní identity, které védantistovi připadá jako nevědomé. A proto je v plánu ájurfarmy velká parikrama - cesta s přestávkami. Člověk jde tou cestou sám, nejde identita, ale to samo jako vesmírná součást.
Reakce: Ano při mluvení někdo něco řekne a já to chci ještě další důležitostí převýšit. Proč? K čemu?
Govindží: Ahankár ukazuje, to já jsem tady a jsem lepší než ostatní. Stačí tento pocit, který vyvolá mluvení. Jsem lepší než ostatní. Jsem lepší než ty, proto musím mluvit. S tímto pocitem se mluví.
Reakce: A když má někdo něco lepšího, a trumfne mě a já už nemá, co říci, pak mám zklamání a hněv.
Govindží: Já je důležitý a musí mluvit. Mluví hlasitě nebo uvnitř, to je jedno. Když šéfík říká, že od něj něco chce, podřízený má komenty. Zase. Když je to šéfík, tak na to má právo, nemusí ani toto slovo vyslovit. Ale podřízený je důležitý, a tak tam musí zastrčit svá slova. Někteří lidé chtějí mít poslední slovo alespoň to na shledanou. Ano tak to je jen k zamyšlení.
Z tohoto verše je rozhodně znát, že Bhagavadgíta vychází z absolutní jednoty. A dualismus je v ní označen jako nevědomost. Věčný, hlavní, základní je nedualistický. Je to příliš jemné, hluboké a subtilní uvažování, a to rozhodně není na povrchu znát. Někdy může přijít i nedůležité a zbytečné a bezvýznamné uvažování nebo dokonce i škodlivé a potom co já, když je všechno Vesmír, tak co já?
Reakce: Chce-li se člověk zapojit do normálního života, musí dát pozor, jak odpovídá.
Govindží: Z Bhagavadgíty si bere člověk poznání a když jde do práce, normálně se zapojí. Bude to, co si přeje nutriční šéfová, bude tolik gram, kolik říká, je svatá, bude to tak, jak je třeba.
Reakce: Tedy s pokorou.
Govindží: Ať se děje, je vesmírná přítomnost. A když to tam chce, ať je to tak, jak chce. Proč musím používat svůj názor. Co mě tak moc nutí zastrčit tam svůj názor? To je ten průser. Proč mám strkat svůj názor? Protože je to ahankár, můj názor je ahankár. Ať je vesmírný ahankár, to je to, co je. tak i když přijdu odsud domu, ať je vesmírný ahankár. Ulehčí se doma, ulehčí se kamarádům. Není žádný odpor, není třeba odpor. Když můj názor není důležitý, tak ahankár zmizí, ale já neustále drží svůj názor a prosazuje se já. Ale když chci do kolektivu, do rodiny, tak ať se děje podle jejich názorů. Proč by se mělo dělat podle mého názoru? Jdu za maminkou, tak ať je názor maminčin. Jdu za tatínkem, ať je názor tatínka. Stejně ať je názor souseda, dětí. Proč musí být můj názor? Nestrkat svůj názor. Ve Védantě to není třeba. Nechat běžet, vesmírné konání. Ať neustále běží vesmírný život. Přestat se svými názory, to je rozumné a moudré. Svůj názor je velice drahocenný a co je drahé se neutrácí, to se nechává v kapse, draho se dává, když se požádá. Jen tak když sypeme své drahoty, jsme hlupáci. Ale jsou lidé, kteří musí říci svůj názor, svědí je jazyk a když to řeknou, uleví se jim. Takoví jsme.
