Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Sañdžaja pravil: Ó Králi! Po té co uviděl vojsko Pandávů, šel Durjodhana za jeho učitelem (Drona) a takto pravil: ||1-2||

---

---

Kostič:
Saňdžaja vyprávěl:
Pándavů vojsko když spatřil, tehdy král náš Durjódhana k svému guruovi přišel, králem ho nazval a pravil.

---

Komentář Govind:
Už minule jsme řekli, že Bhagavadgíta a podobně i Mahábhárata se odehrává na bojišti, kde válčí jen ti výjimeční, ti velcí. Na jedné straně je sto princů Kuruů a jejich vojáci, na druhé straně pět Pandavů a jejich spolubojovníci. Velitelem armády Kuruů byl Durjodhana, měl na své straně největší bojovníky a Bhíšmu (praděda), který dal slib, že ochrání národ. A tak, i když vládl hloupý král, slib platil i v těchto podmínkách. Druhý nejmocnější v armádě Durjodhany byl guru Dronáčárja, který byl také svázán slibem. Přestože více miloval své žáky Panduovce, kteří byli na protější straně, slib učitele princů ho držel na straně Kuruovců, kteří vládli. Durjodhan věděl, že oba velcí ho nemají rádi, a že ve větší oblibě mají pět bratrů, bojujících na druhé straně, Ardžunu, Judistiru, Bhímu, Nakulu a Sahdévu. Přesto věřil v jejich slovo, protože věděl, že co se domluví, to platí, a že budou bojovat za Durjodhanu. Na bitevním poli tak stál proti sobě rozdělen jeden rod do dvou táborů. Schylovalo se k bitvě na život a na smrt. Proto šel Durjodhana za učitelem Dronáčárjou, aby mu připomněl, kdo na protější straně stojí. Byli to jeho nejvíce milovaní žáci s tím nejvíce milovaným Ardžunou.
Králův ministr Saňdžaja v tomto druhém verši líčí králi Dhrtaráštrovi velkou obavu, kterou cítí z nejstaršího syna a nástupce rodu Durjodhany. Budou za Kuruovce bojovat Bhíšma a Drona proti svým milovaným žákům na život a na smrt? Oni dva jsou ta síla jejich vojska, na nich vše závisí.
Povím Vám teď jeden příběh, který ukazuje na loajalitu učitele Dronáčárji, který byl velkým učitelem lukostřelby. Jednou ho prosil malý klučík, aby se od něho mohl naučit střílet. Dronáčárja ho odmítl, protože není princ. Řekl mu: “Nemohu tě učit, ty jsi syn rolníka. Toto umění je jen pro prince, tobě toto umění nepatří.“
Podobně jsem včera říkal, že maminkám ájurvéda nepatří. Čas maminky patří dětem. Maminky vymění svobodu a volnost za děti. Rodina znamená věnovat se jí. Manželství je sebevražda svobody. Pak žádná svoboda a osobní zájmy nejsou. Podobně zabíjí matka po dobu patnácti let života své zájmy a jediným zájmem je dítě. Samozřejmě existují schopné maminky, které ze svého spánku vezmou dvě hodinky pro ájurvédu. Rodina a domácí výchova nemá být ochuzena.
V příběhu ten malý klučík Eklap žadonil, že se chce učit umění lukostřelby, ale zásadový učitel Dronáčárja jakoby to neslyšel. Malý klučík Eklap si v lese pod velkým stromem postavil z hlíny sochu guru Dronáčárji a sedával před ní. Prováděl jógu a meditoval a díky dhján, dharana, samadhi v úrovni hathajógy a aštangajógy získal kontakt se sochou Dronáčárji a začal trénovat. Jednoho dne se učitel Dronáčárja vydal se svými žáky, princátky, kde bylo pět Pandavů, Durjodhana a další bratři, do lesa na lov. Všichni jeli na koních v čele s guru Dronáčárjou. Projížděli lesem a najednou pes zaběhl do houští. Objevil chlapce Eklapa a začal na něj štěkat. Eklap vyrušen z meditace využil vše, co se do té doby naučil. Vzal luk a šípy a nepřetržitě vystřeloval jeden šíp za druhým. Je to velké umění, neboť ruka velmi hbitě vysouvá z toulce šípy, vkládá je do luku a střílí velmi rychle, jde jeden