Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ještě jednou, ó mocný ozbrojený, poslouchej Mé nejvyšší slovo, které ti řeknu jen proto, že jsi v nitru můj milující přítel, a také pro tvoje blaho.  ||10-1||

---

---

Kostič: Opět poslyš, bojovníku, nejskvělejší moje slovo, 
jež pro tebe mně milého já vyslovím s požehnáním.

---

Komentář Govind:
Šríbhagavánuváča - Bůh vypráví, říká. Bhúja éva mahábáhó (velmocný). Takže velmocný Ardžuno, řeknu ti opakovaně, šrnu mé paramam vačah - moji nejvyšší řeč. Co je jedinečná řeč? Paramam vačah - největší slovo a sadhana vača - běžná řeč. Jaký je rozdíl mezi jedinečnou řečí a běžnou řečí?

Janda: Jedinečnou řeč může chápat jenom málo lidí. Govindží: Jedinečná řeč znamená v češtině nevyvratitelná. Nemá to alternativu, je to jedinečné. Další rozdíl mezi běžným a jedinečným? Jedinečné řeči jsou principy a běžná řeč je různé odvození, smíchání s vlastními psychickými prvky jako emoce, libo, nelibo. Když je to namícháno, pak je to běžná řeč. V běžné řeči je chamtivost, chtivost, žárlivost, škodlivost, ponižování, vytahování. Principy jsou pryč. Někdo se řídí podle principů a takovým lidem se říká, že žijí podle zásad. Ti, kteří nemají žádnou zásadu, vždy se rozhodují podle toho, jaká dávka je pro ně vyhovující. Takové řeči jsou běžné řeči. Takže Ardžuno, řeknu ti jedinečnou, výjimečnou, zásadní, principiální řeč. Jsou to boží slova a ta jsou o principech, ta se nedají měnit, překroutit, nahradit a přizpůsobit podle vlastního libo-nelibo. Ty věty ve spisech jsou param vačah - nejvyšší řeč. Co je nejvyšší je jediné, všechno pod tím je nižší. Ve védských spisech ve Védantě je často připomínáno šabdham parambrahma, to je nejvyšší Brahma. Odkud to přichází? Když chytnete jakékoli slovo, můžete vyhmatat, odkud to přichází, jak to přichází, jak dlouho to přichází, kam to jde a co se to děje, když slova už nevychází. Když slova nevychází, tak tomu říkáme mrtvola. Odkud vychází slova je neznámo. Když se zamyslíme, jaké je to neznámo, tak to je ta věčnost. Jaká je velikost slova? Centimetr, dva centimetry? Je ati súkšma, velmi jemná. Jak jsou těžká slova, kolik kilogramů váží? Žádná váha, váha je nula.

Úča má flash disk a ten váží 15 g a pak naskenuje tisíc stránek knihy a všech těch tisíc stránek pětikilové bichle uloží na 15 g flash disk. A pak si vezme ten disk a dá na váhu a porovnává, o kolik gramů se ten disk zvedne. Stane se z toho 50-ti gramový disk? Ne. Tak co ta digitální oskenovaná knížka znamená? To je Brahma. Kdo má takovou vlastnost? Ákáš, prostor, který má ákáš mahábhút a dvě základní guny - laghu a súkšma.

Čistá slova jsou Brahma, ákáš, základní mahábhút života. Všudepřítomné, nekonečné a věčné, to je ákáš mahábhút. Takže param vačah - jedinečná slova Brahma. My to máme také, můžeme generovat slova. Proč a odkud ta slovíčka máme? Protože jsme a máme ákáš mahábhút a díky tomu máme ta slova. Slova jsou naše základní kostra života. Veškeré chápání, vášně, prakrti, libo, nelibo, cítění, soucítění - to všechno je svázané se slovy. Beze slov je náš život absolutně nemožný. Slova jsou naše podstata. Bez slov není ani čas. Minulost, budoucnost, přítomnost, to všechno se objevuje podle slov. Takto slova a ještě taková slova, která jsou param, ta mohou být jen boží slova, Brahmova slova, param Átmá slova. A proto čistá slova jsou boží slova. Když k tomu přidáváme omáčku libo-nelibo, podle mě, podle tebe, obligace, rozkazy, to když tam namícháme, to bylo řečeno včera v Sánkhje, je zaprášené zrcadlo a nitro zašpiněné. Pak vidíme na zaprášeném zrcadle odraz? Nevidíme, ale co tam vidíme? Prach. Podobně nitro člověka, když je čisté, tak co tam vidíme? Nic. A když je tam špína, tak co tam vidíme? Nějaký předmět, nějaký člověk, nějaký čas. To je špína, která je natlučená v nitru, nacpaná do nitra.