Lépe je strčit si ty názory do kapsy, není třeba mluvit. Kde se nemluví, nevyroste názor a v kolektivu je ticho a dovolená. My se svými názory děláme rozruch a tím ničíme celý kolektiv. Není to třeba. Rozumně se vyjadřovat a projevovat v jakémkoli čase a prostoru. Být vědomě vzhůru. To je učení Bhagavadgíty. Zde máme slovíčko jasja – kdo, sarve – všechno, samārambháh tvoří dvě slova sam - vyváženě a árambhah zahájení patří ke konání. Káma - vášeň, touha a sankalpa - rozhodnutí. Vardžitáh – kde není dovoleno, kde je vstup zakázán. Kámasankalpavardžitáh je ten, který vyloučil vášnivé touhy.
Jakékoli zahájení, ve kterém je zakázáno káma - vášeň a sankalpa - rozhodnutí. Tak, kdo zahájí a vykonává jakékoli konání bez vášně a rozhodnutí jeho konání je dagdha. Gján - vědění, znalost, moudrost. Takové to teplo, to rozpalování, očištění ohněm. Když se dává železo do rozpáleného ohně, jsou všechny nečistoty spáleny žhavým. Jsou spáleny, očištěny ohněm. Gján agni znalost poznání, s tím dagdham, je poznáním očištěné. Zde se říká vykonává vědomě. Při každém konání je vědomí jako oheň. A takovéto jasja, čím začal verš, kdo vykonává, zahájí činnost, dělá činnost bez vášně a rozhodnutí a jeho konání je čisté a vědomé. Agni - oheň, Bůh ohně, přeměna, dagdha, spálen, spotřebované; Karmánam - konání, skutky, činy a pak gjánágnidagdhakarmánam, ten, který spálil svou karmu v ohni moudrosti;
Tam – tomu, panditam - učenec, moudrý muž. Tomu se říká pandit, inteligentní. Tady je definice inteligentního znalce. Je to ten, kdo zahájí poznání a vykonává bez vášně a bez rozhodnutí. áhuh - říkají, budháh - chytrý, rozumný, moudrý muž. Jeho konání je pak čisté vědomí.
Takže tady jsou dvě slova – bez vášně a bez rozhodnutí. Když vykonáváme, tak je tam plno pocitu a emoce, chuti, kalkulačky, tak je to konání s vášní. Že bude hezké, bude krásné, bude ziskové, bude z toho něco, je to chutné, je to supr, fajn a to je konání s vášní. Konání se sankalpou, s rozhodnutím. Sankalpa – rozhodnutí je v konání jaderná bomba, kde člověk plně soustředně zaměřeně vykonává. Takže soustředěně přichází nebo se vyrábí soustředěnost, řízená touhou Že veškeré aspekty mysli jsou zaměřené na jeden bod. Tomu se říká rozhodnutí. Že když člověk koná s plným rozhodnutím, jsou veškeré síly zaměřené na jeden bod. A to je sankalpa. V Bhagavadgítě se říká, že je nevědomá, protože je vyrobena z touhy, ahankár, chtivosti. Jakékoli věci, které rozhodujeme, je narvaná absolutní mysl, kde je vášeň a sankalpa není. A kde to může být, bez vášně a bez rozhodnutí konání? To člověk řekne, že konání není, je dění. Děje se. Já jdu koupit zmrzlinu do Loučeně. To je rozhodnutí. Já jedu pro zmrzlinu. Co tam je? Vášeň a rozhodnutí. Jdi plavat. Ne jdu pro zmrzlinu. Takže jít pro zmrzlinu je sankalpa a vášeň je zmrzlina vanilková, pistáciová a sladká, studená, skvělá do toho horka. To bude fajn, to bude super. To jsou vášně. A jedu do Loučeně. Takže kdo vykonává bez vášně, bez rozhodnutí, znamená plave ve vesmírném dění, nechává se vesmírné konání, jako vesmírné konání, když vlastní ahankár není, tak je jenom vesmírné dílo. Vášeň a sankalpa dělá osobní dílo.
