Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Potom k jeho povzbuzení (Durjodhany), Bhíšma, praotec Kauravů zadul na svou lasturu tak hlasitě jako řve lev. ||1-12||

 

 

---

---

Kostič:
Jeho mysl povzbuzuje mocný starý Kuruovec, ten děd jeho na lasturu silně zadul, jak lev zařval.

---

Komentář Govind:
Zatroubení na lasturu zahajuje válku. Co je naproti, to musí být likvidováno. Bhíšma chápe situaci a bude bojovat proti těm, které miluje. Je na bojišti a na něm se bojuje.
Bhíšma vytáhl lasturu a zatroubil. Každá lastura má svůj zvuk. Každá lastura má své jméno. Podle zvuku všichni na bojišti poznali, čí je to lastura. Každý bojovník měl luk, který měl své jméno. Podle luku a lastury se poznal voják. Lastury troubí, začíná randál a válka je zahájena. Je to souhlas, že se bude bojovat. Křičí se "Do toho! Do boje!” Vojáci běží a meče mají zvednuté, oba šiky proti sobě. Minule jsme říkali, že před bitvou šel Durjodhana, stávající král za svým učitelem Dronáčárjou a seznamoval ho s tím, kdo všechno je na bojišti u protivníků a kdo je v armádě Durjodhany, jakoby byl Dronáčárja slepý. Podobně jsem se cítil nedávno, když jsme jeli pracovat na farmu a Martin si tašky dával ke spolujezdci. Tak jsem zvažoval, jak se tam já tlustý vejdu, tak jsem si sedl za volant. Martin si sedl na místo navigátora. Rád otevírá okno, přišel do Prahy z Chebu, z přírody. Kouká z okna a říká: „Je, tam jsou ptáci na poli. Tady je srnka u lesa.” Ale to já jako řidič nepotřebuji vidět. To nepotřebuji slyšet, já potřebuji vnímat dálnice, a on mi komentuje okolí, jako redaktor hokeje, kdo útočí, kdo dává gól. Jako že já nevidím, jsem slepý a on mi musí říci, proč to je a co to je. To je jeho nesoustředěnost, těkavost, nepochopení. Neví, co potřebuje Govind. Nebere v úvahu stav druhého. Bere v úvahu svůj stav. Já vidím ptáčka, je tady ptáček. Je, tamhle běží zajíc. Reprobedna říká, že je tady zajíc. Člověk reaguje na to, co má uvnitř, nebere v úvahu ostatní. A to je to, co by měl člověk ve fázi růstu poznat. Když se mysl rozrůstá, tak se rozrůstá schopnost poznání. Takže v rámci růstu mysli dochází k poznání.
Když sledujeme dítě, malé miminko, to nic nechápe, protože ještě nemá vyvinutou mysl. Šestiměsíční miminko vidí jen hračku a plácá rukama, nohama, mrká očima. Později hračku pojmenuje a dokonce si začne hračky vybírat. Jako dospělý už rozpoznává ne to, co chce on (já), ale jaké jsou potřeby druhého. Dokáže poznat, co potřebuje druhý. V této fázi již dobře rozumí, co jsou to hmotné předměty, pojmu arth. Slovo arth se překládá jako hmota. Hlubší smysl slova arth je v zájmu. Samozřejmě peníze jsou arth pro člověka, ne pro psa. Pes si nevezme pětistovku a nepůjde si do obchodu koupit granule. Rozpoznat čí je to arth, v zájmu koho nebo čeho. Arth není sám pro sebe. Neexistuje hmota, která existuje pro sebe. Vše existuje pro používání. Hmota sama pro sebe neexistuje, je tu pro okolí, pro ostatní. Pro vše, co ji může používat. V celém vesmíru je vše žijící, existující jako služba. To je ale vesmírný pohled. To není lidský pohled, pohled džívátmá. Džívátmá hledí na to, co je pro život. Neustále myslí na to, co může sloužit jemu, co může být moje, co mám, co nemám. Na toto myslí. Nemyslí na to, že je službou pro tento vesmír.
