Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

A Ó Ardžuno! A člověk jenž ovládá smysly a udržuje je ve stálosti, který koná bez bez připoutanosti k nim (smyslům), takový je hoden úcty. ||3-7|| 

---

---

Kostič: Kdo však svou myslí, Ardžuno, ovládl smysly, nepoután provádí činy tělesné, - karmajógou ten vyniká.

---

Komentář Govind:
V předchozím verši bylo popsáno, co to je falešné a tupé Átmá, mudhátmá, blázen a mithjáčar - falešný život, falešné chování, falešný člověk. Když Kršna vyprávěl, tak Ardžuna z toho moc velkou radost neměl. Viděl, jaký je. Tupé Átmá, falešné. Kršna říká, to nevadí, že jsi takový, můžeš být jiný. Kršna říká o tom, kdo je lepší, kdo je správný, ideální - Ó, Ardžuno, ten, kdo dává smyslům řád. Takže když mysl dává smyslům řád, potom karmendrije - motorické orgány člověka vykonávají akce. Ruka, noha, pusa, rty vykonávají akce. Když se okolí projevuje a po vnímání okolí se hustým sítem přecedí, pak se reaguje. Tento verš je in-out, o porozumění chování člověka. In znamená do a out-ven. Do bedny (mozku) a z bedny (mozku) - do svalů, mimiky, vyjádření. Vnímání je do mozku (in), z mozku (out). Do mozku přichází přes gjánendrije, přes smysly, bere si z okolí a potom ze smriti, paměti, to je šestý smysl. To všechno vstupuje do bedny, kde se to zpracovává a z toho vyleze rozhodnutí. Takhle to bude, takhle to je a udělá z toho přechodné rozhodnutí, které pak může změnit, ale v daném okamžiku se musí rozhodnout. Takhle se smát, takhle mrkat. Českou poštou to rozvádí do těla - pošta je hormonální a nervová. Pošťáci jen roznášejí dopisy, nemůžou za to, co je uvnitř dopisu, a my si neustále stěžujeme, co je to za dopisy. Takže hormony a nervy jsou pošťáci. Kdo napsal obsah dopisu, to nebyla pošťačka, to byla bedna. Takže out vychází z bedny po rozhodnutí a do bedny přichází přes smysly. To, co vnímáme, tomu říkáme předmět. Sklenička, stůl, lžička mají předem určené své vlastnosti. Dopředu obsahují tvar, materiál. V sanskrtu se ujasní slovo předmět - višej. Viš - jed. Každý mravenec, každá včelka když štípne, tak to bolí, svědí, pálí. Takže jed je součástí toho mravence, včelky. Každý předmět má svůj jed. Každé zboží - z-boží má svůj jed. V češtině se řekne, má své vlastnosti, má svůj jed podle ájurvédy. Jako růže má vůni, krásu, něžnost. Každá studentská pečeť má sladkost. Každý předmět má své vlastnosti. Když mravenec kousne, jazyk opuchne. Mravenec má strach, že bude za chvilku mrtvý, tak kousne a vyletí z něj jed, co má v sobě. Takto každý předmět má svůj jed a když to vleze do bedny, tak se ten jed začne šířit.
Každý člověk má své jedy a když to pustíme do smyslů, pak dýcháním a jedením vleze předmět do smyslů. Otevře kufr a začne tam řádit. Takto je in, vstup. Potom člověk je z toho omámený, podle toho, jaký kufr se tam otevře. Takže každý předmět má svůj jed a vstoupením, vnímáním ho pustíme dovnitř. Smysly jsou konstantně propojené s okolím a okolí se neustále tlačí do bedny. S tím se nedá nic dělat. Ty jsi přijela z Olomouce a dovezla jsi Olomoucký sýr, tak neotvírej kufřík a odvez si to zpátky. Tomu na Kuti říkáme vnímání bez omáčky, s úsměvem, tzn. přijímám informace ze smyslů bez jejich omáčky. Přijímám Mirku bez motorové pily, přijímám Déviku bez koně, přijímám mravence bez