Param vačah jsou principy a ty jsou vždy čisté. Akorát my na ně namontujeme svoje city a pocity a jenom nás zajímají city a pocity, a princip nás nezajímá. Tím jsme obyčejní, protože máme obyčejnou povahu. Ti, kteří žijí se zásadami, jsou v nitru úžasní. Tam není předmět, člověk, čas, je tam jenom princip. Takto člověk, který žije podle zásad, vypadá jinak, než člověk s plným špinavým nitrem. Takže Ardžuno, poslouchej mě, řeknu ti paramvačah - principy.

JattéAhaṁ príjamáṇája vakšjámi hitakámjajá. Jatté - že ty jsi príjamánája. Príje - zamilovaný, líbivý - se stoprocentním uznáním Mě máš ve svém nitru. To znamená, že Ardžuna má Kršnu za milovaného a nitro má Kršnou obsazené. Co to znamená? Že Ardžuna je oddaný Kršnovi. Príjamánája - v nitru má zamilovanost a tomu se říká oddaný. Slovo oddaný je ze sféry bhaktijógy. Když je někdo někomu oddaný, nese ho v nitru, v srdci. Ardžuna nese Kršnu v nitru, Kršnu, který je v lidském těle tekoucí Brahma. Takto ho nese Ardžuna ve svém srdci.

Když my někoho neseme v srdci a ten, co ho neseme v srdci cokoli říká, tak je to bez výhrad a bez pochyb proměněno do rozhodnutí. Když neseme uvnitř svého partnera, partnerku, tak ten partner, partnerka když cokoli řekne, tak je to absolutně bez výhrady uznáno. A podle toho veškeré reakce, které máme, vychází z našeho uznání. A když nemáme žádné výhrady, tak z nitra vychází slovíčka podle oddanosti. Je uznání bez výhrad. To se děje, když v nitru máme oddanost vůči někomu. A když z nitra přichází hlas a my v první řadě máme výhrady, porovnáváme, přehodnocujeme, tomu se už oddanost nedá říci. Tomu říkáme - to je pravda, ale. Pravda je oddanost, ale znamená výhrady. Kde je oddanost, tam ale není. Ale přichází tam, kde je zaprášené zrcadlo, kde je zaseknutá vlastní proslulost.

Takže prímánája - uvnitř mající lásku. Je to tehdy, když vůči druhému nejsou žádné výhrady. V češtině se používá velmi často slovo ale. My v komunikaci zjišťujeme, že když se lidi baví mezi sebou, tak bez ale věty ani nemůžou pokračovat. Takovým lidem říci oddaní je absolutně nemožné. Kde není oddanost, není propojenost, není splynutí, není soudržnost, soucítění, tam je jenom já - ahankár. Protože ó Ardžuno, ty Mě tak miluješ, neseš Mě v srdci, tak ti vakšjámi - řeknu, hitakámjajá - pro tvoje touhy, záměry to vyhovující. Veliký zádrhel pro vysvětlení slova hitakámjajá. V češtině se velice běžně říká, pro tvé dobro. Hitkám jáj - hit pro vyhovující. To se často v ájurvédě říká v nidánu u nemocí, co je vhodné. Z hit je slovo hétu, to je stejné, to co podporuje. Kámjáj - kám, záměr, touha - pro tvé touhy a záměry, co je pro ně vyhovující, je podporující, co je třeba. Takovou vačan, param vačan -zásadní, principiální, princip obsahující řeč ti řeknu. Proč ti to řeknu? Protože jsi Mně oddaný, nosíš Mě ve svém srdci. Protože kdo neuznává druhého, tomu něco říkat je absolutně zbytečné, jako když něco házíme do koše. Podobně v televizi v diskusi, kde mluví dva proti sobě. Říkají si své, vzájemně se neposlouchají. Kam to vede? Do koše. Jeden říká, druhý hází do koše, druhý říká, první hází do koše. Každý jen říká a říká. Tak tam to říkání je absolutně k ničemu. Nikdo není vůči nikomu oddaný. Tak jaký je význam říkání? Nás to svědí, musíme něco říci. To je řeč do koše.