Džív hledí na to, co je pro něho, co z toho má on. To je hlava, to je člověk, džív. Když se člověk rodí, tak se rodí džív, rodí se život. To znamená, že už nějaký konatel existuje. A ten konatel není vesmír, to je individualita. To je předmět hlavy člověka, to je džív. To není Paramátmá. Džívátmá myslí na sebe. To se rodí jako první. Pak se rodí buňka, tělo. Pak tvoří rodinu. Hromadí majetek, má business a nakonec i smrt. První se rodí individualita člověka. To je pohled džívátmá. Jaká guna se objevuje první? Je to móh, je to touha, přitažlivost, která přitahuje k sobě. Peníze přitahují, koruny i eura. Co člověk vidí, to chce a chce toho hodně. A když někdo nedá, tak se rozzlobí. Hned je zlost, když nedává peníze. Touhou se objevuje. To je první vlastnost člověka.
Co je v hlavě člověka? Je to plno touhy. A co dělá touha? Rozděluje, co je moje a co je cizí. Tím se vytváří individuální identita. I to malé dítě je identita. Říká: „To je moje hračka, můj dudlík.“ Když to někdo vezme, začne plakat. Vlastní identita je móh.
Je to touha a do ní je člověk namočený. Co se vyvine, je touha. Nic jiného se nevyvine. Jedna touha za druhou. Každý po něčem touží. Touha všechno vede a následně se rozrůstá. Automaticky ostatní vlastnosti pochopení a poznání se objevují podle touhy. Tím vznikne džívátmá, individuální člověk, individuální identita. A co dělá individuální identita? Řeší svá arth. Sva znamená svůj, je dost podobné jako v sanskrtu. Arth v zájmu něčeho. Ve svém vlastnímu zájmu. To je ten proud, co honí člověka žít. Ve vlastním zájmu hromadit. Přizpůsobit si okolí podle sebe, k vlastnímu zájmu. Tou silou jede člověk.
Bhagavadgíta je v období dváparjugy, to je třetí časová epocha. První je sattja jug, kdy byly Védy, Upanišady. Do období tretajug patří Rámájana, objevila se Jógavašištha. To vše je esence Upanišad, tedy Véd.
V období dvaaparu se v rámci Mahábháraty objevila Bhagavadgíta. Opět je to esence Upanišad, které přecházejí z véd. Védanta vysvětluje jádro.
Co to je člověk? Je to individuální identita, která vše neustále točí jako mlýnek jen ve svém zájmu. Nebere v úvahu zájmy ostatních. Konat v zájmu druhého, v zájmu ostatních, tomu se říká para arth, parárth. Brahma je parárth. Vzduch, ákáš, všechny mahábhúty jsou z vesmírného pohledu parárth, žijí pro druhé. Člověk žije pro sva arth svárth, vlastní zájem. Člověk nemá žádnou myšlenku, kde není svárth. Člověk, když dospěje omylem k tomu, že začne mít hlavu parárth, tak se stává osvobozeným, tak začne prožívat vesmír. To se stává tehdy, kdy člověk uvažuje a cítí se parárth. Tedy já nejsem pánem, jsem službou. Nemám žádné nároky, nežiji pro sebe. Jsem součástí vesmírné hry. Většinou žije člověk jako pán. Rozhoduje o tom, že ten člověk je tu pro mě, ten domeček je pro mě, ty knížky jsou moje, to chci a to nechci. To vše je jen svárth. Chamtivost. Pro svůj zájem. Tím žije člověk. Žije podle svárthu, tak svárth touha (moh) graduje do chamtivosti. Touha se promění do chamtivosti. Touha se promění do připoutanosti. Touha vede k vášnivosti. Když se nedaří, vzniká hněv. V tomto mlýnku se člověk neustále točí. Život ve vlastním zájmu. Koho je prostor? Vše nese na dlani. Pro sebe nese? Nese pro ostatní, žije pro ostatní. Existuje jen pro ostatní. Parárth. Celý vesmír je nesen. Čas pro sebe nežije. Takto vypadají vesmírné funkce. Bůh je parárth. Planeta se nechává pro druhé. Buďte, žijte, já vás podpořím, tady můžete žít. To je boží, to je parárth. Svárt člověk koná jen pro vlastní zájmy, je džívátmá. Svárthem je člověk řízený a podobně i všechny bytosti i mravenec, komár, žížalka, králíci žijí pro vlastní zájem. I ta liška v lese žije pro vlastní zájem. Svárth je hnací motor člověka. Svárth ve vlastnímu zájmu, pro vlastní zájem, to nám vede život a tím jsme lidé.