šíp za druhým, rychlostí zvuku. Takovou techniku trénoval a teď ucpal tlamu štěkajícímu psovi. Vystřílel celý svazek šípů a pes už nemohl štěkat. Žáci uviděli, co se stalo pejskovi. Byli překvapeni a chtěli vědět, kdo je tady takový střelec. Oni se to ještě neučili. Nikdo jiný to nemůže učit, jen Dronáčárja, on je jediný na světě. Rozčilení žáci se obrátili na učitele: „Pane učiteli, vy jste nás tomuto umění ještě neučil, ale jak vidíte, někdo to už umí. Vy nás podvádíte. Někdo psovi ucpal hubu. A nikdo jiný toto nemůže učit, než vy. My jsme vaši žáci. Jak to, že existuje někdo jiný, kdo tu techniku umí? Mezi vašimi žáky jsme jen my a nikdo jiný. Tak kdo je tady v lese, kdo to umí? Když to guru Dronáčárja uviděl, byl sám překvapený. Nechápal to a říkal, že nikoho neučí, že je jen s nimi, s královskými syny. Sám vyzval psa, ať je dovede ke střelci. Tak vyjeli, pes vpředu a žáci i Dronáčárja za ním. Pes je dovedl k malému chlapci Eklapovi. Když viděl Eklap, že přijíždí jeho učitel, vstal a poklonil se mu. Guru Dronáčárja se na něj podíval a poznal chlapce, kterého kdysi odmítl. Jeden ze žáků se na chlapce utrhl: “Jak se jmenuješ? A kdo tě to naučil?” Eklap pozdravil a řekl: „Mě učil pan učitel guru Dronáčárja.“ „Co to říkáš!”, vyjel na něj Dronáčárja, “Vždyť jsi se u mě neučil, nechodil jsi do školy. Já jsem tě nemohl učit.“, namítal. Chlapec mu ukázal sochu a řekl: “Tady jste a vyprávíte mi. Dáváte mi instrukce.” Tento příběh o guru Dronáčárjovi je ukázkou, že když se člověk pevně rozhodne, tak se věci dějí.
Důležité je rozhodnutí. Člověk není to, co vidí. Já nejsem to, co vidíte. Vidíte tělo, ale tím Govind není. Co teď vypráví, to Govind není. Govind se necítí býti tím, kdo mluví. Guru a žák se spojuje duševně na úrovni Átmá. Dronáčárja spojený se svým egem, cítěním já, rozhodně neměl ponětí, kdo je s ním ještě spojený. Splynutí se vzdálenou osobou se dá zažívat. Přestože tady Kakinka sedí se mnou a se spolužáky, je s tesařem, který zatlouká hřebíky na střeše. Kakinka tady není přítomná, je spojená s tesařem a podává mu hřebíky. A tesař to ani neví, že ho sleduje skrytá kamera. Kam chodí, všude stojí a čumí na něj. Tak to vždy zapadá do úrovně, kde není mysl, do té úrovně zapadá, ta se spojuje s Brahmou. Není problém se spojit s dalším člověkem. Je to mimosmyslové vnímání. Mimo smysly. Když je takový stav, znamená to, co Janka není. Já není, identita není, osobnost není. Není můj a tvůj. Jaké může být potom vnímání, když není člověk? To, čemu říkáme člověk, není. To je vyloučená věc, pokud hlava funguje. To je vnímání, kde nejsou žádné smysly. A přece je vnímání. Takové vnímání využíval Eklap.
Včera jsem mluvil o úrovni, kde končí logika, začíná duchovní praxe, začíná duchovní život. To je vrcholová inteligence, logika, analogie. Duchovní praxe je jako štěkající pes.
Život je zahlcený smyslovými podněty a pamětí a brání mimosmyslovému vnímání. Jak se toho můžeme zbavit?
Zbavení toho je vajrágja, zbavení se smyslů je vajrágja. Být ve stavu bez logiky. Tam začíná duchovní život, duchovní praxe. Inteligence, logiky, které milujeme a považujeme je za posvátné, ty jsou největším zádrhelem duchovní praxe. Je něco za tím, a co je za tím, to se nedá vůbec popsar. Mluvení a slyšení je záležitostí intelektu rozumu. Obojí je smysl, mluvení i poslouchání je smysl, takže mimo vnímání o tom mluvit je podobné, jako o chuti jablíčka. O tom se může blábolit, ale nikdy se to nedá popsat. Jak chutná jahoda? Prostě to je věc, kterou může člověk získat ze své zkušenosti, ze svého konání, o tom se nedá ani mluvit, ani poslouchat.
