Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Kdo Mne vnímá jako původce bytostí, bohů i obětí, ten v čase smrti poznává a spojuje se s Mou nejvyšší podstatou (vědomím). ||7-30||

---

---

Kostič: Kdož ví, že adhibhúta jsem adhidaiv a adhijádžňa, ti s myslí ukázněnou mne i v čase smrti poznají.

---

Komentář Govind:
Tato kapitola, která když ji člověk projde a pouští to dovnitř, tak už v životě nic nepotřebuje, takto je to od prvního verše. Ó, Ardžuno, řeknu ti to a po poslechu už nebudeš potřebovat nic jiného.
Ale my jsme si tady všechno vyposlechli a nic se nám nestalo.
A pořád chceme další verše. Je konec kapitoly a k žádným změnám nedošlo. To je styl našeho učení. Víte, co je to zapálit svíčku. Vezmeš sirku, škrtneš o krabičku a tím je svíčka zapálena? Ne, držíš plamínek v ruce, je tím zapálená svíčka, hýbeš sirkou, svíčka je zapálena, když se plamínek ze sirky přenese na knot svíčky. Musí se to stihnout, jinak se o dohořívající sirku spálíš.
Když říkání je k ničemu. Vyprávění, updéš, učení je absolutně zbytečné, stejně jako když se sirka zapálí, ale nedotkne se knotu svíčky. Pokud se knotu nedotkne, tak máme svíčku bez knotu, to je naše situace. Chceme rozsvítit svíčku která nemá knot, takže ani není možné vůbec přijímat. A možnost přijímat je kde? Když je hrneček otočený je možné něco nalít. Otočený dnem vzhůru. To je náš stav a tomu říkáme 30+.
To je hrneček dnem nahoru. To je svíčka bez knotu a chceme, aby svítila, nemůže.
Každý verš byl hodinu vyprávěn a nic se nestalo.
To je náš styl učení. Verš, který končil. Po něm již není nic dalšího, co by mělo být řečeno.
Kontext je stále stejný. Být a cítit se sám zodpovědný. Celou sedmou kapitolu říká Kršna: Ty nejsi za nic zodpovědný, ani nelze aby jsi byl. Jestli cítíš, že jsi zodpovědný, je to zbytečné a falešné prosazování své existence, která nemá na nic právo. Jsi bez oprávnění cítit zodpovědnost. Je jako pejsek, který stojí pod koněm roztáčející olejový lis. Mlýnek na olej může být vodní, větrný, anebo se zapřáhne kůň. Zavážou se mu oči a tím, jak chodí kolem kola, tak táhne a točí pákou a lisuje se olej. Kůň celý den obchází a otáčí mlýnskými koly. Je směšný pes, který si vleze mezi nohy koně a chodí s ním a myslí si, že on vytáčí mlýn a dělá olej a chce pochvalu od pána, nějakou piškotku. Podobně je člověk, když si myslí, že život vede on. Tahá to kůň a pes si myslí, že to dělá on.
Celá sedmá kapitola je proto, aby člověk poznal, že to všechno provádí a žije Brahma. Naše role, že jsem dcera a že miminka neposlouchá a nedělá, co chce dcera. Kde je Brahama? Nemám práci, stavím dům a stále potřebuji na stavění peníze. Kde je Brahma? Mé optické kabely, 50 km, nestíhám. Kde je Brahma? Můj obchůdek, dobírky. Kde je Brahma. Mám dnes navštívit Honzíka. Kde je Brahma? Nikde. Všude je pocit já. Co jsme dělali celý měsíc na satsangu Bhagavadgíty? Nic. To je náš styl, jsme horší než Ardžuna. A celá Bhagavadgíta, celá sedmá kapitola říká, že ty nic nejsi.
A my to nevidíme. Neustále stejnou zodpovědnost, trápení, stejnou omáčku, do které jsme namočeni. Není ani deset sekund, kdy bychom procítili, že nejsme, že vše je Brahma. Toto je pozorování posluchačů Bhagavadgíty v AUP.
