Ayurvedic Consortium of Europe

FREE - ONLINE Bhagavad Gíta -

Search Verse for online reading chapter:
Verse No.:
Hledání slova ve spisu:
Slovo:
čr
Bhagavadgíta,-अर्जुनविषादयोगः arjunaviṣādayogaḥ, (S.-1, Ch.-1),

Verš.-0

कृष्णं वन्दे जगद्गुरुम्

‍‍ ॐ नमो भगवते वासुदेवाय *

krishnam vande jagad-gurum

ÓM NAMO BHAGVATÉ VÁSUDÉVÁJA *



obr

*भगवद्गीता Bhagavadgítá

ÓM NaMÓ BhaGaVatÉ VaSUDÉVaJa

 



Prém:


Kostič:

*********



Komentář Govind: *भगवद्गीता Bhagavadgítá
ÓM NaMÓ BhaGaVatÉ VaSUDÉVaJa
Vítejte tady všichni na Ájurfarmě GJÁNI na satsangu o Bhagavadgítě.
Bhagavadgíta má osmnáct kapitol a je součástí velkého příběhu, který si můžete přečíst v Mahábháratě. Současně se slovem Mahábhárata महाभारत označuje jedna velká epocha, ve které žili velice vzácní extrémní lidé. Mahá znamená extrémní, velké, nezapomenutelné, výjimečné, nepřekonatelné, velkolepé. Když řekneme maháságar, tak to označuje velké moře. V sanskrtu je ságar moře a oceán je maháságar. Tichomoří je maháságar. Cokoli, co je extrém. Ten nejhloupější je mahámurkh. Mahábhárata je tedy jedna dějinná epocha extrémních lidí. Ten, kdo je výjimečný, nepřekonatelný je pak slavný a známý. Tady je to třeba Václav Havel, Jan Ámos Komenský, Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka. O nich se také mluví, o čem se hovoří to je mahá. O tom, kdo něco v životě dokázal.
V období Mahábháraty bylo hodně výjimečných lidí, mudrců, králů, nepřekonatelných válečníků, boháčů, zlodějů. Známe to, ten kdo něco dělá extrémně, je na prvním místě v novinách. Nemluví se o obyčejném žebrákovi, který dnes vyžebral 120 korun. O tom se nemluví. O plevelu se nemluví, mluví se o dubu, o jasanu. O těch, kteří jsou zdaleka vidět. Co je veliké, to je předmětem uvažování, komunikace.
Říká se mahárádža, velký král. Cokoli extrémního je mahá. Bhárat bylo jméno jednoho prince, později krále. Pak slovo bhárat označovalo Indii. Dříve se neříkalo Indie, ale Bhárat.
Znamená to tam, kde je síla. Síla, která je projevená. Místo, kde se projevily velké síly. Tento pocit dávají jednotlivá písmena bh, á, r, t. Příběh Mahábháraty je starý. Většinou dnes lidi zajímá, kdy se to stalo a jak dlouho to trvalo. Naše uvažování je v dnešní době jiné, chceme fakta a co je za tím uniká. Podle archeologických pozůstatků se odhaduje období Mahábháraty nějakých deset tisíc let zpátky. Když se sejdou síly, tak se něco stane. A stane se to, na co se nemůže zapomenout.
Tehdy žili vzácní velice výjimeční lidé.
Když něco konají extremisté, pak se to zapíše do dějin a na to se pamatuje. V době Mahábháraty byly extrémní lidé, ale přece to byli lidé. Měli své trápení, mysl, stav mysli. To bylo stejné, jako dnes. Dnes také hledáme radost, jsme spokojeni, jsme nespokojeni, libo nelibo, rág a dvéš. V každé hlavě se honí libo nelibo. I tenkrát se honilo soupeření. Když jsou extrémní lidé, tak je tam soupeření. Každý soupeří a chce se prosadit, že já jsem lepší. Já jsem ten největší rozum. Když se lidé setkají, tak v jednotlivcích běhá taková nálada. V příběhu Mahábháraty jsou různé epizody, různé oblasti a ve všech oblastech byli hrdinové. Soupeřilo se o post nejlepšího hrdiny, tak v Mahábháratě se najdou úplně stejné vlastnosti mysli jako dnes. Je tam kám, kródh, madh, móh, lóbh. To všechno se tam najde. I příjemné, vyhovující zkrátka, to co chce a je v souladu ale i nepříjemné, co není po vůli. Pak jsou i moudří lidé, na které situace nemá vliv. Jakákoli situace nemůže rozhodit jejich náladu. Tomu se říká moudří. Mají nad hled.
