Hledání slova ve spisu:

Slovo:

téma verš komentář všechno

Luki:

Ó Pártho! To je stav člověka, který je sebe-realizovaný (poznal nitro, sám sebe). Takový člověk, jakmile dosáhne tohoto stavu, nebývá oklamán. Dokonce i v čase smrti, setrvávající v tomto stavu, získává nejvyšší sídlo, přístřešek Boha. To se nazývá Brahmanirvana. ||2-72||

---

---

Kostič:
Toto je, Pártho, stav brahma, nebloudí, kdo ho dosáhne, byť až ve smrti dojde jej, získá si brahma-nirvány.

---

Komentář Govind:
Toto je poslední verš druhé kapitoly, ve které byly dostatečně vysvětleny dvě podoby člověka, nitro a venek. Něco jako elektřina v drátě a elektřina, která projde žárovkou. Elektřina, která projde žárovkou už není elektřina, je světlo. A když je světlo, tak elektřina není zajímavá, podstatná, je podstatné světlo. 
A proto, když vstupujeme do místnosti a rozsvítíme světlo, vidíme všechny předměty, co jsou v místnosti. Jediné, co nevidíme, je to, čím je všechno vidět, a to je světlo. Díky světlu jsou vidět předměty v místnosti. Simča vstupuje do místnosti a vyjmenovává všechny předměty v místnosti: Stůl, židle, knihy, kolo. Govindží, se jí ptá, co tam ještě vidí. Udělá dlouhý inventurní seznam, ale přesto něco chybí. Govindží ji upozornil, že tam nemá světlo. Když je světlo, tak vidíme předměty, nevidíme světlo. Když žárovka svítí, vidíme světlo, ale nevidíme elektřinu v drátech.
Podobně je člověk. Z čeho je vyrobený člověk, to vidět není. Co je z toho vyrobeno, tak to vidět je. Kůže, maso, kosti, oblečení, spacák, deku, brýle, ocásek, růžová mikina, to je vidět. Ale čím je to všechno? Vasko nevidíme. Vidíme jen to, co je projevené, a projevené je to, co můžou smysly vychytat. Čím chytají smysly, to nevíme, není vnímáno. Čím oči vidí, není vnímáno. Nervy dá se vyměřit v nervech proud, který teče a říkáme, že nervy fungují. Nervy nefungují. Funguje proud, ale proud vidět není, není vnímán. Tkáně, orgány a tělo je vidět, ale hormon není vidět. Hormon - chemické látky vnímatelné jsou, ale ta síla, která je v chemické látce, ta vidět není. Zůstává závěr, že jsou nevnímatelné části a vnímatelné části existence. 
Normálně je člověk schopný vnímat jenom to, co je vnímatelné a co je nevnímatelné, toho přítomnost se dá odvodit přemýšlením, znáním, procítěním. Schopnost, síla, kterou se prociťuje existence nevnímatelného, ta je součástí člověka a říkáme tomu říkáme tomu gján, vědomost, nitro, duše a podobná slova.
Tak v kapitole druhé bylo celou dobu v každém verši naznačováno, že to, co vnímáme, je samo o sobě neaktivní. A samo o sobě nemůže nic udělat. Cokoli potřebuje vyrábí nitro. Niterné síly, niterný proces, niterný záměr, niterné úsilí, tím je vnímatelný člověk v akci. Ta akce je skrytá. 
Pocity, které člověk má, vznikají a rostou vnímáním, interakcí s předmětem pozorování a vnímání. Může člověk znát něco, co nevnímá? Dojde ke dvěma závěrům. Ne, nemohu. Když jsem Vasko nikdy neviděl a nevím, jak vypadá, tak ji namalovat nemohu. A když ji přesto budu malovat, tak to bude fantazie, protože jsem ji v tomto životě neviděl. Takovou Vasko namaluju a trvám na tom, že je to Vasko. Tak někdy jsem ji musel vidět, možná v minulém životě. Takto se s tím musí počítat. Tím vzniká závěr, že to nitro, které vyrábí vnímatelného člověka, není řízené časovou osou, nesplývá s časem. Člověk je věčný, ale jen to nevnímatelné nitro je věčné, nikoli vnímatelná hmota.  Druhá kapitola začíná tím, že člověk může být znalostí, vědomostí.