jedu, takže co mysl pouští, to se nedá zastavit. Co je ale uvnitř, s tím mohu udělat dohodu, takže polknu tu informaci bez omáčky. Když vnímáme okolí bez omáčky, nemáme možnost v hlavě udělat rozruch. Pak v hlavě nejsou zážitky, není prožívání, nejsou emoce. Jako Liduška, dělá berany bum, bum. Zničila mi hlavu, mám v hlavě díru. Říkal jsem jí, ať jde dělat boule do stromů, ale to jí nebaví. Co jí zajímá? Ta emoce, ta omáčka, to omámení daných předmětů, takže ona prožívá jedy, omáčky těch předmětů. Mysl má možnost brát ty kufry bez otevření.
Když se prožívá, tak co se to prožívá? Jed předmětu. Pak prožívání je působení toho jedu a pokračuje jed, trápení, zklamání, podvádění a bůh ví, co všechno. Hezký chlap vstoupí do hlavy. Manžel je nálepka, omáčka a my toho chlapa pustíme do hlavy s omáčkou, kterou když naliješ na talíř, tak se rozleze po celém velkém talíři. No a ty omáčky, které přijímáme s předměty, se také rozlezou v hlavě. Omáčka se musí někde ukládat a v hlavě ukládáme předmět s omáčkou. Pak samozřejmě jsme pustili omáčku do hlavy, tak bude v hlavě omáčka. Kdybychom pustili jen párek a hořčici v pytlíčku, kterou nerozbalím, pak v hlavě může být jen párek a omáčka se nerozbalí. Někomu se líbí ne párek v rohlíku s hořčicí, ale jen hořčice. Jsou to volby, možnosti, můžeme tak i tak, jak chceme. A tady zrovna Kapila říká jednu možnost, pustit dovnitř zvlášť omáčky a zvlášť předmět. Jakmile se rozbaluje, pak začíná trápení, to nikdy nekončí. Mirka řekne, udělám si radost, vezmu si jen kremžskou hořčici, tak si dá lžičku, a chce další, protože touha po radost je věčná (ale žádná radost není věčná). Hledáme něco, co věčné není, hledáme manžela, který věčný není. Tím si přibíráme samé trápení, to je zaručené. I radost je zaručená, ale vše je omezené životností. Koupíme šaty a máme radost, kápne na ně kečup a už máme problém a musíme je prát. Velice přechodná radost vystřídá přechodný smutek. Takže předměty jsou vždycky velice přechodné, trvalá radost nikde není. Mám dům na 200 let, to tady stejně nebudu, ale mám dům na 200 let. Tomu se říká tupé Átmá. Mudátmá. Mithjaha je falešné chování. O něm byl předchozí verš. V tomto verši se říká, jednoznačně přijímat to, co je čisté. Když nepustím omáčky, tak se žádné vůně nerozbalí, žádné pocity se nevyvolají. To je první část verše. Takto smysly z mysli dávají řád. A co je řád? To je člověk a to je jeho omáčka. Tak pak omáčku neotevírám. Chci být s člověkem, ne s omáčkou. Hloupý člověk se hned ptá, jaká omáčka? Voní to? Chutná to? Tupý rozum zajímá toto. Chytré, moudré rozumy ta omáčka nezajímá, zajímá je to jádro. Mám člověka, nemám manžela. Pak jakékoliv vlastnosti neberu v úvahu, beru v úvahu jen člověka. Pokud mám v hlavně manžela, pak mám očekávání a pokud se očekávání nesplní, mám depky. Ale člověk není zlý, manžel je zlý. Člověk nemá problém, manžel má problém. To je náš problém, jakou kvalitu má náš rozum. Zda pustíme dovnitř do naší bedny jen předmět nebo i jeho omáčku. Ale když je řád, pak mne zajímá jádro, ne slupka, pak není žádný rozruch, žádné cítění. Na to ale lidé hned namítají, že to není život, není tam omámení. Když člověka zajímají omáčky, ochutnává si je a užívá si radost i smutek, libo i nelibo. Když ho omáčky nezajímají, pak je mu jedno, zda si píchne