Kdo se to dívá. Tady je buchtička. Kakinka se na to dívá a zeptá se, kdo se to dívá. Oči se dívají. Hlava se dívá, kdo je to to, co se dívá. Nadhled. Tomu se říká moudré. A kde je nadhled, tam je hloubka, mókš, odpoutanost.
Byli tehdy i takoví lidé. V Mahábháratě byla postava, která měla ohromný nadhled. Její nadhled byl tak výjimečný, že v těchto výjimečných dobách ještě více vyčníval ve všem. Vyčnívala síla, moudrost, a proto toho člověka považovali za inkarnaci boha, neboť zvládl i to, co není v silách člověka. Někteří lidé ho i tenkrát považovali za mimořádnou osobu. To není osoba, to je inkarnace. Pozdější době se říkalo bůh, inkarnovaný bůh. Pak říkáme boží. To je to, co nedokáže člověk. Sýr vaří Kakinka jedinečný, tak to je boží sýr. Nikdo to nedokáže. Ani Pádlovačka to nedokáže.
Tak té inkarnaci, mimořádné manifestaci se říká bůh. Bůh nic jiného není. Říká se, že Ježíš Kristus byl syn Boha. Ano dokázal mimořádné činy. Nechal se ukřižovat. Podobně Palach, Jan Hus nechali pro pravdy, veřejné zájmy své tělo. To není normální. Normálně se nedá ani cibule někomu. To se považuje za normální.
Kdo je mimořádný, stává se mahá.
V období Mahábháraty v byl takový známý rod, který tenkrát vládl. V příběhu je mnoho postav s různými vzájemnými vztahy jako bratři, synové, synovci, otcové. A tak jak to bývá v rodinách, má každý své odlišnosti, jiné schopnosti i omezení.
I učitel byl nejdříve dítětem, manželem a stále pokračuje jeho praxe, než se z něho stal učitel. Ježíš byl také batole, pak malé dítě hrál si s rybičkami, ovečkami, hrál si na pastýře, jako obyčejný člověk s mimořádnými schopnostmi. Podobně se i v Mahábháratě najdou různé postavy, někdo z chamtivosti někoho podvede, okrade. To přetrvává dodnes. Velcí lidé dělají velké činy, velké podvody.
Člověk vyvádí podle kám, kródh, madh, móh, lóbh. To vede k dělení. I v rodinách se dělí. Ale jak rozdělíme 1+1? Králové rozdělovali své království podle princů. V každé epoše to bylo jinak. Byly hádky, argumentace: „Já mám málo, ty máš hodně, já jsem toho pro tebe udělal hodně. Všude vyčítání, počítání. Lidé se zlobí, vzájemně se ponižují. Přemýšlí o pomstě. Tak je to i dnes. To znamená, že nebylo nic výjimečného, krom toho, že lidi byli extrémní, jógíni, vojáci, učitelé byli extrémní. Extrémní voják je ten, který dnes vyleze na Eifelovku bez lana. Najatí zabijáci jako Rambo nebo vídeňský Schwarzeneger bez milosti zastřelí na požádání člověka. Na poli možná utečou před myší, ale ve filmech ukáží, jak likvidují velká zvířata a obry. V Mahábháratě byl Bhíma, který byl velmi silný a hbitý a říkal, že nechce válčit s pitomci. Byly to pro něj malinké třísky. On potřeboval velké klády, tak vždy válčil se slony. Vzal choboty pěti slonů a roztočil je dokola. Tento bojovník se jmenoval se Bhíma. Další byl Ardžun, který vynikal v lukostřelbě. My se dnes netrefíme ani do terče, vidíme terč a střelíme, ale terč mineme. Ale Ardžun se trefil do terče, který byl někde schovaný. Z terče se vysílal zvuk a podle zvuku se trefil naprosto přesně. V té době se konaly