Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Proto neustále vykonávej své zodpovědnosti bez připoutanosti a s plnou oddaností, protože vykonáváním (správných) činů může nepřipoutaný člověk dosáhnout Puruš (Nejvyššího). ||3-19||

---

---

Kostič: Proto ty stále bez lpění konej činnost, jež konat máš, neb Nejvyššího dojde ten, kdo nelpí čin prováděje.

---

Komentář Govind:
Z předchozího verše vyplývá, jak žít splynutý s Átmá. Také bylo důrazně vysvětleno, co je to Átmá. Co je to duše v člověku. Včera jsme si říkali o svíčce a dlani. Procítit se dlaní, to umí duševní člověk. Duchovní život, to je splynout s Átmá. A procítit se svíčkou je život s myslí, to je man. Samozřejmě, když je svíčka na dlani, tak je vidět, je dominující. Svíčka je výraznější. O dlani není řeč. Jako když se staví dům. O kamenech, které padly do základů, se nemluví, ale o kameni, z kterého je socha, má místo uprostřed obýváku nebo na náměstí, o tom se mluví, to má pozornost. Takto je mysl podstatnější a je středem pozornosti a je sledována ze všech stran. Duše, na které je mysl postavená, je zapomenutá, je nepodstatná, nemá prioritu, je nedůležitá. Podobně jako kameny, které drží budovu hluboko pod zemí. Ty kameny tvoří základy pod domem. Nikdo na ně nevzpomene, ale kameny žijí a neustále drží na sobě. Jejich stálým nepřetržitým úsilím dům žije. Den, kdy kameny ze základu vypnou své síly, celý dům, celá krása domu se zhroutí do ruiny a dům je k odpisu z katastru. Neexistuje. Stejně jako člověk, když duše přestává dodávat sílu existenci, tak se mysl vypne, tělo se zhroutí a jde do hrobu, nezůstane v obýváku. To je Átmá. 
Mít zkušenost s Átmá, zažít Átmá, je práce pro výjimečné. A to se v předchozích verších snažil Kršna vysvětlit Ardžunovi. Doporučoval žít v totožnosti s duší, s Átmá. Tasmád je připomenutí, že je to takový člověk, který je duševně ztotožněný. 
V tomto verši jsou důležitá dvě slova asaktah a samáčara. Asaktah znamená dotčen. Sakt má kořen sang a dhátu znamená společně, společnost. Opakem je asakt, nespolečný. Jakmile se člověk ztotožní s Átmá, jenom chvilku, tak v té chvilce není ani sám sebou, není ani se svým tělem. My v denodenním životě dáváme na sakt ohromný důraz. Společně žít, společně být, z toho je společnost, z toho je sociální systém, z toho je kolektiv. A proto si na sakt dáváme hodně záležet a tady ten verš, když člověk je v duševním stavu, tak s ničím nemá nic společného. Což je nesociální uvažování. Sociální uvažování vzniká na půdě společného zájmu. Duchovní praxe vyžaduje najít jedince v rámci společnosti. Duchovní praxe je být neustále individuem, na kterém jednotlivci stojí. Takže asakt znamená nezávislý. Avšak společnost vyžaduje sílu být spolu. Sílu být spolu vyžaduje vzájemné spoléhání. Čím více se vzájemně spoléhají, tím více se vzájemně cítí jako jeden kus, člověk. Jako manželé, když vzájemně jeden druhému pomáhají, vzniká pocit, že spolu krásně žijí. Jejich společná síla je silná, čím více jsou jeden na druhém závislí. Podej mi pivo, zapni mi telku. To si může dělat i sám. Ale takto se manžel sedící v křesle, dožadující se všeho možného, stává závislý na manželce. A manželka kolem něj lítá, otevírá okno, zavírá okno, podává pivo. Manželka lítá a tím se manžel stává závislákem na manželce. Potom manželka řekne, já jdu k rodičům a manžel naříká, že bez ní umře. To je sakt. A manžel asak je ten, kdo není závislý. Nic neřekne a sám zavře okno, sám zapne televizi, sám si vytáhne pivo z lednice, když není otvírák, otevře ho zuby. Je nezávislý na druhém člověku, je asakt. A takovému člověku manželka řekne, ty nikoho nepotřebuješ, protože si všechno děláš sám. Nemají společný život, protože každý je sólo sám pro sebe.
Takže člověk, když je v duchovním módu, ztotožňuje se s dlaní, se základem, s duší, tak je asakt nezávislý, protože závislost vytváří společný život. A společný život, vyžaduje závislost, nakrájej mi cibuli, tak já udělám poju. Nenakrájela jsi cibuli, nemůžu udělat poju. Jsou závislí, takže společný život je hra mysli. A to je velice chutné, velice šťavnaté. Žít spolu je výkon mysli. A jednotky, kterými se měří, je závislost jednoho na druhém. Lidé, co chtěli žít spolu, to nedokázali a byly před rozvodem. Bylo jim doporučeno, ať žijí v rodinném podniku, kde manžel a manželka dělají jednu činnost a podle svých sil a schopností si činnosti rozdělí. Někdo bude vyrábět, někdo bude prodávat, výrobce je závislý na prodejci, automaticky vzniká interakce, a to je to, co oni potřebují.
