Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Takový člověk na tomto světě nemá žádný zájem. Ať dělá nějakou práci nebo žádnou práci, není to důležité. Stejně tak nezávisí jeho vlastní blaho na žádné jiné živé bytosti. ||3-18||

---

---

Kostič: Nemá cíl, jejž dojde činem, ni cíle skrze nečinnost, Na žádné ze všech bytostí ten není v cílích závislý.

---

Komentář Govind:
Je to pokračování verše 17, ve kterém bylo vysvětleno, že člověk, který je splynutý do sebe, do Átmá, je stoprocentně namočený, obklopený a spojený s Átmá, tak jemu nic nezbude, žádné konání, nic pro něj není třeba. Je ve stavu, kdy je člověk Átmá, pouze jen a jen Átmá. Zdůrazňoval jsem, co je to Átmá. Je to možné rozpoznat. Ale my máme velký problém, že nerozpoznáme ani sami sebe. Jak pak můžeme poznat Átmá, být Átmá, cítit Átmá, jenom zůstat Átmá, jenom Átmá, jen a jen Átmá. Takovému člověku nepřipadá, že má něco dělat. Žádné konání pro něj není. A v 18. verši je ke tasja naiva tasja, pro takového člověka. Jakého člověka? Kdo je absolutně v duši. Nic pro dělání nebo nedělání není. Může vzniknout otázka, zda nedělání a není je stejné. Včera jsem říkal, Samo nic není, podobně tady je nedělat. Proč se říká není, dělání není? Dělání a nedělání, oba dva výrazy jsou dělání ve všeobecném pojmu. když člověk říká, že nic nedělá, tak dělá, protože dělá nic. Absolutně je to odříznuté od hmotného světa, hmotného života. Takže pro takového člověka, kdo je absolutně jenom v duši, jenom duší, žádné konání není, žádné konání nezbude. Tady se v dalším verši dodává: něco dělat - krte a nedělat nákrté, krtenártho nkárteneha kaščana taščen. Cokoli neexistuje - není. Nic takového není. V další části verše je: na čásja - ani z ní; sarvabhútešu - bytosti; kaščid - cokoli z okolí; artha - hmota, čas, bytost, předměty; nejsou potřebné. To znamená, že pro takového člověka absolutně nic není podstatné. Nikdo není podstatný. To, že není nic podstatné se má chápat, že není podstatný člověk, dům, majetek, ani vztahy, ani děti, rodina, peníze, učitel, prostě všechno. Arth je vše potřebné k užívání. Lidé používají lidi. Člověk používá člověka. Člověk v Átmá nemá nic z toho zapotřebí. Nikoho a nic. Může se říci, že nemá nic zapotřebí. Když nic nemá zapotřebí, pak všechny nabídky posílá do hajzlu. Duchovní člověk žije ze společenského a sociálního pohledu absolutně nezajímavě. 
Praktikant si musí ujasnit, co je to Átmá. I když bylo již tisíckrát řečeno, co je Átmá, stále není pochopeno. Átmá je k procítění a vytvoření zkušenosti z procítění. 
A když je člověk procítěný do Átmá, pak pro okolí je normální člověk. On moc dobře ví, že okolí ho vnímá jen jako hmotu, tak vykonává jen jako člověk-hmota, ale on o sobě moc dobře ví, že je Átmá. Okolí ho může posuzovat jako posvátného, dobrého nebo zlého či obyčejného. On se do toho nemíchá. On vykoná, co se má dělat. A k okolí se bude chovat jako k okolí. On nepočítá s tím, že je okolí, které prociťuje Átmá.
Okolí je většina, stále to říkáme dokola. Z toho vyplývá Fanny Babovo učení Karnataka - dělání jako hraní. Hraním se nenamáčí. Hraním člověk jen hraje. Dejdar si hraje na Karla IV., jen si hraje, nenese odpovědnost Karla VI., ví, že je Dejdar. Když člověk ví, že je Átmá, a tady hraje, tak v Átmá nemůže prožívat. Jen je. Žádné návaznosti moje, tvoje, důležité, nic takového není. Jako herec. Není nic.