Pokud se vyvine duchovní poznání, tak svárth mizí. Začne tam parárth. Život v zájmu ostatních. V zájmu druhého. To, když se začne objevovat znamená, že se objevuje duchovní život. Ne lidský, ale duchovní život je parárth. Když byla Janka v Rišikéši, tak od Haridváru šla nebo jela rikšou a viděla různé ášramy, mosty, a na druhé straně viděla dlouhé oranžové budovy. Říká se tomu parárthášram. Kdo to postavil, to nikdo neví. Někdo to postavil a odjel. Pro koho to staví, na to nemyslel. Je jedno, kdo to užije. Parárthášram je dodnes. Tomu se říká parárth, pro ostatní, pro cizí. Někdo si neustále hlídá svůj batoh, své kolo, svůj účet, jen vlastní zájmy. To není k hodnocení na špatné a dobré.
Od verše 2. do 11. verše je to dokonalá ukázka svárt. Durjodhana mluví k Dronáčárjovi, aby bojoval, aby ho nepřepadla láska vůči svým žákům. Aby v něm probudil hněv a aby ho podráždil a vyprovokoval, tak říkal, že je v protější armádě člověk, který chce Dronáčárju zabít. Že udělal rituály a má speciální zbraně. Proč ho tak vytáčel? Je přirozené, že byl Durjodhan naplněn svárth. Svárth je zárukou, že je člověk, že je zvířecí člověk. To je jednoznačné, bez svárthu se nedá žít. Na tom není nic výjimečného. Výjimečný je parárth. Duchovním se člověk jen tak nestane. Svárth dominuje člověku, řídí člověka. Do svárthu je tak namočený, že vůbec nebere v úvahu druhého člověka. Existuje jen já, mě a můj. Druhý není podstatný. Podstatné je já. To je svárth. Tím se žije, tím se poznává kvalita zvířete v člověku. Člověk je dokonalé zvíře, když je svárth natankovaný. Když začne parárth, člověk začíná být asketou, nic nemá, na všechno se dívá stejnýma očima. Není nikdo, jak zpívá Kabír. Žádné přátelství s někým a žádné nepřátelství s někým. Všichni jsou pro něho úplně stejní. Tomu se říká asketa. Nikdo není blízký, nikdo není vzdálený. To je duchovní život a to je výjimečné. Verš 2.-11. je pro porozumění, jak vypadá svárth. Život, provokace, intriky, kritiky, nedůvěřování, to vše je plné vlastního zájmu. Cizí nebere v úvahu. To je džívátmá. Paramátmá je parárth, být tu pro druhé. Jako ten prostor a čas žije pro druhé. Nese celý vesmír. Není nikoho přítel a nikoho nepřítel. Prostor neříká, Jana je ošklivá a Martin je hodný, toho si vezmu. Prostor nedělá rozdíl. Takto jsou vesmírná pravidla parárth pravidla. Veškeré existence žijí jako služba. Zeměkoule žije jako služba. Hodíte na ni plast, odpady a ona nic neříká. Vše vezme, slouží. To je parárth, to je začátek duchovna. Když lidé mluví, můžete filtrovat, jestli je to parárth nebo svárth. Nenajdete parárth. Vždy najdete svárth, pro vlastní zájem, nadace, pomáhání, ale za vším je vlastní zájem. To se stává, když je pocit, že je vlastní život, vlastní duše, vlastní mysl. Ten vlastní se rodí jako první. Vlastní buňka, vlastní rodiče. Mít své, tím začíná náš život. To je beton, kterým se staví. Je plno toho, co je vlastní. Vlastní partner, vlastní kreditka. Co tě zajímá? Vlastní život. To je zvíře. Existuje parárth, to je také přirozené, ale pro člověka. To je duchovno, kde