Otázka: Jestli to dobře chápu tak je důležité rozhodnutí, a bez povídání, to udělat. Govindží: Tady jsou dva aspekty, které se nesmí zapomenout, Bhagavadgíta je esence Védanty. Celkově úplně prvotní poznání je o uznání dualismu anebo jednoty? Védanta je jediná filozofie, ve které je uznána jednota. Ostatní celosvětové filozofie uznávají dualismus. Uznání sám sebe je dualismus, když já není, když ty není, to je pak povídání o jednotě. Filozoficky Védanta uznává jen jedno. Není tedy moje konání a tvoje konání, je jenom jedno. Pro Védantu je jazyk zbytečný, je pro dualismus. Jazyk rozděluje, prosazuje, a zvýrazňuje individualitu. Proto ticho je mauna - mlčení, likvidací identity. Když tady sedíte, nemluvíte, co děláte? Likvidujete sami sebe. Držet hubu je nejsem tady.
Reakce: Kde je komunikace, tam chce člověk dát něco svého. Člověk, ale nemusí vůbec nic.
Govindží: Moudří učitelé říkají, když začnete ve své praxi přemýšlet, jestli je to, co chcete říci, vůbec potřeba. Když ty situace začnete počítat, tak zjistíte, že celý den nebylo zapotřebí nic říct.
Reakce: Trošku.
Govinží: Troškaři jsou ochutnávači. To je dualistický člověk, proto pro védantistu je život mlčení. Není třeba mluvit. Ať to běží, žádný protest. Janda má své proč, na co to je, proč musíme posekat trávu, obec čistila silnice, a tak zaparkujeme na silnici, tam je čisto. To je kalkulačka. Janda už počítá, že se od Chudíře do Jabkenic vejde 1000 aut. Nemám šnůru do křovinořezu, a tak je v areálu vysoká tráva. Ve verši je uvedeno, že vykonávat jen s pocitem, že je to vesmírné dílo. Veškeré konání je vesmírné dílo. I když je prostor stále nový, dělají se stále změny ve Vesmíru. My to neděláme, my nedýcháme. Bůh ví, proč si myslíme, že jsme dech, že dýcháme. Nemáme žádnou kontrolu nad tělesnou teplotou. Nemáme kontrolu ani nad prdy, ani nad hromaděním moči v močáku a pořád máme vytaženou svou vlajku já. Já, které nemá žádné právo, žádnou sílu, protože vše je řízené Vesmírem. Spaní, chtění. Nemáme ani kontrolu nad buzením. Odkud bereme, to je falešné. To je Védanta uvažování. Na tom falešném jsou postavené další filosofie. Je tam já a okolí, pocit svůj a tisíc pravidel. Je to sociální, je to pomáhání, je to solidarita, tisíce zbytečných neoprávněných slov proč? Protože je život v rukách Vesmíru. To není v rukách člověka. Člověk plánuje zmrzlinu do Loučeně a začne fotit západ slunce a zajíce a zmrzlina zavře. Nic není v rukách člověka, to poznání je Védanta, s tím splynout. Ten, s čím splyne, tomu se říká inteligentní moudrý panditam Buddha.
Bhagavadgíta říká, že splynout s vesmírným konáním je moudré. Lidé splývají s tím, co je zdravé, co je dobré, co je hezké, co je rychlé. S tím splývá individuum. Slovíčka jsou jako svíčka pro moly. Táhne mola a mol se nakonec nechá vtáhnout do plamene svíčky a umře. Takto působí slovíčka: dobré zdraví, láska, pozitivní na člověka. Jsou to svíčky, do který chce člověk létat. Když ale ta slovíčka pro člověka nejsou lákavá, pak je mu to šumák. Ať je, co je. Svíčka už nemá přitažlivou sílu, nemže táhnout, a když netáhne, tak mol si řekne, já to nejsem, musím létat, nevybírá si, kam letí, prostě létá a nic ho neláká, a tak mol žije a nespálí svá křidýlka v plamenu. Když člověk vysadí hezké, dobré, zdravé, pozitivní, láska, tak najednou člověk nemá v hlavě nic a nic ho netáhne. Ale naše inteligentní nauky doporučují letět do plamene. Tak táhneme i ostatní se slovy, to je dobré, dej si. Sám sebe spálil a spálí, táhne i ostatní. Takový je svět dualismu.