Kde je oddanost, tam je možné něco říci. Tam co se řekne, to se přemístí do přesvědčení a podle toho začínají další kroky života. Tam je říkání obohacením a staví se na tom. Ale to není možné a neděje se, když dávka oddanosti je nulová. A to je dávka ahankáru, protože ten, komu se to říká, to přehodnocuje a ještě řekne - nechám si to projít hlavou, budu o tom přemýšlet. Co to znamená? To je nulová oddanost. A kde je oddanost? Tam kde se už o tom nepřemýšlí a usadí se to do principů, do pravdy. Je to, jako když pejsek je oddaný svému pánovi. Když má oddanost, tak cokoli pán hodí, pes chytí a polyká už ve vzduchu, nepovažuje za důležité si čichnout, protože je oddaný svému pánovi. Ví, že co pán hodí, to je pro něho prospěšné. Když pes není oddaný, nechá spadnout na zem, čichne, pak se rozhodne, jestli to bude žrát.

Pokud není oddanost, nemůžeme ani akceptovat principy, co jsou nám dány, nabídnuty. Nemůžeme akceptovat, protože musíme přehodnocovat, musíme nad tím uvažovat, jestli z toho budu mít něco, jestli je to dobré, jestli to je špatné. Pokud neproběhne filtrace a nepodpoří rozhodnutí, do té doby to zůstává ve vzduchu. A čas uteče a později člověk říká: Ježíšmarjá, to mi někdo řekl, to je pravda, kdybych to tenkrát poslechl, nebyly by problémy. To znamená, slyšelo se to, zaznamenalo se to, ale díky chybějící oddanosti se to neuznalo, nepřijalo. Jak člověk neustále porovnává, co by kdyby, tak ztratí čas a už je pozdě a vlak odjel. Pak je vhodným kandidátem užívat si trápení, sám sebe uvařit.

Tak v tomto verši Bůh vypráví: Ó Ardžuno. poslouchej Mě, řeknu ti zásadní věci, zásady, protože Mě neseš v srdci. Pro tvou dobrotu, pro tvé posunutí dopředu hitkámjám - já ti to povyprávím. Tak to je všechno.

Marci: Hezký veršík o přijetí zásad. Jak může být člověk oddaný tomu principu, když nemá všechny znalosti, jako třeba v Aštanze, kde je třeba znát chemii, metabolismus. Řekne se verš, a já to nemám ještě srovnané po stránce poznání, tak řeknu: To si musím ještě promyslet. To neznamená, že to nepřijímám, ale že tomu nerozumím.

Govindží: Protože je tam pořád já, já to musím rozmyslet, já to musím chápat, takže tam oddanost není žádná. Důležité je já, ten ahamkár, není podstatné, co je řečeno. Podstatné je, s čím souhlasím či nesouhlasím. Důležitý je můj souhlas a to dělá ahamkár. Proto ty cesty jsou nutné, a to je karmajóga, bhaktijóga a džňána jóga. Karmajóga, tam je absolutně já - ahankár s pocitem já jsem něco, já dělám, já cvičím, já dělám pránájám, já zpívám mantry, já hraju, já to chápu. Já totototo. To je karmajóga, ta je tam, kde se člověk považuje za konatele. Dělání, co už bylo mnohokrát řečeno, to vyžaduje dělače. Jakékoli konání není bez dělače možné. Dění je bez dělače, bez člověka. V dění člověk nic nedělá, dělá někdo jiný, dělá dějač a to je šumák, Brahma, Bůh. S tím děláním já je karmajóga - jako pracovat na zahradě, pracovat s dřevem, kamenem, sloužit, masírovat, vařit. V karmajóze je podstatné já, dělač.