Tento verš je ještě těžší. Baví se o prajánakálé, o čase, když člověk umírá. A v čase umírání se rozhoduje, co bude dál, jak to bude pokračovat. Takový je názor védské kultury. Úplně každý náš krok, který uděláme v čase a prostoru, jestli jdeme, stojíme, pohneme se, otevřeme oči, mrkneme, zvedneme nohu, zvedneme ruku, vše, co uděláme, je před tím již uděláno v hlavě. Je rozhodnuto. Dopředu rozhodneme a pak realizujeme. Každá realizace je dopředu hotová. Ve formě rozhodnutí. Musím jet. Co je to jízda? O tom už je rozhodnuto, říkám musím jet. Ale je to dopředu rozhodnuto. Bez rozhodnutí nic neděláme. I k chlastání, pití alkoholu se musí nejprve rozhodnout. Nejprve rozhodnutí, že budu pít a pak se otevře flaška. Z nebe se neotevírá flaška. Je to jedno co.
To je běžný princip a má být pochopen každým. Je to rozhodnuto předem a podle toho je konání. Stejně tak v poslední chvíli života, co se rozhodne, v tom se pokračuje. Co je rozhodnuto? Co se bude dělat dál. Člověk dělá to, co mu vadí. I to, že něco nemá, vadí. Co nevadí, to se nedělá. Nekoná se nevadí. Koná se pouze, co vadí, co je zájem, zájem je také vadí. Děláme jen to, co vadí, neumíme dělat to, co nám nevadí.
Takže v poslední chvíli, když odchází prána z těla, co nám v tom okamžiku zůstane? Na co myslíme v poslední chvíli, to je příprava vstupu do kruhu. To je názor kultury, která adaptuje Bhagavadgítu. Toto je podstatný klíč verše. V poslední chvíli se rozhoduje o dalším pokračování. Ale mi to máme každou chvíli. Co se v předchozí sekundě rozhoduje, se žije v následující sekundě. Je to nepřetržité.
Ve slovíčku ádhibhút je základ bhút, a to je existence, to je Prakrti. Co je Prakrti? To je dravja. Takže celé Prakrti adhibhúti, nekonečné, nezrozené. Voda, zem, oheň, vzduch je pořád, ákáš je pořád, slunko je pořád, směry jsou pořád, Átmá je pořád, man je pořád. Takže ádhibhút je celé Prarkti. Ádidaivam dévikam, síla je pořád je věčná. Vidění, slyšení, dotýkání, mluvení, reprodukování, ty všechny síly jsou pořád. Nezrozené a nesmrtelné. Prakrti je nezrozená, nesmrtelná a i ta síla je nesmrtelná a nezrozená. Tak kde jsme my? My jsem pod koněm ten pes myslící si o sobě, jak je důležitý.
V posledním verši říká Kršna toto a my neustále nechápeme, ani na sekundu se nestane, že nejsme. A to je velice, velice smutné a Viza mi nedala ani kýbl, ani ručník, abych mohl plakat.
Tak všechny adhibhúta všechny hmoty masarykové nejsou moje, byly a budou vždy. A já si jako pejsek myslím, že je to moje. Dement, který prošel celou sedmou kapitolu a nikde nic. Je to svíčka, kterou chceme zapálit, ale nepřiblížíme sirku s plamenem.
Sa je stejné jako české s. Celé Prakrti a všechny síly mám. Ve mně Kršnu a Brahmu člověk vidí. Tam je Prakrti a síla adidaivam. Co se stane s mě a moje, o to mám starost? Když je všechno Brahmy, tak o co se budu starat? Když se rozvádíš, jen protože neumí dát manžel po sprchování ručník do pračky a nechá ho na podlaze? Proč se zlobit? Proč se zlobit, když všechno je Brahmy. Co může být moje? Na čem si trvám? Tak aspoň na jednu sekundu netrvat.
Všechny Prakrti a síly jsou ve mně, Ardžuno.
Veškeré síly a Prakrti jsou v Brahma, žije to Brahma, já to nejsem, moje není nic.