pervitin nebo destilovanou vodu. Když nebude pervitin, nebudou zničené nervy a člověk žije dál. To je naše volba, dáno není nic, dáno není to, že jsem feťák, to je naše rozhodnutí. Projdu celou chodbu s Avon výlohami a nic mi to neříká, ale to je rozhodnutí dopředu, jak je člověk přesvědčený. A jsme zase na začátku u přesvědčení. Pro život je důležité, jaké má člověk přesvědčení. Koho pustím do úložiště a koho tam nepustím, to je moje rozhodnutí. Když mysl - man, pustí ty smysly s pravidly, to pouštím, to nepouštím, tomu my říkáme polykat předměty bez omáčky s úsměvem. Takže když člověk vidí studentskou pečeť a řekne jo, díky, a žádné omáčky si nepouští dovnitř, tak mu to nic neudělá. Motorická soustava našeho těla vykonává podle toho, co se vnímalo. Vykonává jednoznačně a jasně to, co se vnímalo bez omáčky jen podle jádra. Tomu se říká správný člověk, višešjaté. Když Janda vidí pavouka nad pelíškem, tak se strachy počůrá. Říká pavouk něco, když se spouští? Nic neříká, ale Janda vidí pavouka, kousnutí, jed a co pustí do bedny? Kousnutí, jed pustí do hlavy a vznikne strach a povolí všechny svěrače. Omáčka, která patří k pavoukovi, je kousnutí a jed. Janda už nevidí pavouka, vidí kousnutí a jed. Nevidí předmět, ale jen omáčky. Každá fóbie je přesvědčení člověka. Přesvědčení se dá změnit, když to člověk chce. Když je fóbie z pavouků, ať si pořídí 20 pavouků do průhledné krabičky a začne je pozorovat, jaké mají nohy, jaký mají jed, zkoumat je a začne je milovat.
Takže to přesvědčení se dá změnit rozumem. Když vstupuje rozum, pak se změní přesvědčení. Abys mohl něco milovat, pak to nejdříve musíš poznat. Omáčky druhého jsou vlastně moje omáčky. Podívat se na to, jak vznikají omáčky, k tomu je potřeba mít rozum. Když rozum je, pak se postará. Když rozum není, pak se nepostará. Konečně si přiznejme svou zodpovědnost. Mám-li rozum, tak přiznám, že mám nějakou zodpovědnost vůči rozumu. Přiznání je vzít zodpovědnost, jednoznačně vytřídit, co je omáčka a co je předmět, pak je automaticky hlava klidná. Potom přichází radost, která je věčná, ánanda - blaženost. Radost je přechodná. Radost, která je věčná, je ánanda. Dévika má kabelku a vždycky vybírá tu nejlehčí kabelku, asi do 250g včetně holícího strojku. A přijde domů a první co udělá, sundá kabelku a řekne si, že to je těžká kabelka. Jde k zrcadlu, vidí svou velkou, těžkou hlavu, ta ji ale nebolí, neuvědomuje si jí. Když ale nese lehkou kabelku, je z toho zničená. Čím to je? Protože si uvědomuje, že kabelka je spojená s moje. Děti jsou krásné, když jsou moje, jsou to zlatíčka. Cizí děti jsou neslušné, nepořádné. Co považuje člověk za své, tak je to hezké a věčná radost. Když je to cizí, tak to není ono. Dělíme na moje a cizí. Když říkáme myš, tak tím říkáme, že já myš nejsem. Je tam oddělenost. Když se ztotožním s myší, pak už není potřeba ani říkat myš. Protože je to jedno. Takže je to na nás, jak vnímáme, jak vidíme, jaká máme přesvědčení. Když je tam jasnost, tak se nemusí řešit projev. Má se řešit příjem, jak to pouštím dovnitř, jak to ukládám, jak uvažuji. Zda chápu předmět jako omáčku nebo jádro. To je podle stavu rozumu každého člověka. Kde je takový rozum, tomu Kršna říká, to je lepší, to není falešné, to je správné

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>