lidé píší básničky o tom, že stromy ovoce nejedí, květy svou vůni nečichají. Básník, který píše takové básně, je svárth? Ne, je parárth. Vidí ve vesmíru kolem sebe parárth lidi. Člověk může být Paramátmá, když je parárth. Člověk je člověk, když je svárth. Jaká dávka Boha je v člověku se pozná podle svárth a prarárth. Toto můžeme v Bhagavadgítě poznávat. Můžeme to tak rozeznávat i ve svém okolí. Známe, jak se vyjadřují spolužáci. V každé větě, i když jste totálně v klidu, tak každé vyjádření je svárth. Martin říká: „Hele, ptáci na poli.” To je svárth. To je vidění. Sám pro sebe. Svárth vede vše. V každém vyprávění, když se subtilně zamyslíte, v každé řeči či konání se najde svárth. Vlastní zájem. Všechno to pomáhání, nadace, to je blábolení. Všude je vlastní zájem, touha vlastnit. Oči, uši, nos, všechny gjanendrije a karmendrije máme vlastní, vlastníme je. Člověk je vlastník. Co ho zajímá? Vlastnit. Někdo chce vlastnit větší, někdo malý kousek. Někdo chce vlastnit byteček 1+1 a někdo vilu se lvy a tygry. Bez vlastnění neodejde. Svárth, tím je život. Není jako slunko.
Svítí slunko jen ve vlastním bytě? Co dělá slunko? Jen svítí. Co dělá voda? Jen teče. Co dělá vzduch? Jen fouká. Co dělá květ na stromě? Jen vysílá svou vůni. Sám sebe nepotřebuje. V celém vesmíru hory, hvězdy, planety jsou a žijí, jenom jsou. Dělání je tehdy, když je dělatel. Co je ten dělatel? Dělatel je ten svárth, to vlastní, já ahamkár. Dělá se tehdy, když je ahamkár. Děje se tehdy, když je Brahma. Člověk může být ve stavu děje se. Jako Martin, když je na farmě s rukama nahoru, cítí, že se děje, že vrtá. Už mravenčí ruce, bolí ramena, nevadí, nevadí, děje se vrtání. Jakmile začne vnímat, koho to mravenčí, projeví se jeho ahamkár, (já) a nechce dál dělat.
Když se člověk stane součástí dění, je parárth, jen žije, existuje. Je mu jedno, pro koho se to děje. Je mu jedno, že to není pro něho. To je parárth. Kde se dělá, tam je dělatel, jakékoli dělání znamená dělat. Známá otázka je, co bylo první. Slepice nebo vejce? Tak ať se logiky perou, profesoři, mudrci, docenti, fyzikové, ať tam dají sebelepší diamantovou logiku, vyřeší to? Logikou se nic nevyřeší. Pak začne druhá sféra, kde logika není. To je život. Musí přijít oba, slepice i vajíčko. Ale bez logiky. Logikou se nic nevyřeší. Duchovno není logika. Logika je svárth. Logikou roste ahamkár, to logikou se prosazuje. Logikou se říká, že já jsem tady. Vy nic nevíte a já jsem tady. Logika je hnojivo ega. Logika je jen na zvýraznění osobnosti, sama sebe. To roste do určité úrovně, pak končí svět, pak nefunguje logika. Co se stane po smrti? Na to neexistuje žádná logika. Pak je jen víra bez logiky. Považujeme logiku za vrchol. Z duchovního pohledu naprosto neúrodná půda. K ničemu. Absolutně neužitečné. Logika je k svárth. Lidé se opírají o logiku ve vlastním zájmu. Jde o to poznat džívátmá, Paramátmá.
Ve verši 12. vidíme, jak praotec troubí na lasturu. Doléhá na něj řeč Durjodhany, který mluví se svárth. Dost, to stačí. Válka bude. Jsi rád? A tak zatroubí na lasturu.