mimořádné soutěže. Například ve výšce se točila rybička dokola pod ní byla velká pánev plná oleje a střelec měl koukat do oleje a sestřelit rybu. Tak takovéto neobvyklé soutěže pro výjimečné lidi. Další postavou byl princ Bhíšma a byl proslavený dovednostmi bojových umění. Slíbil své mamince, že bude ochraňovat království, rodinu. Ale jak je člověk hloupý, dokonale hloupý, nepočítá s tím, že je smrtelný a v rámci slibu neřekl, jak dlouho bude ochraňovat rodinu a království. Každý den si připomínal, že má ochraňovat a zapomněl umírat. A tak generace po generacích odcházeli, a on jen přidával pra. Ten pra pra pra pra dědula, nemůže zemřít, protože slíbil mamince, že bude ochraňovat království, tak mu říkali velký otec. Jako dodnes zde žije děda Říp.
V příběhu jsou samozřejmě důležité i ženy, hlavně pro vojáky. Jsou důležitější než puška.
Žena hraje velkou roli ve společnosti. Když jsem byl malý říkalo se, že války jsou ze tří důvodů. Jednak ukázka vlastní síly vede k válce, pak vede k válce ekonomika a peníze a za třetí jsou to ženy. Války jsou kvůli ženám.
Např. v Řecku byly také války kvůli ženám. I v Mahábháratě byly války kvůli ženám. Navíc špatné návyky též zviditelňovali velikány. Králové hazardovali a jediný tak a královna v šachu
vzala půl království. I tenkrát byl hazard. Od určité úrovně je považovaný za špatný.
Vrátíme se k dělení majetku, ten nastal i v příběhu Mahábháraty. V jednom okamžiku dochází k rozdělení majetku mezi dva syny, z nichž byl slepý. Přestože byl slepý princ starší, král prohlásil, že králem bude druhorozený princ, který je silný a studovaný. Slepý princ měl sto dětí a druhorozený princ měl dětí pět.
Stalo se, že princ, který viděl a měl pět dětí měl sex s ženou, která byla jedovatá, a zemřel. Tím vznikl problém, kdo bude král? Nakonec se stal králem slepý princ se sto dětmi.
Rodiny obou princů měli učitele Védvjáse, který celý příběh rodu zapsal. Jeho jméno je známé v ájurvédě, józe, filozofii a figuruje v tomto příběhu. Byl extrémně moudrý. Slepý princ nezplodil sto potomků. Žena jedno dítě potratila. Když to zjistil rodinný učitel Védvjás toto zjistil, běžel do hradu a říkal, že chce potracené mrtvé dítě. Rozsekal ho na sto kusů a dal do sto hliněných nádob, jako když se vysazují rostliny. Hlavní ingrediencí bylo ghí. O dalších ingrediencích se nemluvilo. Tedy ve sto nádobách se vyvinuly embrya. Dnes je tato technika známá jako technika kmenových buněk, ale již v období Mahábhártaty praktikovala. Díky tomu měl slepec sto dětí. Nejstarší ze stovky byl pyšný, hrdý a nechtěl dát nikomu nic. A pět dětí od druhého krále nemohlo dostat nic z království, kterému vládl slepý král a sto princů. Nejstarší nechtěl nic dát, byl hrdý, že jich je sto bratrů a že jich pět protivníků nemůže přemoci a nechtěli se rozdělit. Pětice princů od druhého bratra nedostali z království po dědovi nic.
Nejstarší postavou je otec (pra pra pra pra děd), který má svázané ruce, protože slíbil, že bude ohraňovat. Není spokojený, protože má ochraňovat království, kde se vzájemně sourozenci po dvou princích oddělili. Má podle slibu, který dal, ochraňovat stále království, ale vnitřně nesouhlasí s tím, co se stalo. Ochraňuje to, co sám ze srdce nechce. Tak ten nejstarší děd řekl, ať dají synům strýce alespoň pět malých uliček, pět vesniček. Žijte spolu pohromadě. Každá otec toto řekne, chce klid v království. Ale ne, ne dědo ty pro nás budeš bojovat, ty jsi slíbil, že budeš chránit. Ten, kdo dal slib, teď nesouhlasí. Někdy člověk dělá i když nechce, není v jeho pravidlech. To je zapeklitá situace. Člověk to musí udělat, přestože si to nepřeje a pak celý život lituje. Dělá proti své vlastní vůli.