V bhaktijóze dělač není, tam je dějač. Dýchám, kadím, kopu - když tam já není, je tam jenom šumák, Brahma, příroda, to je dějač. A kde je dějač, tam je bhaktijóga. A když člověk projde zkušeností ahankáru - dělačem i dějačem, tak je džnánajóga, gjánjóga, kde dochází k pochopení, protože má zkušenosti bhaktijógy a karmajógy. Potom ta gjánjóga je samozřejmá. Jsou to kroky, jako malé dítě na začátku chodí nebo sedí s maminkou, která má spoustu barevných míčků, různé kostičky, trojúhelníky. Kuličky jsou různě barevné a vyslovuje - kulička zelená, žlutá, s tím si dítě hraje a rozpoznává. Když pozná zelenou kuličku, tak potom se usmívá jak dítě, tak maminka. A pak maminka vezme papíry, kde jsou předem vytečkovaná písmena a učí dítě jak držet tužku, aby se daly dělat čáry, různě se maluje, počmárá se papír. Udělá rovnou čáru a maminka vidí svůj obrázek. Vezme ruku dítěte, táhne tu čáru, spojuje tečky, a potom řekne, to je Á. Pak se učí B, C, D. Když se učí A, B, už se nevrací k zelené kostičce. To je za námi. Dál jsou číslíčka a rozrůstá se znání. Ve vysoké škole se pořád hraje na číslíčka? Ne, to už bylo dávno. Ale bez toho počmárání a poznání barev, rozpoznání tvarů je možné jít na vysokou školu?

Vysoká škola - gjánjóga. Psaní, čtení - bhaktijóga. Rozpoznání tvarů a barev to je karmajóga. Takto je propojená řada - karmajóga, bhatijóga, gjánjóga. Lidi nechápou gjánjógu, když vyprávím ájurvédu, zůstává to jen ve vašich hrdlech, jen si pamatujete, že to někdo říkal. To je co? Neproběhla bhaktijóga a rovnou držíte knížky VŠ, a proto nejde chápat. Nejde uznat, protože dávkou karmajógy a bhaktijógy se neprošlo. Člověk se narodil a jde rovnou na vysokou školu. Tak vigján bhailrav - o kterém je řeč, tak tam je karmajóga, bhaktijóga, gjánjóga vysvětlena. Cílem dostat se na VŠ, ale je třeba projít řádně a dokončit karmajógu a bhaktijógu. V evropské kultuře se bhaktijóga ani nenarodila. Je tady jenom karmajóga. Bez bhaktijógy není vstup do gjánjógy možný. Jenom znání barev a tvarů s tím do VŠ nejde. V jógasvětě je v první řadě karmajóga, pak bhaktijóga a pak je gjánjóga. A jedno na druhé navazuje.

Člověk chce jen gjánjog, nechce bhaktijóg! Nebo se někteří zaseknou a třicet let si hrají jen s barvami, nebo ABCD, 1234, je mu padesát let a pořád zpívá to samé. Takoví jsou zaseklí, kiksnutí. Je potřeba praktikovat a opustit barvy a tvary. To jsme už poznali, tak konec, jdeme dál, neustálé kroky jsou nutné. Nezaseknout se je nutné a my se pořád někde zastavujeme, Mnoho lidí začne s ájurvédou, naučí se Dátá snéhan a zaseknou se tam, otevřou salonek a jenom masírují. Není posun ájurvédy, krk tak, bedra tak, lýtka tak, a tak jsou zaseklí 30 let, celý život. Jejich ájurvéda končí v masážích. To je zaseknutí, ti ájurvédáře nikdy nedosáhnou. Naučit se praktikovat. Jedeme dál, mít neustálé krůčky. Začne se, probíhá, končí a dál. A my se pořád zasekáváme na jednom místě, a to pak nemáme možnost dosáhnout cíle.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>