Člověk se vnímá jako fyzický člověk, má tělo. Ta hmotná složka člověka obsahuje vnímání, vidění, chápání a přivlastňování. Tím člověk cítí, že je fyzický člověk, že má tělo.
Druhá složka je duchovní člověk, psychospirituální člověk.
Nehmotný člověk se chápe jako mysl. Prožívání a prociťování je dáno myslí.
Tím pádem všechny akce, které se konají pomocí hmoty, vnímatelného jsou výsledkem mysli. Takto je mysl rozhodující při prožívání rozhodování, pochopení. Jaká je mysl neboli nitro, takový je vnímatelný člověk. V některých situacích mysl prociťuje veselost, spokojenost, radost. V jiných situacích prožívá mysl bolest, trápení, smutek, příjemné a nepříjemné, libo-nelibo a podle toho pak vypadá projev. Když je nelibo, obličej je svěšený, stejně jako když včelky ulétnou z úlu nebo se píchnou pneumatiky. Jindy je nadšení, radost, skákání, objímání, mecheche. Ferrari nad mraky. A člověk takto prožívá obě barvy akcí. Tady se může říci negativní a pozitivní, přičemž to libo je pozitivní a nelibo je negativní. Někdy nelibo člověka přitáhne ke dnu a nemá žádnou schopnost žít. Není ani chuť, ani šťáva není. 
V takové situaci, když je touha po životě, po akci, tak musí přijít vědomost, gján, pochopení, poznání, které zase zapálí a promění negativa do pozitiva. Poznání, pochopení, uvědomění, uznání bylo vysvětleno ve druhé kapitole ve všech 72 verších. Tento poslední verš uzavírá kapitolu o Sámkhje.
Verš začíná slovíčkem ešá (takto, takto v). Z verše 71 si připomeneme slovíčka nirmamo, nirahankárah nišpraha. Nirmamo (bez pocitu moje, lhostejný k vlastnění). Nirmamo (není moje). Nirahankára (nejsem já). Takto v takovém případě a takových podmínkách bydlí, umísťuje, zafixuje se Brahma, ta věčná síla, pro věčný Vesmír. Nišpraha znamená bez osobního splývání, mě se to netýká.
Takže procítění věčnosti je tam, kde se to nebere osobně. Znamená, ať je ti to jedno. Pak říkáme nirmama, všechno je boží, z-boží. Všechno zboží je boží. Není to moje. Nirankáro je já to nedělám, protože cokoli se děje není rozhodně v mých rukách. To, že tady sedím, venku mám propíchnuté kolo, protože parkuju křivě. Janda řekla dobré ráno, ale to že mi píchla pneumatiku, nevím. Nic z toho není v mých rukách. Takže, to všechno, co se děje, já nemůže ovlivnit. Takto konstantním uvědomováním nišpraha, nirankár, nirmamo se mysl utiší, a přesto vše funguje. Kdo tam funguje - je Brahma. Ve druhé části verše se opět objevují nišpraha, nirmamo, nirankáhar. Kdykoli dnes, zítra, za rok, za padesát let, za sto padesát let, kdykoli, kdy se objeví tato situace, vždy tam bude Brahma. Když má Janda práci nebo bude na dně Vltavy, bude vždy Brahma přítomný. Co není pořád přítomné, to je prázdný ahankár. Pro ahankár důležité vlastnění a pořád mít. Toho se člověk těžko zbaví. Pokud tyto věci budou, bude trápení, bude utrpení.
Vimuhjati je bez moh, bez připoutanosti. Bez připoutanosti se stává, když je mě se to netýká, moje tady nic není a já to nejsem.
S takovým postojem je jenom Brahma. Mysl není. Když je Brahma, tak trápení není. Každého člověka zajímá, aby neměl trápení, ale dělá všechno proto, aby trápení rostlo. Trápení je, když zůstává: Pro mě je to důležité. To je moje. Já to dělám pro ně. Ani nepoděkují. Výsledek je jednoznačně trápení, připoutanost. Když se vykonává bez tohoto pocitu, tak je výkon realizován a neroste trápení. Tak to je to, co člověk chce, aby trápení nebylo a akce byla hotová. 