Jednota je vesmírná. A když člověk říká klid, tak to je stav, kdy člověk není sám sebou. Když člověk leží, sedí, cítí pulzaci, dech, cítí vesmírný zvuk OM, Rám, Amen. Tak ten okamžik je klidný, tam není já, tam je jen vesmírné vnímání. Proto jsem říkal, ať lidi nemluví, ať slyší sami sebe a mohou splynout s vesmírným životem. Naše mluvení je vždy zvýraznění vlastní identity, které védantistovi připadá jako nevědomé. A proto je v plánu ájurfarmy velká parikrama - cesta s přestávkami. Člověk jde tou cestou sám, nejde identita, ale to samo jako vesmírná součást.
Reakce: Ano při mluvení někdo něco řekne a já to chci ještě další důležitostí převýšit. Proč? K čemu?
Govindží: Ahankár ukazuje, to já jsem tady a jsem lepší než ostatní. Stačí tento pocit, který vyvolá mluvení. Jsem lepší než ostatní. Jsem lepší než ty, proto musím mluvit. S tímto pocitem se mluví.
Reakce: A když má někdo něco lepšího, a trumfne mě a já už nemá, co říci, pak mám zklamání a hněv. Govindží: Já je důležitý a musí mluvit. Mluví hlasitě nebo uvnitř, to je jedno. Když šéfík říká, že od něj něco chce, podřízený má komenty. Zase. Když je to šéfík, tak na to má právo, nemusí ani toto slovo vyslovit. Ale podřízený je důležitý, a tak tam musí zastrčit svá slova. Někteří lidé chtějí mít poslední slovo alespoň to na shledanou. Ano tak to je jen k zamyšlení.
Z tohoto verše je rozhodně znát, že Bhagavadgíta vychází z absolutní jednoty. A dualismus je v ní označen jako nevědomost. Věčný, hlavní, základní je nedualistický. Je to příliš jemné, hluboké a subtilní uvažování, a to rozhodně není na povrchu znát. Někdy může přijít i nedůležité a zbytečné a bezvýznamné uvažování nebo dokonce i škodlivé a potom co já, když je všechno Vesmír, tak co já?
Reakce: Chce-li se člověk zapojit do normálního života, musí dát pozor, jak odpovídá.
Govindží: Z Bhagavadgíty si bere člověk poznání a když jde do práce, normálně se zapojí. Bude to, co si přeje nutriční šéfová, bude tolik gram, kolik říká, je svatá, bude to tak, jak je třeba.
Reakce: Tedy s pokorou.
Govindží: Ať se děje, je vesmírná přítomnost. A když to tam chce, ať je to tak, jak chce. Proč musím používat svůj názor. Co mě tak moc nutí zastrčit tam svůj názor? To je ten průser. Proč mám strkat svůj názor? Protože je to ahankár, můj názor je ahankár. Ať je vesmírný ahankár, to je to, co je. tak i když přijdu odsud domu, ať je vesmírný ahankár. Ulehčí se doma, ulehčí se kamarádům. Není žádný odpor, není třeba odpor. Když můj názor není důležitý, tak ahankár zmizí, ale já neustále drží svůj názor a prosazuje se já. Ale když chci do kolektivu, do rodiny, tak ať se děje podle jejich názorů. Proč by se mělo dělat podle mého názoru? Jdu za maminkou, tak ať je názor maminčin. Jdu za tatínkem, ať je názor tatínka. Stejně ať je názor souseda, dětí. Proč musí být můj názor? Nestrkat svůj názor. Ve Védantě to není třeba. Nechat běžet, vesmírné konání. Ať neustále běží vesmírný život. Přestat se svými názory, to je rozumné a moudré. Svůj názor je velice drahocenný a co je drahé se neutrácí, to se nechává v kapse, draho se dává, když se požádá. Jen tak když sypeme své drahoty, jsme hlupáci. Ale jsou lidé, kteří musí říci svůj názor, svědí je jazyk a když to řeknou, uleví se jim. Takoví jsme.