Otázka: Co je pohnutkou ke konání takovému člověku?
Govindží: Nic není. To je to, co se několikrát říkalo, dělání a dění. Nic se nedělá, jenom se děje. Být děním. Lidé jenom prožívají. Prožívají svět lidi, věci, rodinu, majetek, hračky, chuti, vůně, pohledy, vlastnění, to všechno prožívají. A to, co prožívá, duchovní není. Duchovní je jenom dění. Dělání duchovní není. Dělání není pro Átmá. Dělání je pro mysl. Toto vyplývá z tohoto verše jednoznačně.  Kršna říkal Ardžunovi, že válka se děje, že se nedělá. V té chvíli Kršna viděl, jak se Ardžuna začal prožívat, bát třást, plakat, být vystrašený, propadl panice. Jako teď je korona virus a lidé tomu propadají a mají problém. Ve všem vidí korona virus. Když je dění, tak ať je, má se nosit maska, dobře, nosí se. Co se děje, ať se děje. Do toho jsem nebo nejsem namočený. Do dělání není potřeba se namočit. Žít duchovní život znamená nenamáčet se. Kdo splyne do Átmá, tam nezbývá nic pro dělání, všechno je v rukách dění. Ať se děje, co se děje. Často se říká, že je to jedno, že je to šumák. Je to jedno. 
Co se stalo? Nic se nestalo, nic se nestane, vše je stejné, nebe, světlo, den, stromy, silnice jsou tady stále a pořád jsou stejné. Co se změnilo? Nic se nezměnilo a nic se nezmění. Zeměkoule byla prázdná a bude prázdná. O co jde? Všichni umřou, zahynou. Ať zahynou.  Takže když člověk splyne a poznává Átmá, tak najednou slova jako povinnost, dělání, to je důležité, to vše propadá. Už není hezký, dobrý, správný, nesprávný, to je svět mysli. Ve světě Átmá nic takového není. 
Ó, Ardžuno, jsi moudrý, inteligentní, chytrý, jógín, praktikant duchovního života, tak to poznej. Když jsi duchovní, tak je ti šumák, co se děje. Protože všechno důležité je pro mysl. Pro Átmá není nic důležité. Proto říkám, že mezi miliardami může být jen jeden člověk, který toto má skutečně zažité. Není to běžné, proto pochopit Bhagavadgítu mohou jen výjimečné osobnosti. A Ardžuna byl výjimečný. Jemu se to mohlo říci. Ostatní, i když to byli borci, tak jim to Kršna neříkal. Proto dát tento verš do rodinného, zaměstnaneckého a podnikatelského života, je nemožné. Verš říká o tasja, o takovém člověku, který je v duši. Venku není. Ani trošku není. Tady je častá potřeba aspoň trošku. Ne, žádní troškaři. Co je venku, je mi jedno. 
Duchovní člověk v tomto světě jen hraje. Říká se tu, kdo si hraje, nezlobí. Tady hraje mysl. Kdo si hraje? Všechno to, co dělá, dělá jako hraní, nic nebere vážně, tak nikomu nevadí.
Jakmile řekne: To by mělo být takto, dává najevo, že nesouhlasí s tím, jak se to děje. Já musím. Co to znamená? Nekoukej na mě, že jsem tady, v dané situaci neexistuji. Když to je důležité, pak tedy já nejsem důležitý. Tak proč tady jsem, když máš něco jiného v hlavě? To jsou lidé namočení do mysli. To není správné, správné je toto. Co to znamená? Nesouhlas, nepřítomnost, neakceptování okolí. To je pokažená mysl. Nespokojenost. Ani s myslí není takový člověk spokojený. A to je strašně daleko. Ani se nedá představit, že takový člověk může cítit Átmá. To je vyloučená věc. Verš vede