Společnost vyžaduje interakci a komunikaci, kde není, tam je rozpad. Když je cílem někoho být spolu, tak je nutné, aby byla interakce a vzájemné závislost. Pak je ta mysl plnohodnotně funkční. To je to světlo, které vychází ze svíčky, a samozřejmě existuje jeho druhé pole závislosti a potom ten celý systém funguje proudem závislosti. A z různých důvodů, když se závislost sníží nebo zhroutí, tak se celý systém rozpadne. A teď, co člověka zajímá, aby se nerozpadlo? Aby byl závislý jeden na druhém. Aby byli spolu. Tak to všechno vyžaduje oběti. Manželka obětuje veškerý svůj klid a nesedí na židli, je na nohou a slouží manželovi, obětuje. Tím je manžel závislý na ní. Manželka udělá z manžela závisláka, jsou spolu. A pak jsou vztahy, vztahy znamená, být závislý. Ale když závislost není, tak funkčnost není, rozpadá se, člověk ten rozpad nesnáší a nesnášení je vytvoření dvéš, kródh, moh, Hněv rozhodí chodící agni v těle, v životě a člověk velice prudce zhasne. Onemocní. Systémy srdeční, oběhové a mozkové, které řídí životní sílu se rozpadají, protože jsou asakt. Asakt jsou ty, které si se společností jenom hrají, stejně jako Janda, která hraje divadlo, a nikdo to nepozná.
Satatam - neustále. Kárjam - konat. Karma - konání. Takový člověk neustále v duševním životě není s ničím spojený, není na nikom závislý, jenom si hraje a vykonává. Samáčara je důležité slovo z tohoto verše. Je ze dvou slov čar je dhátu, a to znamená pohyb. Čal znáte z ájurvédy, pohyb, tok, chod. A sam je vyvážené, rovnoměrné. Umíte si představit, co může znamenat samáčara - rovnoměrný chod? Když je rovnoměrný, tak musí být dva. Když je jenom jeden, samačara neexistuje. V duální věci je rovnováha: radost a smutek, dobrý a špatný, ne či ano, rág a dvéš, libo-nelibo, přítel a nepřítel, zisk a ztráta, mám a nemám. Ty duální věci hledají vyváženost. Když v nich není vyváženost, pak není žádný přítel nebo nepřítel, není dobrý nebo špatný. A to je automaticky vlastnost Átmá. Rovnoměrný, rovnovážný, se stává Átmá. Jedno pole, když je větší, je automaticky v mysli. Strom je strom, ale můj strom, to už je převaha na jedné straně. Nesnáším je také převaha. Převaha už není samáčara, je asam, visam. Jsou různé nerovnováhy, a kde jsou nerovnováhy, je mysl dominantní. Tam je okamžitě závislost, zhroucení systému a neustálý výkyv. A když je to jedno, je to samáčar. Ta praxe, je to jedno, to je samáčar, tím má život konstantní proud. Jakmile to jedno není, tak je okamžitě nerovnováha, něco má převahu. A je problém. A problém okamžitě zmizí, jakmile přijde je to jedno, je to jedno. Jako sluneční paprsky, před kterými tma utíká. Problémy utíkají před je to jedno. Nehne to se mnou, ať je to tak nebo jinak. Smíření, nekonfliktnost může být tehdy, když je člověk spadlý do duše, ne, že je v mysli. Takže samáčar znamená převzetí chodu, převzetí chodu znamená, následovat, dělat podle pravidel. Postupovat a po-stupovat. Někdo vstupuje a to vstupování následuje a tomu se říká postupování. Takto áčarana znamená postupovat. Čar znamená chod a áčaran znamená převzetí chodu, to znamená následovat, dělat podle pravidel, postupovat. Co znamená postupovat - následovat. Takto když člověk postupuje do života, vykonává to takovým postupem - vykonané karmy konání, vede k poznání Puruš. Vede k získání cíle. Konáním dosahuje cíl. Konáním získává param - vyšší cíl, a to je Puruš. Átmá,  tím získává zkušenost, a to je: Je to jedno, je to jedno jo. To, když člověk přivede do praxe, pak jako Anka, které šéf hrozí, že ji vyhodí z práce, cítí: Je to jedno. Vyhoď mě. Je to jedno. Nemám Ferrari. Je to jedno, budu jezdím broukem. Je to jedno. Nemám kde bydlet, budu na stromě. Je to jedno, ani psát nebudu, je to jedno.
Je těžké praktikovat Je to jedno, protože jsme závislí, protože nám chutná život. Smyslový život je velice šťavnatý, a proto se ho nemůžeme zbavit. Smyslové prožitky, zážitky jsou neustále důležité, a proto nejde praktikovat duchovní život jen tak.
Praktikovat duchovní život, zbavit se všech chutí, to nelze, protože člověk je závislák na smyslové chuti. Celý život úplně vyprodá a dává všechny své síly k získání radosti, pohody, štěstí, zdraví, chvály, liba. Dělá všechno proto a to až do poslední chvíle. Pak zahyne. Cílem života člověka je samozřejmě získat radost a být šťastný, všechno pro to dělá. A to je všechno svět mysli. Člověk je neustále v mysli a nemá ponětí, na čem mysl stojí. Je nějaký základ. A ti, kteří mají ponětí o základu, o důležitosti základu, ti jsou výjimeční, to nejsou běžní lidé. Běžní lidé jsou závislí na mysli. Jakmile se člověk koukne do základu, tak je velmistr, učitel, slavný a chová se jinak. Je považován za duchovního mistra, říkáme mu duchovní člověk. Každý člověk je duchovní, kde je mysl, tam je i duše. Mysl je jako leknín na vodě. Kde je leknín, tam je voda. O vodě se nemusí mluvit. Automaticky, kde je leknín, je i voda, je tam vlhkost. Átmá je vždy a všude k dispozici, protože na něm to vždy stojí. Rozpoznat a zaměřit se na dlaň, ne na svíčku, míříme na duši. 
Jsou probádaná dvě slovíčka asaktah a samáčar. Dhátu - čar a sakt. Toto je z mé strany vysvětlení verše.  