Další osobou je Krišna, největší moudrá inkarnovaná osoba. Krišna jde ke slepci vysvětlit situaci, která v tomto extrémním období hrozí. Vyzívá ho, aby synům domluvil, ať není válka. Pokud by byla válka, tak to bude velká likvidace. Jsou dvě rozžhavené koule, raději tu válku nechtěj. Ale slepec ho neposlouchal. Každý invalidní člověk je tvrdohlavý. Je to porucha, když někdo nemá nohu, někdo nemá oči, uši. Lidé, kteří jsou nějak invalidní, tak jsou na něco extrémně tvrdohlaví. Největší potíž problémy mají liliputi. Oni mají největší problém, celý život koukají všechny jako na palmy, a to je štve. Všichni k nim mají soucit, ale oni, protože na všechny koukají jako na palmy, tak to své říkají jako to nejdůležitější. Většinou zneužívají soucit okolí. Tak to bylo i s králem slepcem. On nevidí, tak jaký má význam být králem. Držet si to své, nic druhům nedat. Můj syn musí být následovníkem v království.
Pak přišel ten nejmoudřejší Krišna. Podle jeho nauky dodnes následovníci, zpívají po ulicích a říkáme fanouši Krišny. Nevím, jestli chápou nauku Krišny, někdy se mi zdá jakoby dnes měli jiný výklad.
Takže v příběhu je pět Pandavů a stovka Kuruů.
Někdy se člověk dostane do situace, že neví, co má dělat. Tak například maminka pěti Pandavů se jmenovala Kunti a když byla malinká holčička, moc ji zajímali modlitby, mantry, meditace, jóga. Když k nim chodil rodinný učitel, ptala se co má dělat co má praktikovat. Učitel říkal, že je taková výjimečná holka a že může zpívat mantru pro slunko, pro váju, pro ákáš, pro pančmahábhút a ty síly vesmírné může oslovit a pobavit se s nimi. Dal jí mantru ke Slunci. Můžeš komunikovat se sluncem. Ta malinká holčička Kunti asi dvanáctiletá si řekla, že to zkusí mantru. Znát holky, něco dostaly a hned musí praktikovat. Modlila se ke slunci a slunce přišlo a tázalo se co chce. „Já nevím, proč jsem volala.“ Na to Slunce: „Něco musíš chtít. Ty jsi dívka a budeš dáma, maminka, tak já ti dám syna.“ Na to Kunti, že je jí třináct let. „Něco si musíš přát.“ Tak dostala syna. Její první syn byl od Slunce. Ten syn bude neporazitelný, extrémní, bude mít na celém těle brnění, které bude součástí kůže, do které se nedá píchnout ničím. Tím se stane nesmrtelným. A co mám s miminkem, které mám od Slunce udělat? Tehdy nebyl bejbybox. Tak ho zamotala do látky dala do koše a pustila po vodě. Řeka ho odnesla. Ujali se ho rybáři, kteří uviděli miminko v košíku. Vychovali ho, ale geny nezmění, i když vyrostl někde úplně jinde. Řeku Gangu, která začíná v Himalájích a teče podél Himálají a nakonec ústí do moře. Hošík dostal jméno Karana. Byl slavný z mnoha důvodů, ale asi nejvíce proto, že rozdával. Byl extrémní dárce. Po modlitbě dal všem potřebným. Dárce Karana, byl hrdý na že je Karana, dárce. Jeho titul ho zabil. Dávání bylo příčinou jeho smrti. Před válkou někdo požádal, aby mu dal své brnění. Byla to lest a podvod. Mladá