Lépe je strčit si ty názory do kapsy, není třeba mluvit. Kde se nemluví, nevyroste názor a v kolektivu je ticho a dovolená. My se svými názory děláme rozruch a tím ničíme celý kolektiv. Není to třeba. Rozumně se vyjadřovat a projevovat v jakémkoli čase a prostoru. Být vědomě vzhůru. To je učení Bhagavadgíty.
Tam – tomu, panditam - učenec, moudrý muž. Tomu se říká pandit, inteligentní. Tady je definice inteligentního znalce. Je to ten, kdo zahájí poznání a vykonává bez vášně a bez rozhodnutí. áhuh - říkají, budháh - chytrý, rozumný, moudrý muž. Jeho konání je pak čisté vědomí.
Takže tady jsou dvě slova – bez vášně a bez rozhodnutí. Když vykonáváme, tak je tam plno pocitu a emoce, chuti, kalkulačky, tak je to konání s vášní. Že bude hezké, bude krásné, bude ziskové, bude z toho něco, je to chutné, je to supr, fajn a to je konání s vášní. Konání se sankalpou, s rozhodnutím. Sankalpa – rozhodnutí je v konání jaderná bomba, kde člověk plně soustředně zaměřeně vykonává. Takže soustředěně přichází nebo se vyrábí soustředěnost, řízená touhou Že veškeré aspekty mysli jsou zaměřené na jeden bod. Tomu se říká rozhodnutí. Že když člověk koná s plným rozhodnutím, jsou veškeré síly zaměřené na jeden bod. A to je sankalpa. V Bhagavadgítě se říká, že je nevědomá, protože je vyrobena z touhy, ahankár, chtivosti. Jakékoli věci, které rozhodujeme, je narvaná absolutní mysl, kde je vášeň a sankalpa není. A kde to může být, bez vášně a bez rozhodnutí konání? To člověk řekne, že konání není, je dění. Děje se. Já jdu koupit zmrzlinu do Loučeně. To je rozhodnutí. Já jedu pro zmrzlinu. Co tam je? Vášeň a rozhodnutí. Jdi plavat. Ne jdu pro zmrzlinu. Takže jít pro zmrzlinu je sankalpa a vášeň je zmrzlina vanilková, pistáciová a sladká, studená, skvělá do toho horka. To bude fajn, to bude super. To jsou vášně. A jedu do Loučeně. Takže kdo vykonává bez vášně, bez rozhodnutí, znamená plave ve vesmírném dění, nechává se vesmírné konání, jako vesmírné konání, když vlastní ahankár není, tak je jenom vesmírné dílo. Vášeň a sankalpa dělá osobní dílo.
Otázka: Jestli to dobře chápu tak je důležité rozhodnutí, a bez povídání, to udělat.
Govindží: Tady jsou dva aspekty, které se nesmí zapomenout. Bhagavadgíta je esence Védanty. Celkově úplně prvotní poznání je o uznání dualismu anebo jednoty? Védanta je jediná filozofie, ve které je uznána jednota. Ostatní celosvětové filozofie uznávají dualismus. Uznání sám sebe je dualismus, když já není, když ty není, to je pak povídání o jednotě. Filozoficky Védanta uznává jen jedno. Není tedy moje konání a tvoje konání, je jenom jedno. Pro Védantu je jazyk zbytečný, je pro dualismus. Jazyk rozděluje, prosazuje, a zvýrazňuje individualitu. Proto ticho je mauna - mlčení, likvidací identity. Když tady sedíte, nemluvíte, co děláte? Likvidujete sami sebe. Držet hubu je nejsem tady.