Otázka: Když je člověk v duši, tak je vnímán jako nespolečenský.

Govindží: Okolí ho bude určitě vnímat jako nespolečenského. Ten, kdo jde do duše, ví, že jde do duše a umí zahrát, aby to okolí nepoznalo. Okolí jsou ovečky, neví, co jsou duše. V poli sedí panák strašák. V sadu sedí také strašák a ten, kdo vidí postavu, myslí, že je tam člověk. Ten, kdo žije jako duše, musí být strašně chytrý člověk, aby mohl být duší. Takový člověk má na to, aby okolí ukázal, že je stejná ovečka jako ostatní. 
K tomu říká Fanny Baba, Jandy učitel: Zahrajte si život. Je to možnost jen si zahrát, tak si zahrajte. Tady není nic vážného. Vážné je to, co je po životě a před životem. Život si hrajte. Skutečnost a divadlo je rozdíl.
Otázka: Může být divadlo nevhodné?
Govindží: Všechno je nevhodné. Co není pochopené, je nevhodné. Kde není sloučení, je nevhodné. Zahrát si, tak to je to vhodné, tobě se naplní, mě se to netýká, ok. Žádný problém. Jaromír mi v autě vyprávěl, že poslouchal velmi dlouhé povídání jedné ženy. A ona tu řeč nakonec uzavřela tím, že on se nevyjadřuje k problému, že nic neříká a že jí vadilo jeho nemluvení. V takových situacích se jen zahrává. Stačí jen něco zhodnotit a zase předat slovo. Nechat ovečky. Potřebují výběh a pejska, potřebují něco jiného. Tak jim to dát. Není třeba inteligentní chování. Nezapojit se do ničeho, nepustit nikoho a nic. A venku, aby nikomu nic nechybělo. To považuji za inteligentní řešení, venku nic nechybí a uvnitř mám: Je mi jedno. Když žijete společně, můžete hrát společně.
Když chce někdo společnost, ale nebude komunikovat, to je problém. Chce být s někým, ale nechce mluvit. Chce být na zahradě, ale kopat nebude. Chce jít do lesa, ale na větve nesáhne. Chce plavat, ale do vody nepůjde. Graduje to. Jako sopka. Jak to dopadne? Smrt - Pelhřimov. Do ájurvédy chci, ale domácí úkol nebudu dělat. Pelhřimov, to je konec. Nebudu přispívat do rodiny a chci rodinu, chci kamaráda, a nedám mu ani vodu. Pelhřimov - konec - smrt.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>