Kunti se vdala a dala královské syny. Jedním z nich byl neporazitelný Ardžun. Mluvilo se o něm jako o nejlepším střelci a neporazitelném vojákovi. Báli se ho všichni i stovka princů i slepec. Všichni se báli Ardžuny. Ardžun a Krišna byli kamarádi. Rozhodlo, že bude králem nejstarší syn Dhurjodan, ale ten nechtěl dát ze svého království vůbec nic. Věděl, že i když bude válka, vyhraje ji, protože má za sebou nesmrtelného dědulu a konec konců je jich sto bratrů. Navíc zrealizoval podvod na Karanu, slunečního syna. Stále tvrdil, že nikomu nic nedá. Bez války nic nedá. Prosím vyhrajte válku a vezměte si.
Takže začala příprava války. Plánovalo se, kdy to bude, jak to bude, jak se to bude organizovat. Když je válka, tak se všichni sejdou. Sejdou se i ti z vedlejších království a přidávají se do války se na jednu ze stran. Tak přišli zástupci obou šiků za Krišnou, který byl také král, aby se zeptali, za koho bude válčit.
Kršna ležel na jednomatracové posteli a uprostřed postele byly napříč dveře a jedna židle byla u nohou a druhá byla u hlavy. První přišel Ardžun za Panduovce a sedl si k hlavě Krišny, pak Dhurjodan za 100 Kuruů, ten si sedl u nohou. Když se Kršna probudil, viděl slepcova syna, pak až si všimnul Ardžuny, kterého měl za kamaráda. Krišna se ptal: „Co tady pánové děláte? Co potřebujete? Přišli jsem se zeptat, s kým budete válčit.
No vy jste dva a já jsem jenom jeden. Rozdělím síly. Mám svou armádu s stotisíci vojáky i já sám jsem voják. Takže si vyberte. Já nebudu ve vaší rodinné válce vraždit, maximálně budu řídit váš kočár, budu váš kočí, ale nebudu válčit, nebudu mít zbraně, budu vozataj. Dám stotisíc vojáků. Tak nejprve uvažoval slepcův syn. Co jeden Krišna, který bude jen řídit kočár, vezmu si stotisíc vojáků. Ardžun si přál jen Krišnu. Byl schopný střelec, tak si říkal, že sám jedním šípem zabije stotisíc vojáků. Množství vojáků není problém, nepotřebuji lidi, potřebuji morální pomoc, potřebuji přítele. Nepotřebuji jeho podíl ve válce, potřebují jen moudrost. Kršna říká, že bude bojovat za pět Pandavů a moji vojáci budou bojovat po boku stovky Kuruovců.
Po této přípravě začíná válka, stojí ve dvou šicích vojáci a chtějí válčit.
Takto začíná Bhagavadgíta.
Dharam ....... Kšétré... Dhrtrášta je jméno slepého krále, který chce vědět, co se děje na bitevním poli. Jak si vede jeho rodina, jeho děti. Chce mít čerstvé zprávy, a tak jeho ministr, který byl největší jógín, uměl vidět scénu vzdálenou pět set kilometrů daleko. Saňdžaja vyprávěl Dhrtaráštrovi, kdo je nejmocnější z celé války, kdo koho likvidoval, kdo vítězí. V Bhagavadgítě se objevují čtyři postavy. Ardžuna a Krišna, kteří konverzují. Převážně mluví Kršna a Ardžun poslouchá. Jejich konverzaci vidí Saňdžaj a vypráví ji králi Dhrtaráštovi. Krále Dhrtaráštu nezajímá nic než vyhrát válku. Nemůže pochopit, co radí Krišna Ardžunovi. V první kapitole Bhagavadgíty seznamuje s prostředím bitevního pole. O dvou válčících stranách. Na jedné straně Kuruovci a naproti nim Pánduové. Uprostřed je Ardžun, který naslouchá Krišnovi, který mu dělá vozataje.
Ardžun automaticky říká jako ten nejmocnější plný pýchy, neboť pyšnost je přirozená.