Reakce: Kde je komunikace, tam chce člověk dát něco svého. Člověk, ale nemusí vůbec nic.
Govindží: Moudří učitelé říkají, když začnete ve své praxi přemýšlet, jestli je to, co chcete říci, vůbec potřeba. Když ty situace začnete počítat, tak zjistíte, že celý den nebylo zapotřebí nic říct.
Reakce: Trošku.
Govinží: Troškaři jsou ochutnávači. To je dualistický člověk, proto pro védantistu je život mlčení. Není třeba mluvit. Ať to běží, žádný protest. Janda má své proč, na co to je, proč musíme posekat trávu, obec čistila silnice, a tak zaparkujeme na silnici, tam je čisto. To je kalkulačka. Janda už počítá, že se od Chudíře do Jabkenic vejde 1000 aut. Nemám šnůru do křovinořezu, a tak je v areálu vysoká tráva. Ve verši je uvedeno, že vykonávat jen s pocitem, že je to vesmírné dílo. Veškeré konání je vesmírné dílo. I když je prostor stále nový, dělají se stále změny ve Vesmíru. My to neděláme, my nedýcháme. Bůh ví, proč si myslíme, že jsme dech, že dýcháme. Nemáme žádnou kontrolu nad tělesnou teplotou. Nemáme kontrolu ani nad prdy, ani nad hromaděním moči v močáku a pořád máme vytaženou svou vlajku já. Já, které nemá žádné právo, žádnou sílu, protože vše je řízené Vesmírem. Spaní, chtění. Nemáme ani kontrolu nad buzením. Odkud bereme, to je falešné. To je Védanta uvažování. Na tom falešném jsou postavené další filosofie. Je tam já a okolí, pocit svůj a tisíc pravidel. Je to sociální, je to pomáhání, je to solidarita, tisíce zbytečných neoprávněných slov proč? Protože je život v rukách Vesmíru. To není v rukách člověka. Člověk plánuje zmrzlinu do Loučeně a začne fotit západ slunce a zajíce a zmrzlina zavře. Nic není v rukách člověka, to poznání je Védanta, s tím splynout. Ten, s čím splyne, tomu se říká inteligentní moudrý panditam Buddha.
Bhagavadgíta říká, že splynout s vesmírným konáním je moudré. Lidé splývají s tím, co je zdravé, co je dobré, co je hezké, co je rychlé. S tím splývá individuum. Slovíčka jsou jako svíčka pro moly. Táhne mola a mol se nakonec nechá vtáhnout do plamene svíčky a umře. Takto působí slovíčka: dobré zdraví, láska, pozitivní na člověka. Jsou to svíčky, do který chce člověk létat. Když ale ta slovíčka pro člověka nejsou lákavá, pak je mu to šumák. Ať je, co je. Svíčka už nemá přitažlivou sílu, nemže táhnout, a když netáhne, tak mol si řekne, já to nejsem, musím létat, nevybírá si, kam letí, prostě létá a nic ho neláká, a tak mol žije a nespálí svá křidýlka v plamenu. Když člověk vysadí hezké, dobré, zdravé, pozitivní, láska, tak najednou člověk nemá v hlavě nic a nic ho netáhne. Ale naše inteligentní nauky doporučují letět do plamene. Tak táhneme i ostatní se slovy, to je dobré, dej si. Sám sebe spálil a spálí, táhne i ostatní. Takový je svět dualismu.
Jednota je vesmírná. A když člověk říká klid, tak to je stav, kdy člověk není sám sebou. Když člověk leží, sedí, cítí pulzaci, dech, cítí vesmírný zvuk OM, Rám, Amen. Tak ten okamžik je klidný, tam není já, tam je jen vesmírné vnímání. Proto jsem říkal, ať lidi nemluví, ať slyší sami sebe a mohou splynout s vesmírným životem. Naše mluvení je vždy zvýraznění vlastní identity, které védantistovi připadá jako nevědomé. A proto je v plánu ájurfarmy velká parikrama - cesta s přestávkami. Člověk jde tou cestou sám, nejde identita, ale to samo jako vesmírná součást.