Je jedno sanskrtské slovo projodžan. V češtině se dá přeložit jako smysl, význam, účel, záměr, důvod. Vše, co ve vesmíru existuje, má nějaký význam, důvod. Vidět důvod, proč je člověk vytvořen, proč je Zeměkoule vytvořena, proč je Bůh, proč jsou zvířata. Důvod. To je dostupné pro intelekt, pro buddhi, pro rozum. To je pole, na kterém buddhi (intelekt) běhá jako kůň. A když zjišťuje důvod, smysl, záměr, semínko, rozjíždí se intelekt. K tomu se přilepí rág a dvéš, libo a nelibo a začne se interpretovat. Jak to realizovat, co konat, co všechno pro to udělat. Takto buddhi (rozum) začne podle toho, jak se rág a dvéš přilepí na důvody. Vznikne sangreja sam ham. Toto bylo vysvětleno včera na kurzu Samghátu v dopoledním vyprávění. Totiž Prém měl možnost být na chalupě v Beskydech u tchána a tchyně a cvičit tam, meditovat a vařit, probádat okolí. A v hlavě se začalo řešit, že tu může přespat patnáct lidí. Je tam krásná kuchyně, kde Pavlínka může vařit. Je tam chodba, kde může být sezení, ale na cvičení je málo místa. Prém Ságar si říká, že je všechno dobré, ale 15 lidí tam nemůže cvičit. To je samband. Vztah k lidem, ke cvičení. Co pro to udělat? A už to přichází. No, postavit dřevěnou halu, aby mohli lidé cvičit. A už to vidí, jak je tam 15 lidí, Pavlína vaří, je tam hala, kde se cvičí, balkon s výhledem na západ i východ slunce, ale provoz je jenom letní. V zimě tam napadá sníh a auta tam nedojedou. Nápad je tu koupit čtyřkolku. Začne uvažovat. Musím koupit Mitsubishi čtyřkolku. Pavlína připomene: “Pane Prém Sagar, máš jen jednu garáž. Čtyřkolka i auto se tam nevejde.” Co to je? To je sangrehee. Co se děje v hlavě samband a sangrehee. To je význam intelektu. Proč máme buddhi? To máme pro interpretaci. Prémovi se to rozjelo v hlavě. To rozjetí je projodžan mysli.
Bhagavadgíta je také projodžan. Bhagavadgíta zachycuje vyprávění Kršny Ardžunovi. Kde jsou lidé, tam se vypráví. Bhagavadgíta se předává po mnoho generací neustále už deset tisíc let. Jsou v ní vyprávění k růstu, k pochopení a ke gján. Gján je to, co je vývoj vědomosti. To se vyvine. Jsme teprve ve 12. verši.
Verš obsahuje slovo saňdžanaja (pro vytvoření), harša (radost) Durjodhany, tedy pro radost krále, Kuruovců. Kuru, to je slovo, které si teď probereme. Kuru vradh. Kuru je rod, do kterého patří Kuruovci i Panduové. Vradh znamená starý z kmene a rodu, a to je Bhíšma pittá maharádž. Je tu na obrázku a má v ruce lasturu a pořádně do ní zatroubil. Proč zatroubil? Ve verši se píše, že proto, aby udělal radost a potěšil Durjodhanu. Otázka zní proč? Kdo to je Durjodhan, že ho chce Bhíšma potěšit?
Nejprve si ujasníme, co znamená česky velký pán a malý pán. V rodině, mezi přáteli, velký a malý v podniku, v přírodě, v rostlinách, v lese. Existuje velký a malý. Jsou to důležitá slova v rámci chování. Je to pojem, na základě kterého se vyjadřujeme, zdravíme. Každý si může v hlavě uspořádat, co znamená velký pán a malý pán.
Prém: Velký pán je vážený a uctívaný. Jeho znakem je vysoká důležitost v pozorování, v chování k malému, který ještě nedosáhl jeho výše. Malý pán nemá sílu, nemá váženost, není podstatný, nemůže nic ovlivnit, je nepodstatný, nedůležitý.