Pýcha je hned, když má člověk moc. Pyšnost je stín chodící za mocí. Automaticky Ardžun nejmocnější voják, nejlepší ze všech je pyšný a je přesvědčený, že stotisíc vojáků spálí jedním šípem. Měl přehnané sebevědomí. Řekl Krišnovi, který jako přítel dělal Ardžunovi kočího: „Chci vidět, jak vypadají armády, které budou bojovat. Ukaž mi protivníka. Vezmi kočár a ukaž mi je. Říkal to sebejistě. Krišna si pomyslel, že je Ardžun pyšný, ale neřekl to. Vzal kočár a postavil ho před Bhíšmu, před nejstaršího dědu, který žije jen kvůli slibu, že budu ochraňovat království. Jeho nezajímá, jestli jsou to vnoučata Pandavi nebo Kurua. Pro něj jsou všichni stejní. Bojuje na straně Kuruů, protože Kuruové vedou království. Ke Kuruům patřil i učitel Védvjás, který kluky učil a který z něj udělal nejslavnějšího mezi všemi.
Krišna zastavil kočár přímo proti učiteli Védvjás a Bhíšmovi. Věděl, že ten pyšný Ardžun by si lehce poradil se stovkou bojovníků, ale tváří v tvář stát před učitelem, protivníkem to bylo Věděl, že ten pyšný Ardžun by si lehce poradil se stovkou bojovníků, ale tváří v tvář stát před učitelem, protivníkem to bylo těžké. Opadla jeho pýcha. Ardžun rázem nechtěl bojovat, neuměl si představit, že má zastřelit svého dědu a svého učitele. Byl zhroucený, zničený. Najednou si nevěděl rady, nevěděl, co dělat. Válčit se musí, jsem na bojišti. Pro vojáka je boj dharma. Ardžun prožívá muka. Nechce válčit s pradědečkem a učitelem. Válka znamená život a smrt, buď zabiji já nebo zabijí oni mně. Voják je ten, který chce zabít, ne ten, který se nechá zabít. Říká, že musí zabít sám sebe. Obrátil se na Krišnu a jako malé dítě prosil, že on válku nechce, nemůže zabít svého učitele, ani svého dědu. Kršna mu pak začal vysvětlovat, co je povinnost. Ve druhé kapitole předává Ardžunovi moudrost, poznání, co je život, kdo je voják, kdo je dědula, čím je dědula. Co je to vztah, manželka, děti, peníze. Detailně rozebírá situaci, tak aby ji Ardžuna porozuměl. V nadhledu nic nebolí. Když člověk prožívá situaci, cítí bolest, radost, smutek. Když je v nadhledu, nic nebolí. Když je člověk součástí děje není žádná zodpovědnost. Když je součástí konání, nese odpovědnost, vše prožívá. Říká já dělám, tak prožívám. Ale když říkám děje se, tak neprožívám. Je to jen otázka vnitřního stavu člověka. Cítí se konáním, které konám nebo cítí, že se to děje.
To je to k čemu dochází v Bhagavadgítě, Ardžun pochopí, že je součástí děje, ne součástí konání. Dědula je v rámci děje, ne konání. Učitel je také součástí. Kde se děje, tam je nadhled, tam je moudro.
Jak se k tomu dochází, v celém vyprávění je Bhagavadgíta, to je rozhovor mezi Ardžunou a Krišnu je to z doby před 10tis lety. V Bhagavadgítě je klíč, jak se zbavit neustálého trápení. Jak být součástí děje. Děje se.


Ájurvédská Univerzita Praha

Vážení čtenáři,
AUP je velmi malá nezisková organizace, která má za cíl přeložit staré spisy - původní literaturu ZDARMA ke čtení on-line na internetu ve všech evropských jazycích. Všichni pracujeme zadarmo, ačkoli vznikají náklady spojené s tvořením textů a komentářů. Uvítáme Váš příspěvek v jakékoli výši.
Bankovní spojení: Raiffeisenbank, Praha - 5719620/5500,Swift: RZBCCZPP, IBAN: CZ1155000000000005719620
Děkuji
Ájurvéda Kuti Team
Výklad a komentář od Ájurvédačárja Góvindadží.
Vaše připomínky jsou vítány: info@university-ayurveda.com in Admin Prem ==> Admin Nandi ==> Admin Marci