Reakce: Ano při mluvení někdo něco řekne a já to chci ještě další důležitostí převýšit. Proč? K čemu?
Govindží: Ahankár ukazuje, to já jsem tady a jsem lepší než ostatní. Stačí tento pocit, který vyvolá mluvení. Jsem lepší než ostatní. Jsem lepší než ty, proto musím mluvit. S tímto pocitem se mluví.
Reakce: A když má někdo něco lepšího, a trumfne mě a já už nemá, co říci, pak mám zklamání a hněv.
Govindží: Já je důležitý a musí mluvit. Mluví hlasitě nebo uvnitř, to je jedno. Když šéfík říká, že od něj něco chce, podřízený má komenty. Zase. Když je to šéfík, tak na to má právo, nemusí ani toto slovo vyslovit. Ale podřízený je důležitý, a tak tam musí zastrčit svá slova. Někteří lidé chtějí mít poslední slovo alespoň to na shledanou. Ano tak to je jen k zamyšlení.
Z tohoto verše je rozhodně znát, že Bhagavadgíta vychází z absolutní jednoty. A dualismus je v ní označen jako nevědomost. Věčný, hlavní, základní je nedualistický.
Je to příliš jemné, hluboké a subtilní uvažování, a to rozhodně není na povrchu znát. Někdy může přijít i nedůležité a zbytečné a bezvýznamné uvažování nebo dokonce i škodlivé a potom co já, když je všechno Vesmír, tak co já? Reakce: Chce-li se člověk zapojit do normálního života, musí dát pozor, jak odpovídá.
Govindží: Z Bhagavadgíty si bere člověk poznání a když jde do práce, normálně se zapojí. Bude to, co si přeje nutriční šéfová, bude tolik gram, kolik říká, je svatá, bude to tak, jak je třeba. Reakce: Tedy s pokorou.
Govindží: Ať se děje, je vesmírná přítomnost. A když to tam chce, ať je to tak, jak chce. Proč musím používat svůj názor. Co mě tak moc nutí zastrčit tam svůj názor? To je ten průser. Proč mám strkat svůj názor? Protože je to ahankár, můj názor je ahankár. Ať je vesmírný ahankár, to je to, co je. tak i když přijdu odsud domu, ať je vesmírný ahankár. Ulehčí se doma, ulehčí se kamarádům. Není žádný odpor, není třeba odpor. Když můj názor není důležitý, tak ahankár zmizí, ale já neustále drží svůj názor a prosazuje se já. Ale když chci do kolektivu, do rodiny, tak ať se děje podle jejich názorů. Proč by se mělo dělat podle mého názoru? Jdu za maminkou, tak ať je názor maminčin. Jdu za tatínkem, ať je názor tatínka. Stejně ať je názor souseda, dětí. Proč musí být můj názor? Nestrkat svůj názor. Ve Védantě to není třeba. Nechat běžet, vesmírné konání. Ať neustále běží vesmírný život. Přestat se svými názory, to je rozumné a moudré. Svůj názor je velice drahocenný a co je drahé se neutrácí, to se nechává v kapse, draho se dává, když se požádá. Jen tak když sypeme své drahoty, jsme hlupáci. Ale jsou lidé, kteří musí říci svůj názor, svědí je jazyk a když to řeknou, uleví se jim. Takoví jsme.
Lépe je strčit si ty názory do kapsy, není třeba mluvit. Kde se nemluví, nevyroste názor a v kolektivu je ticho a dovolená. My se svými názory děláme rozruch a tím ničíme celý kolektiv. Není to třeba. Rozumně se vyjadřovat a projevovat v jakémkoli čase a prostoru. Být vědomě vzhůru. To je učení Bhagavadgíty.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>