Vnímatel Átmá. Átmá nemá smysly, nemá touhy a vazby, Átmá je nirguna. Tam se to poznává a taková vlastnost je boží, Brahma vlastnost. O tom se nedá mluvit, stejně jako o chuti jahody. Zkušenost se nedá předat. Je to fantazie. Jak chutnají jahody, jakou mají vůni. V ruštině krásná znamená červená. V češtině neexistuje krásná barva. Pro Kaki je krásná, když je červená. Pro Třínulku je krásná, když je růžová. Pro Janku, když je bílá, protože jí to připomíná Ramana Maharišiho, který nosil bílé. Krásná neexistuje. Takto blábolením nikdy nemůžeme procítit skutečnost. Pravdu. Pravda je mimo dosah smyslů, když dojde k vypínání mysli na této úrovni. Jako když Třínulka utrhne jahodu, strčí ji do pusy a chce zjistit, jak chutná. V tu chvíli nemůže mluvit. V puse je jahoda. Ve Třínulce probíhá zkušenost. Jazyk, sliny, pusa je obsazená jahodami, a když je polkla, řekla, že jsou dobré. Ale jahody nejsou dobré. Jahody jsou jahody. Co je to dobré? Je to libo. To je blábolení. Říkat, že jsou jahody dobré, to nemá význam. Neříká to nic. To nemá nic společného s pravdou. Pravda je to, co polkla. To nikdo nezná, ani ona sama nemůže říci, jak to chutná. To je stav mimo smysly. Když smysly nejsou, pak jestli se dá něco vnímat, pak je to mimosmyslové vnímání. Získání tohoto stavu je sebevražda (ega).
Vajrágja, to znamená bez mysli, bez rág. Když je ve slovníku smysluplné, úžasné, krásné, důležité, je to slovník smyslů. To není slovník pravdy. To je slovník jen pro blábolení. Tak když přišlo jméno Dronáčárja, že jóga praxí pratjahara dhjáni samadhí dochází k získání úrovně, kdy nejsou smysly, nemůže se o tom hovořit. Proto se toulají jógíni samotní, to je velmi důležité. Žena, nechce být sama, ale když má chlapa, mysl je plná trápení. Zůstane sama a cítí, že je to dobré. A samota je úžasná věc. Proto jsou jógíni a vajrágíni sami. Jejich duchovní praxe je v samotě, v nic.
Ne každému chutná být sám, protože nemůže s nikým mluvit. Prém táhl Pavlínku na samotu. Koupili dům u lesa a Pavlína říká: „Tady je nuda. Tady nic není, ty jdeš do práce a já čumím. Chci vzrůšo.“ Tak se vrací zpátky do Prahy mezi paneláky. Protože mysl je hmotná. Chce, aby bylo smysluplné (smyslu plné) blábolení. Smysluplnost znamená blábolení. A to je vzdálené od skutečnosti. Stav vajrágja je, když se člověk naučí být uvnitř. Diamanty jsou diamanty, i když jsou v bahně. Samotné bahno nemá s diamantem nic společného. Diamant je diamant vždy, ať už ho hodíte kamkoli. Takto mysl je takové bahno. Cokoli tam přijde, okamžitě splyne. Když přijede tisíc princů na bílém koni, tak Janka ani nezvedne hlavu. Je to diamant. Nechce diamant, sama je diamant. Není důležité v jakém prostředí člověk je, když s tím umí zacházet. Vajrágja je začátek, život bez rágy. Několikaletá praxe. Pak přijde z lesa, jako babadží, sedí mezi lidmi. Sedí a vypráví, vede společnost, žije mezi lidmi, k nikomu není připoutaný. Žije mezi lidmi, ale s nikým nemá žádné vazby. To se musí naučit. To se musí natrénovat. Když chceš zlatý šperk, tak z rýžování získané zlato si nenalepíš na prsty. Musí projít pecí. Taví se ve vysoké teplotě. Spálením se pálí mysl, smysly. To je sadhana, pak je z toho praxe. Když projde správným procesem, tak se to nosit dá. Když je sadhana, pak ano. Co teď v satsangu probíhá, je jen blábolení o té pravdě. Není to pravda. Je to smysluplné blábolení.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>