A to Kršna říká, že to je jen malinká drobnost, stačí nebrat si to osobně. Nebrat, že je to já, nebrat, že je to moje. Janda vidí kameru a má husí kůži. Proč má husí kůži? Protože je tam spraha, bere to osobně. Obličej a špinavé vlasy jsou její, a proto nechce být vidět. Má z toho trápení.
Když se postaví vedle Ferrari, stojí u něj a řekne: Ferrari není moje, tak není připoutaná k Ferrari. Když je pocit já tu nejsem, kamery jí nevadí.
Lidé mají trému vystupovat před lidmi. Co je to ta tréma? Pocit já jsem, moje jméno, moje postava, můj image. A na tom mi záleží. To je důležité. To je tréma, tréma nic jiného není, jenom postoj člověka. Janda to moc dobře ví. Pak přijde mi vynadat. Vy jste nějaký herec, že vám je šumafuk před kamerou a žárlí na mě. Já bych nejraději všechny ty kamery zničila. To není třeba. To je spraha a ahankár, jsou příčinou trápení a připoutanosti. Vasko se nelíbí hovna na chodníku, tak chodí s taškou, lopatičkou a sáčkem. Vidí hovno, nabere ho do pytlíčku a hodí do odpadového koše. Pak jde Simča vyvenčit svého psa s vodítkem a ten pejsek se vykadí na ulici. Simča vytáhne ze své tašky lopatičku, sáček a psí hovno uklidí. Druhý den Simča vidí hovno, tak pověsí ceduli, Kdo tu kadil, ať to uklidí, můj pes to není. To znamená, můj, tvůj. To je můj, tvůj a trápení a jde do práce a má vysoký krevní tlak. První, když přijde do kanceláře, hned vypráví o tom, jak lidé nechají pejsky kadit všude. Žije tím 24 hodin, tak jde za starostou, hovna má ve své krvi, v srdci je plno hoven, v řeči, v ruce, všude jsou hovna. V řeči je jen moje, tvoje, můj pejsek to není, co máš ty je blbý pes. Z cizího psa, kterého má v hlavě, má trápení. Takže uvědomit, analyzovat vlastní systém funkce. Jak funguji. Jak se raduji. A jak se trápím. Co je podstatou celého mechanismu? To je sadhana, praxe. Praktikováním sebeanalýzy se člověk poznává a stává se nitrem.
Verš zní: Takto se ustálí Brahma a tam se nemůže dostat připoutanost. Stává se stabilita kdykoli na časové ose, ne někdy, ale pořád, neustále a vždy se může člověk dostat k Brahmovi. Brahmanirvána je vždy přístupná nejen v meditaci, v metru, v chrámu nebo na Arunáčale, je stále k dispozici. Bydliště Brahmy je stále k dispozici, takto člověk může neustále žít s Brahmou.
Anta kála - neexistuje - to je, že předchozí akce končí. Život je každou chvíli, nezačíná tím, že ses probudila. Konec času neexistuje, existuje konec aktivity. Čas nikdy nekončí, aktivita končí, a to kdykoli.
Když vidí Simča na chodníku hovno, řekne si ahá, to si nějaký pejsek uvolnil střeva. Je to jedno jestli je můj, tvůj nebo její. Nic to s ní neudělá. Nic ji nevzrušuje, prociťuje psa, jak se vykadil. Je tady na chodníku hovno, tak ho vyhodím a je tlak 120-80, výborný tlak. Ale když začne hledat pachatele a hlásí do místního rozhlasu: Haló, haló, někdo nechal hovno na chodníku. Prosím ukliďte to, jinak bude pokuta 500 Kč a odebereme vám psa. A v celém městečku je rozruch.
Otázka: Když čas nikdy nekončí, tak je jedno, jestli je to v Mrtjorlóku nebo Dévalóku?
Govindží: Čas nikdy nekončí. Je to jedno, o co jde, komu to vadí? Jsi tady už 250 milionů let a pořád nechceš odejít.

---

Ájurvédská Univerzita Praha

Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Marci==>