Když budeme posuzovat kvalitu buddhi, kvalitu života, zkušenosti, poznání, tak z tohoto pohledu, kdo a co je velký a kdo a co je malý? Velký je, kde je větší zkušenost, poznání, velkorysost. Malý znamená nevědomost, kde dominuje malá zkušenost, nedozrálé samskáry, nepochopení, namočení do libo a nelibo, do rág a dvéš. Je to podobné jako velké stromy a malé plevely, kopřivy. Velká jabloň, hruška, ořechy. Velcí rozdávají, jsou ášréj, dávají přístřeší, ochranu a malí používají tu ochranu, oporu, přístřešek. Mezi velké patří maminka a pro dítě, které je malé, je velkou ochranou. Maminka má zkušenost, dítě je bez zkušenosti. Maminka má poznání o elektřině v zásuvkách, o skleněných střepech. Dítě nemá zkušenost a dává si do pusy všechno, co má kolem sebe. Malí jsou závisláci. Závislý malý potřebuje velkého. A proto velký je vážený, významný, uctívaný, moudrý. Na kom jsme závislí? Na velkém, kdo dává oporu. Velký je ten, kdo dává a malý je ten, kdo bere. Malý je ignorant, je neznalý. Velký je moudrý. Šéf je velký, ale hlava šéfa je ve skutečnosti závislá na podnětech. Hlava si říká, že je velká, ale ve skutečnosti jsou velcí ti podřízení. Ti dávají oporu. Ale neřeknou, že dávají oporu. Neřeknou, že jsou velcí. Ve skutečnosti jsou velcí a šéfová je malá. Nedokáže rozpoznat svou závislost, je to ignorantka. Takováto hlava je nevědomá. V šéfové vzniká plno rág a dvéš. Šéfová kritizuje, že to děláš špatně, ale když podřízený naznačuje toto o šéfové, tak ta se na něj rozčílí a podřízeného vyhodí. To je ignorance a velké to není, i když má velkou výplatu, ale její buddhi velké není. Velké buddhi má ten, kdo má porozumění, pochopení. Maminka je velká, protože má porozumění a pochopení vůči dítěti. Dítě se pokaká, počůrá a maminka ho nevyhodí. Chápe, že dítě se neovládá, že jeho mozek není vyvinutý, tak se počůrat může. Dokonce když nechce, aby spal v mokrém, převleče postýlku, nebo se sama posune na mokré a dítě nechá spát na suché straně. Ona sama spí na mokrém, tomu se říká velikost. To je tam, kde se dává, chápe, rozumí. Malost je to, kde je ignorance, nerozum, nezkušenost, nepochopení, rozzlobení, rág, dvéš, nespokojenost, rozčílení. Tím je malost. Stěžování je vlastnost malého. Když si někdo na něco nebo někoho stěžuje, je malý. Kdo stížnost poslouchá, nemusí nic říkat, jen se pousměje. To ho dělá velkým. Takto chápeme, co je malost a velikost.
Jednou byl se mnou na farmě Martin, on neměl rád fyzickou práci. Bál se, že bude muset něco dělat. Ale byl se mnou a se mnou nejde, aby se nedělalo. Když je někdo s Govindžím, tak dělá do poslední kapky sil. Tak Martin řekl, že se chce naučit dělat a vzal si na ruku krokoměr. Večer, když jsme přijeli, hlásil, kolik prochodil. “Dnes jsem udělal dvanác tisk kroků, přepočítal jsem to a je to osm km.” Byl z toho potěšen, že během jednoho dne toho tolik nachodil a k tomu i tlačil, vrtal, lezl na štafle. Poblahopřál jsem mu. V kuchyni, kde byla Eseska jsem v přítomnosti Martina říkal: „Martin prochodil dneska osm km.” Říkal jsem to jako pochvalu člověku, který prochodil pracovně osm km. Zájmově osm kilometrů nic není, ale pracovně je to na pochvalu. Eseska namítla, že včera ušla 15 km. Nerozuměla, proč Govind říkal, že Martin nachodil po farmě osm km. Srovnávala, že ona je lepší, ona je velká, ona ušla 15 km. Je v tom neznalost a malost. Neměla pochopení. Velcí jsou ti, kteří mají pochopení. Malí jsou ti, kteří si stěžují, nemají pochopení, ignorují a prožívají rág a dvéš. Přitom nezáleží na stáří a na tělesné výšce. Velcí nejsou věkem ani výškou, výplatou, vilou a domem, psaním knih a přednášením. Velcí jsou schopností dávat, být oporou a ochranou, být rozumným, dávajícím růst a vývoj. Tím jsou velcí.