Ale to jsou prachy. To chci. To jsem udělal já. Toho se člověk nemůže zbavit ani na sekundu. Když pozná, že všechno je Brahma Puruš a síla, tak co zbyde? Bude něco moje? Když toto někdo chápe, může mu něco chybět? To, co zná v poslední chvíli života, je, že moje nic není. Na co vzpomíná v poslední chvíli? Na to jak, celý život žil. A je vid, je znání. V prajána-kálé v poslední chvíli, která je rozhodující, má přesvědčení, že moje nic není. A co vadí? Co v životě děláme, co mi vadí, podle toho má být.
Naše životy nejsou žádné životy. xxx Žádné životy nejsou naše životy. Verš říká jen jednu věc: že celá Prakrti, všechny existence a všechny síly jsou moje – Brahma.
Tak to řekl Kršna Ardžunovi. Víš, co je to buňka? Qweendolín má buňky, kolik jich má? Miliony. Jmenuje se nějaká buňka Qween a všechny buňky slouží komu? Slouží Qweendolín. Jsou to tvoje buňky. Slouží Govindovi? Ne, slouží jedné bytosti, která se jmenuje Qween. Buňky neslouží pro sebe, slouží pro Qween. Člověk je takto jedna buňka. Pro celý Vesmír. Co je Qween? Je to ten život, vesmírný tok a tomu Qween slouží, vesmírnému toku. Stejně jako buňka Qween. Kdo to žije. Žije to vesmírný tok. Buňka slouží životu, a to je Qween?
Kdo žije je Vesmír, je to jeho a my jenom sloužíme. Ale my magoři si myslíme, je to moje. Já neuznávám Qween, říká si buňka, to je rakovina mezi buňkami. Nechce sloužit. Služba je pýcha, proslulost, já sluha, ale když nejsem já, tak to nemůže být. Jaká služba? Nemůžu být. Brahma je veškerou hmotou a sílou. Slovo adhijagjam je konání. Oběť vede do dualismu, někdo někoho obětuje, Veškeré konání od začátku od nekonečna, do nekonečna, člověk jen vykonává je jenom konání a s jakým pocitem konání _ S a ještě je s s adhijagjam celou sílu, Prakrti s tím když jsou konání vykonané, že vše je Brahma. Takové konání když je, tak automaticky dojde k poslední chvíli, která je rozhodující v životě. Ví o je můj význam, tak automaticky patří
Takto jeho nitro, jeho podstata, jeho džív je s tím, když je obsazené a zná to, tak se automaticky dostane k Brahmovi. Už jeho zbytečné marné pokus existence a pořád se toulat život po životě končí. Protože sám se stává Brahmou. Člověk když ... Znáš řeku? Teče. Má sílu? Když někdo stojí uprostřed proudu? Tak ho řeka tlačí a nese ho. Když je borec a chce přeplavat sílu proudu. Prosadí se? Neprosadí se. A když přijde mrtvola do proudu, Do strašně silného proudu, tak mrtvolu nese bez mrtvola se stává nosičem proudu, když někoho najde, tak mrtvola udělá stejný úder jako voda. To živý neudělá. To jen mrtvola, bezvládná není živá. Dostane napětí proudu, který ej v řece a tím dělá další konání, dělá stejný Takto člověk adibhúti adidévik, Prakrti, všechny hmoty a všechny síly Brahmovi, když uznává člověk, že žije jen toto, tak je člověk mrtvola. Když svého nic nemá, co se stane s takovým člověkem, tím vesmírným tokem se stává. Tím se stává Brahmou. A tomu se říká mókša. Kvůli tomu se nemusí umírat. Jen vyhodit, Umírání, moje padesát korun moje maminka, .. moje BMV, moje něco. Proto a nežijeme ve vesmírném napětí, protože moje je podstatné. Roman: kdybych se ráno vše odevzdal tak, by se to stejně událo, ale když jsem se zaháčkoval, tak mám pocit já. Moje. U konce je rozhodující Každý krok, který se děje, se vykoná je následkem předchozího rozhodnutí. Dá se toto polknout? Každé konání je následkem předchozího rozhodnutí. Rozhodnutí je odkud. Kdo nese odpovědnost za dopad. Chození. Kdo chodí. Já Pořád říkáte moje děti, moje rodina a teď říkáte, že je to Brahma. Chápat, porozumět, mít hlavu trošku. Když se chápe, že život je moje, jméno je moje, tak je to sakra moje a rozhodnutí je moje. Ne rozhodnutí jsou Brahmy, korunky jsou moje. Úplně roztříštěná hlava. Neumím to říci v klidu, když to říkám v klidu, nevím, jestli jsem něco říkal. Mám se rozhodovat Nebýt, já nerozhoduju, Proč mluvit, proč vyslovit slovo já, ať je, co je, Proč musí přijít vyslovování slova já. Ať je, co je.

स sa (s); अधिभूता adhibhútá (Nejvyšší bytost, původ bytostí, první bytost); मां máṁ (Mne); अधियज्ञं adhijagjaṁ konání od nekonečna do nekonečna; अधिदैवं adhidaivaṁ (Nejvyšší bůh, nadbůh, první z bohů); च ča (a); ये jé (kdo); विदुः viduh (poznají, poznávají); प्रयाणकाले prajáṇakálé (v čase odchodu, v čase smrti); ऽपि api (také, v, i, zahrnovat); च ča (a); मां mám (Mne); ते té (tito, oni); विदु vidu (vědí, poznávají); र्युक्तचेतसः juktačétasaḣ (spojeni s vědomím s nejvyšší inteligencí).

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>