jen k jednomu, k procítění a vyzkoušení, co je Átmá. To je jádro, nositel mysli. A je vůbec pro někoho zajímavé? Je to pro někoho cíl? Kde je ta snaha, cíl, chuť? Pokud někdo takový je, pak je pro něj z tohoto verše toto ponaučení: Život je jenom hra. Jen to zahrát. Když chce duchovní život, tak není potřeba mysl a smysly. Átmá to nepotřebuje. To všechno důležité, líbí - nelíbí, porovnávání, strašení, vášnění, to všechno jsou vůně a barvy mysli. Duchovní život, tam žádné konání není. Je jenom dění. Pak ať se děje. Děje se v pohodě. Pláče se v pohodě. Křičí se v pohodě. Vyčítá se, rozděluje, loučí se i schází se v pohodě, rozfrnknout se v pohodě, o nic nejde. Tak to má být, tak ať to tak je. Ať je to, co má být. To je automaticky učení pro herce. Herec hraje, co je ve scénáři. A dokonce může mít problém, třeba když má plakat, tak si musí dát kapky na tvář, protože slzy nevzniknou jen tak, slzy nejsou na povel.
Otázka: Herec to neprožívá, ale hraje to. V té roli to udělá. Tak tam nemůže být nadhled. Jsou tam emoce. Je tam libo - nelibo. Govindží: Je tam hraní, ne prožívání. Je tam hraní. Je tam role, jsme všichni v roli. Je jenom role. Nerozumím, čemu nerozumíš. 
Janda: Je to pozorovatel a herec v jednom. Musela jsem si to přežvýkat. 
Govindží: No ty jenom přežvykuješ a neumíš to polknout.  Vychutnává si každé sousto, to je mysl. Átmá když je, tak si zahraje na mysl a tím to končí. Pro Átmá je to hra, pro mysl je to skutečnost. Jsou to tvrdé verše pro toho, kdo je nalepený na svět. To je stále mysl. Je to o tom, důkladně rozpoznat, co je funkce mysli a funkce Átmá. Funkce Átmá je jako když neseš svíčku na dlani. Svíčka prožívá vlny větru a dlaň ji nese. Dlani je šumafuk, jestli fouká nebo nefouká, jestli je tma nebo světlo. Dlani je to jedno, to je Átmá a svíčka je mysl. Člověk může být svíčkou. Prožívá mysl, prožívá svět, prožívá existence a dlaň nese mysl. Ať nese, co nese, je to nepodstatné, je to jen hra. Ale pro svíčku to, že fouká, prší, je tma či světlo, jsou hromy a blesky, je skutečnost a to vše je pro ni podstatné. Pro svíčku je všechno podstatné, pro dlaň je jenom to, že nese svíčku. Nošení svíčky je práce dlaně. Dlaň je Átmá. Když člověk sám sebe procítí jako dlaň, tak co se děje se svíčkou není pro Átmá podstatné. Procítit se dlaní a ne svíčkou, blábolíme vše kolem svíčky. Korona virus je svíčka. Kdo má hlad, dlaň nebo svíčka? Potřeby má dlaň nebo svíčka? Je to důležité pro svíčku nebo dlaň? Dlaň je snaha být a procítit a uznat dlaň - Átmá. Nebýt svíčkou, to je Ardžun. Ostatní miliony lidí jsou jen svíčky, nejsou dlaně. Takže když je dlaní, tak dělání nedělání je nepodstatné. Tak karma jógíni, kteří kopou a říkají, že dělají karma jógu, jsou svíčky. Praktikovat je kopat i nekopat, zdravý i nezdravý, vhodný i nevhodný, je to šumák, může být i to i to. Bez horšího, bez lepšího. To je dění. Děje se.
Když se člověk namočí do dění, i když dělání probíhá, je to procítěné jako dění. Je to náročné, nicméně je to ukázka možnosti v životě, že člověk může žít s prožíváním nebo s nadhledem. Nadhled přichází, když je život s Átmá, s dlaní. Praktikant se může snažit nebýt svíčkou, být dlaní.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>