Pittá mahá Bhíšma jako velký pro potěšení ignoranta zatroubil. V předchozích verších vyprávěl ignorant svému učiteli, jací jsou vojáci, kteří přišli bojovat, ukázat svou sílu. Představil všechny velké osobnosti, a to jak na straně Pandavů, tak i na straně Kuruů.
Učitel Dronáčárja všechno poslouchal. V Durjodhanově řeči byla slyšet stížnost, bylo to jen konstatování. Neměl k učiteli žádost či dotaz, a tak co mohl učitel dělat, než jen koukat a smát se. Vedle něho všechno slyšel pittá mahá Bhíšma. Viděl v něm ignoranci, dětinskost, malost. Tak si řekl, že zatroubí a vyhlásí válku, boj. Znáte to ze starých válečných filmů z dob různých králů, kdy se prali rukama, nohama, šavlemi. Nejprve křičeli: “Do boje, huráááá!” A běží vpřed. Durjodhan chtěl válku jako malé dítě, a proto moudrý velký starý Bhíšma zatroubil.
Z tohoto verše máme pochopit, jak se chová velký a jak se chová malý. Ten, co je namočený do rág a dvéš, libo a nelibo, je malý. Velký rozdává, ochraňuje, dává oporu. Podobně se můžeme zamyslet, kdo je velký nebo malý, když pozorujeme rodinné hádky mezi manželi, mezi dětmi a maminkou. Obvykle můžeme velice jednoduše najít, že kdo se cítí být velký, je ve skutečnosti malý a kdo je označen jako malý, je velký. My to nepoznáváme a neustále se chováme obráceně.
Je třeba rozpoznat, jak se má chovat velký a jak malý. Velcí dávají ochranu, oporu. Dávají závislým to, co potřebují. Slabí jsou závislí na opoře, tak jim dává velký oporu. Slabí se opřou, jinak by spadli. Střecha dává ochranu. Na ní může pršet, unese váhu všeho, co spadne. Střecha si ponechá všechny problémy u sebe a dává ochranu těm, kteří jsou pod ní. Střecha je velká a ti, kteří jsou zastrčení v doupěti, zůstávají malí. Tím se říká, že Zeměkoule je matka, protože jen dává, nic nebere. Proto říkáme velká matka Země.
Rozpoznat cíl, rozpoznat velikost nebo malost. Velcí jsou úctyhodní. Velkým se dává úcta a respekt, vděčnost a malé je třeba ochraňovat.
Když se zamyslíme nad kuruvrddhah pittamahá, tak spousta našich problémů a falešných pocitů z našeho okolí zmizí, protože zjišťujeme, že jsme malí. S kým máme problém? S velkými. Oni jsou úctyhodní, ale my jim nadáváme, kritizujeme je a vyčítáme jim. Pochybujeme o nich a máme vůči nim výhrady.
Básníci psali: Stromy jsou velké, protože když mají ovoce, ohnou své větve dolů k zemi, aby zvířata mohla sníst jejich plody. Stromy jsou velké, protože jejich dřevěná vlákna se tak moc zpevňují, že mohou po nich skákat opice, ptáci si mohou udělat hnízdo, jen dávají. Takže od stromů se máme naučit, co je velké. Od čmeláků se můžeme naučit být šťastný. Od řeky, která neustále teče dolů, se naučíme poklonu. Ze stromu velkorysost.
Takže 12. verš naznačuje, jak se má chovat velký a jak se chová malý.
Myslím, že takovéto drobné poznání je pro dnes dostačující.
Dnes přinesl satsang Bhagavadtíty možnost poznávat a pozorovat ve svém okolí, kdo je velký a kdo malý. Poznávejte sami sebe, v čem jste velcí a kde malí. Toto samotné poznání dodá velkou změnu ve vaší osobnosti a vyřeší mraky problémů.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>